autor: Bubbly
Vešel jsem do jednoho nočního klubu v zapadlé ulici. Jürgen tady na mě doslova čekal. Spolu se svojí partou postávali jen kousek ode dveří, aby po mně mohl hrábnout dřív, než se stihnu rozkoukat. Přesně to se stalo, když jsem vlezl dovnitř, neviděl skoro nic v přítmí a hlasitě řvoucí hudba mě ohlušila. Jakmile po mně někdo ze tmy hrábl, začal jsem se bránit, dokud mě nechytlo víc paží a táhlo mě někam pryč z hlavního sálu. Jakmile se za námi zavřely dveře v další místnosti, hluk přestal, jako kdyby někdo hudbu úplně vypnul, a já jsem se konečně kolem sebe mohl rozhlédnout.
„Už jsem se bál, že bych si pro tebe musel dojít,“ zasmál se Jürgen, když se usadil ve staré židli a zapálil si cigaretu. Mathias mu stál za zády a jako správně vycvičený pes kopíroval Jürgenovy pohyby. Odpustil jsem si kousavou poznámku. Podíval jsem se na Jürgena.
„Řekl jsem, že tu budu, tak jsem tady.“
„Samozřejmě,“ odvětil Jürgen klidně. Nechceš svého malého brášku vystavit nebezpečí,“ zasmál se a sledoval nikotinový obláček, který mu vylétl z úst, a pak se rozplynul ve vzduchu. Když zmizel, zazubil se na mě takovým tím nechutně slizkým úsměvem bosse, kterého se všichni bojí. Pochopil jsem, že i já bych se ho měl bát, ale potom, co předvedl, když vtrhl do našeho domu, jsem na něho měl akorát vztek.
„Billa nech na pokoji. Nemá s tím nic společného a rád bych, aby to tak zůstalo, pokud ty stojíš o moji spřízněnou duši,“ zavrčel jsem.
Jürgen stáhl obočí. „Kladeš si podmínky?“
„Spíš tě varuju,“ opravil jsem ho.
Díval se na mě, mlčel, jako kdyby na něco čekal, pak se rozhlédl po ostatních a začal se hlasitě smát. Několik jeho spřízněnců se začalo smát s nimi. Sledoval jsem Mathiase, jak se rozpačitě taky pousmál, ale zřejmě mu moc do smíchu nebylo, protože Jürgen byl schopný všeho. Teď se mohl smát a v následující chvíli mi vrazit kudlu do zad.
Jürgen vstal a Mathias udělal instinktivně krok vzad. Měl z něho strach, to bylo víc než jasné. Vsadím se, že s Jürgenem měl nějakou potyčku, kterou prostě nevyhrál a dostal ultimátum. Buď a nebo.
Najednou mě Jürgen vzal za rameno a naklonil se ke mně.
„Podívej, Tome,“ zasmál se ještě jednou, jako kdyby měl uvnitř hlavy nějaký soukromý vtip. „Jediný, kdo tu může někomu vyhrožovat nebo klást podmínky, jsem já. A tentokrát tě varuju dřív, než tě zmlátím do fialova – jestli to na mě zkusíš ještě jednou, seřežu tě tak, že z tebe nezbude ani tolik, co by se vešlo do igelitovýho sáčku. Takže, pro příště – važ slova a všechno bude tak, jak má být, je ti to jasné?“
Odolal jsem chuti odstrčit jeho paži ze svého ramene, ale ovládl jsem se. Mathias mi očima naznačoval, ať ho poslechnu, protože jinak se mi nepovede dobře. Vrátil jsem se pohledem k Jürgenovi. Němě jsem přikývl a sklopil hlavu, abych tomu aspoň dodal trochu kajícnosti. Byl jsem naštvaný za to, že si dovoluje mi diktovat, jak se mám chovat, ale nemohl jsem si dovolit si vyskakovat hned na začátku. Nerad bych si vysloužil první den ránu do obličeje.
Jürgen mě poplácal po zádech. „Dobře, Tome. Jsem rád, že si rozumíme.“ Konečně mě pustil a vrátil se na židli. „Teď přejdeme k obchodům.“ Jakmile to řekl, všichni se seskupili kolem stolu, před kterým seděl. Já jsem se prozatím držel v pozadí a ovládal svoje nabubřelé a uražené ego. Napůl ucha jsem jenom poslouchal, jaké špinavé obchody Jürgen provozuje. Jakmile začal rozdávat úkoly a ukládal podmínky prodeje, zvedl se mi žaludek. Teď jsem začal poslouchat úplně naplno.
„Ralfe, za těch dvacet gramů účtuj plnou sumu a ať ten bastard vůbec nesmlouvá, jinak navštívím jeho příjemnou rodinku, jasné?“
Vysoký kluk, který rozhodě nemohl být starší než já, přikývl a ušklíbl se, jako kdyby se mu líbila představa toho, že by se mohl dívat na to, jak Jürgen mrzačí rodinu toho neznámého zákazníka. Otřásl jsem se nad představou, že bych Jürgena nějak naštval a on šel navštívit Billa. Viděl jsem ty čokoládové oči vytřeštěné hrůzou a rty otevírající se k výkřiku. Raději jsem si nechtěl ani vybavit, jaké mučící metody Jürgen má. Možná, že jsem z téhle situace dělal thriller nebo nějakou jinou frašku, ale věřím tomu, že by Jürgen byl pro peníze schopný všeho.
„Tome,“ promluvil na mě, takže jsem nechal svoje myšlenky myšlenkami a podíval jsem se na něj skrz dav jeho lidí. „Ty půjdeš s Ralfem, aby ses něčemu přiučil. Myslím, že trocha teorie před praxí ti jenom prospěje.“
Přikývl jsem, ale vsadím se, že v mém obličeji bylo vidět, že se mi to ani trochu nelíbí. Nejradši bych šel domů, vzal Billa k sobě do náruče, pevně stiskl a už bych se od něj nehnul jenom proto, abych mu zajistil bezpečí. Ralf se na mě podíval, vzal od Jürgena malý balíček bílého prášku, kývl směrem ke dveřím a beze slova vyrazil. Mě nezbývalo nic jiného, než ho následovat. Radši odtud vypadnu, než abych poslouchal, co dalšího by mohl udělat Jürgen známým lidem svých zákazníků, pokud se nebudou chovat tak, jak on si dupne.
Ralfovým autem jsme dojeli do jednoho z dalších nočních klubů ve městě. Před jeho vchodem postávala luxusní Alfa Romeo s černou metalízou. Pokud patřila chlapovi, se kterým jsme měli schůzku, neměl by být problém z něj vytáhnout peníze za tuhle drobnost. Ralf zastavil těsně před druhým autem, bez přemýšlení vystoupil a šel přímým krokem rovnou dovnitř. Ani nezaváhal. Okamžitě jsem ho následoval. Chtěl jsem vidět toho pitomce, který má spokojený život, peníze, rodinu a obchoduje s drogami. Ovšem všechno moje očekávání přešlo, jakmile jsem ho viděl.
Byl to vysoký muž oděný v saku, které mu zakrývalo pivní břicho. Vsadím se, že ten oblek byl šitý na míru a schoval by i stádo slonů. Dokud ke mně ten muž stál zády nebo bokem, považoval jsem ho za normálního, chci říct normálního v daných mezích, ale jakmile se na mě podívaly zarudlé, oteklé oči s nafialovělými kruhy pod nima, kolem nich bledá, téměř průsvitná kůže, pochopil jsem, že tenhle chlap zas tak normální nebude. Závislost z něho byla poznat na sto honů.
Zůstal jsem stát opodál, jen jsem poslouchal přes znějící hudbu, jak probíhá takový obchod. Ralf mu sdělil cenu a ukázal mu množství. Muž se sice netvářil dvakrát nadšeně, ale podle jeho vizáže a abstinenčních příznaků, by mu dal všechno, jen aby si ulevil. Zakroutil jsem hlavou. Nedokážu pochopit, jak někdo může být tak slabý, že vystaví i vlastní rodinu nebezpečí jen kvůli tomuhle svinstvu.
Bylo to rychlejší, než jsem předpokládal. Rulička z bankovek se mezi nimi mihla jen na vteřinu, než zmizela v Ralfově kapse. Ten muž, kterého jsem napoprvé považoval za normálního, kolem mě proběhl a zmizel venku za dveřmi. Pochopil jsem. Některé pocity jsou zkrátka silnější než jiné.
„Jedeme dál,“ strčil do mě Ralf, u baru si rychle poručil jednoho panáka, nalil ho do sebe a vyšel z klubu. Několikrát jsem zamrkal a pak jsem šel za ním. Už měl venku nastartované auto, čekalo se jenom na mě.
„Snad tě to nepřekvapilo?“ kývl bradou ke klubu, když jsem nastoupil. „Takhle vypadaj všichni, kteří v tom jedou. Zvykej si.“
Zakroutil jsem hlavou. „Nepřekvapilo mě to, jen jsem nečekal, že zazobaný chlap, co vydělává miliony, má problém s drogama.“
„Prachy jsou svině, Tome. Když už nevíš, co s nima, uděláš a vyzkoušíš cokoliv, jen aby si mohl rozhazovat. A takhle to dost často končí.“
Sledoval jsem Alfu Romeo. „Fakt má rodinu a dělá tohle?“
Ralf kývl. „Jo, a dokud se do nedozví ženuška a děti, všechno je, jak má být.“
Zakroutil jsem hlavou. Doteď mi svět připadal ještě docela v normálu, ale po tomhle si kladu otázku – co je ještě vlastně skryté pod slovem normální? Jsem vlastně ještě normální já, když jsem se do tohohle kolotoče namočil?
Motor pod kapotou zařval, gumy zapískaly na silnici, jak se Ralf prudce rozjel. Vyjeli jsme k dalšímu místu obchodu, zatímco Alfa Romeo s černou metalízou a kouřovými skly se ani nepohnula…
Domů jsem se dostal až ve tři hodiny ráno. K mému překvapení Bill nespal v posteli, ale ležel na gauči přikrytý tenkou dekou, televize, která potichu hrála do místnosti, mu vrhala barevné obrazy na světlou kůži obličeje. Uvědomil jsem si, že na mě asi nebyl zas tolik naštvaný, když tu na mě čekal takhle dlouho do noci.
Klekl jsem si před gauč a pohladil jsem ho opatrně po tváři. Trhnutím se probudil, několikrát zamrkal, než si v šeru uvědomil, kdo před ním stojí. Opřel se o loket a promnul si obličej.
„Kolik je hodin?“ zeptal se ospale.
„Tři ráno,“ odvětil jsem.
Podíval se na mě. „Ty jsi přišel až teď?“ zvedl obočí a pomalu si sednul.
Přikývl jsem. „Bylo moc práce.“
Pohled, který následoval po mých třech slovech, byl skeptický a dokážu si živě představit, co by Bill řekl, kdyby promluvil. Takhle mě jen chvíli pozoroval, pak se podíval z okna a poté na zapnutou televizi. Natáhnul se pro ovladač, stiskl tlačítko a v místnosti byla najednou tma.
„Jdu si lehnout,“ zvedl se z gauče, zavadil mi kolenem o paži, když mě míjel.
Zvedl jsem se. „Pořád se na mě zlobíš?“
„Neříkám, že se zlobím, ale nejsem z toho ani dvakrát nadšený, zvlášť pokud se hodláš každou noc vracet takhle pozdě. Já na tebe nebudu věčně čekat.“
Povzdychl jsem si. „Nechtěl jsem, abys na mě čekal.“
„Ale já jsem o tebe měl strach!“ Hlas mu vylétl o oktávu výš.
Došel jsem k němu a vzal ho za ruce. „Já vím, Bille. Taky jsem měl strach, aby se ti něco nestalo. A už jsem doma s tebou, tak se na mě už prosím nezlob.“
autor: Bubbly
betaread: Janule
