autor: Helie
Ahoj, lidi. Na twincestblog chodím hrozně ráda, a když jsem to zkusila s psaním twincestů, tak jsem si říkala, proč to nezkusit i sem. It’s a game je můj v pořadí třetí twincest, ale líbí se mi zatím asi nejvíc =). Tak se zatím mějte a děkuju za každý komentář 😀
Šťouchl mě do zad. No ať si počká! Já mu dám! Tohle si tedy dovolovat nebude. Popadl jsem polštář ležící na gauči poblíž mě a hodil ho jeho směrem. Jen ho se smíchem chytil a nic neříkal. Hned ho hodil zpátky, ale trochu šikmo, aby mi ztížil chytání. Tak tak jsem polštář chytil a hned si kontroloval ruce, jestli se mi náhodou nezlomil nehet nebo neodrbal lak. Ozvalo se zafunění z jeho strany a když jsem se na něj podíval, protočil oči a obrátil je v sloup.
„Nechej mě! Včera jsem byl na manikúře…“ zaprskal jsem. Zasmál se a přešel ke mně blíž… o hodně blíž. Cítil jsem jeho dech ve vlastní tváři, slyšel jeho tep, a když mi jeho tričko lehce přejelo po předloktí, zamrazilo mi v zádech. Málem jsem na chvíli zapomněl dýchat. Jeho předloktí se jemně dotýkalo mého, jak měl ruce zkřížené na prsou. Pomalu je rozpletl a začal je zvedat k mé tváři. Plný očekávání jsem zavřel oči…
…a otevřel je, když mi rozcuchal před chvílí dotupírované vlasy.
„Já tě zabiju,“ zavrčel jsem a hodil mu polštář do náruče. Nesnáším, když si se mnou takhle hraje. Ví, že mě může mít během každičkého lusknutí prsty a nehorázně toho využívá pro svoji zábavu. Taky nesnáším, když mi sahá na vlasy nebo mě jakkoli jinak provokuje… A přece ho miluju víc než cokoli na světě.
Rychle jsem zamířil k zrcadlu. Zabiju ho! Udělám ze sebe jedináčka. Bude to tak lehčí, a alespoň se nebudu muset každých 5 minut znovu česat. Přišel ke mně a položil mi hlavu na rameno. Ztuhl jsem.
„Billí? Nezlobíš se, že ne?“ broukl mi do ucha. Copak bych se na něj mohl zlobit? Ne… to není v mých silách. Opřel jsem si hlavu o tu jeho.
„Neumím se na tebe zlobit. Vždyť to víš.“ Pohladil jsem ho po volné tváři. Lepšího brášku už si přát nemůžu, i když jsem okamžitě zapochyboval, když mi znovu rukou rozdrbal vlasy. Odtlačil jsem ho dál od sebe. Za chvíli nám začíná koncert a já jsem ještě nebyl ani nachystaný, a navíc do maskérny mohl každou chvíli někdo přijít. Rychle jsem si dotupíroval vlasy a už jsme…
…šli tou bílou chodbou, kterou dřív každý z nás probíhal se zpožděním. Dnes nemusíme. Zpoždění nám akorát přidává. Tom šel vedle mě. Jeho přítomnost mi dodávala odvahy. Pevně jsem v ruce sevřel mikrofon. Až sem bylo slyšet ječení fanynek. Však za chvíli se nás dočkají.
Vyběhl jsem na podium s rostoucí euforií. Divím se, že fanynky už neměly vyřvané hlasivky. Jejich pokřiky nabíraly na síle. Začal jsem zpívat. Tehdy jsem se vrátil do svého živlu a všechno šlo stranou. Nedělal jsem to pro ně, dělal jsem to pro svůj požitek ze zpěvu.
Tam na podiu jsem nepotřeboval absolutně žádnou přetvářku. Dělal jsem to, co mi radilo srdce a na rozum jsem mnohdy kašlal, protože stejně nestíhal všechno, co si srdce v těch chvílích usmyslelo. O chvíli později jsem stál u Toma s hlavou položenou na jeho rameni. Jekot fanynek opět zesílil. Kde na to ještě berou hlas?
Byla to naše malá hra s nimi. Jistě, riskovali jsme hodně, ale za tu zábavu to tak nějak stálo. Občas jsme předvedli na veřejnosti jen malinký kousíček našeho vztahu a ony si potom domýšlely. Někdy byly blíž, někdy dál, ale nikdy nedaly novinářům dostatečný podnět pro sledování nás. Všechno vycházelo… My se pobavili, jim jsme nasadili do hlavy brouka a při tom všem náš vztah unikal nechtěným čichalům.
Zase jsem se od Toma odtrhl a pokračoval ve vystoupení, které mělo už jakýsi zažitý scénář. Dělali jsme pořád to samé, říkali to samé a hráli to samé. Občas to nějaké zpestření chtělo, proto také vznikla naše hra… dokud z ní nebylo něco víc. Vlastně to koncertům vděčíme za to, že jsme na tom tak, jak jsme…
Další vystoupení úspěšně skončilo zuřivým potleskem. Myslel jsem, že už se ani nedokážu dopotácet do maskérny a že nevydržím být vzhůru po cestě na hotel. V maskérně se mi podlomily nohy a já klesl do kolečkové židle u osvíceného zrcadla. Znaveně jsem zaklonil hlavu a zavřel oči. Několik klapnutí dveří, pohyb po místnosti a chvilka roztržitých rozhovorů… Pak zase pár klapnutí, a konečně všechno kolem mě utichlo. Dlouho jsem myslel, že jsem v místnosti sám, dokud se Tomovy horké rty nedotkly mého krku. Zacukaly mi koutky a přesto, že se moje tělo bránilo, nechal jsem zavřené oči. Je jen a jen na Tomovi, co s mým tělem udělá…
autor: Halie
betaread: Janule
Moc hezky to začíná..;) Jsem zvědavá, jak to bude dál a taky co asi Tom s Billovím tělem udělá..:p** Určitě budu číst..;)**
začína to dobre, som zvedavá čo bude ďalej 🙂
[1]: [2]: díky holky =)) doufám, že se vám bude líbit i pokračování, ne jen začátek 😀
no myslím že jsi na dobré ceste 🙂
[4]:děkuji =)
Začína sa to krásne. Vankúšová vojna a Billova kontrola nechtov 😀 a Tomove strapatenie vlasov bolo milé, ale dostalo ma to Billove nedokážem sa na teba hnevať a potom ten momentík na koncerte. Krása…
V tomhle dílku jsou roztomili.