autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
„Bu-budeš mě… nenávidět,“ popotáhnu a dál brečím. „A to nechci.“
„Nebudu. Nikdy.“
„Budeš. Já… jsem monstrum,“ hlesnu mezi hlasitými vzlyky. Začne se se mnou trošku pohupovat.
„Tohle už neříkej. Viděl jsem to tvoje oblečení. Vím, že se to… stalo. Ale moje city k tobě se nemění.“
„Bille, já ho zabil,“ přitisknu se až k němu. „Zabil jsem Alberta i jeho chlapy. A když jsem ho zabíjel, ohromně jsem si to užíval. Ztratil jsem svoji lidskost, kterou jsi ve mně vybudoval. Cítím se tak… prázdný. Jsem hnusná zrůda.“
Bill chvilku mlčí. Nakonec mě stiskne v objetí a pohladí mě po zádech.
„Ty jsi věděl, proč to děláš. Měl jsi k tomu důvod. Měl jsi vztek. Zabili lidi v klubu a Harryho. Sice to není dobré, co jsi udělal, ale rozumím ti. Nebudu tě v tom podporovat, budu se ti z toho snažit jedině pomoct, ale zrůda nejsi,“ špitá mi do ucha dál.
„Nejhorší je na tom, že největší vztek jsem měl… z toho, co by se mohlo stát, kdybys byl v tom klubu ty. Chtěl jsem ho zabít. Toužil jsem po tom, abych ho viděl umírat,“ zašeptám. Omotám ruku kolem jeho krku, abych mu byl co nejblíže, a dál brečím.
„Pojď ke mně,“ hladí mě dál. „Já? Ale já tam nebyl. Neuvažuj o tom, já jsem tady a s tebou. A pokud budeš chtít, vždy budu.“
„Chtěl jsem se zabít,“ přiznám a otřu si tváře. Nevím, proč mu to říkám. Možná by měl vědět, že člověk, který ho miluje, má sebevražedné sklony a není psychicky tak zcela v pořádku. To zní jako dobrý důvod. „Chtěl jsem to konečně všechno ukončit, ale… nedokázal jsem to. Bál jsem se, že ti nikdy neřeknu, že tě miluju,“ popotáhnu a snažím si utřít všechny slzy. Nastane ticho, ve kterém se ozývá jen Billův začínající pláč. Přitiskne se ke mně pevněji a oddechuje mi na krk. Bezva. Já ho ještě rozbrečel. Jsem fakt na odstřel.
„Já… promiň. Bille, neplakej, prosím tě. Já chápu, že nemůžeš milovat takovou odpornou stvůru, jako jsem já, ale chtěl jsem ti to říct. Teď už můžu s klidem umřít,“ začnu ho pro změnu utěšovat hlazením po vlasech já. Ale on pláče dál.
„Ty pitomče,“ řekne po chvíli a začne zvedat pomalu hlavu. Je celý ubrečený a pořád se mu po tvářích kutálí slzy. Ehe?
„Čekal jsem, že mi budeš nadávat hůř. A taky jsem čekal, že schytám pár ran, až ti to řeknu.“ Vyšel jsem celkem bez újmy.
„Jo, schytáš to ode mě,“ otře si trošku oči. „Něco ti řeknu. Nikdy jsem si nemyslel, že ti to řeknu. Zvlášť když jsi přišel k podiu a rozvalil ses tam…“ na chvíli se odmlčí a chytne mě za tvář, „…miluju tě.“
V tu chvíli se mi zastaví srdce, dech i celý okolní svět.
Bill mě miluje? Opravdu? Oh… Ne, to ne. Určitě jsem se přeslechl. To není možné. Nemůže milovat někoho, jako jsem já.
„Zopakuj to,“ hlesnu a zaraženě ho sleduji. Opravdu jsem se určitě přeslechl.
Nahne se trošku ke mně. „Miluju tě, Tome.“
„Jak… jak je něco takovýho možný?“ vydechnu. Odtáhnu se a chytím se za hlavu. Protřu si oči v domnění, že to je jenom halucinace, ale Bill přede mnou sedí pořád. „Tohle jsou pitomý vtipy…“ zamračím se a začnu pozorovat zeď. „Co jsem to sežral za prášky…“
„To nevím, ale vím jistě, že vtip to není. Jak jinak ti mám říct, že tě miluju? Ano, miluju Toma Kaulitze.“ To zní skutečně. Pohlédnu na něj a chvíli si ho prohlížím. Pořád tu sedí a ostražitě mě pozoruje. Nejistě se k němu přiblížím a jemně do něj píchnu prstem. On je živej.
„Bille,“ vydechnu šeptem. Takže tohle není vtip? Žádná halucinace? Můj Bill mě miluje? Zhluboka vydechne. Nakloní se ke mně a spojí naše rty.
„Miluju tě, slyšíš? Miluju, Tomi,“ šeptne a znovu mě políbí. Okamžitě ho odstrčím a zamračím se.
„Bille, nebuď čuně. Vždyť jsem zvracel,“ otřu si pusu.
„Ani si to neuvědomuji. Promiň,“ odtáhne se a trošku se usměje. „Podstata věci ti dochází?“
„Jo, už jo,“ pousměju se. Takže Bill mě miluje. Jako opravdu miluje. Wow.
„Myslel jsem si, že mě už nechceš vidět,“ pošeptá.
„Nechtěl jsem,“ skloním pohled. „Právě proto, že tě miluju, si myslím, že bude lepší, když se ode mě budeš držet dál, Bille.“ Tak nerad to říkám, ale bohužel to je pravda.
„Vidíš, totéž jsem si říkal taky,“ povzdechne si a pokračuje. „Samozřejmě tě tímhle nenutím k tomu, abys se mnou… byl.“ Zvednu k němu hlavu.
„Bille, já… nevíš, jak mi bylo tyhle dny, co jsem byl bez tebe. Podívej se na mě, jak jsem dopadl,“ šeptnu do ticha a s obavami ho sleduji.
„Ty víš, že stačilo říct jediné slovo a okamžitě bych byl u tebe. Ale ty jsi nechtěl. Já bych s tebou chtěl být.“
„Potřeboval…“ sklopím zas hlavu. „Potřeboval jsem být sám, všechno si urovnat v hlavě a přemýšlet. Já… chtěl jsem tě chránit. Bál jsem se, že až se dozvíš, co jsem udělal, tak… se ti zhnusím a začneš mě nenávidět,“ zachraptím potichu.
„Já to chápu, nezlobím se. Ale nenávidět tě? Ne, opravdu ne,“ pohladí mě po hlavě, a nakonec mi sjede na krk. „Pojď ke mně.“ Jen se k němu přišoupnu do původní pozice a nechám se obejmout.
„Miluju, když mě hladíš po vlasech,“ šeptnu a ještě více se vmáčknu do jeho náruče.
„To jsem nevěděl,“ řekne a hned mě po nich začne hladit.
„Uklidňuje mě to. Protože jsi jediný člověk na světě, co mi to dělal nebo dělá,“ vysvětlím tiše a zavřu spokojeně oči.
„Aha. Dělám to rád, líbí se mi to,“ usměje se. Zlehka si mě u sebe drží a za stálého hlazení po hlavě mi oddechuje do ucha.
„Možná bych se sebou měl něco udělat a uklidit to tu,“ navrhnu po chvilce.
„Mmm, zatím si dej sprchu. Jak říkáš, udělej se sebou něco a já se vrhnu na to uklízení, ano?“ zmáčkne mi něžně vlasy u kořínků.
„Dobře,“ přikývnu na souhlas a odtáhnu se. Pomalu se začnu škrábat na nohy. Bill mě hned podepře.
„Kdybys něco potřeboval, stačí říct.“
„Já vím. Děkuju,“ přikývnu. Věnuje mi poslední pohlazení a pak odejde z koupelny ven. S obtížemi zalezu do sprchy a začnu se mýt.
Pořádně se umyji a pak i oholím. Vyčistím si zuby a celkově se tak nějak upravím. Hned se cítím o něco líp. Naházím hadry zpátky do koše na prádlo a pak jen v ručníku vyjdu jako z obvykle zapařené koupelny. Hned v obýváku narazím na Billa, jak sbírá prázdnou láhev od Absintu.
„Heh,“ usměju se nevinně. Podívá se na mě. Změří si mě pohledem a nakonec výhružně ukáže na tu láhev.
„Ještě si to vyřídíme,“ podzvedne obočí a trošku se usměje.
„Tady ještě najdeš plno věcí,“ šeptnu a raději se plížím do ložnice.
„A už jsem mnoho našel,“ povzdechne a uklízí dál. „Běž si odpočinout. Klidně spi. A slibuju, že až se probudíš, bude to tu v lesku.“
„Ne, nebudeš mi proboha uklízet můj bordel, zatímco budu spát,“ povzdechnu, „jen se obléknu,“ řeknu, i přesto, že bych nejradši vyčerpáním padnul a umřel. Dojdu do ložnice. Obléknu si boxerky, tepláky a volné triko. Pak se pomalu doploužím za Billem do obýváku.
BILL
Nedbám na jeho odmlouvání. Rychle mu to vysvětlím, že si půjde lehnout, nebo že uvidí, zač je toho loket. Dělám jako by nic a dál se snažím uklidit tenhle příšerný binec. Člověk by nevěřil, co člověk dokáže za pár dnů vypít, a hlavně vykouřit. A já teď momentálně nedokážu hlavně uvěřit tomu, co mi všechno řekl. Jsem zmatený. Můj mozek asi není schopný po tomhle všem pobrat tolik informací najednou nebo nevím. To, co udělal Albertovi, je nechutné. Jenom ta představa mě děsí. To, že tohle dokáže udělat. Ale když vím, proč to udělal, chápu to. Zní to asi divně, ale chápu to. Nemůžu mu to vyčítat a ani nechci. Já sám nevím, co bych dělal, kdybych byl na jeho místě a v jeho situaci. Kvůli němu se přes to přenesu.
Jen už nikdy nechci zažít tenhle pohled. Je naprosto vyřízený a to mě ničí. Ty jeho oči. Chci, aby byly znovu tak zářivé a jasné. Chci znovu vidět jeho úsměv. Ten jeho šarm, radost, sílu a zapálení. Vždyť takový je Tom, můj Tom, který mě miluje. Ano, miluje mě a já jeho. Ale ještě pořád mi nedošlo, že mi řekl, že mě miluje. Je tak zvláštní slyšet to, když si přitom celou dobu myslíte, že vás onen člověk nechce již nikdy vidět. Rozhodně rád, velmi rád se s tím smířím. Protože bez něj už nechci být ani chvilku
„Co ty tady?“ dojdu k němu po chvilce. „Běž si lehnout, Tomi.“
„Když mně se nechce,“ povzdechne.
„Tak si lehni a odpočívej,“ odvětím. „Chci, aby ses dal zase do pořádku. Až to tu uklidím, udělám ti něco k jídlu a potom uvidíme, hm? Chci zase svého Toma.“
„Tvůj Tom je tady,“ řekne smutně a ovine kolem mě paže. Zase se ke mně začne tulit.
„Ale je unavený a vyčerpaný. A já po něm strašně moc toužím, ale po veselém, v plné síle s plamínky v očích,“ pošeptám mu tiše a taky ho obejmu. Tom si tiše povzdechne a zaboří si obličej mezi můj krk a rameno. Nejraději bych si ho k sobě přitisknul a už ho nikdy nepustil. Tolik mi chyběl.
„Přesně pro tohle tě Tom miluje,“ políbí mě jemně na krk.
„Pro co?“ řeknu překvapeně a začnu ho opět laskat ve vlasech, jak to má rád.
„Protože seš prostě úžasnej,“ vzdychne si tiše a začnou mě na krku šimrat jeho řasy.
„Ale, ale,“ šeptnu a pomalu s ním začnu pochodovat k pohovce. Nechci riskovat, že se mu udělá špatně. Je vážně příliš slabý. Posadím ho a pak si sednu vedle něj a znovu jej obejmu. „Nepřeháněj.“
„Chtěl jsi svého Toma a ten říká, co cítí,“ pousměje se. Přitulí se ke mně, napůl se na mě položí a hlavu si opře o mé rameno.
„V tom případě jsem spokojený,“ usměju se trošku a začnu ho znovu hladit po hlavě. Druhou rukou ho chytnu za pas a tisknu ho na sebe, „miluju tě, hrozně moc, Tomi,“ zavřu oči a políbím ho na čelo.
„I já tebe,“ vydechne spokojeně a zavře oči. Je neuvěřitelně rozkošný a sladký. Sice mu chudáčkovi není dobře, ale když u mě takhle leží, cítím se dobře. Protože vím, že je u mě. Nechám ho takhle ležet dál a jen ho jemně pořád hladím. Snažím se jeho tělo uklidnit, pořád je takový rozechvělý.
„Mám tu nějakou zimu. Asi bych se měl podívat, jestli je zapnutý topení,“ broukne tiše a trochu se zavrtí. Snaží se ke mně pořád víc a víc vecpat.
„Podívám se,“ chci se zvednout, ale on si mě k sobě stáhne, „dobře, tak potom,“ usměju se sladce, „zatím se zahřívej u mě. Ovšem jestli tě zahřeji,“ kouknu se na něj.
„Krásně hřeješ,“ šeptne. Zavrtá se mi opět mezi rameno a krk. Začne pravidelně vydechovat na můj krk horký vzduch.
„Je mi celkem horko, tak snad ti to pomůže.“ Chytnu si ho trošku pevněji, aby se na mě opravdu položil. Věnuji mu pár polibků na spánek. Mám pořád takovou potřebu ho hladit a líbat. Opravdu se mi po něm stýskalo. Je to tak hrozný pocit, když ho nemůžu mít u sebe, nic o něm nevím. Položí si ruku na moji a malými pohyby začne jemně bříšky prstů jezdit mezi chloupky na mé ruce. Pomalu se celé jeho tělo dostává do klidnějšího stavu. Je mi to příjemné, takže ho nechám a jen ho tiše pozoruji. Svou celkem horkou dlaň přitisknu na jeho trošku odhalený bok. Vydechne a ještě se ke mně o trošku víc přitulí. Řasy se mu lehce třepotají. Pootevře trošku rty a tiše vydechuje.
„O tomhle jsem snil. O tom, jak si ke mně lehneš a budeš jen takhle tiše oddechovat. Budu slyšet, jak dýcháš. Budu cítit, jak ti buší srdíčko a budu vědět, že jsi u mě,“ pošeptám mu co nejtišeji.
„Kdybys jen věděl, kolik tohle pro mě znamená,“ šeptne sotva slyšitelně. Ruku z jeho boku přesunu výš – k jeho rtům a přiložím mu na ně prst.
„Je to jen pravda. Nic víc. Ale jsem rád, broučku.“
„Řekl jsi mi broučku,“ pousměje se a otevře ospalá očka. Zarazím se. Ale mně to přišlo tak přirozené. Musel jsem to říct. Neuvažoval jsem o tom, prostě jsem ho tak oslovil.
„Promiň, vadí ti to?“
„Je to sladký,“ usměje se ještě víc. Znovu očka zavře a položí hlavičku zpátky.
„Okay,“ uculím se. Už ho jen něžně hladím, chci ho uspat. Potřebuje se prospat.
„Miluju tě,“ zašeptá po chvilce. Je to tak nádherné slyšet. Připadá mi, jako by mi srdce vždy začalo bušit mnohem rychleji, když to řekne.
Zavřu oči a oddechnu. „Já tebe taky.“
„Strašně moc,“ zívne tiše.
„A ještě se ti chce strašně moc spinkat,“ usměju se. „Spinkej, ať načerpáš sílu. Budeš ji na mě potřebovat.“
„Na tebe jí mám vždycky dost,“ zavrtá se mi nosem za ucho. Celý on. A to je důvod, proč ho tolik miluju.
„Aby ses nespletl.“ Rty mu přejedu po bradičce.
„Hmm.“ Jen se usměje a spokojeně zase začne oddechovat. Už jej nechám usínat. Jen ho sleduji. Netrvá to dlouho a hlavička mu spadne úplně. Lehce pootevřenými rty mi vydechuje na krk teplý vzduch a ve spánku se mu každou chvilku trošku třepotají řasy. Kdybych nevěděl, že je to člověk, myslel bych si, že mi právě v náručí usnul anděl. Nemám to srdce ho vzbudit, aby se přesunul do ložnice. Proto tam s ním ještě sedím, aby konečně upadl do tvrdého spánku.
Zhruba po půl hodině ho ale opatrně položím na pohovku a zvednu se. Uff, nevzbudil jsem ho. Oddechnu si, když vidím, že Tom jenom tiše zamlaská a dál spinká. Dojdu mu ještě pro deku a přikryju ho. A teď zpět do uklízení. I když tohle je trošku čára přes rozpočet. Netušil jsem, že mi to stvořeníčko usne tady. Musím být tiše. Dám se tedy do úklidu kompletně celého bytu. Všechno se snažím dělat ve vší tichosti. Opravdu ho nechci vzbudit. Každou chvíli se na něj jen zajdu podívat a vždy se zase vrátím k rozdělané práci.
Když je konečně vše na svém místě, srovnané, uklizené, čisté a lesknoucí se, přejdu tiše do kuchyně. Tak a teď mu uvařit něco k jídlu. Ale co? Nechci se mu tady hrabat, ale teď je to víc než nutné. Musí se najíst, jinak mi za chvilku zkolabuje, a to je to poslední, co bych chtěl. Začnu tedy tiše nahlížet do skříněk a hledám vhodné ingredience. Když konečně po chvíli najdu vše, co potřebuju, musím ho v duchu pochválit. Umí dobře nakupovat.
Dám se tedy do vaření. Sice se potřebuje najíst, ale chci pro něj jen něco lehkého. Několik dní nejedl a jeho žaludek na tom moc dobře nebude. Nakonec mu připravím zeleninový salát s kuřecím masem. Snad to nevyzvrací. A snad mu to bude aspoň trošku chutnat. Všechno mu to nachystám a poklidím pak drobný nepořádek z vaření.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Bill to vzal tak dobře…:) Je to nádherné takové procítěné, že ta Tomova bezmoc na mě sálá…:) Nádhrené, už jdu odpočítávat dny k dalšímu dílu…:)
To byl úplně sladkej díl 🙂 krásný ♥
No já zírám! 🙂 Moc se mi ta povídka líbí§! 🙂
A jak se Bill o Tomíka postaral ..^^ Pan dokonalý 😛 Těším se na další..^^ :)*
Aw ♥ ..sladký!
Jak se Bill stará, dokonce i hospodyňku dělá… xDD
A Tomi zlatíčko, jak chrupká. Všechno je tak krásně sepsaný, dokonale popsaný a tahle celá povídka mě uplně…odrovnává a dostává do kolen. Žeru to! ♥
Honem dál! ♥ 🙂
som rada že Bill to zobral takto dobre, a hrozne sa mi páči aký je starostlivý, normálne že by som ho chcela mať doma xD dúfam že Tom sa dá rýchlo do poriadku, s tou Billovou starostlivosťou to určite nebude dlho trvať 🙂
jak skvělý díl :))
jsem ráda za to že se to nějak opět nepokazilo…
jsou tam krásně popsané všechny detaily a to se mi líbí…super díl 🙂
tohle byl tak nádherný díl! jak si vyznali oba konečně lásku… doufám jen, že Bill v rámci úklidu vyhodil všechny ty prášky!!!
ale nejlepší scéna: "Bille, nebuď čuně. vždyť jsem zvracel." ´to mě zabilo 😀 😀 😀
tak proto tuhle povídku čtu, pro tenhle díl. 🙂
Až takto neskoro ,a le predsa. Krásny diel , veľmi sa tešm že si to "tolerujú" .. stále má všask pocit že sa stane niečo zlé..
Naprosto úžasné, dokonalé a krásně romantické. Vždycky, když svítí tohle sluníčko a po něm přijdou ty temné díly, plné strachu a úzkosti, co bude dál, tak to za ty chvíle, jako byly v tomto díle, stojí. Opravdu nádherný zážitek, číst něco takového. Stojím si za tím, co jsem psala už i u dílu minulého, Bill je Tomův anděl, ještěže přišel právě včas. Nicméně, začínám mít obavy, že Tomova životospráva jako alkohol a prášky dohromady nezůstane bez následků, tohle se mi prostě nelíbilo a nelíbí, Bill mu je měl vyhodit.
Těším se na další díl a na to, co jste pro nás připravily, celý příběh je opravdu skvělý, strašně moc se mi líbí, odvádíte fakt skvělou práci, obě dvě 😉
[9]: taky si myslím, že se ještě něco hodně hnusného stane 🙁 😀