autor: Darkbeth
Ahoj twincesťačky 😀 Všem vám moc děkuju za komentáře je fajn vědět, že si to nepíšu jen tak pro sebe 🙂 😀 Tákže tady je pokráčko 🙂 Doufám, že se bude líbit. So enjoy 😉
„Podívejme se. Pan Bill Kaulitz,“ ušklíbl se Tom. Věděl, že by to neměl dělat a měl by si ke studentům zachovávat neutrální postoj, ale nenáviděl lidi, jako byla rodina Kaulitzových. Všichni v Berlíně i kolem něj věděli, kdo jsou. Měli vysoké společenské postavení a velký vliv. Tom jen skřípal zuby a prohlížel si Billa z blízka. Jako první ho upoutaly jako čokoládově hnědé oči, jež byly ohraničeny černou tužkou, která dodávala očím na tajemnosti a hloubce. Ovšem něco mu bránilo do té hloubky nahlédnout. Jako by ta studna v jeho očích byla zároveň bezedná a zároveň naprosto prázdná.
Všiml si jeho ostře řezaných rysů ve tváři, které zdědil po svém otci. Ve tváři oproti naprosto bledé pokožce dominovaly plné, růžové rty. Jemné oproti trochu té hrubosti, která se zračila v jeho tajemném obličeji. Pro Toma byl Bill neuvěřitelná hádanka, ale tušil, že ji nikdy nerozluští. Chlapcovo velmi štíhlé, možná až trochu vychrtlé tělo zakrývaly velice luxusní kusy oblečení. Dnes měl na sobě fialovou košili, ležérně zapnutou, a řetízky kolem krku. Nohy mu obepínaly těsné černé rifle a boty byly překvapivě elegantní a černé. Vkus jeho oblíkaní se velmi podobal vkusu jeho otce. Tom ani neznal značky, od jejichž návrhářů bylo oblečení na Billově těle. Celý Billův dokonalý a podle Toma perfektní vzhled dovršovaly Billovy dlouhé černé vlasy se světlými proužky.
„Ano, to je mé jméno,“ odvětil Bill a zanechával si svůj arogantní postoj. Pootočil si honosným prstenem na své ruce, což byl něco jako symbol jeho moci. Všichni z rodiny Kaulitzových nosili takové prsteny. Některým lidem to připadalo komické, jiní to zase obdivovali. Toto ovšem neplatilo jen u prstenů. Jedna polovina rodinu Kaulitzových nenáviděla a druhá ji zase milovala. Tom se řadil do té první.
„Potřebujete něco?“ zeptal se teď už mile Tom. Nechtěl mít s rodinou Kaulitzových problémy, a navíc jako školní psycholog měl za povinnost každému, kdo o to požádá, pomoct.
„Ne děkuji. Nashledanou,“ řekl chladně Bill a už se otáčel.
„Ne tak rychle, Bille. Pojďte se mnou na chvíli dovnitř,“ zastavil ho Tom a rukou naznačil, aby se posadil. V Billovi to vřelo. Neměl rád, když mu lidé tykali. Byl zvyklý na vykání. Rozmrzele se posadil do měkkého křesla a přejížděl si palcem přes rty.
„Tak o co jde?“ zeptal se a zvedl k Tomovi pohled. Ten se posadil naproti němu a složil si ruce. Věděl, že to bude tvrdý oříšek, ale chtěl vědět, co se pod tou tvrdou maskou skrývá.
„Mám mít u vás ve třídě zítra přednášku o drogách, kouření a alkoholu. Můžeš mi říct, v jakém množství se u vás ve třídě vyskytuje? Chci vědět, jak moc na ně mám apelovat,“ usmál se Tom, ale Billův výraz byl stále prázdný.
„Asi v třiceti procentech cigarety, to samé alkohol a drogy, řekl bych, výjimečně,“ odpověděl a jeho hlas stále postrádal emoce. Od těch už se dávno odprostil. Kdyby měl cítit bolest, tak se už dávno zhroutil. Byl možná pak i trochu krutý a nelítostný jako jeho otec.
„Děkuji,“ poděkoval Tom a přemýšlel jak jej zviklat.
„Bille…“ zašeptal Tom a počkal, až k němu Bill zvedne hlavu. Dočkal se ale jen ledového, prázdného pohledu. Jako psycholog tušil, že za tím pohledem není něco v pořádku. O soukromí Kaulitzových ale nikdo nic nevěděl. Po smrti Simone se James s Billem odstěhovali do honosné stavby v Berlíně a nikdo nevěděl, co se za těmi ledovými zdmi z mramoru děje.
„Neříkej mi, že jsi tam stál jen tak,“ řekl Tom a snažil se získat si jeho pozornost. Ne pozornost. On ho poslouchal. To je právě to. Bill nebyl drzý ani grázl. Ale byl neskutečně namyšlený a povrchní.
„Nikde nestojím jen tak,“ ušklíbl se Bill.
„Tak mi pověz, co jsi potřeboval,“ apeloval na něj Tom.
„Potřebuji prášky na spaní. Nemůžu spát,“ řekl Bill, jako by to bylo naprosto běžné a naprostá samozřejmost.
„Nemůžu ti je předepsat. Jsem psycholog, ne psychiatr,“ řekl mile Tom. To, co mu Bill říkal, se mu vůbec nelíbilo. Nespavost vždy skrývala nějakou pohromu. Obzvlášť v tak mladém věku.
„To já samozřejmě vím. Ale také vím, že určitě nějakého znáte,“ odvětil Bill.
„Dobře, ale nejdříve musím udělat psychologický posudek. Dám ti dotazník, který mi zítra přineseš, a společně ho potom probereme, ano?“ ujistil se Tom a podával Billovi desky. Ten si je s odfrknutím vzal a zvedl se z křesla.
Nashledanou,“ rozloučil se Bill, ale bylo to jen prázdné gesto. Jen další naučený text v té nesmyslné, z povrchu naleštěné, ale jinak naprosto prohnilé frašce.
„Ahoj,“ rozloučil se Tom, ale jeho rozloučení se ztratilo ve zvuku Billových jistých kroků.
„Spratek nevděčnej,“ zašeptal si pro sebe Tom a začal si chystat věci domů.
Bill nasedl do svého auta a nechal se odvést domů. Tam si zalezl do své tolik oblíbené, honosné knihovny a ponořil se do světa umění, kde bylo všechno krásné, jiné a hlavně neskutečné.
Ze čtení Billa vyrušilo prásknutí dveří a otcův naštvaný hlas. Hádal se s někým po telefonu. Už zase. Pak slyšel třísknutí o zeď. Další mobil za tento měsíc. James si povolil kravatu a nalil si whisky. Sako odhodil na gauč a posadil se k hořícímu krbu. Bill ani nedutal. Zrovna, když doufal, že jeho otec spí, tak uslyšel na schodech kroky. Choulil se v knihovně a veškerá jeho arogance byla ta tam. Když na sobě spatřil pohled svého otce, tak vědě, že je zle.
„Pojď sem,“ zašeptal sotva slyšitelně James, ale bylo by ho ani ve snu nenapadlo neposlechnout. Došel k Jamesovi, jenž ho okamžitě ohnul přes stůl a začal mu stahovat kalhoty. Když začal Bill vzlykat, tak mu zacpal pusu dlaní.
„Drž hubu, ty malá couro. Máš všechno, na co si jenom vzpomeneš, tak mlč!“ okřikl ho James.
Začal si rozepínat poklopec a tvrdě do Billa vnikl. Zaryl mu prsty do boků a okamžitě začal nabírat na tempu. Bill plakal, ale už ani ne tak bolestí. Zvykl si. Trvalo to už tři roky. Od jeho čtrnácti let. Připadal si poníženě.
Po chvíli v sobě ucítil otcovo sperma a věděl, že už je konec. Se vzlyky si natahoval kalhoty a odklopýtal se k sobě do pokoje. James si s prázdným výrazem, který se v rodině Kaulitzových dědil z generace na generaci, nalil sklenku whisky a posadil se na svůj gauč za několik milionů. Snil o tomto bohatství, ale proč, když ho najednou měl, proč ho nenaplňovalo?
Mezitím jeho syn usedavě plakal pod proudem teplé vody a ptal se sám sebe, proč on. Ne že by netoužil po vztahu nebo po sexu. Chtěl ho. Ale s někým normálním, ne přeci s jeho otcem. Jeho psychika si už na chování jeho otce zvykla, ať se to zdá sebevíc absurdní. Bill si lehl do postele, ale celou noc se jen převaloval a ani oka nezamhouřil. Naprosto zničený ráno ještě vyplnil ten podle něj stupidní dotazník a vydal se do školy. Opět dokonale oblečený a nalíčený a opět chladný jako mramor, který stejně jako jeho duši ohraničoval zdi jejich prokletého domu.
autor: Darkbeth
betaread: Janule
Billa je mi strašně líto :(. Měl by to někomu říct.. Třeba mu ten Tom, i když nemá rád Kaulitzovi pomůže..
Dúfam že Tom Billa zahráni, že nedovolí aby sa už tak trápil. Možno sa Bill k ostatným chová zle, ale ke%d viem čo zatím je nedokážem sa nanho hnevať. Iba dúfam že to vydrži A nechá si pomôct.
Chudáček 🙁 🙁
je mi Billa strašne ľúto 🙁 dúfam že mu Tom pomôže, aj keď neviem neviem či Bill so svojou aroganciou a namyslenosťou bude od neho chcieť pomoc…
WOW….Tahle povídka je skvělá!!!!!!!!Dokonalej nápad je i to,že Tom je psycholog a né žák…….těším se dál!!!