autor: Sandra Trümper
Zdravím, drahé čtenářky! =o)
Takže… k téhle povídce jsem chtěla říct jen toto – uvědomuju si, že je dost nereálné, aby Tom měl jen jednu španělku, ale… Prostě, tohle se mi líbilo a do děje se mi to hodilo =o)
Takže… já si odpustim zdlouhavé kecy a vám přeji, ať se vám povídka líbí co možná nejvíc =o)
Všechno bylo připraveno, nic nebylo ponecháno náhodě. Všechny nástroje poháněné elektrikou byly zapojeny a měly zajištěné náhradní zdroje. Do začátku koncertu zbývalo už jenom pár desítek minut.
A přesně tyto desítky minut byly absolutně nejhorší. Většina lidí z týmu byla už naprosto znuděná. Natálie si například otráveně pilovala nehty. Ale Bill? Adrenalin v krvi mu stoupal. Stejně jako nervozita.
„Já to nezvládnu,“ chodil sem a tam jako mátoha. Na očích mu bylo vidět, jak moc se děsí následujících okamžiků. „Nedám to. Selžu. Bude to v pr-„
„Bille!“ Tom otráveně protočil oči. „Proč by si to nedal? Absolvovali jsme už zatraceně hodně koncertů. A hodně z nich bylo větších než tenhle. Přenášely se televizí, byly online na netu. Tenhle je oproti tomu hračka.“
„Jo, ale… zapomenu text! Jo, jasně, zapomenu text. Kruci, já si nepamatuju úvodní písničku! Sakra, sakra, sa-„
„Uklidni se!“ Tom do něj strčil tak, že se Bill posadil do židle za sebou.
Gustav i Georg z něj už vypadali otráveně, a aby Tom řekl pravdu, i jemu už jeho dvojče lezlo na nervy. Zhluboka se nadechl a zase vydechl.
„Vzpomínáš si na svůj první koncert, na kterém jsi byl? Myslím jako fanoušek,“ přistoupil k němu o krok blíž a pevně se mu zadíval do očí. Mluvil tiše. Ne snad, že by to, o čem se s Billem chystal mluvit, bylo nějak extra tajné. Jen prostě byl raději, když jejich soukromé rozhovory nikdo neslyšel. Nevěděl proč. Možná prostě jen proto, že jako malé děti byli zvyklí takhle spolu mluvit.
„Nenin?“ Bill nechápavě zamrkal. Jednak nechápal, kam tím Tom míří, a pak si taky nedokázal představit, za jakých podmínek by si ho mohl nepamatovat.
„Přesně ten,“ Tom přikývl a klekl si před Billa. Díky tomu se na něj díval trošku zespodu. Trošku víc. „Pamatuješ na její třetí písničku? Zapomněla tam nastoupit. Úplně jí vypadl text. A pak…“
„Jsme začali zpívat místo ní,“ Bill se začínal usmívat. „Ona se jen usmála a chytila se. Když dozněl poslední akord písničky, rozesmála se a poděkovala nám. Bylo to tak strašně milé a…“
„Jasně, jasně, já vím. Byl jsem tam s tebou, pamatuješ?“
„Jo. A taky jsi zpíval. To nezapřeš!“ zasmál se Bill, když Tom už už otevíral pusu. Pousmál se.
„Kdybych nezpíval, zakroutil bys mi krkem,“ namítl nepřesvědčivě. „Dobrá,“ rychle si stoupl, aby Bill nemohl nic namítnout. Rozhlídl se kolem. Udělal pár kroků a zase se vrátil k Billovi. Do klína mu vložil jeden ze svých největších pokladů. Svou černou Gibsonku.
„Co to… Tome?!“ Bill vypadal upřímně šokovaně.
„No vem si jí,“ usmál se na něj. „Já tady nemůžu takhle stát a držet ti ji v klíně.“
„Ale… to je tvoje kytara,“ a Bill, aby byl naprosto upřímný, k nim choval respekt. Vždycky věděl, jak je Tom na své poklady háklivý, jak nesnáší, když je v ruce drží kdokoliv jiný. Natož aby na ně někdo hrál. Tom se ovšem jen zasmál.
„Jak jsi bystrý!“ povytáhl jeden koutek. Bill uraženě stáhl rty do tenké čáry. Tom si jen povzdechl. Vzal jednu Billovu dlaň do těch svých a položil ji na kytaru. „No tak. Naučim tě na ni hrát.“
„Cože?“ rychle se otočil za hlasy. „Ty chceš Billa naučit hrát na kytaru?“ Georg se tím nápadem zdál být šokovaný.
„A proč ne?“ Tom zase nechápal jeho šok.
„Je to Bill. Ten se nenaučil pořádně ani na klavír.“
„No a?“ černovlasý uraženě vysunul bradu. „Nikdy jsem ve skutečnosti nechtěla hrát na klavír.“ Tom se pousmál nad pýchou a tvrdohlavostí svého bratra.
„Tak doufám, že na tu kytaru hrát chceš,“ usmál se na něj a přisedl si. To už Bill držel kytaru dostatečně pevně na to, aby mu nevypadla z rukou. Přesto však z jeho držení bylo patrné, že z ní má respekt.
„S jeho nehtama to bude stejně nemožné,“ poznamenal Georg, když otáčel stránku ve svém časopise.
„Nemožné?“ Bill po něm šlehl nehezkým pohledem.
„Opatrně, Georgu. Tohle slovo v Kaulitz slovníku nenajdeš,“ pousmál se Gustav.
„Přesně tak,“ Bill se usmál. Veškeré obavy ohledně koncertu byly okamžitě zapomenuty. Byl odhodlaný těm dvěma ukázat, že se dokáže naučit hrát na kytaru. „Takže… co mám dělat?“
***
„Och bože… Já říkal, že zapomenu text!“ Bill si nemohl pomoct, musel se smát. Tom se uculoval s ním.
„Kdyby za tebe Tom nezaskočil….“
„…zpívaly by fanynky,“ dokončila za Georga dvojčata a ušklíbla se na sebe. „Ale musíš uznat, že jakmile jsem začal zpívat já, začaly ječet víc než před tím,“ nasadil Tom svůj frajesrskej úsměv.
„No jo, asi se stejně jako já divily, že opravdu umíš zpívat,“ šťouchnul do něho loktem Bill. „A dokonce i čistě a tak, že ti to ladilo,“ zasmál se.
„Ale víte, jak by bylo efektivní, kdybyste si vyměnili role?“ nadhodil Gustav. „Však víte, až se Bill naučí hrát na kytaru,“ na jeho rtech se usadil úsměv.
„To ale není marnej nápad,“ usmál se Tom.
„Jo, za deset let možná,“ ušklíbl se Georg. „Vždyť dneska se stěží naučil jeden akord!“
„A kolik ses toho naučil ty za první hodinu?“
„Přestaňte se hádat!“ vešel za nimi David. „Bille, jak jsi mohl zapomenout text?!“
„Jsem jenom člověk. A nejsem neomylnej. Každýmu se to párkrát stane,“ pokrčil Bill rameny. Jak před koncertem vyváděl, teď už byl v klidu.
„Jistě, každýmu se to jednou za čas stane. Ale ty jsi profesionál, Bille, profesionál! Nemělo by se ti to stát vůbec.“
„Ježiš, o co ti jde?“ Bill protočil oči a zvysoka dopadl na pohovku. „Koncert je odehranej, fanynky spokojený. Dokonce si myslím, že byly nadšené, že to zazpíval Tom. Tak proč to tak moc řešíš?“
David se zamračil. Nelíbil se mu Billův laxní postoj. Na druhou stranu, Tom se spokojeně usmíval. Tohle bylo jeho dvojče, ne ta vystresovaná kreatura, co tu pobíhala před koncertem.
***
Díky tomu se staly jejich kytarové lekce tradicí. Stejně jako vykročení pravou nohou z tourbusu, stejně jako jejich první písnička na generálce, stejně jako Georgovo čtení si časopisu pro uklidnění nervů. Pomalé a často i nesprávně zahrané akordy se staly další předkoncertní tradicí.
Bill mnohokrát chtěl celou svou snahu vzdát. Cítil se neschopný. Nedokázal své prsty umístit dostatečně přesně a ani si nepamatoval, kam jednotlivé prsty při tom či onom akordu patří. Sám začínal věřit tomu, že jeho snaha je a bude bezvýsledná, že nemá cenu se o něco pokoušet. Častokrát chtěl Tomovi, který k němu chodil spolu s kytarou, říct, že o další jeho lekce nestojí, že si nechce drásat nervy ani plýtvat čas na něco, co beztak nepřinese žádný výsledek.
Ale nemohl to udělat. Ne kvůli touze ukázat všem, že to zvládne. Nemohl to udělat kvůli Tomovi. Protože on byl v těch chvílích opravdu šťastný. Trpělivě mu donekonečna opakoval, co dělá špatně a jak by to měl dělat, a naopak ho vychvaloval až do nebes, když se mu párkrát něco povedlo. A právě díky těmto chvílím byl Bill nakonec rád, že se rozhodl neskončit s tím.
Postupně zjišťoval, že ho Tom chválí častěji a častěji. Georg se staršímu dvojčeti sice smál, že Billa chválí za každou prkotinu, ale černovlasý za to byl rád. Vždycky ho totiž zalil pocit naprostého štěstí. A když vzhlédl a uviděl Tomovy jiskřivé oči, věděl, že v těch chvílích jsou šťastní oba. Protože tu byla další věc, která je spojovala.
***
„No vidíš,“ Tom se na Billa usmál. Černovláskovi zářily oči jako dvě hvězdy. Nemohl tomu uvěřit. Zahrál písničku. Byla to sice jen obyčejná lidovka, kterou ve škole vždycky nesnášel, ale zahrál ji. Sám ji zahrál na Tomovu kytaru. Tom si dokázal představit, co všechno to pro Billa znamená. „Teď už můžeš hrát. Opravdu hrát.“
„Vážně?“ Bill nejdřív nevěřícně pohlédl na Toma a potom i na kytaru ve svých rukou. Tom nakonec vyměnil svou černou Gibsonku za obyčejnou španělku. „I některou z našich písniček?“ Tom se zasmál. Mohlo mu to být jasné.
„Možná,“ odpověděl neurčitě. Vzal si od Billa svou vlastní kytaru a začal na ni pomalu vybrnkávat Billovi nyní již dobře známé akordy. „Možná, že tuhle bys už dokázal zahrát sám.“
Billův úsměv se ještě rozšířil.
Jejich písnička.
***
„Já se na to…!“ Bill zhnuseně odstrčil kytaru. Probodl ji zlobným pohledem. Tom se rozesmál.
„Ale no tak, Bille. Chovej se k tomu nástroji s jistým respektem,“ Tom si ji opatrně přivinul k sobě na klín. Bill se začervenal. Bylo to poprvé, co se k Tomově kytaře nezachoval tak docela s respektem. Najednou za to pocítil vinu. Ale pak začal Tom hrát přesně to, co jemu tak strašně nešlo.
S úžasem sledoval Tomovy prsty, jak kloužou po kytaře a dělají přesně to, co od nich jejich majitel chce. Vždy obdivoval, jak Tomovy prsty tančí po jeho kytaře, jak umě s nimi pohybuje. Ale teď, když sám poznal, jak je to těžké, se jeho obdiv ještě znásobil.
„Ich will da nicht allein sein, lass uns gemeinsam, in die Nacht,“ Bill sebou trhl. Tiše pootevřel pusu. Tuhle písničku miloval. A kdysi si ji s Tomem zpívali téměř neustále. Ale pak… Nějak se z jejich repertoáru vypařila. On sám si ji občas zpívával, ale od Toma ji už dlouho neslyšel. A teď mu z toho hlubokého hlasu, zpívajícího ta magická slova, přejížděl mráz po zádech. „Irgendwann wird es Zeit sein, lass uns gemeinsam, in die Nacht,“ Tom se na něj tázavě podíval. Bill byl až příliš omámený magičností té písničky, magičností hlubokého hlasu, který ji zpíval. Teď se na Toma jen nejistě usmál a připojil se k jeho zpěvu.
„Ich höre wenn du leise schreist, Spüre jeden Atemzug von dir und auch wenn das Schicksal uns zerreißt, egal was danach kommt das teilen wir.“
***
Bill ležel v posteli a díval se do stropu. Konečně, po několika měsících, kdy jezdili z jednoho města do druhého a neustále koncertovali, ležel ve své vlastní posteli. Jen on, jeho velká postel a… Tom v pokoji za zdí, v téměř naprosto totožné posteli, jako měl on sám. Jenomže Tom už tiše pochrupoval. Ale Bill nemohl usnout.
S povzdechem vstal. Trošku se zatřásl zimou. Bylo sice parné léto, ale otevřeným oknem proudil do domu celkem studený vítr. Povzdechl si a tichými, dlouhými kroky se vydal do obýváku. Na stole ležely jeho noty a poznámky, které k nim Tom připsal. Jejich poslední lekce skončila jen před pár hodinami a ani jeden z nich se neměl do uklízení.
Už natahoval ruku po papíru, když koutkem oka zahlídl Tomovo triko. Měl ho na sobě právě o jejich lekci. Bill si pamatoval, že hned potom šel Tom do sprchy. Nejspíš ho ze sebe sundal ještě před odchodem do koupelny, a pak na něj buď zapomněl, nebo byl jednoduše línej ho uklidit. Ale Billovi se to teď hodilo. Přetáhl si ten kus tmavé látky přes hlavu. Bylo to Tomovo staré triko, takže mu sahalo až do půli stehen. Spokojeně se usmál. Zaplavila ho mírně kořeněná, teplá vůně a bavlněné triko bylo příjemně měkké.
Natáhl se pro poznámky, vzal kytaru a vrátil se zpátky do svého pokoje. Sedl si na postel, kytaru si vložil do klína a noty s poznámkami rozprostřel kolem sebe. Nejdřív ale zavřel oči a začal potichu vybrnkávat melodii obyčejné, jednoduché lidovky. Tom ho naučil, že ze všeho nejdřív je potřeba rozpohybovat prsty.
***
„Bille, jsem doma!“ Bill sebou trochu trhl. Prsty mu sjely a kytara vydala podivný, falešný zvuk. Zkřivil rty a rychle ji umlčel. Pak se otočil ke dveřím, za kterými tušil své dvojče, a usmál se. „A něco pro tebe mám,“ Tom rychle vykoukl ze dveří. Ale to jen na takovou chvilku, aby se mohl na Billa usmát a zase zmizet z jeho dohledu. Bill si odfrkl.
„Tak mi to ale dej!“ přikázal rozhodně s úsměvem. Opatrně, se vší úctou odložil kytaru. Během těch měsíců se naučil víc než jen vybrnkávat akordy.
„Jak myslíš,“ Tom se objevil ve dveřích. Tentokrát však něco tajuplně držel za zády. Bill se zasmál. Miloval tyhle jejich hrátky, když jeden druhému něco koupili. Sice si nedávali nic k narozeninám nebo Vánocům nebo takhle k významným svátkům, ale většinou si kupovali nějaké drobnosti po celý rok. Bylo jednodušší něco tomu druhému koupit, když se vám to líbí, a rovnou mu to dát, než si v tu dobu říct, že do toho či onoho svátku je času dost a pak všechno shánět na poslední chvíli.
„Zavři oči,“ Bill cítil, že se jeho tělem rozlévá dobře známý pocit napětí. Ale tenhle pocit rozdmýchávalo cosi nového. Nějaké nové vzrušení. Cítil, jak mu Tom cosi vložil do klína. A pak ucítil jeho prst, jak mu něžně zasouvá uvolněný pramínek vlasů za ucho. „Už je zase můžeš otevřít,“ Tomův hlas byl tlumený, vlastně téměř šeptavý. A Bill by ho možná ani neslyšel, kdyby k němu nebyl Tom tak blízko, až cítil jeho teplý dech na svém uchu. Zachvěl se. A pak věděl, že Tom je pryč. Alespoň tak pryč, jak je pro ně běžné.
Pomalu otevřel oči. Nebyl si totiž jistý, že je chce otevřít. Ve skutečnosti je chtěl nechat zavřené. A chtěl, aby Tom byl dál takhle blízko. Nevěděl, proč si to najednou přeje, ale jednoduše si to přál.
Sklonil hlavu a podíval se do klína. Ležela mu v něm španělka, očividně nová, krásná a celá černá. Ale jemu stejně srdce vysadilo jeden úder. Protože tenhle dar… Byl to vůbec ten nejúžasnější dárek, který od Toma kdy dostal. Ale zároveň ten nejkrutější. Tomova kytara pro Billa znamenala hodně. Ukazovala, že Tom si ho váží, že mu věří. Ale když teď dostal svou vlastní… Už nebude moct hrát na tu Tomovu.
„Nelíbí se ti?“ rychle vzhlédl, díky čemuž mohl vidět, jak Tomův úsměv uvadá. Mrzelo ho to, ale…
„Ne, je nádherná,“ chytil si ji o něco pevněji. Srovnal prsty do základního akordu a přejel přes struny palcem. Ozval se nádherný, čistý zvuk. „A myslím, že se ke mně i svým způsobem hodí. To jen…,“ pohled mu sklouzl na španělku, kterou předtím odložil.
„Jestli se ti opravdu nelíbí, můžu si ji vzít já a ty si můžeš nechat tu mojí starou,“ Tom vypadal opravdu zklamaně. Byl si tak jistý, že Billa tímto dárkem nadchne.
„Ne! To není o tom. To jenom…,“ Billovi splašeně bilo srdce. Chtěl Tomovi říct, co přesně si o tom myslí. Ale cítil se tak zranitelný, tak lehko napadnutelný. To se mu s Tomem ještě nestalo. „Víš, to… Nedovoluješ na své kytary hrát nikomu. Ani Georgovi. Jen mně. A já si díky tomu přišel… speciální. Chápeš, že jsem pro tebe speciální, že jsem někdo, s kým se nebojíš dělit se o své nástroje. A když budeme mít takhle každý svou kytaru…,“ z Toma okamžitě opadl smutek a k překvapení mladšího z dvojčat se rozesmál.
„Ale takhle jsem to přece vůbec nemyslel,“ zasmál se a pocuchal Billovi vlasy. „Samozřejmě že moje kytary jsou i tvoje kytary. Můžeš si je dál půjčovat. Tuhle kytaru jsem koupil proto, že španělku jsme měli doteď jenom jednu. A bylo by fajn, kdybychom si mohli někdy zahrát spolu, ne?“ mrkl na něj. Billovi se na tváři okamžitě objevil úsměv.
„No to by bylo skvělé!“ souhlasil nadšeně. „A myslel jsi na něco konkrétního?“
„Myslel,“ mrkl na něj Tom. „Ale nejdřív si to musím promyslet, dobrá?“ pohladil ho po tváři a vstal. Bill se koukal do klína na kytaru. Ani ne tak docela kvůli samotnému nástroji jako kvůli zvláštnímu pocitu v okolí břicha, který se tam objevil, když ho Tom pohladil.
Všiml si, že jeho tělo reaguje na Tomovu přítomnost v posledních měsících zvláštně. Celé to začalo, když ho Tom začal učit na kytaru. Musel být neustále v jeho blízkosti. Billovi to nevadilo. Jen byl vždycky hodně nervózní. Ze začátku jen proto, aby všechno udělal dobře a aby Tomovi nějak neponičil nástroj. Ale čím déle hrál, tím lépe samozřejmě uměl zacházet s kytarou a tím si byl jistější, že s ní nic neudělá. Ale jeho nervozita nemizela. Naopak se ještě zvětšovala. A on najednou využíval veškeré příležitosti, aby mohl být k Tomovi co nejblíže.
Byl zmatený, ale ne natolik, aby si ty příjemné pocity neužíval.
***
Tom se opíral o rám dveří do jejich obýváku a přitom sledoval své dvojče. Zamyšleně si namotával jeden copánek na prst.
Už dříve o sobě tvrdili, že jsou posedlí hudbou. Jenomže to, co v poslední době předváděl Bill… Zdál se být absolutně pohlcený ve světě hudby. Téměř neustále se snažil naučit se tu jejich písničku. A když mu Tom řekl, ať toho nechá, že takhle ji bude mít moc ohranou a nikdy si ji pořádně nezahraje, tak si alespoň nějaké akordy vybrnkával. Tom věděl, že i on to občas dělal, ale u Billa mu to dělalo starosti. Nevěděl proč, jen z toho neměl dobrý pocit.
A byl smutný. Bill ještě nehrál na tu kytaru, kterou mu koupil. Tom nevěděl proč. Ale každopádně byl to on, kdo na ni hrál. Bill ne. Ten se stále držel jeho staré španělky. A Tom si přitom byl tak jistý, že se mu nová kytara bude líbit!
„Děje se něco?“ Tom sebou trošku trhl. Nevšiml si, kdy akordy odezněly, ale teď se Bill díval na něj. Tom spustil ruku, na kterou měl zrovna namotané dva své copy, podél těla. Neodpověděl. Kdo ví, proč neodpověděl. Nevěděl, co říct. A to byla další věc, která se mu nelíbila. Bill stále ještě čekal na odpověď. Tom si povzdychl.
„Ne, nic se neděje,“ otočil se a chtěl odejít.
„Tomi,“ Billův hlas ho zastavil, ovšem neotočil se. Bylo to od něj nehezké a zvláštním způsobem se za to styděl. Ale on se otočit jednoduše nedokázal. „Co se to s námi děje?“ Bill byl stejně přecitlivělý, stejně zraněný jako Tom. Ale ani jeden z nich nevěděl, co je vlastně zranilo.
„Já nevím, Bille,“ z Toma ta věta vyšla jen nedobrovolně. Tak nerad přiznával svoji neschopnost, byl vždycky tak nešťastný, když Billovi nemohl dát dokonalého staršího bratra. Ale on nyní nevěděl, co pro dokonalého bratra má udělat. Cítil, jak díky hře na kytaru jejich společné pouto ještě zesílilo. Ale pak Bill tu kytaru odmítl. Tom věděl, že to byla malichernost. Nejspíš je Bill jednoduše zvyklý na tu jeho starou a nechce přesedávat na novou. I jemu vždy trvá, než si na novou zvykne. Ale i tak ho to bolelo. Možná víc, než by mělo. Pevně sevřel mezi prsty rám dveří a svěsil hlavu. „Já nevim.“
***
Bill se převalil ze zad na břicho. Roztáhl nohy a do rukou pevně uchopil polštář. Pak si povzdychl a převalil se na bok. Byl tu znova ten pocit, který se objevoval několik posledních nocí. Pocit, díky kterému se bál chodit spát. Pocit osamělosti.
Přestože věděl, že Tom je jen o stěnu dál, cítil se nekonečně sám. Chtěl jen, aby si k němu někdo přilehnul, aby ho objal a on mohl usínat v něčí náruči. Aby mu někdo popřál dobrou noc těsně před tím, než mu klesnou víčka. Chtěl cítit něčí teplo a dech hned vedle toho svého. A v poslední době se ta neurčitá osoba měnila na určitého člověka.
Zhluboka si povzdechl a zase se převalil na záda. Už přinejmenším dvě hodiny tady takhle ležel. Věděl, že jakmile usne, má vystaráno. Zase do dalšího večera. Ale on jednoduše nemohl jenom zavřít víčka a usnout. Nešlo to. Tiše zanadával a udeřil pěstí do prostěradla.
„Bille?“
Tiše vyjekl a rychle se posadil. Otočil svou hlavu za hlasem. Možná by mu nemělo srdce bít tak splašeně, když ví, že ve dveřích stojí jen Tom.
„Tome,“ vydechl šeptem a skácel se zpátky na postel. Díval se do stropu a snažil se ignorovat srdce, které se mu očividně snažilo vyskočit z hrudi. „Co tu děláš?“ natočil nakonec hlavu tak, aby viděl na své dvojče.
„Nemůžu spát, tak jsem se šel napít. A protože sis nedovřel dveře, slyšel jsem, jak se tady převaluješ. Napadlo mě…,“ Tom na malý moment zaváhal. Pak trošku nejistě udělal krok a ocitl se zcela v Billově pokoji. Dveře se za ním zaklaply. „Taky nemůžeš spát?“ Tom se obvykle neptal na otázky, jejichž odpověď byla jasná. Ale to nevadilo.
„Já… ta postel. Je strašně velká,“ připustil Bill, aniž by se na něj díval. Cítil, že se mu do tváří hrne krev, ale zarputile s ní bojoval. Nemohl Tomovi říct, že je to on, kdo mu v ní chybí. Nebo…
„A… kdybych si přilehl… už by to bylo lepší?“ Tom udělal ještě jeden krok a rozpačitě se na Billa pousmál. Bill mu úsměv naprosto stejně opětoval. Neodpověděl, jen si sedl a trošku se odtáhl, aby udělal Tomovi místo. A ten si k němu opravdu přisedl. Dělilo je už jen pár centimetrů. Billa polilo horko. Uvědomil si, že takhle blízko si už hodně dlouho nebyli. Byly doby, kdy pro ně tělesná blízkost byla samozřejmá. Ale v posledních měsících jako by tohle všechno vymizelo.
„Tak… dobrou noc,“ usmál se na něj, otočil se k němu zády a lehl si. Srdce mu tlouklo splašenou rychlostí, ale on nebyl schopný nic udělat. Stále cítil, jak Tom za ním sedí a dívá se na něj. Hlavou mu prolítly všechny ty myšlenky, kterými se nechával opájet posledních několik večerů. Kdyby jen měl víc odvahy. Kdyby jen…
Překvapeně vydechl a celý se napjal, když se kolem jeho pasu omotala teplá, silná ruka, na jedno jeho rameno se položila brada a na jeho záda začalo působit teplo z těla za ním. Pokožka Tomovy hrudi se každou chvilku otřela o jeho záda a v jeho těle odstartovala podivné chvění.
„Není to takhle lepší?“ zamumlal mu tiše do ucha. Bill přivřel oči pod teplým dechem. Pohnul nohou dozadu a vložil ji mezi ty Tomovy. Spokojeně vydechl. Jeho žaludek dělal přemety a srdce mu splašeně bilo, ale jeho tělem se rozlilo spokojené teplo a on najednou věděl, že přesně takhle to má být.
„Mnohem,“ natočil hlavu tak, aby dohlédl na Toma. „Dobrou noc, Tomi,“ napadlo ho, že by bylo fajn, kdyby mohl zlehka políbit jeho nos.
„Dobrou, Bille,“ Tom nad ničím nepřemýšlel. Na kratičkou chvilku se odtáhl, aby mohl Billa políbit na spánek. Bill se zatetelil blahem těsně před tím, než zavřel víčka.
Trvalo to jen pár chvil, než na oba bratry přišel spánek.
***
„Bille,“ Tom se zasmál, když jeho bratr tiše zaklel. Pořád dokolečka se snažil naučit In die Nacht, ale stále mu nevycházel jeden akord. Prostě mu to nechtělo jít, prsty mu tam nešly. Vždycky se musel zastavit, aby je tam srovnal, a až potom mohl pokračovat. „Já jsem ti říkal, že když to budeš hrát pořád dokola, přehraješ to a už ti to nepůjde.“
„Ale tohle mi nešlo od samého začátku,“ šlehl po něm nehezkým pohledem. Tom se jen usmál a usadil se i s jejich novou kytarou vedle Billa. Snažil se nemyslet na to, že ji původně kupoval právě kvůli svému dvojčeti.
„Protože na to jdeš moc zbrkle,“ zopakoval mu už poněkolikáté. „Chceš tam všechny ty prsty narovnat najednou. Ale to nejde. U tohohle akordu ti to ještě hezkých pár let nepůjde. Musíš je tam skládat postupně v tom pořadí, jak je hraješ. Koukej,“ názorně, pomalu mu předvedl, jak se na to má jít. Bill ho pozorně sledoval. „Vidíš? Jde to,“ usmál se na něj. Bill zamyšleně nahnul hlavu na stranu. Věděl, nebo přinejmenším tušil, jak Toma trápí, že nehraje na kytaru, kterou koupil speciálně pro něj. Ale on prostě chtěl hrát na nástroj, který je Tomův. Na který Tom hraje a který by je díky tomu spojoval. Ale když teď viděl, že Tom hraje i na tu novou…
„Půjč mi tu kytaru,“ opatrně odložil jeho starou španělku a natahoval se po té nové.
„Cože?“ Tom nechápavě zamrkal. Podíval se na Billa, na novou kytaru ve svých rukách, která už tak docela nová nebyla, a zase zpátky na Billa.
„Půjč mi tu kytaru,“ zopakoval Bill s úsměvem a natáhl po ní ruku. Tom vůbec nechápal, co tím Bill sleduje. Ale s úsměvem mu ji podal. A když na ni Bill zahrál prvních pár akordů, cítil, jak se celým jeho tělem rozlévá spokojenost. Slušela mu přesně tak, jak si myslel. A když Bill pomalu zahrál ten přechod, který mu tak nešel, a pečlivě se držel Tomovy rady, byl opravdu šťastný. Znovu to zahrál, tentokrát už v tempu. A šťastně se na Toma usmál, když mu to vyšlo. Tom se zasmál.
„No vidíš. Tak kde byl problém?“
„Že jsem neposlouchal svého velkého, dokonalého bratra?“ zkusil Bill odpověď, která mu doteď pokaždé vyšla. A podle Tomova úsměvu soudil, že i tentokrát byla správná. Tom si vzal svou starou kytaru a zamyšleně na ní zahrál pár akordů.
„Bille, řekni,… Proč jsi do teď nechtěl hrát na tuhle kytaru?“ Billovi sklouzl úsměv ze rtů a zamyšleně se zadíval na španělku ve svém klíně.
„Já…,“ ne, říkat, že neví, by nebylo správné. Nechtěl Tomovi lhát. „Protože měla být moje a ne tvoje,“ Bill si nebyl tak docela jistý, jestli to Tom pochopil. „Víš, pro mě je hraní na kytaru krásné a magické právě proto, že hraju na tvoje kytary. A to můžu jenom já. Jsem speciální a… prostě, cítím, že jsem pro tebe důležitý. A zároveň nemám důvěru ke kytarám, na který jsi ty už dřív nehrál. A protože vím, že ty jsi na tuhle kytaru už hrál, tak na ní můžu hrát taky. Ale předtím… předtím jsem nemohl. Chápeš?“ zoufale vzhlédl. Nebyl si tak docela jistý, jestli jeho proslov byl pochopitelný.
„Myslím, že jo,“ přikývl uvážlivě Tom. Myslel, že to bylo normální. Vždycky všechno musel vyzkoušet nejdřív on a až potom k tomu pustil Billa. On byl ten, kdo se první opil, kdo si zapálil první cigaretu, kdo první políbil holku, kdo se první s někým vyspal. Musel mít jistotu, že to Billovi nějak moc neublíží. A Bill si na to za ta léta zvykl. Zavrtěl hlavou, aby takové myšlenky zaplašil a mohl se věnovat tomu, proč vlastně přišel. „Něco mě napadlo,“ pevně uchopil kytaru a zadíval se na Billa. „Začni hrát In die Nacht,“ kývl na něj. Bill sice nechápal, co Tom zamýšlí, ale poslechl ho.
Začal hrát první akordy. Ještě pořád to nedokázal v takovém tempu, jak by se hrát měly, ovšem zpívat se do toho dalo. Už chtěl otevřít pusu, aby do toho zpíval, když si uvědomil, že kromě něj hraje i Tom. Ovšem něco trochu jiného. Zatímco on hrál akordy, Tom do toho vy brnkával jednotlivé tóny. Podivně se proplétaly mezi akordy, ztrácely se v nich a přitom dotvářely melodii. Najednou to byla úplně jiná písnička, která však podtrhovala všechno to, co se zpívalo. Tom se na něj tázavě podíval. Bill nebyl schopný zpívat. Nenastoupil, nechytal se. A teď nevěděl…
„Ich will da nicht allein sein, lass uns gemeinsam, in die Nacht,“ Tom ale očividně věděl, kde se zrovna nacházeli. Bill se na něj usmál. „Irgendwann wird es Zeit sein…“
„…lass uns gemeinsam…“
„…in die Nacht,“ a jejich hlasy byly přesně jako jejich kytary. Ztrácely se v sobě, ale zároveň se dotvářely. A ta písnička najednou byla naprosto dech beroucí. Možná ne pro nahrávací studio nebo velké haly, ale pro ně dva byla v tu chvíli všechno.
Bill během zpěvu vzpomínal. Vzpomínal, jak vlastně vznikla.
Tenkrát byla noc. Proto ten název, proto náplň té písničky. Byla noc, byli v cizím městě a v naprosto neosobním hotelovém pokoji. V Tomově pokoji. Tiskli se k sobě v posteli, povídali si a rozvíjeli své vlastní fantazie. Jak budou slavní, jak procestují svět. Ale zároveň se ujišťovali, že je nikdy nikdo a nic nerozdělí. Že oni budou navždy spolu. A že je konec konců jedno, co budou dělat, jen že budou spolu. Že spolu poběží klidně až do noci. A když šli spát…
Prsty mu sjely a poslední akord už nedozněl. Cítil, jak moc prudce mu buší srdce, ale ve své mysli byl někde úplně jinde. Jeho oči směřovaly do minulosti.
„Bille?“ Tomova ruka něžně dopadla na jeho rameno. Trhl sebou a zadíval se do očí. Do očí, ve kterých hleděl i v minulosti.
„Tome,“ zašeptal. Odložil kytaru a vrhl se mu kolem krku. Tom překvapeně zamrkal a omotal své ruce kolem jeho pasu a docela odložil kytaru, kterou stihl zachránit před Billem jen díky pohotovým reakcím.
„Bille, co se děje?“
„Pamatuješ na ten večer… na tu noc, kdy vznikla tahle písnička?“ Tom se lehce zamračil, ale nepřestával Billa hladit po zádech.
„Napsali jsme ji dopoledne.“
„Jo, to napsali, ale…,“ trochu se od něj odtáhl. Jednu ruku mu zamotal do copánků a pevně se mu zadíval do očí. „Ale tu noc před tím vznikl námět. Pamatuješ na tu noc?“ jeho slova zněla stále naléhavěji. „Spal jsem u tebe v pokoji. Byli jsme v cizím městě a naše kariéra byla v začátcích. Leželi jsme v tý posteli a malovali jsme si hvězdnou budoucnost. Pak jsme si ale slíbili, že nás nikdo a nic nerozdělí. Že je vlastně jedno, co budeme dělat nebo kde budeme, hlavně že budeme spolu a pak…,“ Bill zabořil svůj nos zpátky do Tomova krku. Nedokázal to říct. Ale ani nemusel. Tom najednou ztuhl.
„Políbil jsem tě,“ zašeptal Billovi do vlasů.
„Ano,“ Bill nevěděl, jestli Tom jeho tichý výdech do teplé pokožky slyšel. Každopádně vzhlédl a zadíval se Tomovi do očí. „Popřál jsi mi dobrou noc a políbil mě,“ přesně tak, jak o tom posledních několik večerů a nocí snil.
„Já-„
„Hlavně se neomlouvej!“ přerušil ho rychle Bill. „Protože… protože já…,“ a zase nevěděl, co říct. Možná by bylo lepší nic neříkat a prostě…
Naklonil se k němu a políbil ho. Nebyl to tak nevinný polibek jako tenkrát před lety. Ale byl stejně čistý a láskyplný. Tom si ho přitáhl za týl k sobě a prohloubil ho. Přes Billovy sametové rty přejel jazykem a mírně si je rozevřel. Chtěl ho ochutnat, ale jen lehce. Na hlubší zkoumání mají času víc než dost.
„Nikdy jsem se nechtěl omluvit,“ usmál se na něj a zastrčil mu neposlušný pramen vlasů za ucho. „Nebo možná jo,“ připustil nakonec Tom. „Ale ne za ten polibek. Chtěl jsem se omluvit, že jsem nás nechal zapomenout. Že jsem tě nechal celý ty roky čekat na další polibek,“ Bill se usmál.
„Možná to tak bylo lepší,“ namítl. „Protože teď si budeme mnohem víc vážit toho, co máme.“
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
Je to krásný, mám ráda povídky kde je In die Nacht, protože v samotné In die Nacht je spoustu citů, stejně jako v této povídce. Možná budu divná, ale mě dojala <3.
Jůůů, Kytarové lekce jsou tu. Toto dílo je dokonalé. Moc se mi líbí představa, že se Bill učí hrát na kytaru. Právě kvůli tomu, že si pak můžou s Tomem spolu hrát a zpívat. ♥♥♥
Jsem ráda, že Tom se na Billa nezlobil. To kvůli tomu, že nechtěl hrát na tu kytaru, kterou mu Tom koupil jako dárek. Bill to hezky vysvětlil a Tom si tak uvědomil, jak moc pro Billa znamená, že může hrát na jeho "staré" kytary.
A to jak se Bill tak moc snažil, aby se všechno naučil. Jak roztomilé =3
Miluju tuhle povídku. Je nádherná ♥♥♥
Opravdu nádherná povídka! Hrozně moc se mi líbí ten děj. Představa, jak Tom učí Billa na kytaru. Úchvatné!♥ A zrovna In die Nacht! Od teď budu mít tuhle písničku ve spojitosti s touto krásnou povídkou.:)
Ten začátek, jak Tom Billa uklidňoval… tohohle Toma mám ráda, toho, který se stará o to, jestli je jeho bráška v pořádku, a pokud ne, je schopný udělat cokoli pro to, aby byl. A když místo něj zpíval na koncertě… Wow! Opravdu lituju, že se to nestalo ve skutečnosti, slyšet Toma zpívat místo Billa. Na to bych nikdy nezapomněla!♥:D Ale zpět k povídce…
Miluju povídky, ve kterých je hudba stejně důležitá jako hlavní postavy. Možná proto mě tahle ff tak zaujala. Dalším důvodem je, že je prostě úžasně napsaná a děj je dost reálný, přesně tohle mám ráda.:) Bylo nádherné ji číst. Naprosto chápu, proč Bill nechtěl novou kytaru, ale tu Tomovu. Protože je Toma…♥
Ten konec… nádhera, jsem dojatá!♥♥♥ A úplně nejkrásnější je, když se Tom omluvil za to, že je nechal zapomenout.♥
Já mám u tvých povídek vždycky takovej zvláštní pocit, jakoby mi byly hrozně blízké 🙂
A i tahle je krásná, jemná, dvojčata jsou doopravdy dvojčata a celé je to tak nějak… skutečné?
Opravdu mám tvé povídky hrozně ráda a tahle není vyjímkou 🙂
tak.
já rozděluji povídky zhruba na dvě skupiny. budto je to kvalitně napsaná povídka,ale není to téma,co by se mi líbilo. nebo je to zase poněkud hůře slohově popsané,ale mě se to stejně líbí,protože mám fakt představivost. já si musím povídku dokonale představit,jinak to nemá smysl číst.
ale nwm kam zařadit tohle. je to….dokonalá jednodílka!
mě nepřijdou dokonalé jednodílky,u kterých bych ráda pokračování. to nejsou jednodílky. tady bylo řečeno vše a navíc tak nádherně…..moc se mi to líbí! 🙂
Muj boze.. Naprosto nadherny!
Milééé 🙂
Nádhera!! 🙂 Máš tak krásné povídky! Tak krásně napsaný. Jako by byly skutečný. A já mam ráda takovýhle příběhy 🙂 Prostě dokonalý!! :))
nádhera,nádhera…ta představa Billa s Tomovou kytarou,prostě úžasný,kdyby tak Bill uměl na kytaru a hráli by spolu a zpívali přesně tak jako v té povídce…ahhh,to by bylo dokonalé :))
Ach, excelentní… přesně jak to mám ráda…:-) U mě nevyhrávají povídky plné jen a jen sexu popsaného do těch nejmenších detailů (až na světlé výjimky, ano 😀 ), ale právě takové jemné citové ffky 😉 …kdy si pěkně mohu vychutnat, jak se jejich vztah rozvíjí… kouzelné ♥ Pokračuj ve skvělé práci, Sandro, moc ti fandím!!! 😉