autor: Amdee
Milé čtenářky, tímto bych vám chtěla předložit můj první překlad, a zároveň vám tak i představit nově příchozí autorku na twincestblogu. Jedná se o Amdee, finskou autorku, o které se dá říct, že je se svými 28 povídkami, které do dnešního dne na THF anglicky publikovala, twincestní veteránkou. Amdee a její tvorba mě neskutečně fascinuje, a proto jsem se do překladu jejích povídek pro svou osobní potěchu taky pustila.
Co o Amdee úvodem prozradit víc? Snad to, že píše čistý twincest, že zbožňuje Toma, že hodně čerpá inspiraci ze skutečných událostí kolem skupiny a dvojčat, a že její specialitou jsou jednodílky, zaměřující se na duševní pochody Billa a Toma a ne už tak na bohatý, událostmi nabitý děj. V jejím psacím stylu, který si zvolila a který nikdy neopouští, se velice silně odráží její skandinávská mentalita, kde často dominuje pocit úzkosti a zádumčivost. Jako spisovatelka ráda experimentuje jak se slohem tak slovotvorbou, což jsou prvky, které jsem se snažila v překladu podchytit a zachovat.
Ale než vypisovat, čím je tvorba této dámy charakteristická, bylo by asi jednodušší napsat, co z Amdeenina pera nikdy nevzejde (jak mi sama osobně řekla, protože jsem měla to štěstí se s ní poprvé před pár dny sama setkat a pěkně si pokecat) – AU povídky sladší než med, které vždy končí happyendem, ty zkrátka Amdee neprodukuje. Já sama nazývám její jednodílky „tajný deník bratrů Kaulitzů“, protože jejich reálnost a strefení se do skutečného dění kolem dvojčat je někdy až zarážející. Toto konkrétní dílko, které jsem přeložila jako první a které je jedno z těch staršího data, ale zrovna do té „reálné“ kategorie nepatří, chválabohu.
Dovolím si ještě dodat, že stejně jako její tvorba, tak i ona dáma, povoláním sociální pracovnice, jež ve volném čase trávívá spoustu chvil buď na koňském hřbetě, nebo se svým pejskem, je neskutečně zajímavá, citlivá osůbka, více než zapálená pro všechno, co má jen náznakem dočinění s TH. Nebudu vás už ale déle zdržovat, jen vám přeji pěkné počtení a doufám, že se vám její povídka „A jeřábi nám létali nad hlavami“ bude líbit stejně tak, jak se líbila i mně. modrozelená
PS: Já moc děkuji modrozelence, že pro nás povídku přeložila, a můžu vás ujistit, že je to jedna z těch, co jsem přečetla tzv. jedním dechem. J. :o)
Nevzdáme se toho hledat, a když se dobereme konce cesty, ocitneme
se opět na začátku, tam kde jsme naši cestu započali a spatříme ji poprvé.
– T. S. Eliot –
Říká se, že na samém konci všeho, při našem posledním nadechnutí trvajícím na věčnost, se nám před očima odvíjí celý život, téměř jako by to byl film. Stařičký, roztřesený film. Čas se zpomaluje na jednotlivé zlomky a celý svět a vše v něm se plíží loudavě kupředu, stejně jako čas v létě v dobách našeho dětství, kdy jsme si stavěli úkryty v korunách stromů, sdíleli svá tajemství a házeli žabky do jezera hladkého jako sklo. Až budu umírat, až se má cesta bude chýlit ke svému konci, můj film se převine do jednoho jediného okénka, tam se zasekne jako stará gramofonová deska z dob dětství mé mámy. Tam si bude tiše chrčet a já vím, že ten zvuk bude hlasem mého srdce.
Na samém konci všeho, když mé srdce udeří naposledy a poté povolí svůj stah, aby mohlo spočívat v pokoji, je všechno tak zřejmé. Poprvé v mém životě je mi všechno jasné. Miluji tě. Tebe. Po celý svůj život jsem žil s tím vědomím, že nejsme jako všichni ostatní. Lezlo mi to neskutečně krkem, to vědomí, že se nikdy nebudou konat ani pikniky v parku, ani svatby, nebo jen pouhé držení se za ruce v davu lidí. V posledních okamžicích mého života jsi jen ty. Všude je klid a pokoj. Vše je tak krásné. Vím, že i přesto, jak směšné se to všechno může zdát, mi rozumíš. Navzdory všemu spolu stále něco sdílíme a to něco ti umožňuje porozumět; porozumět i přesto, jak jsem na tebe křičel a ty jsi křičel na mne a všechno to šlo do háje. Všechno bylo v troskách.
Můj film se pozvolna převíjí do časů, které v sobě s láskou chovám nejvíce. Do časů, které pro mě něco znamenají. Ty, co pro mě znamenají vše. Můj dech se mi v hlavě ozývá ozvěnou jako bych byl ve skafandru. Jak slabý je ten můj dech; poslední nadechnutí zmrzačeno, zlomeno. Něco brutálně proráží životně důležité orgány v mém hrudníku. Můj film běží dál a výkřik na mých rtech není ničím víc než slabounkým pípnutím, při kterém současně kolabuje má druhá plíce. Konečně jen tak odpočívá, je v poklidu a já se usmívám, protože vím, že budu následovat. Za chvíli, už jen za malou chvíli, půjdu za tebou. A já se vůbec nebojím. V tom filmu jsem opět dítětem, kdy země pode mnou byla vlhká a studená i přes sluneční paprsky svítící na dozrávající, tiše se klátící obilí, čekající na sklizeň. Má, teď už rozdrcená plíce, byla tenkrát tak nedočkavá, tak plná života, jak nasávala kouř s kuráží dvanáctiletého kluka, kouř z cigarety, kterou jsme spolu tenkrát ukradli. Podělili jsme se o ni tak, jako jsme se vždy dělili o vše, co nám bylo drahé. Jako ta naše srdce.
Cévy se mi stahují a já se slzami v očích kašlu a kašlu, dokud se mi nezačneš děsně smát, jak jsi tu hned vedle mne, a já ti za to uštědřím ránu pěstí do ramena. Utajeni před mámou, před celým světem, a jeřábi nám létali nad hlavami. Štíhlé siluety vznášející se na nebesích a my jako dva jediní, co tu ještě zbyli, ukrytí. Naše vlasy jsou v propletenci, dotýkají se, prolínají se navzájem. A ty jsi krásný, tak krásný. Tvůj sladký hlas se ve mně ozývá jako hudba hrající v pozadí. Tvůj hlas byl soundtrack mého života. Vždycky. Zasmál ses a pohladil sis rameno, pak jsi ale náhle zvážněl a já tě chtěl políbit. Věděl jsem, že už nic nemůže zabránit tomu polibku, když nad námi opsal kruh jeřáb a tys mě oslovil a ozvěna mi to opakovaně vracela, znovu a znovu…
„Bille… Bille… Bille… Pojď sem… Pojď ke mně… sem ke mně. Já tě chci jen políbit… Chci jen políbit… Chci jen…“
„…tě kruci Bille políbit! Fakt si doprdele myslíš, že jsem tě nechtěl políbit? Proč se vždycky chováš jako kretén? “ Křičíš na mně a svíráš volant tvého Audi tak křečovitě, až ti bělají klouby na rukách.
Třu si spánky a sleduji, jak se za okýnkem auta míhají pouliční lampy, a zmocňuje se mě pocit marnosti. Jsme obklopeni temnotou a stezka umělého světla se podobá uličce olemované svícemi, kterou se řítí tvé Audi plnou rychlostí. Můj smích je plný trpkosti a skepse, Audi kvílí, ty sešlapuješ plyn nadoraz a já se jen směji, protože jediný důvod, který k tomu mám, je, abych ti způsobil bolest. Už mi nezbývá nic jiného, co bych mohl učinit. Mé nehty perfektně upravené manikúrou se zarývají do látky džín na mém stehně, celý svět vzdychá a já to chci vzdát. Mezi mnou a tebou se vztyčuje zeď porostlá jedovatým trním, o které jsem si spálil prsty, a teď se zdráhám překročit tu pomyslnou hranici, kterou mezi námi tvoří naše sedadla a přehradní konzole auta. Ta zeď, co je mezi námi, je jako živý, dýchající organismus.
Bylo to léto plné hádek, křiku a práskajících dveří. Malá životní rozhodnutí se mění v nestvůry, a nestvůry se transformují v tsunami, které nás ve finále rozdrtilo o příbojová skaliska. Je za námi další den plný strojených úsměvů a plastikových stvoření, která se jen vzdáleně podobají lidem. Humanoidé. Opět je tu ten můj trpký smích. Musím se smát, abych neplakal. A v té chvíli bych přitom ze všeho nejvíc potřeboval mou druhou půli, mou druhou plíci, druhou srdeční komoru umožňující oběh mé krve, a přitom to jediné, co mi ještě zbývá, je jen mlhavá představa, vybledlá vzpomínka na to, co jsme kdysi… že snad, někdy jednou, jsme my byli. Křičím na tebe, abys mi hned teď zastavil, že chci vystoupit, ale kde asi tak můžeš zastavit uprostřed dálnice?
Odsekneš, že jsem hlupák, a že jestli já, Bill Kaulitz, když se rozhodnu vystoupit stále ještě navlečen do hadrů z dnešního fotoshootingu, si OPRAVDU myslím, že to, že jsi mi nedal pusu, je má největší starost.
Nenávidím, když máš pravdu.
Ulička svíček se pozvolna stáčí doprava a pneumatiky olizují povrch dálnice. Zítřek bude jen dalším dnem, kdy si znovu nasadíme škrabošky a budeme to hrát, jako by nám šlo o život. A svým způsobem nám o něj opravdu jde. Naše labutí píseň byla na programu dnešního představení, její závěrečná scéna. V okamžiku, kdy si spěšně pomáháš dveřmi ven, hned jak oči veřejnosti – těch hyen, sápajících se po mršinách – odvrátí svůj zrak, si mě David bere stranou, aby mě varoval, že s tím musíme přestat. Během všech těch let se nás naučil prohlédnout skrz naskrz a byl by to vskutku směšný vtip se domnívat, že o nás nevěděl, ale i tak jsme se snažili tomu vtipu tvrdohlavě věřit až do konce. Ty jsi to jediné, co jsem si kdy přál, a teď ode mne utíkáš, utíkáš před námi. Ze všeho nejvíce jsme v tomto životě toužili být spolu, a přesto nám to způsobovalo tu největší bolest. Když tě líbám, tak opakovaně umírám, a zároveň nanovo vstávám z popela, znovu a znovu. Byl jsem unavený, oba jsme byli. A já na tom parkovišti na tebe ječel, před všemi těmi lidmi, co od nás znechuceně odvraceli své hlavy, a zeď obrostlá jedovatým trním jim plivala pravdu o nás přímo do tváří. Řekl jsem ti, abys mi už konečně vypadl ze života, když to jediné, to pravdivé, co jsem chtěl vyslovit, bylo, že jsi, Tome, překrásný.
…Krásný… Nejkrásnější. Vždy jsi takový pro mě byl a já jsem ti to nebyl schopen říct, když na tom nejvíce záleželo. Kdybychom věděli, jak budou probíhat naše poslední okamžiky, jaká budou naše poslední vyřčená slova, snažili bychom se něco udělat jinak? Kdybych to věděl už od prvopočátku, dovolil bych ti vůbec někdy ten polibek v obilném poli, záda mého trička celá zvlhlá od země, slunce zářící na dozrávající klasy? A ty jsi byl krásný. Dotýkal jsem se důvěrně známých rysů tvého obličeje, konečky mých prstů bloudily po jemném profilu tvé tváře. To vše, aniž by se to kdokoliv kdy dozvěděl. Poslední okénko mého filmu před závěrečnými titulky… Tvůj profil a tvůj smích.
Teď už jsou ty rysy zmužnělé, jak je zformoval čas a život. My jsme zformováni životem a časem. Dosáhli jsme mnohem víc, než většina lidí za celý svůj život. Viděli jsme lidi a země, zažili jsme život na výsluní, ale i ty nejtemnější hlubiny. Sdíleli jsme svou zakázanou lásku, která ke sdílení nikdy být neměla. Naši lásku, lásku, kterou už do letopisů nikdo nezanese. Nikdo se už nikdy nedozví o tom polibku a letu jeřába ve výšce nad našimi hlavami. Z dálky k nám doléhalo burácení hromu a dusný vzduch se dal jen ztěžka dýchat. Blížila se k nám bouře…
…stejně jako se přibližoval kamion s přívěsem, zaparkovaný na černo u okraje dálnice. Všechna světla zhasnutá, podnapilý řidič spící svůj sladký spánek růžových snů. Pneumatiky tvého Audi burácí a asfalt mizí metr po metru. Zatínám pěst a uhodím se jí do stehna. Nezbývá mi nic jiného, než s tebou sdílet tento prostor a nemít kam utéct. Nemám se kde ukrýt, protože ty jsi všude ve mně s každou vteřinou, co dýchám.
„Drž hubu!“ Vybuchnu, ale ani na chvilku se na tebe nepodívám.
Od venkovního světa nás odděluje sklo. Měli bychom být šťastní. Máme toho tolik. Věřím v to, že jsi nakonec i pochopil, že když jsme před tím druhým nazí, zranitelní, opravdoví, tak je tím nejsnazším nenávidět a vztekat se právě na ty, kteří jsou nám ze všeho nejdražší. Nikdo z nás dvou nic neříká. To ticho mezi námi je jako těžké břímě na mých ramenou, co mě teď pohřbívá. Zpomaluje se čas. Čas je relativní. Vzdálenost se zkracuje metr po metru, jedno mrknutí oka za druhým. Vzpamatovávám se ze zasnění a otáčím svou hlavu, když slyším tvůj hlas a skřípot brzd v tom samém okamžiku, kdy mi ten zvuk prořezává bubínky uší. A ten přívěs je tak blízko. 25 metrů… 15 metrů… Audi pod sebou polyká asfalt, pomalu, příliš pomalu, záchranný pás se mi zařezává do těla, ale já necítím nic. Auto se postupně otáčí a otáčí a teď už sklouzává stranou.
„Ježíši kriste, Bille!“ Z tvého hlasu se ozývá úzkost, kterou jsem doposud nepoznal. Tón tvého hlasu je mi cizí a já se bojím. Potřebuji tě, potřebujipotřebuji. Je to zlý sen. Mami, prosím tě probuďměprobuďmě.
10 metrů
5 metrů
Můj film se rozbíhá. Stařičký obsluhovač spouští stroj, o jehož existenci nikdo neví, až když už je všemu konec. Konec. Momentky, na které se snažíme ještě jednou naposledy upnout v touze po útěše. Tvůj obraz je v každém okénku mého filmu. Nebojím se. Ty mě vždycky ochráníš. Vše je klidné a pokojné. Slíbili jsme si, že spolu zůstaneme až dokonce, a život nám tak nahrál na ruku, že se ten slib opravdu vyplní. Konec cesty je poklidným přístavem slabě se rýsujícím na obzoru a já jsem si jist, že ať už skončíme, kde skončíme, ty tam na mě budeš čekat.
Tolik jsme toho ještě chtěli říct. A všechna ta tajemství, která jsme nikdy neměli mít. V malé krabičce mezi mými nejoblíbenějšími šperky leží prsten. Nikdo se už nedozví o prstýncích, které jsme si dovolili nasadit jen na pár vzácných chvil, když jsme se mohli otočit k světu zády. Na věčnost spolu. Ty a já. Dva úplně stejné prstýnky bez vyrytého textu. Věděls, že i přesto, že jsem na tebe křičel a z mých rtů na tebe prýštil jed, že já to tak přitom vůbec nemyslel. Naše světy do sebe narazily, odíraly se o sebe a jizvily se navzájem. Já to tak nechtěl. Byl tu ohlušující náraz.
…a ostrá hrana přívěsu krčí tenký plech. Pomalu, pomalounku. Chci vykřiknout, ale mé hlasivky oněměly. Už nefungují, vzdaly to. Už křičet nemám jak. Pohyb se zpomaluje a kinetická energie mnou mrští do protisměru. Vznáším se na obláčku. Čekám, kdy to začne bolet. Kdy… už? Mé jméno uvízlo na tvých rtech a cinká tu jako zvonky, a já už vím, že je to konec. Opatrně si ukládám ty zvonky do mého filmu, protože jejich cinkot už nikdy neuslyším. Já tě slyšel, Tome, já jsem tě slyšel. Něco v mém nitru praská, hroutí se a láme, a je to hlasitější než všechny bouřky, všechny srážky, než jakýkoliv náraz do přívěsu kamionu. Něco se láme a puká, a to něco mi jako jediné způsobuje bolest, kterou jsem schopen pocítit. Vím, že už…, že už, Tome, nejsi.
Uprostřed toho všeho šílenství jsem tě dokázal CÍTIT.
„Neboj se, Bille.“
Já jsem tě cítil. Struna praská v půli. Něco končí. A dálková světla Audi se teď dotýkají přívěsu, jehož bok proniká hlouběji do kabiny auta. Je tu vzdálené PUFF nafukujících se airbagů, na které je už ale pozdě. Příliš pozdě. Má hlava se i nadále zpomaleně pohybuje pod vlivem síly nárazu, a já se snažím zachytit každičkou vzpomínku, co ještě mám, každičký kousek mého filmu. Vzpomínku na jeřáby, vznášející se nad námi. Na nebe.
-Och bože, dej, ať je nebe!-
Už tě necítím.
O zlomek vteřiny později – nebo to byla minuta? Hodina? Rok? – mou kůži zkrápějí kapky jako déšť. Velké, těžké kapky hrozného lijáku na mé levé tváři. Jedna mi padá do oka a svět je znenadání celý sladce růžový. Tmavá cesta, kužely pouličních svítidel, náš svět. Sladce růžový sen. Zlý sen, ze kterého se brzy probudím. Už se probouzím, nebo ne? Po karmínových krůpějích následují malinké, třpytivé úlomky. Smáčejí mě jako vodopád, co naskrz prosakuje povrchem mé bledé kůže. Já se, Tome, nebojím. Tyče kovové konstrukce se lámou vejpůl jako ptačí kosti. Kosti jeřábů. A ty z mého stehna, kolena, zápěstí doprovázejí metamorfózu zdechliny tvého Audi. Od motýla ke kukle.
„Bille…“
„Uhm?“
„Vzal by sis mě, kdyby to šlo?“
„Samozřejmě. Proč se, Tome, tak hloupě ptáš?“
„Ale já to myslím vážně!“
„No tak to by bylo poprvé, co něco myslíš vážně…“
„Ale fakt… Vzal by sis mě?“
„Prosím tě, už tak mě to zabíjí, když vím, že se nikdy nebudeme moci…“
„Co bys dělal, kdybych ti řekl, že mám pro nás dva prstýnky?“
„Cože?“
„Jo… víš, jakože… Vzal by sis mě tajně? A nenuť mě prosím tě kleknout si na koleno, jinak na to můžeš rovnou zapomenout.“
„Za to půjdeme rovnou do horoucích pekel, je ti to jasné? …ale to víš, že jo. Panebože, to je jasné, že bych si tě vzal.“
„Ale kdepak, oni na nás nemůžou, Bille. Nikdo na nás nemůže, to mi věř. Budeme spolu až
do konce a v tom dalším životě si tě stejně zase najdu. To ti slibuji.“
Já už se nebojím.
Naposledy jsi blízko mne, když do mého boku vráží tvá ochablá paže těsně před tím, než to samé udělá roh přívěsu. Něco proráží můj hrudní koš a moje poslední nadechnutí je jen malým zasípěním. Film uvízne na okénku, na kterém dva chlapci ukrytí před světem leží v poli na zádech a vykašlávají kouř své první cigarety. Už necítím tvou paži tak, jak jsem ji kdysi cítíval. Už nejsi. Smiřuji se s tím, protože mi nic jiného ani nezbývá. Čas se plíží. Na nebesích krouží jeřábi. Je tu takový klid a ticho.
-Já tě, Tome, miluji. –
Jako by mi rozum kázal to vyřknout, mé hlasivky už ale neslouží. Druhá srdeční komora přestává pumpovat. Má druhá polovina mého já. Audi se nezastavuje ve skluzu, roh přívěsu se nepřestává drze dobývat do našeho světa. Je ticho. Vše je odpuštěno.
Chráníš mě až do samého konce, ochraňuješ mě před přívěsem, který tu nikdy neměl být. Jsi můj ochranný štít. A tak odsud odcházíš jako první. Konečně se přívěs natahuje i po mně a já už nemám žádných otázek. Zastavuje se čas. Bolest se vytrácí.
-Prosím, dej, ať je nebe!-
-Dej, ať je Tom!-
Pocit vlhka na mých zádech je mi nepříjemný, ale ty jsi u mne tak blízko, a jakoby jinak než kdykoliv předtím. Naše rty se dotknou a já mám pocit, jako bych právě našel svůj domov. Cigareta padá k zemi. Zapadáme tak dokonale do sebe. Hladíš mě po vlasech a náš polibek je nešikovný, ale zato plný všeho, bez čeho už nedokážu žít. Chci ti říct, že tě miluji, ale CÍTÍM tvou odpověď ještě před tím, než stačím cokoliv vyslovit. Líbáme se dlouze až do okamžiku, kdy se naše rty musí odpojit, abychom se mohli nadechnout. Nemám sebemenší pocit hanby, ten, co bych měl mít. Mé prsty přejíždějí po konturách tvé tváře a tvůj nejistý smích cinká až do nebe. Zavrtávám si obličej do tvého krku. Svědky všeho jsou jen jeřábi kroužící v oblacích. Ti nás nesoudí.
-Já se vznáším, Tome.-
-Já se vznáším.-
Můj film se pozastaví u těchto okének… opakuje je znovu a znovu a znovu…
autor: Amdee
překlad: modrozelená
betaread: Janule
Panebože. Něco tak silného jsem snad ještě nikdy nečetla, naprosto skvělé. Vzalo mě to, v očích mi perlí slzy a já se za ně nestydím. Ne teď. Naprosto dokonalé, vážně. Těším se na další díla.
A překladatelku vítám a děkuji za to, že umožnila další skvělé díla. 🙂
Nádhera, něco tak skvělého jsem snad ještě nečetla. Chce se mi brečet, opravdu nádhera…
Ta tohle bylo hodně zajímavé. Mám z toho takové smíšené pocity.
Ten styl psaní je taky zajímavý.
A překlad byl samozřejmě skvělý.
Mám z toho zmiešané pocity. Určite je tá poviedka neskutočné dielo , ale nie pre mňa. Možno je to tým , že som ešte veľmi mladučká a mám rada poviedky… Povedzme iného typu. Som presvedčená , že keby si to prečítam o 15 rokov neskôr , zdalo by sa mi to ako dokonalé dielo , priam spísaná dokonalosť. Ale úprimne? Teraz sa na to ešte necítim 🙂
Opravdu nevím, co na to mám říct… Na jednu stranu to je úžasná a velmi silná povídka, a na druhou stranu se mi chce strašně brečet, mám slzy v očích a srdce až v krku a nadávám si, že jsem to vůbec četla. Takže to shrnu, doufám, že tu bude autorčiných povídek více, těším se na ně, ale tuhle už si nikdy znova nepřečtu…
Tak tohle je… neskutečné!!! Nemůžu pro to najít to správné přirovnání, jen stále lapám po dechu stejně jako celou povídku. Dovolím si říct, že toto je mistrovské dílo, které by si zasloužilo nějaké ocenění. Už od prvních slov jsem byla ohromena tou jedinečností, s jakou autorka píše. Tak zvláštně a natolik efektivně… Autorka má více než obrovský talent. Neuvěřitelné! Ty slova na mě tak hluboce zapůsobila, vryla se opravdu hluboko a jsem si jistá, že už tam zůstanou. Bylo to silné, neuvěřitelně silné! Nedokážu všechny ty pocity, jenž mi toto umělecké dílo navodilo, vyjádřit slovy. Prostě… dech beroucí! A tak "reálné" – tím chci říct, popis těch situací a myšlenek. Nemám slov!!! Autorce patří má hluboká poklona, jsem dojatá jejím talentem.♥♥♥♥♥♥♥♥♥
Teď ještě k překladatelce♥, bez níž bych toto dílo nejspíš nikdy neměla možnost si přečíst. Opravdu děkuji za tento perfektní překlad. Muselo to dát obrovskou práci, ani si to neumím představit. Doufám, že se dočkáme i dalších překladů. Hrozně se na ně těším!:) A ještě musím dodat, že na mě velice zapůsobilo, jak krásně jsi nám autorku hned na začátku "představila".:)
Strašne som sa rozplakala . Je mi tak ľúto toho , že zomreli a , že ich láska nebude pokračovať … .Prečítala som si to dva razy za sebou , nedalo mi to . Neuveriteľné … Nechcela som , aby táto poviedka skončila :)! Božinku … cítila som pri nej úplne všetko ! Kráása . Nádherné . Neskutočne nádherné a silné . Som nadšená . Táto poviedka je úžasná a je navyše o twinceste čož ju povznáša do ešte väčšej dokonalosti . Autorka ma taký obrovský talent , že jej ho závidím až zelenám 🙂 a trasiem sa nedočkavosťou na ďalšie preklady .
Prekladateľke ďakujem :-* brilantný preklad . Si fakt DOSŤ dobrá 🙂 .
Máš nadherný design!!! 🙂
Ty jo. o.O já nevím co mám napsat, brečela jsem jak malá. Byl to strašně silný příběh. Snad to pro Billa dopadlo dobře a Tom byl s ním v nebi. Napořád. Já vážně nedokážu, tuto povídku okomentovat tak jak si to zaslouží :(. A strašně moc mě to mrzí, protože takto silný příběh se jen tak nevidí. Autorka je PANÍ SPISOVATELKA. A její dar psacího talentu musí být strašně obrovský.
Děkuju za překlad, že jsem si mohla přečíst takový skvost, na kterém se podílela i překladatelka, protože bez ní by jsme si z toho nedodnesli až tak silné pocity!
Něco podobného jsem za tři roky, co navštěvuji tento blog a čtu povídky různých autorů, ať už vícedílné nebo jednodílné, ještě nikdy neviděla. Velice silně emočně nabité, bylo to v každém slově, co jsem si přečetla. Přiznám se, vzhledem k mému věku, i mně dělalo zezačátku trošku potíže pochopit ten hlavní smysl, když jsem začala číst, po pár odstavcích jsem uvažovala o tom, že článek jednoduše zavřu a pojedu dál.
Nicméně, styl psaní a samotný příběh, ty myšlenky, které tam byly nastíněny a celkové pojetí mě uchvátily natolik, že jsem si to přečetla až do konce. Nejsem ten typ, který by u povídek brečel, nepopírám ale, že ty věty ve mně něco zanechaly, něco velmi silného, co cítím doteď.
Neumím to teď po přečtení tak dobře vyjádřit, to, co si ale autorka bez pochyby zaslouží, je moje velké uznání. Tohle by nenapsal nikdo z českých autorů, troufám si říct, a pokud ano, jistě by se to nemohlo ani přirovnat tomu, co jsme měli šanci si teď přečíst. Uchvátil mě celý ten příběh, ten starý film, který končil jejich vzlétnutím (jestli jsem to dobře pochopila). Tohle bylo něco, co si opravdu zaslouží obdiv, autorčina fantazie i styl, jakým píše, je neuvěřitelný.
Děkuji za výborný překlad. Pokud se tu v budoucnu objeví ještě nějaké další dílo téhle autorky, je bez pochyby naprosto jisté, že si ho ráda přečtu 😉
ježiši…
… o týhle povídce snad ani člověk nemůže říct, že se mu líbila :O Mně teda způsobila spíš menší trauma 😀
A jsem po ní teď docela emočně vycucaná, takže se nezmůžu ani na smysluplnej komentář. Ale bylo to silný…
Pane Bohže… Můj… och!
Celou dobu, při čtení celé povídky jsem se nedovolila ani muknout, přestože se mi po tvářích kutálely slzy jako hrachy. Ale jakmile jsem to dočetla… Pane Bože!
To je tak… silné, tak neuvěřitelně krásně napsané! Tahle autorka má naprosto dechberoucí styl, já tu při čtení snad vážně ani nedýchala, protože toto je skvost. Snad v životě jsem něco takového nečetla. To je… prostě… nemůžu říct "nádhera", ale bylo to naprosto… och! Já vážně nemám slova. Úplně mě to pohltilo!
Poklona autorce a velký, OBROVSKÝ dík překladatelce =o)
wow, milujem taketo poviedky.. plne ukrytich zmyslov, odhalujic nieco zo zivota autora. Taketo, veci sa pisu same, staci mat len namet. Je to take magicke, musite si to citat stale a stale, chcete prist na koren tomu, co sa autor snazi povedat.. Proste perfektne
Autorce jsem preposlala prelozene komentare vsech tech, ktere sem neco napsaly a muzu vas ujistit, ze ji to udelalo nesmirnou radost. Chtela vam mym prostrednictvim moc podekovat a vzkazuje, ze vsechny reakce k jeji povidce prijima s povdekem a pokorou.
Silná pocitovka. Všetky vety sa mi krútia v hlave akoby som letela v plnej rýchlosti po tej diaľnici s nimi. Bolo to krásne a tak hrozne kruté. Neviem či si toto ešte niekedy dokážem prečítať, asi nie, ale viem, že na túto jednodielku nikdy nezabudnem.
Oh!…. Tak takhle bych vyjádřila dojem z celé povídky jediným slovem. Tak neuvěřitelně krásně a kvalitně napsanou povídku jsem četla jen málokrát(snad skoro nikdy) a vím, že i když se za to určitě budu proklínat, a při čtení budu brečet, tak si ji jednou, za dlouhou dobu zase přečtu. Tak dokonale vystihuje pocity a prostě stav mysli, že je to až neuvěřitelné a vím, že právě tohle je jedna z těch povídek, u které si zapamatujete okamžik a budete na něj v reálném životě vzpomínat. Nevím přesně jak bych pocity z této povídky, tohoto "filmu" napsala, a tak tu jen neobratně smolím věty čehosi. Nejsilnější snad pro mě byla Billova věta " Já už se nebojím." a to, jak jasně se i přes to,jak na sebe kvůli jejich tlakem společnosti zhrouceným myslím křičeli a řvali věci které nebyly pravda, mylovali. A věděli to i na konci.
Ehm …* milovali.
tohle jsem hledala.. v dnešní době už se takové povídky prakticky nepíšou. a pro nás malé masochisty je nedostatek materiálu, u kterého si můžeme dosyta trýznit svou duši, mozek a slzné kanálky. a tahle povídka mi poskytla všechno.. a tak jako sebepoškozovaný cítí tu blaženou úlevu, tak jako narkoman prožívá svůj malý kousek nebe, i já cítím jakýsi druh očištění, tiché prázdno a klid, jež vzniklo díky té emoční smršti, kterou dokázaly autorka i překladatelka vytvořit a která se mnou skutečně bouřlivě přehnala..
jsem opravdu ráda, že tu taková díla – pro někoho tak emočně nestabilního jako jsem já, pšššt – jsou.
děkuji 🙂
Oh bože. Opravdu nemám ráda povídky se špatným koncem, hrozně špatně je snáším. A tahle byla neuvěřitelně moc smutná! Už když jsem si ji začala číst, tak jsem věděla, že špatně skončí, ale něco mě nutilo ji číst. Tahle povídka je opravdu neobvyklá, naprosto originální a snad nikdy jsem ještě nečetla podobnou povídku. Byla opravdu nádherně sepsaná, skutečně skvělý nápad něco takového napsat. Opravdu klobouk dolu! Líbila se mi, i když jsem už skoro od začátku brečela. Vážně špatně snáším povídky tohoto typu a proto nevím, jestli se vůbec pustím do dalších povídek od Amdee. Ale to nic nemění na tom, že si myslím, že je Amdee naprosto skvělá autorka, která dokáže čtenáře naprosto pohltit do děje, a člověk pak nevímá nic okolo jenom ty řádky hltá očima a skoro se děsí, co přijde na dalším řádku. Povídku jsem si užila i přesto, jak smutná byla. I když, něčím byla krásná – a to tím, že kluci nakonec umřeli spolu tak, jak to vždycky chtěli.
Mockrát děkuji za překlad, věřím, že tohle muselo být složité. 🙂
Páni…tak taková povídka se čte opravdu jedním dechem… Bože,to bylo opravdu krásné..az mi strachy vyběhla husí kůže… 🙂