I’d have you by my side 3.

Blonďák tiše odemkl dveře svého bytu. Pousmál se, když vešel. Těšil se, až si přilehne ke své spící přítelkyni. Byl si jistý, že ještě nebude vzhůru, bylo šest hodin ráno a Carrie ráda dospávala skoro celé dopoledne. Zul si boty a… Zarazil se. Před botníkem byl rozkopaný cizí pár bot. I když… Ne tak úplně cizí. Věděl, kdo nosí tuhle značku, kdo nosí tenhle styl. Nechtěl myslet na to, proč tady ty boty jsou a kousek dál i kalhoty opravdu hodně velké velikosti. Moc dobře věděl, komu to patří, ale… Připustit si to nechtěl. Zhluboka se nadechnul a vešel dovnitř bytu.

V celém bytě vládlo ticho, klid. Nikde nic neslyšel, jediné slovo, jediný zvuk. Nevěděl, jestli ho to spíše znervózňovalo, nebo uklidňovalo. Koukal pozorně po bytě a tiše našlapoval na plovoucí podlahu nebo do měkkého koberce. Prohlídl koupelnu, obývák, kuchyni… Zbývala ložnice. Přešlápl u dveří a vzal za kovovou kliku. Pomalu ji stlačil a dveře otevřel. Tiše zalapal po dechu. Polknul a stiskl pevně kliku.

„Tome?“ řekl nahlas, ale přesto se jeho hlas zdál klidný. Dusil v sobě vztek. Všiml si, jak dredáč s sebou na posteli škubnul a posadil se. Jeho paže vyklouzly z brunetčiných boků. Koukal chvíli po pokoji, než si všiml blonďatého kamaráda. Začal v duchu panikařit. Jen nasucho polknul, cítil se, jako by dostal ránu do břicha. On? Takhle se měl přece cítit Andreas, ale… Ten se Tomovi zdál klidný.

„Lásko?“ ozvalo se nejistě z postele, když se posadila i Carrie. Tenkou dekou si přikrývala hrudník a nechápavě sledovala Andrease.
„Měl jsi být přece…“ začala, ale jen zakroutila hlavou a vydechla. Sklopila pohled do země. Až teď si byla vědoma toho, jaká hloupost to byla. Až teď, co uviděla Andrease. Opatrně se pohladila pod peřinou po břiše, zachvěla se.
„Pryč? Abys mohla být s Tomem?“ vydechl Andy a podíval se na Toma. Kývl mu, ať jde k němu. Stále v ruce drtil zlostí kliku, ale pokoušel se navenek zůstat klidný. Tuhle situaci hodlal vyřešit úplně jinak.

„Hm?“ vytáhl Tom obočí, jakmile vyšel z ložnice na chodbu za Andreasem a zavřel dveře. Sjížděl si pohledem jeho tvář, zdál se opravdu klidný. Znervózňovalo ho to, netušil, co může čekat. Andreas se rukou opřel o bíle vymalovanou stěnu a vytáhl obě obočí.

„Děkuju,“ pokrčil blonďák ledabyle rameny. Tom zalapal po dechu. Děkoval mu? Za co? Nedávalo mu to absolutně smysl. Čekal, že ho přinejmenším zabije. „…A neptej se za co. Prostě ti děkuju.“ Dodal blonďák a olízl si rty. Odpíchl se od stěny. Zelenýma očima sjížděl siluetu Tomovy postavy. Čekal, jak se zachová, jak zareaguje. Tušil, že ho vyvedl z míry.

„Okay.“

„Jen… Máš večer čas? Zajdeme na pivko… Pokecáme,“ zasmál se Andreas a spojil své ruce propletením prstů. Prokřupnul si klouby, spustil paže podél těla.

„Jo, klidně. Takže v sedm před naším klubem?“

„Okay, těším se,“ ušklíbnul se Andreas a otočil se k Tomovi zády. Šel pomalu do kuchyně, jeho plán mohl začít…

*

„Opravdu mi nemůžete nic říct…? Je to moje kamarádka, mám o ní strach,“ naléhal již po několikáté Tom a prosebně se díval na zdravotní sestru v krátkých bílých šatech. Klidně tě i ošukám, čubko, když mi řekneš, co se s Carrií děje.

„Ne, nemůžu. I kdybyste byl prezident, pane Trümpere, což pochybuju, že se někdy stane, informace vám dát nemůžu,“ černovláska, která byla zdravotní sestra, se snažila být milá, ale Tom ji už vytáčel. Jeho pořád stejná otázka, na kterou byla stále stejná odpověď.

„Jak myslíte,“ pokrčil rameny Tom. „…tak se tady posadím a počkám si, až mi někdo něco řekne. Posadím se přesně sem a nikdo mě odsud nedostane!“ ukázal na prostředek podlahy. Ironicky na sestřičku kývnul a posadil se do tureckého sedu. Bylo mu jedno, že sedí uprostřed naleštěných bílých dlaždic, sloužících jako nemocniční podlaha. Byla to opravdu poslední věc, kterou řešil.

Slečna Führlichová protočila neklidně oči a k Tomovi přešla. Jak šoupala pantofle po podlaze, vydávala nepříjemně pisklavý zvuk. Po dlouhé chodbě se to rozléhalo o to víc, když tam bylo jen pár laviček, automat na lacinou kávu a uzamčená skříň s kartami pacientů, kteří buď na oddělení byli hospitalizováni, nebo stále jsou. V ambulancích lékařů nebylo tolik místa, aby se tam všechno vešlo.

„Tady nemůžete zůstat, rozumíte? Rozhodně ne uprostřed chodby,“ zdravotnici opravdu docházela trpělivost. V téhle nemocnici nepracovala dlouho, maximálně dva měsíce, ale s takovýmhle přístupem se ještě nikdy nesetkala. Bylo jí Toma líto, samozřejmě, ale nemohla porušit lékařské tajemství, mohl by jí hrozit i vyhazov ze zaměstnání, což jí za to vůbec nestálo.

„Já vám řekl, kdy odejdu. Takže mě nechte laskavě být,“ odsekl Tom a založil ruce na hrudi. Kývnul si a pohled stočil jinam. Neměl v plánu dívat se déle než je nutné na tuhle megeru.

Dlouho bílou chodbou se rozléhaly rychlé kroky a tichý pláč dítěte. Zvuk rychlých kroků se stále víc a víc přibližoval, pláč také zesiloval. Sestřička stočila svůj pohled doprava, aby si všimla vysokého půvabného černovláska, s nosičkou na dítě v pravé ruce. Zalapala po dechu, udělalo se jí mdlo. Osoba, která stála nyní před ní, byla bezkonkurenčně nejlepší část její dnešní směny. Pomalu k němu šla, klepaly se jí ruce.

„Vy jste pan Kaulitz?“ optala se a naprázdno polkla.

„Ano,“ přikývnul Bill, aniž by se na ženu podíval. Nosičku s malou holčičkou postavil na jednu lavici a opatrně ji vyndal ven. Přitiskl si ji na hruď a konejšivě s ní začal pohupovat.

„Pst, maličká,“ zašeptal a pohladil ji opatrně levou rukou po zádech. Sundal jí z hlavy růžovou kapucku s oušky, líbnul ji na křehkou hlavičku, slabě pokrytou vlásky. Až poté se otočil tak, aby se zadíval do zelených očí zdravotní sestry.

„Sluší vám to s ní,“ vyhrkla žena a opatrně pohladila miminko po paži. Reakci Billa ale nepředpovídala. Ucukl a nepěkně se na ni podíval.

„Nesahejte na ní,“ syknul a víc si ji k sobě přitulil. Byl už tak vydeptaný stavem kamarádky, natož aby se obtěžoval se ženou, která je udělaná z každého miminka. Protočil nad ní v duchu oči.

„Omlouvám se.“

Bill kývnul a znovu si ji změřil pohledem.

„Jak je na tom Carrie?“ hlesnul a zadíval se jí do obličeje. To byla ta otázka, která ho tak moc pálila na jazyku. Nebál se ji vyřknout, ale spíš se bál… Odpovědi. Vůbec netušil, co všechno může čekat. Jedna věc ale jistá byla, a to ta, že si Bill všechno vyčítal.

Tom se zvedl ze studené podlahy. Ne, že by ho studila, ale rozhovor ho víc než zajímal. Z místa, kde byl, však toho moc slyšet nebylo. Přišlo mu zvláštní, že by černovláskovi toho řekla víc než jemu. Za prvé, chlapec mu nebyl vůbec povědomý, za druhé pochyboval, že by Carrie byla s někým jiným než s Andreasem, a za třetí, zjevení naproti němu se mu vůbec nejevilo jako heterosexuální. Ušklíbl se sám nad sebou. Nikdy nepřemýšlel nad tím, jakou má kluk orientaci. Vlastně nad muži nepřemýšlel nikdy. Dokonce ani tu noc, co sdílel lože s Andreasem. Všechno bylo jen o chtíči, o ničem jiným. Nepovažoval to za omyl… A nakonec ani za úspěšný krok.

Slyšel pouze útržky rozhovoru, přesto si dokázal dát pět a pět dohromady.

Dredáč se ušklíbl. Tohle se mu opravdu nelíbilo, nechápal, proč jemu jen tak sděluje informace o stavu kamarádky. Tak držel v rukou dítě, no a? Taky si pro nějaké dojde, řekne mu to pak? Těžko…

Tom se zvedl ze židle a šel pomalu k sestře a černovlasému… chlapci s malým dítětem. Ušklíbl se na sestru a vytáhl jedno obočí.

„Proč jste mu řekla, jak na tom Carrie je, ale mně jste odmítla cokoliv sdělit?“ sykl nepříjemně. Cítil na sobě pohled oné osoby vedle něj. Oklepal se z toho, ale zase se vražedně zadíval na sestru.
„Rodinný příslušník?“ vytáhla obočí. Sjela Toma pohledem, zase měl potřebu se oklepat, po těle mu z toho nepříjemně běhala husí kůže.
„To tak… Ten by si dítě udělal, ale chlapi bohužel děti nemívají,“ protočil Tom oči. Byl si černovláskovou orientaci tak jistý… Odfrkl si. Stale cítil jeho pohled. „Carrie má dítě, ale… Ne s tímhle. S mým nejlepším…“ pro sebe se ušklíbl. Bývalým přeci… „…Kamarádem. Hodně blízkým,“ kývl důležitě. Jo, kdyby věděla… Jak moc blízkým tu noc.

Bill mezitím začal pomalu chápat. Nejlepší kamarád Andrease? Neříkala Carrie… Umh!

„Tom,“ řekl Bill potichu a zamrkal. Určitě Tom, miloval tohle jméno, pamatoval si to. I když… Jestli je takový každý Tom, jako tenhle… Tak se mu všechny sympatie ke jménu dalece vzdálily. Všiml si, jak dredáč nechápavě zamrkal, a konečně se na něj podíval. Billa unavovalo, jak ho celou dobu ignoroval, měl jen urážky na jeho orientaci.
„Jak… to kurva víš?“ nakrčil Tom obočí. Měl snad… Někdy něco s gayem? Třeba si ho spletl s holkou, pokud ano. U tohohle chlapce by se nedivil. Sjel ho pomalu pohledem. Opravdu, na první pohled sexy slečna. Na ohmatání nechutný chlap. Zamrkal, když si všiml jemného strniště na jeho tváři, zakrytým make-upem. Nestíhal, chlapec? Každopádně mu to bylo úplně jedno. Jen ho zajímal stav Carrie.

„Jak to vím?“ ušklíbl se Bill. Protočil nad dredáčem oči. Zbytečně zdržoval, a to se mu nelíbilo. Navíc měl šílený vkus oblékání, který se Billovi také nelíbil. „…Kvůli tobě je Rosie bez táty, ubožáku,“odfrkl si a otočil se na sestru. Nadechl se, aby něco řekl, ale Tom ho přerušil, jak zavrčel. Bill zamrkal a vytáhl pravé obočí.

„Buzerante,“ sykl Tom a zašklebil se. „…Andreas taky nebyl kurva žádný zlatíčko, může si za to sám. Beztak ji ani pořádně nemiloval. Raději si běž přepudrovat nos a neser se dospělým do věcí,“ zvýšil hlas. Docházela mu trpělivost. Ještě stále nevěděl nic o svojí Carrie. O… O svojí? Samozřejmě, byla přeci jeho. Alespoň… Jednu noc ano.
„Kreténe!“ sykl Bill a vrazil Tomovi na levou tvář facku. Už měl dost jeho poznámek, neměl rád takové povyšování. Navíc… Ze slova buzerant se mu dělalo špatně, byla to tak nechutná urážka. Plesknutí Billovy ruky o Tomovu tvář se rozlehlo celou chodbou, ale… Najednou bylo ticho.

Bill fascinován sám sebou koukal na dredáče, jak si drží bolavou tvář a nevěřícně kouká do jeho očí. Tom se pokoušel nedávat najevo, jak ho to doopravdy bolí. Kurevsky to bolelo a pálilo, jako by si právě spálil tvář na slunci. Polknul.

„Ty… Ty….“ zavrčel skrz zuby a zamračil se. Bill se už jen lehce ušklíbl. Jeho ego právě stouplo o několik stupňů a on se cítil dobře. Sjel Toma pohledem. Byl si až moc jistý tím, že on by ho neuhodil.
„Máš štěstí… Holky nebiju,“ ušklíbl se a založil ruce, jako by se vlastně nic nestalo. Podíval se pryč.

Ani jeden z mladíků si ale nevšiml, že sestřička, která ještě před chvílí stála před nimi, unavená jejich neslušným a otravným chováním, odešla.

„Jsem Bill,“ vydechl po chvilce ticha černovlásek. Pousmál se, když si všiml, že mu Rosie na rukou usnula.
„Aha… To děláš vždycky? Někoho uhodíš a pak se představíš?“ sykl Tom naštvaně.

„Ne, vlastně je to poprvé, co jsem někoho uhodil za urážku,“ pokrčil rameny a pohladil miminko po tváři. Jeho vysoké ego, které se v okamžiku nahromadilo během obyčejné facky, pomalu, ale jistě zase klesalo na bezpečnou míru, což bylo pravděpodobně dobře. Zvedl pohled k Tomovi. Napadlo ho… Mohl by se omluvit. Ta facka podle něj byla až příliš přehnaná, ale dalo se to pochopit… Byl ve stresu, a k tomu ho vytáčel dredatý idiot. Jo, bude mu říkat dredatý idiot.

„Jsi… ubožák, víš to? Ne, ještě lépe… Jsi teplej ubožák. Kvůli tobě a tvýmu debilnímu chování se teď nedozvím, co se děje s Carrie,“ zavrčel dredatý idiot na Billa, když si všiml, že sestra odešla. Byl si jistý, že za to může Bill. Už jen jeho vzhled byl víc než dost provokativní, nevěděl proč, ale nechtěl na něj koukat. Měl chuť do něčeho praštit. K Tomovu překvapení, Bill neměl sloužit jako boxovací panák.

Billa přešla veškerá chuť se omlouvat. Chtěl Tomovi vrazit takových facek alespoň deset a už bez výčitek, že něco přehnal. Za tohle si to zasloužil. Raději ale nepokoušel štěstí. Jen protočil panenky, neměl náladu se hádat s někým, kdo je ještě hloupější, než ve skutečnosti vypadal. A že podle něj Tom byl, když dokázal něco takového vypustit z úst, navíc se neuměl chovat. Měl starosti o Carrie, ne o dredáčovo ego. Olízl si suché rty a otočil se. Vykročil chodbou, hledat někoho, kdo mu pomůže zjistit stav kamarádky.

Ne, že by se to Tomovi moc zamlouvalo. Věděl, že Bill s miminem v ruce a sladkými řečičkami o nejlepší kamarádce, kdoví, o čem ještě, zjistí víc, než on, když zatím nevěděl vůbec nic. Kousnul se do rtu a houpavým, výjimečně nejistým krokem vykročil za mizejícím černovláskem, který si to mířil k sesterně. Čin, který se zrovna chystal udělat, možná nebyl nejšťastnější volba, ale pořád to bylo lepší než nic. Mohl si zjistit alespoň minimum.

Tom nakrčil obočí, jakmile se zastavil za černovláskem. Přemýšlel, jak se vlastně jmenuje. Pravděpodobně by nebyla nejšťastnější volba oslovit ho hej ty, nezjistil by vůbec nic. Takhle měl ale alespoň malou naději. Polknul, mozek mu pracoval jako snad nikdy. Nepovažoval za důležité, pamatovat si jména. Obzvláště, když ho dotyčný člověk ničím nezaujal.

Dlouhou chodbou se rozlehlo klepání na prosklené dveře sesterny, které se mísilo z dětským štěbetáním a Billovým uklidňováním. Dveře se otevřely, sestra, která před malou chvílí odešla, vyšla otráveně ven. Sjela si pohledem Billa, který stál před ní. Pravou rukou se opřela o železnou kliku, překřížila nohy. Nechtěla zaujmout pózou, byla jen prostě unavená.

„Můžete mi prosím říct něco o stavu Carrie?“ zeptal se Bill tiše, lehce pohupoval malým miminkem v náručí. Nechal se tahat malými prstíky za dlouhé prameny vlasů. Pousmál se na zdravotnici, která otevřela víc dveře.

„Samozřejmě, ale pojďte do sesterny,“ ušklíbla se. Bylo nemožné, aby si nevšimla Toma, stojícího za černovláskem.

Bill pokýval hlavou na souhlas, některé prameny vlasů mu napadaly do obličeje. Levou rukou si je prohrábl a vešel do místnosti. Jakmile se zavřely dveře, nervózně přešlápnul a skousnul si ret. Sesternu si zkoumavým pohledem prohlížel. Bylo zde pár skříněk, dvě větší skříně, pohovka, stůl, pár židlí a ostatní nábytek. Po chvilce váhání se bez vyzvání na jednu židli posadil, na nohy si položil právě usínající Rosie. Opatrně ji pohladil po tvářičce a sklonil se, aby ji políbil na čelo. Celé situaci přihlížela zdravotní sestra, na tváři se jí mihl jemný úsměv. Nikdy neviděla muže, který by byl s miminkem v náručí sladký tolik jako Bill. Nebyla si jistá, jestli je to jeho neobvyklým vzhledem nebo charismatem, jasně sálajícím již od prvního slova.

„Jste sladký, s malou Rosie,“ vyklouzlo jí z úst. Slova si uvědomila až poté, co Bill nakrčil obočí. Posadila se naproti němu, přemýšlela, jestli to má nechat být, nebo se omluvit. Než ale stihla zvážit všechna pro a proti, Bill byl rychlejší.

„Kvůli tomu tady nejsme,“ syknul. Černovláska unavovalo, jak všichni nad ním slintají. Ne, že by mu pozornost vadila, ale nelíbilo se mu to nyní. Měl naprosto odlišné starosti. Potřeboval jít domů, vykoupat Rosie, nakrmit a dát ji spát. Byl si jistý, že brzy bude plakat hlady.

„Jo… Omlouvám se. Já vám tedy řeknu něco ke stavu kamarádky. Carrie utrpěla vážná zranění v břišní dutině, má polámaná žebra, na vyšetření CT se zjistilo, že jí utíká krev do mozku. Nyní je na sále, nemůžu vám říct, jestli bude v pořádku. Vše se zjistí až po operaci,“ vyčetla zranění téměř na jeden nádech a podívala se soucitným pohledem na Billa, který seděl naproti ní. Najednou byl v obličeji celý bledý, vypadal, že každou chvílí omdlí. „…Nechcete vodu?“ nabídla zdravotnice.

„Ne-e. Děkuju,“ zakroutil Bill hlavou a pomalu se zvednul. Ochranitelsky k sobě tisknul Rosie. Nemohl uvěřit tomu, co všechno Carrie je. Hrůzná slova, která před chvílí sestra vyslovila, mu zněla v hlavě jako ozvěna. Nedokázal si představit, co by se stalo, kdyby se operace nevydařila. Jako by najednou ztratil celé zdravé myšlení. Chtělo se mu křičet, běžet na sál, připojit se k operaci. Potřeboval pro svůj klid čerstvější zprávy o stavu kamarádky. Byl si jistý, že se jinak zblázní.

„Mohla byste prosím…?“ Bill byl přerušen. Chtěl se zeptat, jestli by mohla zajít sestra na sál, aby zjistila, jak operace probíhá. Než ale stihl svoji otázku dopovědět, ozvalo se hlasité zaklepání na dveře. V duchu nadával osobě, která vyrušila. Tušil, že to byl dredatý idiot, ale nebyl si jistý. Podíval se do otevřených dveří, vytáhl obočí. Ve dveřích nestála dredatá hlava, nýbrž lékař středního věku v bílém hábitu. Snažil se poslouchat, co si potichu říká se setrou, ale neslyšel nic. Zvedl se a přešel blíž.

„Moment,“ řekla chladně sestra, jakmile jí položil Bill ruku na rameno. Setřásla ji a téměř vytlačila černovláska na chodbu.

„Co se děje?“ otázal se Bill zoufale. Podvědomí mu říkalo, že bylo něco v nepořádku. Odpovědi se nedočkal, jelikož doktor se sestrou v závěsu odběhl na konec chodby, kde byly operační sály.

Tom, ačkoliv by nemusel, se odpíchl od bílé stěny. Udělal pár houpavých kroků k Billovi. Jemně mu stisknul paži, aby ho zaznamenal.

„C-co?“ vykvikl Bill polekaně a otočil se. Protočil oči, jakmile se všimnul Toma. „…Zase ty? Co pořád chceš?“ vydechnul a pošoupnul s Rosie, kterou držel v náručí. Dredáč ho už nesmírně unavoval.

„Nic, jen bych ti mohl říct ve zkratce, co ten chlap řekl té sestře,“ pokrčil Tom rameny. „…Ale pokud nechceš, nebudu tebe a tvé ego samozřejmě obtěžovat,“ ušklíbnul se a otočil se. V duchu se sám nad sebou ušklíbnul. Věděl v téhle chvíli nejčerstvější stav Carrie, který ho zneklidňoval. Jediná věc, která ho uspokojovala, byla ta, že věděl víc než Bill.

„Ty jsi to slyšel?“

„Jo. Stál jsem hned tady u té stěny. Stav Carrie se prý rapidně zhoršil na sále,“ vydechnul zničeně Tom a otočil se tak, aby viděl do Billovy tváře. Nasucho polknul.