Wicked Game 1.

*** Bill ***

…z Billova deníku, str. 3…

Nevím jak je to dlouho. Možná pár dní, možná měsíc. Možná dokonce rok. Nemít vedle sebe Toma, ztratit ho jen svou vlastní chybou, je věc, která mě bude sžírat snad navěky. Jako dnes ho vidím před sebou, jak mi s tím nejnevinnějším úsměvem oznamuje, že už mu naše vesměs platonická láska nestačí. Bylo tu pár žádostivých až bolestivých polibků, pár letmých doteků… a já se nedivím, že chtěl víc. Byl si jistý, že ho neodmítnu. Nikdo nikdy neodmítl nabídku mít v posteli Toma Kaulitze. Chtěl jsem ho… tak moc. Šílím za jeho hlasem, vůní, za jeho nejobyčejnějšími pohyby. Ale v tu chvíli jsem mu to nedokázal říci do očí. Ta jeho frackovitá vzdorovitost v obličeji mě přibrzdila. Ale nečekal jsem, že to dopadne takhle. Po jediném škobrtnutí, po jediné malé, hloupé chybě mě odkopl na druhou kolej. A já nejsem typ, který doleze s prosíkem… neumím se omlouvat a je to… moje největší chyba!

Možná mě chce potrestat, ponížit, možná dokonce zabít. Nevidím mu do hlavy, tak jak bych si kolikrát přál. Pravda je taková, že si našel novou holku. No ano, malou blonďatou kurvičku, přesně v jeho stylu. Kdy jsem se takhle změnil? Kdy jsem začal přímo neúnosně žárlit na každou Tomovu obdivovatelku, kdy jsem začal s despektem pohlížet i na své vlastní fanoušky? Slabost pro Toma mě ubíjí každým dnem víc a víc. Když vidím, jak ji hladí po dlani, jak jí čechrá vlasy… mám pocit, že každou chvíli vyletím z kůže! To já jsem ten, kterému patří tvé doteky, Ty blbče! Chvílemi jsem pomýšlel i na hromadnou vraždu, ale tuhle myšlenku jsem rychle zapudil :o)) Abych se tolik netrápil, trávím s nimi co nejméně času a to má za následek jedinou věc. Vídám svého vlastního bratra častěji na obrázcích časopisů… než doma, vedle sebe.

*********

Ještě než jsem vyběhl s pokoje, neubránil jsem se svému zlozvyku projít kolem zrcadla. Jo, jsem neskutečnej narcis. Touhle přezdívkou mě někdy častoval Gustav, když mě chtěl dopálit. Ale měl pravdu. Letmý pohled mě utvrdil v tom, že vypadám přesně tak, jak se cítím.

Nesouhlasně jsem se zašklebil na svůj odraz a ten mou grimasu okamžitě zopakoval. Vlasy rozcuchané a rozčepýřené na všechny strany, obličej unavený a nepřirozeně šedý. To by se fanynky podivily, jaký umím být krasavec.

Zabouchl jsem dveře a seběhl pár schodů do jídelny. V lednici jsem si vylovil pomerančový džus a posadil se za dřevěný stůl, který byl základním a největším prvkem celé jídelny.

Otevřel jsem si nějaký časopis, ale nevěnoval jsem mu pozornost, i když jsem si všiml, že jsme hned na první straně. Bože, ty vlasy… kde mě to zase vyfotili? Můj pohled zabloudil na pravou část fotky, kde se frajersky culil Tom. Nenávidím tyhle jeho vyumělkované pohledy, které má naučené pro fotografy. Dá se z nich vyčíst jediná věc: „Chci sex.“

Už už jsem si chtěl Tomovu fotku důkladněji prohlédnout, ale v tom v zámku zarachotily klíče. Nervozitou jsem převrhl sklenku s džusem a parádně si zprasil oblíbené triko. Důležitě jsem předstíral, že čtu, ale milenci se za dveřmi bytu náruživě loučili… nebo vítali? To je jedno, vyjde to nastejno. Prostě se líbali, jako by si chtěli navzájem ukousnout hlavy. Moje nálada klesla pod bod mrazu.

Tom po chvíli vešel do kuchyně a naštěstí ho nepronásledovala ta jeho barbie. Což jsem se podivil. Vždycky mu byla v patách. Prohodil něco jako čus a unaveně se sesunul na vedlejší židli. Upil trochu natrpklého džusu z mojí sklenice a zvědavě mi nahlížel přes rameno. Jeho dredy mě lechtaly na tváři a do nosu jsem dostal aromatickou pecku. Tenhle jeho skořicovej parfém mě jednou vážně zabije. :o)

„Co tam píšou, Bille? Je tam něco zajímavýho?“ Nečekal na mou odpověď a citoval titulek, který by přečetl i slepec. „Ztrácí Tokio Hotel své fanoušky oprávněně? Opravdu je frontman kapely nevrlý ke svým obdivovatelkám?“

Tom jen lehce pokýval hlavou. „Mají pravdu, Bille, jsi jak šťovík v poslední době. Jak k tomu ty holky přijdou?“

Otráveně jsem obrátil oči v sloup a vší silou práskl dlaní do stolu: „No, ty jim to vynahradíš, Tome. Ty jim s radostí provedeš dokonalou hygienu úst.“

Tom se zakuckal a chvíli prskal džus všude kolem sebe. Rozesmál se na celé kolo, a když odcházel do pokoje, neodpustil si trapnou poznámku: „Hele Kaulitzi, Ty se radši učeš, jo? Vypadáš hrozně. :o))“

*** Tom***

„Uf!“ S ohromnou úlevou dopadnu doprostřed postele, a ta pod mou vahou ublíženě zakvílí. Není ještě ani podvečer a já cítím, že už ve mně nezbylo ani kouska energie. Ostatně jako všechny poslední týdny… nějak jsem se do toho všeho zamotal a byla to z velké části i moje chyba. Ale… stejně za to všechno může Bill! Moc dobře ví, jak panovačný jsem a že prostě nesnesu z jeho strany byť sebemenší odpor… no, ale teď jsem si docela slušně nabil hubu.

Bill mě ignoruje, já ignoruji jeho, a ještě k tomu všemu musím… Ale ode mě se omluvy nedočká! Ani mě nehne.

Znuděně se převalím na pravý bok. Přitom, kdybychom nebyli oba tak odporně tvrdohlaví mohli jsme dnešní večer trávit spolu. Místo toho už čtyři měsíce trávím každou volnou chvilku tím, že se snažím vzpomenout na Billovy doteky. Nejvíce mě ubíjí to, že už si je prostě nedovedu, neumím vybavit.

Unaveně se natáhnu pro svůj deník, který se povaloval na nočním stolku a stoicky čekal, až si na něj zase jednou vzpomenu.

…z Tomova deníku, str. 20…

Moje rozehraná hra se den ode dne míjí účinkem. A nejhorší je, že už z toho věčného kolotoče nemůžu vyskočit. Nějak se to celé zadrhlo a já jenom čekám, až mě to semele. Jenže teď už to není jen o provokaci Billa. O tom, abych ho donutil k tomu nejkrásnějšímu, co mu můžu vidět v očích – k žárlivosti. Chtěl jsem, aby ho touha po mně spálila na škvarek. Ale nepovedlo se. A navíc se do toho přimotala ta kráva! Nejdřív nadšeně souhlasila s tím, že se mnou tohle malé divadélko ráda sehraje. Nedělalo nám to žádné větší problémy, protože jsme to spolu v minulosti pár nocí táhli. To ale Bill netušil. Jenže ona si najednou dupla s tím, že se do mě zamilovala. Jasně, že kecá. Je to buchta, která dá každýmu… ale prostě se ode mě nechce a nemíní odlepit. A docela dobře se jí to daří.

Nedokážu se jí zbavit a ona odmítá akceptovat fakt, že už mě prostě od jisté doby nepřitahuje a nemá šanci to jakkoliv změnit. Prostě mě chce do svý postele, tak asi jako tisíce jinejch. Jo jasně, nic by mi to neudělalo, ale od doby, co jsem si začal něco s Billem, je to jiný. Taky jsem to ze začátku bral jako hru a více méně jsme se oba trochu využívali, když jsme si potřebovali „ulevit“. Ale teď, když ho nemůžu mít, tak si uvědomuji, že ho mám doopravdy rád. Chci toho tolik? Jediným mým přáním bylo to, aby po mně toužil stejně bláznivě jako já po něm. A taky jsem chtěl sex… no jasně nemusel jsem to tak uspěchat, ale zkuste si mu někdo odolat :o)). Co mě ale bolí nejvíce? To, že s ním nemůžu být a všechen volný čas musím trávit s ní. Je tak neskutečně povrchní… pořád se přede mnou nakrucuje jak nějaká ugrilovaná klobása. Já vím, byly doby, kdy se mi tohle chování u holek líbilo… ale prostě je to pryč… já se fakticky zamiloval…

*** Bill ***

Nervózně se převaluji v posteli a myslím na něj. Dělí nás jen malá chodbička a tenká zeď, a stejně za ním nemůžu. Nemůžu? Proč bych nemohl? Jsem přeci jeho bratr. Jistě, že bych mohl. Udělám to. UDĚLÁM! Vrátím vše do doby, kdy jsme oba neměli ani tušení, že máme společnou slabost jeden pro druhého. Bude to těžké se ovládat, ale za poslední týdny jsem si „zvykl“. A navíc radši budu s tím, koho miluju, a budu předstírat, že mě nepřitahuje, než zase celej večer trčet s uchem u zdi a poslouchat, jestli se ta jeho náhodou nevrátila a… jestli si to nerozdávají. Protože tohle bych nerozdýchal.

Jasně, že nejsem panic a Tom už vůbec ne. Ale prostě… od jistý doby si Toma přivlastňuju… jako svýho kluka, jako něco, co je mojí neoddělitelnou součástí, jako něco, co nechci nikdy v životě ztratit. A tím on doopravdy je. Proto to musím zkusit.

Slezu z postele a tiše se vkradu na chodbu. Udělám pár kroků směrem k bratrovu pokoji a zatnu roztřesenou dlaň. Po chvíli ji ale zase se strachem spustím podél těla. Tak takhle by to teda nešlo, Bille. Snažím se v duchu popostrčit k cíli.

Odhodlaně se nadechnu a tiše zaklepu. Tom se neozývá, a tak opatrně vejdu dovnitř. Konečně si mě všiml. Zvedl oči od svých rozepsaných poznámek a rychlostí blesku sešitek zaklapl. Docela by mě zajímalo, co se z něj dá vyčíst. Tváří se hodně překvapeně, ale svým bezelstným úsměvem mě vybízí k tomu, abych šel dál.

„Ahoj Tome, můžu na chvíli? Nemohli bychom si dneska pustit nějaký dývko?“ Hm, tak nic debilnějšího mě už fakt nemohlo napadnout. Tom ke mně se zájmem vzhlédne.