autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Čekal jsem na Toma celou noc. Snažil jsem se spát, ale vážně to nešlo. Bylo to jako věčnost. Pořád jsem se tulil k peřině, kterou byl přikrytý, cítil jsem tu jeho příjemnou vůni. Ale on tu nebyl. Věděl jsem, že kdyby to nebylo nutné, nešel by. Nebo by nešel alespoň tak rychle. Honila se mi hlavou spousta možností, proč odešel. Co když Robert věděl, že jsem tady a chtěl ho ode mě dostat? Co když mu za to něco udělá? Nebo je v tom opět nějaká Robertova akce? Opravdu jsem nevěděl, co si myslet. I když mi momentálně nezáleželo na ničem jiném než na tom, aby se vrátil kdykoli, ale v pořádku. Měl jsem o něj strach, příšerný strach. Říkal, že se do dvou hodin vrátí, ale byl pryč mnohem déle. Napadlo mě mu zavolat, ale nakonec jsem usoudil, že to není příliš dobrý nápad. Mohlo by ho to rušit. Navíc zřejmě nemá teď moc času. Jinak by mi možná napsal, když se tolik zdržel. Kdo ví, v jaké je teď situaci. Byl jsem naprosto bezradný. Buď jsem seděl na posteli, nebo jsem pochodoval nervózně po bytě, přičemž jsem si obléknul Tomovy tepláky, které mi připravil, kdybych si je chtěl vzít do postele. Nakonec jsem se usadil v obývacím pokoji a neustále sledoval hodiny. Připadalo mi, že se jejich ručička vůbec nehýbe. Ale hýbala se. Jen na můj vkus v tento okamžik až příliš pomalu.
Uběhla další hodina. Venku už svítalo, a to mě znervózňovalo ještě víc.
Krve by se ve mně nedořezal, když jsem zaslechl bouchnutí dveří. Ihned jsem se zvedl a vyběhl do chodby, kde byly vchodové dveře.
„Tome!“ vydechnu nahlas a dojdu k němu. Jelikož se mu podlomí nohy, hned jej podepřu. Je celý od krve. Jeho oblečení je krví přímo nacucané. I obličej má potřísněný krví. „Co se ti stalo? Ta krev,“ šeptnu vystrašeně. Nejsem schopný rozumně uvažovat. Proč je celý od krve? Je zraněný? Sakra, co se stalo. Jestli mu Robert něco udělal nebo ho donutil něco udělat, už ho asi vážně zabiju. V takovémhle stavu jsem ho nikdy v životě neviděl. Jeho pohled byl tak zvláštní. Ale on nic neřekne. Nijak nereaguje.
„Prosím tě, řekni mi, jestli tě něco bolí. Jsi zraněný?“ zeptám se starostlivě a podpírám ho dál, přičemž z něj začnu sundávat mikinu, která už zdaleka nemá svou barvu. Pouze nepatrně zavrtí hlavou ze strany na stranu.
„Dobře, po-pojď,“ sám zakoktám a vedu jej do obývacího pokoje. Musím ho dostat nějakým způsobem do koupelny. Je slabý, velmi slabý. Mám strach, že ho neudržím. Ale musím. Bezvládně se za mnou loudá. Pořád ho podpírám. Jdu pomalu, nechci, aby spadl. Konečně namířím do koupelny. Tom vůbec nic neříká, ani nereaguje. Jako by nebyl duchem přítomný.
„Prosím, řekni aspoň jedno slovo. Prosím,“ šeptám mu. Posadím ho na okraj velké rohové vany, která je kousek od sprchového koutu. Krátce se mi podívá do obličeje a zase začne koukat do prázdna. Jsem bezradný. Nevím, co se mu stalo. Neřekne jediné slovíčko, je pořádně v šoku. Ale to já také, ruce se mi chvějí stejně jako zbytek těla. Nechci to na sobě dát ale znát. Pohladím ho zlehka po tváři.
„Okay, teď z tebe svlíknu to špinavé oblečení, jo?“ řeknu tiše a svléknu mu tu mikinu konečně úplně. Chudáček, je tak bezmocný. Dívá se tak nepřítomně, jako by tady se mnou vůbec neseděl. Bojím se udělat cokoli, abych mu nějak neublížil. I přesto, že říkal, že mu nic není, teď si nejsem jistý tím, že je při smyslech. Navíc netuším, co se stalo a nechci v něm žádným gestem nebo dotekem vyvolat něco, co by tuhle situaci zhoršilo.
On si jenom protře oko a vůbec nevnímá. Když mu mikinu svléknu, dám ji hned stranou na zem.
„Umyji ti obličej, ano?“ Žádná odpověď. Jen bezradně oddechnu. Posunu ho po vaně trochu blíž k umyvadlu a pustím příjemně teplou vodu. Trošku v ní smočím ruku, abych se ujistil, jestli není moc horká nebo studená.
„Čím já ti to jenom umyju,“ pošeptám sám pro sebe a nakonec se natáhnu pro papírové kapesníčky a jeden z nich ve vodě namočím. Sice to není ta nejlepší varianta, ale teď mě nic lepšího nenapadlo. Z toho nejhoršího ho otřu tím kapesníčkem a nakonec mu ten jeho obličejíček začnu omývat opatrně dlaní.
„Jen mi naznač, že mě vnímáš. Prosím, Tomi.“ Beze slova se mi podívá do obličeje. Kouknu se mu do očí. Je mi do breku. Mám pocit, že se za chvíli neudržím a rozbrečím se mu tady jako malé děcko.
„Poslyš. I když se mnou teď nemluvíš, já vím, že mě vnímáš. Ať se stalo cokoli, nebudu to z tebe tahat. Hlavně se uklidni, prosím. Budu u tebe, nenechám tě o samotě, pokud to nebudeš sám chtít. Už jsi doma a se mnou, okay?“ hladím ho po tváři, čímž ho i myju. „…až tě omyju, svléknu tě a uložím do postele, ano?“ Nepatrně přikývne na souhlas.
„Dobře, děkuju,“ vyřknu svůj dík za jeho drobnou odpověď. Domyju mu obličej a pak mu ho osuším ručníkem. Totéž udělám s jeho rukama. Tom pomalu vloží ruce do umyvadla a začne si je naprosto bezmyšlenkovitě líně mýt. Proto mu trošku pomůžu. Dám mu na každou ruku pár kapek tekutého mýdla a začnu mu je omývat. Pak ho nechám, aby si je opláchnul pod tekoucí vodou. Osuším mu je.
„Tak, to bychom měli,“ pošeptám. Mám na něj tolik otázek, ale teď se ptát je naprosto zbytečné a hlavně netaktní. Jen doufám, že se mu nic nestalo. Je opravdu úplně mimo.
Svléknu mu i kalhoty a ponožky. Jen v boxerkách ho odvedu do ložnice. Jdu s ním pořád hodně pomaličku. Opatrně ho posadím na postel.
„Nechceš napít?“ zeptám se ho, hladím ho jen opatrně po rameni. Kývne na znamení, že ne. Tak ho tedy položím na jeho místo do postele a přikryji ho.
„Snaž se usnout, prosím. Budu u tebe, jestli chceš,“ nabídnu mu. Jenomže on začne neohrabaně lézt z postele.
„Tome, lež. Co ti mám podat?“ zatlačím ho zlehka zpět do postele. Ale on se mi vzpírá a furt se snaží posadit.
„Jsi slabý, nevstávej. Podám ti, co potřebuješ.“
„Ne,“ řekne tiše a vyleze z postele. První slovo a hned záporné. Nevadí. Zvednu se a dojdu k němu.
„Tomi,“ šeptnu zoufale. Jen ho zlehka chytnu za boky. Vážně nechci, aby se mi tu složil k zemi.
„Musím… Musím si vzít prášky,“ hlesne sotva slyšitelně a snaží se jít do kuchyně. Sice není nic světoborného promluvit, ale teď jsem rád za každé jeho slovo.
„Jaký prášky, Tome? Já… já ti je donesu.“ Jdu hned v závěsu za ním. Jenom zakroutí lehce hlavou na znamení, že ne. Pomalu se plouží do kuchyně a vidím, jak má nejisté nohy.
„Dobře, tak půjdu alespoň s tebou,“ podepřu ho, jako když jsem ho vedl do koupelny. Pomalu s ním do té kuchyně dojdu. „Kde je máš? Podám ti je. Řekni, prosím.“
Rukama se zapře o linku a kývne k jedné ze skříní. Hned ji otevřu a rozhlédnu se po ní. Je tam krabice, ve které je spousta léků. Jen mimo stojí taková menší lahvička. Tohle jsem už někde viděl. Mm… tuhle lahvičku měl Tom na baru, když jsem mu vracel ty peníze! Co to je za prášky? Nakrčím trošku nos.
„To je ono?“ Jen přikývne na souhlas. Tak ji tedy vezmu a otevřu. Je víc jak z poloviny prázdná. Vyndám mu jeden prášek a zase lahvičku uklidím na své místo. Natáhnu se pro skleničku a natočím do ní studenou vodu.
„Tak,“ dám mu prášek ke rtům. Jen pusu pootevře. Podám mu pak skleničku s vodou. Vezme si ji ode mě a prášek zapije. Skleničku položí a jen zavře oči. Zajímalo by mě, co je to za prášky. Nechtěl jsem si to před ním začít číst. Pokud bude chtít, řekne mi to sám. Podívám se na něj. Když oči otevře, taky se na mě podívá. Stojím u něj a jen tak na něj hledím, bojím se cokoli udělat.
„Beru dva prášky,“ zašeptá.
„Co je to za prášky?“ Neovládnu se. „Dám ti klidně další. Jen… není to moc?“
„Ne. Dej mi to,“ šeptne a vyndá si lahvičku. Vezme si další prášek a zapije ho. Sklopím trošku oči. Nemůžu nic dělat.
Zase tam chvíli tak stojí se zavřenýma očima. Zhluboka se nadechne a vydechne. Když otevře oči, po tvářích mu začnou klouzat slzy. Hned se k němu nahnu a začnu mu ty slzičky utírat. Bože můj, co se mu jen stalo. Nikdy nebyl tak vyřízený, slabý. Vždyť on je úplně vysílený a mimo. Co ho jen Robert donutil udělat tentokrát.
„Neplač, prosím. Pojď ke mně,“ nabídnu mu svou náruč. Tom mě chvíli smutně pozoruje, až raději sáhne po jiných prášcích.
„Ne, Tome, už ne, prosím,“ zastavím jej. Chytnu ho za ruku a trošku si ho k sobě přitáhnu.
„Chci si vzít prášek na spaní,“ řekne tiše a skoro až upadne, když ho k sobě za tu bezvládnou ruku přitáhnu. Ne, nechci se chovat jako idiot, ale mám takový strach. Těch prášků tady má doslova krabici. Netuším, na co to je, ale ani při nejmenším se mi to nelíbí. Tyhle prášky nevypadají jako na bolest.
„Tyhle prášky nejsou snad na uklidnění?“ chytnu ho včas. „Promiň, já jen… mám strach, starost.“ Na to nic neřekne a opět se vrátí k dosavadní činnosti. K jedení prášků. Sleduji, kolik si jich vezme. Vezme si jen jeden, což mě uklidní. Nechám ho to spolknout.
„Půjdeš si lehnout, okay?“ pošeptám a podepřu ho. Bez dalších námitek jde pomalu do ložnice. Opět mu pomůžu. Když ho konečně uložím, jen ho pohladím po paži.
„Mám zůstat u tebe?“
„Jak chceš,“ šeptne.
„Zůstanu u tebe rád,“ posadím se pod postel na zem a chytnu ho za ruku. „Spinkej.“
Už nic neřekne. Jen leží a kouká kamsi. Ještě nikdy jsem u něj neviděl tak prázdný pohled. Jen ho palcem hladím po hřbetu ruky. Nevím, co dělat, aby usnul. Musí být příšerně unavený. Trvá to tak dlouho. Jeho očíčka se stále zmenšují a zmenšují, ale on ne a ne je pořád zavřít. Stále ho mlčky pozoruji. Až po dobré půl hodině oči konečně zavře a začne klidně oddechovat. Byl jsem rád, že usnul. Konečně si trošku odpočine. Viditelně to potřebuje. Chudáček můj.
Seděl jsem u něj pořád. Až kolem osmé jsem se tiše sebral a odešel do kuchyně. Zavolal jsem do práce a omluvil se, že dnes prostě nepřijdu, že mi není dobře a že se z toho snad dostanu přes víkend. Naštěstí mi to vedoucí sežrala i s navijákem. Když jsem jí to típnul, porozhlédnul jsem se po kuchyni. Vzal jsem si do ruky jednu z palačinek a začal ji okusovat. Musel jsem do sebe aspoň něco nacpat. Byl jsem zvyklý se ráno najíst. Aspoň maličko. Když jsem dojedl, otřel jsem si ruce do utěrky a rozešel se zpět do ložnice. Nechtěl jsem ho tam nechat samotného. Pořád jsem ho jen tiše sledoval. I dýchat jsem se snažil co nejtišeji, abych ho neprobudil. Bylo mi ho tolik líto. Ale to by mu v tuhle chvíli nepomohlo. Proto jsem se snažil dát dohromady, i když mi to trhalo srdce takhle se na něj dívat.
Tolik jsem se bál, že se mi nevrátí. Že mu nestihnu říct, co k němu cítím a jak moc pro mě znamená. Opravdu mě tahle myšlenka hnala do kouta. I když mě možná odmítne, chci, aby to věděl. Zaslouží si to vědět. I kdyby náš vztah skončil, chci, aby věděl, že je na světě někdo, kdo ho miluje. Vím, že to pro něj bylo a je stále těžké, smířit se s tím, co dělá. Ale i přes tuhle špinavou práci se moje city k němu nemění.
Tom se párkrát přetočil, zavrněl nebo se jen víc zachumlal do peřiny, ale pořád spal. Až kolem odpoledních hodin se začal probouzet. Nehnul jsem se od něj ani na chvilku až na to, když jsem jedl a volal do práce. Čekal jsem, až otevře oči. Tiše vydechnul, a konečně se otevřely jeho čokoládové oči. Hned jsem se na něj podíval a vydechnul.
„Ahoj,“ pošeptám. Chvíli mě pozoruje, až se… usměje. On se usměje! Hodně mě to překvapí.
„Ahoj.“
Natáhnu k němu ruku a pohladím ho po tváři. „Jak je ti?“ zeptám se starostlivě.
„…jak by mi mělo být?“ podiví se. „Proč tu tak sedíš? Kolik je?“ To se mi zdá, nebo si nepamatuje, co se stalo?
„Je po druhé hodině odpoledne,“ řeknu udiveně. „Ahm, ty si nepamatuješ…?“
„Cože?“ posadí se ihned. „Vždyť máš být… Proč… Ne,“ vydechne. „To nebyl sen?“ šeptne. Kleknu si a opřu se o postel.
„Sen? Co se ti zdálo?“ On si vážně myslí, že se mu to jen zdálo? Bože, já mu nechci snad radši ani říct, v jakém stavu přišel.
„Že…“ nedořekne to už. Podívá se na mě, pak na své ruce a rozhlédne se po pokoji. Ohmatá si obličej. „Sakra, ne, ne…“ Je mi ho tak moc líto. Ale ani já sám nevím, co se stalo.
„Tome, pššt,“ pohladím ho znovu. „Uklidni se. Já… jsem na tebe celou noc doma čekal. Odjel jsi někam, asi za Robertem. Vrátil ses brzo ráno.“ Beze slova si schová obličej do dlaní.
„Tomi,“ vyhoupnu se a posadím se k němu na postel.
„Bože, to ne,“ šeptá do dlaní.
„Co se stalo? Tomi,“ šeptám mu tiše a hladím ho po hlavičce.
„Nic,“ zakroutí hlavou.
„Viděl jsem, v jakém jsi přišel stavu,“ povzdechnu. Nechci mu to ještě víc připomínat.
„Musím do sprchy…“
„Dobře. Nepotřebuješ nějak pomoct? Byl jsi slabý,“ chytnu ho za ruku.
„Potřebuju být chvíli sám,“ zašeptá a pomalu vyleze z postele.
„Promiň, omlouvám se,“ pustím ho a nechám ho jít.
Nečekal jsem, že si to nebude pamatovat. Teď je to pro něj ještě horší. Kdybych alespoň věděl, co ho tolik trápí. Jen ta krev mi řekla, k čemu muselo dojít. Odejde do koupelny a zamkne se tam. Zůstanu sedět v ložnici. Zatím si dojdu pro své věci a převléknu se. Ustelu mu pak postel, složím to oblečení, které mi půjčil, a pak se posadím do prostorného křesla. Vůbec nevím, jak se k němu chovat, co mu říkat. Měl bych nejspíš odejít, ale na druhou stranu ho tu nechci nechat samotného. Mám strach, aby neudělal nějakou hloupost. To včerejší množství prášků, které snědl, se mi ani za mák nelíbilo. Navíc je celý v šoku a já mám opravdu strach.
V koupelně strávil víc jak hodinu. Už mi to nedalo a rozešel jsem se ke koupelně. Jen zlehka jsem zaťukal.
„Tomi?“ řeknu. Mám starost, co tam takovou dobu může dělat. Zaslechnu přes tekoucí vodu tiché vzlyky.
„Tome,“ řeknu víc nahlas.
„Běž… běž pryč,“ ozve se.
„Já… mám o tebe starost. Nemyslím to špatně. Já vím, že teď potřebuješ být sám.“
„Prostě… běž,“ vzlykne.
„Ale…“ nadechnu se.
„Odejdi.“ Zavřu oči. Tolik to bolí. Ale musím to přijmout, musím to chápat. Neřeknu už jediné slovo a jdu do ložnice. Vezmu si svoje věci a pak jdu k východu, ale zastavím se. Ještě se otočím do bytu. Z očí se mi začnou linout slzy. Raději se proto otočím zase ke dveřím a odejdu. Seběhnu schody dolů, ale ve vchodových dveřích do někoho vrazím.
„Pardon,“ vzlyknu jenom a rozejdu se rychle pryč. Chce být sám. Potřebuje to. Ale tolik to bolí. Snad jsem si i přál, aby mě objal a byl u mě. Klidně aby se mi vybrečel na rameni, ale nevyháněl mě. Ale asi to tak má být. Pokud to pro něj bude lepší, budu jen rád.
Po cestě si dopnu knoflíky na kabátku. Jdu rychle. Ani nevím proč. Nevím, co mě žene. Ale jdu pořád rychleji. O to dřív dorazím domů. Když za sebou zavřu dveře, úlevně vydechnu. Proč se tohle všechno děje. Proč nemůžeme mít s Tomem chvilku klid. Proč se jemu musí stále něco dít, pořád mu něco znepříjemňuje život. Tak moc bych to chtěl změnit, a přitom mám pocit, že já mu to všechno jen a jen ztěžuji.
Zuju se a zamířím rovnou do obýváku, kde pohodím tašku i kabát. Sednu si do křesla a schoulím se v něm. Rozbrečím se jako děcko. Nebrečím kvůli tomu, že mě poslal pryč, ale kvůli tomu, jak je tenhle život zkurvený. Pořád nám hází pod nohy klacky. Neustále nám brání v tom, abychom se sblížili. Když nemá nějaký problém Tom, mám ho já anebo naopak. Zatraceně proč! Třísknu naštvaně pěstí do opěradla křesla.Nemám chuť ani dýchat, jak mě všechno sere.
Takhle jsem pokračoval skoro celý den. Pořád jsem jen seděl, vzlykal, nadával anebo se díval do prázdna. Až večer na mě padla únava, která byla opravdu silnější než já, a já v tom křesle usnul. Tolik bych si přál vrátit čas a všechno změnit. Kdyby mě Tom nepoznal, možná by se měl lépe. Možná by zůstal v tom světě ‚Roberta‘ a bylo mu lépe. Možná by si na to všechno zvyknul. Kdo ví. Na jednu stranu jsem tak rád, že já… obyčejný kluk jsem v Tomovi dokázal něco probudit. A dokonce i v sobě. Zamiloval jsem se, ale ten pocit mě teď tíží víc než cokoli jiného. Ach, tolik bych si přál, aby vše bylo dobré, a hlavně, aby byl Tom šťastný, aby žil život dle svých představ. Ať už se mnou, beze mě, s přítelkyní nebo sám. Hlavně aby se cítil dobře. Jen bych si přál mu všechno říct. Ale stále nepřišel ten správný čas a já se bojím… moc se bojím, že ten správný čas ani nepřijde.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
A to máme jako vydržet do dalšího dílu? o.O
Achjo… nemají to lehké, ani jeden z nich. Je to těžké, opravdu hrozně těžké a přesně, jak v Billových myšlenkách, osud jim jen hází klacky pod nohy, nejde to, aby vedli normální vztah. Pokaždé je to jenom chvilková pohoda a všechno jak má být, pak se stane něco, co jejich šťastné chvilky přeruší a tak se to střídá pořád, slunečno a zataženo. Ale jak už jsem napsala u jednoho z předchozích dílů, jejich vztah nebude nikdy šťastný a naplněný, dokud se Tom bude pohybovat ve společnosti, v jaké se pohybuje. Tohle si myslím a za tím si stojím.
Netroufám si pomyslet, jak to bude dál, myslím, že oba čekají ještě těžké chvilky. Tom se z toho jen tak nevzpamatuje, to je první věc, druhá věc jsou jeho prášky, které nedělají žádnou dobrotu. A Bill zase neví o ničem… opravdu jsem zvědavá na další pokračování, povídka je excelentní i přesto, co se tu děje ♥
Presne! toto jakože čo je?! Inak tie tabletky to budú nejaké na nervy podla mňa… Teda logicky no 😀 Už sa neviem dočkať ďalj! 🙂
Ach jo, tohle mě vážně ničí. Tom a jeho prášky. Jak Bill nic neví. Tom pořádně nic neřekne. Je to smutný. Já jen doufám, že si k sobě jednou tu cestu najdou a že budou mít konečně klid!… ♥
Dál! 🙂
ty prášky nebudou dělat dobrotu, vůbec. Tom by je měl přestat brát… už vidím dalšíí díl. bude se Billovi vyhýbat, bude zavřenej doma, Bill pak sebere odvahu a přijde k němu, a uvidí ho napůl zasebevražděnýho 🙁 😀
Ou jé… Tak to jsem zvědavá na další teda… Chudák Billy ;( 😀 No uvidíme, jak to bude dál :))