A mess it grows 24.

„On se stěhuje?!“ zaječel Bill a zblednul, když slova opustila jeho ústa.

„To říkal Georg. Pomáhal mu s balením věcí do krabic.“ Odpověděl Gustav a narovnal si brýle.

Bill tam jen ohromeně seděl, zavrtěl se na svém kolečkovém křesle. „Chce odsud rychle vypadnout.“ Konstatoval potichu.

Gustav těžce polknul, snažil se vymyslet, co říct. Bylo zřejmé, že to Billa žere. „Už ses s ním pokoušel mluvit?“

Bill vzhlédl. „Doufal jsem, že na absolutoriu, ale neukázal se. Myslíš, že bych měl?“ očima sjel k mobilu, který ležel na posteli vedle Gustava.

„Myslím, že ti to neublíží.“ Pokrčil rameny Gustav.

Bill přikývl, natáhl se pro svůj mobil a přehodil si ho z ruky do ruky. Po pár minutách konečně napsal krátkou zprávu.

Můžeme si promluvit?

Jeho nehty ťukaly o displej, nebyly ochotné zmáčknout tlačítko Odeslat. Najednou mu Gustav vytrhl mobil z rukou, zmáčkl tlačítko a podíval se na Billa s nevinným úšklebkem.

Bill na něj skočil, popadl telefon a zamračil se, když uviděl ´zpráva odeslána´ zářit přes celý displej. „Gustave, ty hovado!“ zakřičel, když se mu červená barva rozlila po tváři.

„Přestaň být hysterka.“ Gustav zakoulel očima. „Jen jsem ti ušetřil dalších pět minut promarněného času rozhodováním. Oba víme, že bys to dřív nebo později odeslal. Já jsem to jen udělal dřív.“ Usmál se znovu.

Bill se jen zamračil a zanořil se do sedačky. Jeho mobil se ozval jen o pár minut později, Bill vyskočil na nohy a zalovil na posteli, kam ho zahodil ke Gustavovi.

Jeho obličej zazářil, když uviděl Tomovo jméno na obrazovce. Zmáčknul zobrazení a jak rychle se mu úsměv objevil na tváři, tak rychle taky zmizel a nahradilo ho zklamání.

„Co říká?“ řekl Gustav a nakoukl mu přes rameno.

Bill mu ukázal mobil, skoro nedýchal.

Ne. Bylo všechno, co zpráva říkala.

„Že mi to neublíží?“ pípnul Bill. „Špatně. Ublížilo.“ Odhodil mobil a odešel do koupelny, zavřel za sebou dveře.

****

Bill si těžce povzdechl, procházel po vyšlapané pěšině, snažil se vyhnout cestičkám už zarostlým travou. Dával si na čas, nadával na počasí, že bylo tak pěkně. Nepasovalo k jeho náladě. Jasné slunce a nádherně modrá obloha mu jen připomínaly, že jeho život byl právě všechno možné, jen ne jasný a nádherný.

Pokračoval v chůzi, dokud nedošel ke známému náhrobku. Všechno bylo tiché a nehybné, kromě stálého ptačího cvrlikání. Bill tam několik minut jen tak stál, než si přidřepnul na kolena před náhrobek a jemně na něj položil květiny, které přinesl.

„Ahoj, paní Trümperová…“ začal po dalších pár minutách ticha, snažil se usmát a zadržet slzy.

***

Tom zamyšleně přešel kopec, absolutně všechno, a zároveň nic se mu honilo hlavou. Dnešek byl jeden z těch dnů, jaké jeho matka milovala, a jemu přišlo správné ji tedy navštívit. Bylo to naposled na delší dobu. Zítra se stěhoval, všechno měl sbalené a připravené opustit život tady.

Neměl co jiného na práci. Georg byl někde s Gustavem a on neměl náladu dělat cokoliv s kýmkoliv jiným. Chyběl mu Bill, což bolelo víc, než si kdy myslel, že by mohlo bolet. Prázdnota a dutost ho trápily, i když s nimi už pár týdnů bojoval.

Měl příliš práce se sledováním svých kroků a byl ztracen ve svých myšlenkách, a najednou si uvědomil, že tady není sám. Jen pár metrů před ním někdo klečel u hrobu jeho matky se sklopenou hlavou.

Tu osobu znal. Tmavé vlasy splývající na ramena, černé upnuté oblečení, které objímalo každou sebemenší křivku na jeho těle, hubená silueta jeho drobné postavy.

Byl to Bill. Bez pochyb.

Jediná otázka teď byla, co tady dělá?

Stál jen pár metrů od něj, snažil se slyšet, co říká, srdce mu divoce bušilo o hrudní koš, a žaludek se mu nepříjemně převracel. Vnitřně ho bolelo se na něj znovu dívat, tisíce vzpomínek se mu promítlo a přepadly ho.

Bojoval sám se sebou ve vlastní hlavě, nemohl se rozhodnout, jestli tam zůstat, nebo odejít. Celé jeho srdce mu říkalo, ať zůstane, i kdyby spolu nemluvili. Mozek mu na druhou stranu říkal, ať odejde, připomínal mu, co Bill udělal.

Tomova ruka se stočila do pěsti, svíral a mačkal přebytečnou látku svých džínů. Lehce si povzdechl, nechal svůj mozek vyhrát ten boj a otočil se k odchodu.

„Ahoj, paní Trümperová.“ Slyšel říkat Billa rozechvělým hlasem. Tom se zastavil uprostřed kroku. Bylo to tak dlouho, co naposledy slyšel tenhle hlas. Každopádně, jeho hlas teď zněl křehce, jako by byl na pokraji pláče. Tom se naklonil, otočil se zpátky a potichu přešel blíž k Billovi.

„Docela jsem zprasil některé věci, a teď nevím, co mám dělat.“ Začal Bill, kolena si třel dlaněmi. „Doufal jsem, že byste mi mohla pomoct.“ Zhluboka se nadechl, než pokračoval. „Vážně jsem ublížil vašemu synovi. Udělal jsem něco hrozně blbého a myslel jsem, že to nic nebude, ale pak to pro mě začalo hodně znamenat. Uzavřel jsem hloupou sázku, že ho donutím se do mě zamilovat, ale neměl jsem odvahu nebo slušnost mu o tom říct, a taky to, že pak už to ani sázka nebyla. Přišel na to. Zradil jsem ho a ublížil jsem jedinému člověku, kterého jsem si kdy pustil k tělu a miloval ho.“

Tom si okusoval piercing, ztěžka dýchal nosem, ignoroval horké slzy stékající mu po tváři. Jeho srdce bylo jako sbíječka, tlouklo hlasitěji než obvykle, každý sval v jeho těle byl napjatý, když poslouchal, jak se Bill svěřuje jeho matce.

„Já jen doufám…“ Bill se odmlčel, lehce si znovu protřel kolena. „Já jen doufám, že mi můžete pomoct. Poslat Tomimu znamení nebo něco. Nechci ho kvůli tomu ztratit. Nesmím ho ztratit! On je ta nejlepší věc, co se mi kdy stala… Nechci náš vztah zničit kvůli nějaké sázce!“

Jeho hlas se zlomil a hlava mu poklesla, ramena se mu třásla. „P-prosím, pomozte mi … vždyť já ho miluju.“

Tom cítil vlnu horka procházející jeho tělem, vztek a bolest se z něj vypařily každým pórem. Hrdlo se mu stáhlo pod tíhou emocí, nemohl ani polknout.

Tom udělal krok vpřed, jeho hlas z něj vyšel jen jako chřaplavý šepot.

„Bille?“