autor: Denie
„Takže ty vůbec nikdy nemluvíš?“
Bill se zhluboka nadechnul, chvíli to vypadalo, jako by se opravdu chystal promluvit a vyvrátit tak Tomovi jeho slova, ale nakonec vzduch opět z plic jen vypustil a zavrtěl hlavou. Mrzelo ho to, chtěl s Tomem mluvit, ale nešlo to. Snažil se, ale pokaždé, když už to skoro vypadalo, že něco řekne, hlásek uvnitř jeho hlavy jej zastavil a Bill místo slov použil znaky na prstech nebo kousek papíru.
Tom se jen smutně pousmál a opravdu se snažil přijít na něco, čím by černovláskovi sedícímu na posteli proti němu, zvedl náladu. Ode dne, kdy se ti dva stali přáteli, uběhly již dva týdny, a Tom ještě stále Billa poznával. Zjistil, že pokud nemusí černovlasý chlapec mluvit o ničem vážném a týkajícím se jeho minulosti, dovedl by být stejně upovídaný. Jen potřeboval čas všechny své myšlenky přenést na papír, protože i když se Tom snažil, ještě stále se nenaučil ze znakové řeči ani jediné slůvko.
„Chceš se dívat na Karate Kida?“ zeptal se Tom s úsměvem, věděl, jak moc Bill tenhle film miluje, i když nechápal, proč.
Viděli jsme ho už třikrát, a ty vždycky remcáš, že tě to nebaví, odepsal Bill na kousek papíru, který mu Tom hned vzal a schoval ho k sobě do kapsy. Schovával si každý vzkaz, který mu Bill napsal. Když po večerech nemohl usnout, četl si je a měl pocit, že je černovlásek s ním.
„To je jedno, tobě se to líbí a já to nějak přežiju. Třeba od nich něco okoukám, a pak se budeš divit, jak sem mrštnej,“ zašklebil se Tom a zasmál se, když ho Bill přetáhl poznámkovým blokem po hlavě. Za poslední dva týdny si na sebe dvojice natolik zvykla, že společně dělali téměř všechno. Tom dokonce zkoušel Billa naučit jezdit na skateboardu, u čehož se oba opravdu bavili. A Alex, který byl doteď zvyklý svůj veškerý volný čas trávit s Billem, jen rád sledoval, že se jeho bráška dokáže bavit i s někým jiným. Toma přijala celá jejich rodina.
Zůstaneš přes noc? Napsal Bill na další kousek papíru, a když se Tom vrátil od DVD přehrávače, s bázlivým pohledem mu jej podal. Doufal, že bude moct strávit s Tomem nějaký čas navíc. Dny ve škole a pár společných odpolední pro něj nebylo dost. Nechal si dredatého kluka přirůst k srdci až příliš rychle a když nebyl v jeho společnosti, chodil si pro objetí k bratrovi, který jej uklidňoval, že i další den se s dredařem uvidí.
Tom jen s úsměvem přikývnul a zatím, co se uveleboval na posteli vedle Billa, zavolal matce, aby jí oznámil, že na noc nebude doma. Udělali to už jednou, většinu noci zůstali vzhůru, Tom povídal, Bill horlivě odepisoval, dívali se na filmy, dělali, co je napadlo, a druhý den ve škole oba usínali. A přesto jim to nevadilo. Každá chvíle, kterou spolu strávili, je sbližovala víc a víc a dávala jim pocit, že tady opravdu je někdo, na koho se můžou spolehnout. Na koho se můžou obrátit, když jim bude nejhůř a s kým mohou sdílet své radosti a úspěchy. Pro Billa byl Tom jedinou osobou kromě jeho bratra, které by se dokázal svěřit s tím, co se tenkrát stalo, jen k tomu ještě nenašel odvahu.
Bok po boku sledovali, jak malý Dre podléhá kouzlu kung fu a pokradmu sledovali profil toho druhého. Kdykoliv se pak jejich pohledy náhodou střetly, oba se pousmáli a dál sledovali film, jen aby se o pár minut později vše mohlo zase opakovat. Ani jeden by to druhému nepřiznal, ale opravdu se měli rádi a záviseli na sobě víc, než se na první pohled mohlo zdát.
***
„Hmm, co je?“ Zahučel Tom o pár hodin později, když mu Bill vytrvale šťouchal do ramene. Bylo to možná dvacet minut, co si řekli dobrou noc a Tom už začal upadat do příjemného, vytouženého spánku, když jej probudily jemné šťouchance. „Jo spím,“ zamumlal, aniž by se podíval na papír, který mu Bill strkal pod nos. Měl pocit, že mladšímu z nich dvou dokáže číst myšlenky, i když nebylo nijak těžké v daném okamžiku uhádnout, na co se ho Bill ptal.
Šťouchání však neustávalo, a tak nezbylo dredaři nic jiného, než aby unavené oči opět otevřel a zamžoural vedle sebe, kde v tureckém sedě trůnil Bill s jemným úsměvem na rtech. Povzdechl si, bylo mu jasné, že teď jej Bill spát nenechá. S hlubokým výdechem a jemným vyheknutím se posadil proti němu a pár chvil jen jeden druhého mlčky pozorovali. Nakonec Bill předal Tomovi vzkaz, který se mu snažil dát už před pár minutami.
Se zívnutím si Tom přečetl tři pouhá slova, a když vzhlédnul od kostičkovaného papíru, v jeho očích najednou hrály jiskřičky vzrušení. „Vážně?“ Bill jen přikývnul a jeho tváře ve spoře osvětlené místnosti získaly jemně zarudlý nádech. „Tak jo, prosím,“ vydechl Tom a najednou byl naprosto probraný. Věděl, že Bill hraje na piáno a skládá písničky, ale nikdy mu nic z toho neukázal. Nevěděl, proč právě teď, ale Tom nehodlal nic namítat, když mu Bill nabídnul předvést něco ze své práce.
Společně se přesunuli k piánu, které měl Bill postavené v rohu pokoje. Věděl, že hrát uprostřed noci možná není ten nejlepší nápad, ale v horním patře domu spal akorát on a Alex, který když jednou usnul, nic jej nevzbudilo. Trochu nervózně usedl na nízkou židličku a pousmál se, když si Tom sedl k jeho nohám. Nebyl si jistý, jestli výběr skladby byl šťastnou volbou, ale pořád se uklidňoval tím, že Tom hudbě nerozumí a z pouhé hudby beze slov nepozná, jak hluboké city v sobě jednoduchá, jemná až bázlivá melodie skrývá. Netušil však, jak moc se mýlil.
Tom možná neuměl hrát na žádný nástroj, i když se ho otec pokoušel naučit na kytaru, piáno i housle, ale dokonale rozuměl emocím, které Bill do melodie, jež vycházela zpod jeho prstů, vložil. Svíralo se mu hrdlo, srdce mu splašeně bilo a Tom měl neuvěřitelnou touhu mladšího kamaráda obejmout a už nikdy nepustit. Věděl, že se mu v dětství stalo něco příšerného, a i když nevěděl, co přesně to bylo, chtěl vzít tu bolest a zahodit ji někam pryč. Nechtěl, aby se jeho černovlásek tak trápil. Neslušelo mu to.
Aniž by si pořádně uvědomil, co dělá, posunoval se po zemi tak dlouho, až seděl těsně vedle Billa, jehož nohy pevně objal a hlavu si mu složil do klína. Znemožňoval mu tak sice plynule hrát, ale to mu v tu chvíli vadilo ze všeho nejméně. Chtěl nějak, jakkoliv, předat něco ze sebe i Billovi. Ten klid, vyrovnanost, pocit, že už na nic nebude sám. Možná teď Tom Alexovi křivdil, ale byl si jistý, že blonďák nikdy nedokáže dát Billovi všechno, co by potřeboval. A i když toho nebyl schopen ani on sám, snažil se, dělal, co bylo v jeho silách, a když o pár sekund později skončil Bill vkleče na zemi vedle něj, pevně se objali.
Ani jeden z nich nepočítal dlouhé minuty, které v objetí strávili. Jen si užívali blízkost toho druhého, teplo jeho těla a vzájemný tlukot jejich srdcí. Tenhle okamžik byl jen jejich, nikdo jim ho nemohl vzít a Tom věděl, že pokud se mu Bill za dobu, co se znají, někdy otevřel, bylo to právě teď. Jedinou jednoduchou melodií mu řekl tolik, kolik by ani slova nedokázala vyjádřit.
„Chtěl bych slyšet tvůj hlas,“ zašeptal Tom tiše do jeho ucha o nějaký čas později a v duchu se musel nakopnout, když ucítil, jak jeho přítel ztuhnul. Věděl, že to Bill nedělá schválně, že by rád mluvil, ale Tom přesto neuvěřitelně toužil po tom, slyšet jeho hlas. I kdyby to měl být jen pouhý šepot.
Bill jen zavrtěl hlavou a s povzdechem se odtáhl od Tomova objetí. Hlavou pohodil směrem k posteli a oba se mlčky přesunuli zpátky do měkkých peřin. Plánoval si sice, že Tomovi zahraje, co nejvíce svých skladeb zvládne, ale najednou ho nějak přešla veškerá energie. Chtěl se jen stočit pod teplou peřinou, mít svého přítele co nejblíže a na nic jiného nemyslet. Zapomenout na všechno, co ho ve snech pronásledovalo noc co noc. Chtěl se cítit tak klidně a vyrovnaně, jako když byl skrytý v Tomově náručí.
„Bille?“ zašeptal Tom o dalších pár minut později. V pokoji už byla tma, malá lampička na nočním stolku vydávala už jen doznívající zář pohasínající žárovky a Tom mohl před sebou rozeznat pouze stínový obrys Billovy schoulené postavy. Když se mu nedostalo odpovědi žádným způsobem, vyložil si to tak, že může pokračovat. „Jsi fajn kluk, jsem rád, že jsem Alexe poslechl a dal ti šanci. Mám tě rád,“ zamumlal poslední tři slova tiše a na rtech se mu objevil úsměv, když jeho prsty byly jemně stisknuty cizí dlaní.
Byl to Billův způsob, jak mu říct, že i on má rád jeho.
autor: Denie
betaread: Janule
Nejkrásnější povídka :))
Och, jak sladké! ♥
nádherný, nádherný, nádherný diel! 🙂 a ten koniec najviac 🙂 teším sa na ďalší
Jůůů.. :)) to je krásný :)) <3 těším se na další :)**
To je tak nádherný! Pokaždé, když přijdu na blog, a je tu tahle povídka, mám chuť skákat dva metry do stropu. A po přečtení ddalšího dílu jsem… úplně naměkko. Tohle je naprosto nádherná povídka. Doufám, že se dalšího dílu dočkáme brzy. 😉
mm to je tak úžasný a smutný zároveň:) krásnej díl!
To je tak nádherné!!!
moc hezká 🙂 jsem strašně zvědavá kdy Bill promluví 🙂
Nádherné ♥♥ Zbožňuju to, jak se pomalu sbližují!!
do prdele ……. to je krásné <3
😀
Krásnej dílek..;) Jako vždycky..:)** Moc se těším na další..;)*♥
[11]: Jsem strašně zvědavá, jak to bude pokračovat dál.. Jsi úžasná autorka..♥ Snad ta nejlepší..♥ 🙂 Jsem strašně zvědavá, jestli bude nakonec Bill mluvit, což doufám, že bude..;)** Líbí se mi jak je to napsaný..:) Je to takový klidný, ale přitom tak nádherný… Nemám slov..♥
krásný, přípomíná mi to Effervescent. 😛 však Tomovi se podaří rozvázat mu jazyk. 🙂 líbí se mi jejich sbližování. těším se na další díl. 🙂
Boze to je nadherny <3