autor: Emilia
Zdravím všechny twincestní duše, takže jen jsem vám chtěla napsat, že tu máte jeden pojem označený hvězdičkou, takže vysvětlivku najdete na konci dílu 🙂 pěkné počtení přeji.
Vlažný vánek protínaly velké studené kapice vody, padající z tmavých nabubřelých chomáčků mraků na prašnou zeminu, která vděčně přijímala doušek tekutiny k uhašení obrovské žízně. Tom seděl u okna a pozoroval, jak jarní déšť smáčí krásné květiny různých druhů a barev, vysázené v jejich majestátní zahradě. Miloval tohle počasí. Bylo tak osvěžující a pokaždé se při něm cítil útulně. Mohl propustit z uzdy své myšlenky a to právě teď dělal. Přemítal nad svým životem a nad způsobem, jakým ho žije. Vždy se snažil být ten nejlepší syn pro své rodiče. Chtěl si získat jejich pozornost a přízeň, proto ve všem, co dělal, podal stoprocentní výkon. Někdy to nešlo, ačkoli na tom tvrdě pracoval, například matematika. Každá pochvala nebo ocenění z jejich strany pro něj bylo svaté. Když byl menší, občas ještě trávili víkendy společně jako rodina, ale čím byl starší, tím takových chvil ubývalo a ubývalo, až nakonec zmizely úplně. Všechny ty drahé věci a nejvyšší komfort nikdy nemohly nahradit lásku a péči rodičů. Někdy se sám sebe ptal: Mají mě vůbec rádi? Znamenám pro ně něco?
Nedávali své city často najevo, vlastně skoro vůbec. Mockrát uvažoval nad tím, co dělá špatně a hlavně, jak to napravit. Nepřišel však na nic. Byl moc rád za lidi, co měl kolem sebe… za jejich personál. Kdyby tu nebyli oni a Eric, nejspíš by se zhroutil a zbláznil z neustálé samoty. Neměl by si s kým popovídat, komu sdělit své starosti, ale i radostné chvíle. Avšak přestože si měl s kým promluvit, komu se svěřit, cítil ve svém životě prázdno a jeho duše se dusila. Ty pocity uvnitř něj tolik chtěly proniknout ven a pod pomyslnou pokličkou přicházely k čím dál většímu bodu varu. Za všechna ta léta se tam střádaly a bylo jen otázkou času, kdy se dostanou na povrch. Byly uzamčené klíčem, jenže on nebyl jeho vlastníkem.
…
„Třído, dobře mě poslouchejte.“ Začala angličtinářka a mluvila oproti jiným hodinám v rodném jazyce. Tom ji měl rád. Většina jazykářů nebyla takhle příjemná. Byla mladá a hodiny s ní probíhaly záživnou a naučnou formou. Dalo se z nich hodně zapamatovat a získat slušnou slovní zásobu. Proto měl Tom dobré výsledky z angličtiny, stačilo jen dávat pozor a nemusel se ani učit doma.
„V této lekci jsme četli a dělali cvičení o různých zemích, jejich kultuře a zvycích. Z vaší aktivity a iniciativy jsem usoudila, že se vám tato lekce docela líbila a tak mě napadlo, co kdybyste si na tohle téma udělali práci?“ Dopověděla návrh. Třída reagovala různě. Někteří byli nadšení, jiný otrávení, jelikož museli ZASE něco dělat. No a zbytku to bylo jedno.
„Utište se prosím.“ Usměrňovala angličtinářka třídu. Byla sice mladá a hodná, ale respekt si sjednat uměla. Třída se okamžitě ztišila a dala jí tak prostor pro sdělení dalších informací.
„Je mi jedno, v jaké formě to uděláte. Může to být prezentace na počítači nebo zpracováno jako velký plakát, či jakkoli jinak vás napadne. A teď jedna z hlavních částí.“ Udělala pomlku a polkla. „Nebudete si vybírat žádnou zemi, vymyslíte si ji. Její kulturu, tradice, zvyky, jak by měli vypadat občané atd.“ Třída nesouhlasně mručela.
„Ale paní učitelko, nemůžeme si prostě vybrat jeden stát, všechno vymýšlet bude děsně složitý.“ Zabručel chlapec širších rozměrů s krátkými hnědými vlasy.
„Alberte, o to přece jde, aby to nebylo tak jednoduché. Musíš zapojit svoji fantazii. A abyste neříkali, že jsem na vás zlá, můžete pracovat ve dvojicích, které ovšem já sama právě teď náhodně vyberu.“ Třída opět nesouhlasně mručela.
„Ale ale, nemrčte, bude to i dobrý trénink v tom, jak dokážete spolupracovat s ostatními spolužáky ve třídě, ne jenom s partnerem, kterého byste si obvykle vybrali.“ Sedla si učitelka za katedru, rozevřela svůj diář a začala vybírat zcela náhodně dvojice. Někteří byli s jejím výběrem v pořádku, jiní samozřejmě ne. Všem se zavděčit nemohla.
„Maddelaine a Tom.“ Tom zbystřil při zmínce svého jména a otočil se ve směru jeho spolužačky Maddelaine, která mu nabídla nesmělý úsměv. Moc s ní nemluvil, byla to spíš taková tichá myška. Nutno dodat hodně chytrá. Oproti Tomovi jí například matika šla přímo excelentně. Nosila velké moderní brýle s tlustými plastovými černými obroučkami. Moc jí slušely, měla na ně skvěle tvarovaný obličej. Dlouhé rovné hnědé vlasy měla obvykle stažené do culíku a čelo jí pokrývala ofina. Vlastnila velké výrazné oči, čokoládově hnědé jako Tom, jen o pár odstínů tmavší. Lemovaly je dlouhé černé husté řasy. Oblíkaná chodila většinou v pěkně sladěných kostýmcích, co si Tom vzpomínal, tak na ní snad nikdy neviděl džíny nebo nějaké obyčejné tričko s legračním potiskem. Její oblečení připomínalo spíše nějakou školní uniformu. Ošklivá tedy rozhodně nebyla a pár kluků se ji snažilo sbalit, jenže s její stydlivostí to moc daleko nedotáhli. A tak to přestali dál zkoušet, alespoň kluci ve třídě. Učitelka dodiktovala dvojice a postavila se.
„Dostanete na to tři týdny, což není krátká doba, takže od vás očekávám dobré výkony, a teď budeme pokračovat v lekci.“ Dopověděla učitelka a pokračovala jako obvykle anglicky.
…
O přestávce po hodině se Maddelaine odhodlala zvednout a zamířila k Tomově lavici.
„Ahoj.“ Pozdravila jej potichu.
„Ahoj.“ Oplatil jí pozdrav Tom. „Tak to vypadá, že pracujeme spolu.“ Snažil se nějak začít konverzaci. Připadal si trapně. Nevěděl, jak mluvit s dívkami, natož s ní. Kromě občasného pozdravu a pár vět ohledně školy spolu nikdy nemluvili.
„Jo. Takže jak to uděláme?“ Zadívala se mu Maddelaine na pár sekund do očí, než pohled zase stydlivě sklopila. Tom pokrčil rameny a prstem přejížděl po hladké desce lavice.
„Opravdu nevím. Můžeme se domluvit na určité dny, kdy se budeme scházet, aby nám to oběma vyhovovalo.“ Navrhl Tom. Koneckonců, dostali tři týdny, proto na tom nemuseli pracovat každý den.
„To by šlo. No a kde na tom budeme pracovat? Mohli bychom jít třeba k nám nebo k vám.“
„Nebo obojí.“ Usmál se Tom a Maddelaine mu úsměv opětovala.
„Jo, to bude nejlepší. No… máš čas zítra?“ Zeptala se Maddelaine a malinko zrudla, jako by se snad ptala na rande a ne na schůzku ohledně práce do školy. Tom si toho však nepovšiml.
„Pravděpodobně. Půjdeme ke mně nebo k tobě?“ Tom kromě školy a občasných setkání s Ericem neměl co na práci, takže se mu to hodilo v kterýkoli den.
„No můžeme třeba ke mně a příště zase k tobě, co ty na to?“
„Souhlas, takže zítra po škole?“ Ujišťoval se Tom. Maddelaine pokývala hlavou a v tu chvíli zazvonilo. Rozloučila se s Tomem a sedla si zpět na svoje místo. Tom si oddechl. ‚Tak, to by bylo. Teď ještě zvládnout ten zbytek.‘
…
Tomovi skončila škola. Dneska se s Ericem neviděl, protože Eric měl vyučování dlouho odpoledne. Vyšel z budovy a zamířil ke školní bráně. Když jí prošel, spatřil opodál kytaristu opřeného o motorku s doutnající cigaretou v koutku úst. Popošel k němu s překvapeným výrazem.
„B-Bille?“ Zakoktal udiveně.
„Jeden jediný, panenko.“ Ušklíbnul se Bill.
„C-co tady děláš?“
„Čekám na tebe.“
„Na mě? P-proč?“ Vykulil oči Tom. Když Billa spatřil před svou školou, něco se v něm pohnulo. Byla to opět ta vlna vzrušení z něčeho neznámého, tajemného…
Za tak krátkou dobu po boku Billa udělal věci, na které si ve svém dosavadním životě nedovolil ani pomyslet. Dodával mu barevnou šťávu do jeho černobílého světa. Proto byl nadšený Billovou přítomností. Připadal mu tak nestálý, bylo by pro něj typické se zvednout a prostě odejít, kdykoli se mu zachce. Líbila se mu jeho nepředvídatelnost a spontánnost. To bylo něco, co on nemohl být. Očekávala se od něj zodpovědnost, stálost, přesnost, rozumnost a pilná pracovitost. Z tohoto důvodu byl chtíč držet se v jeho přítomnosti tak velký. Měl něco, co Tom neměl a zřejmě nikdy mít nebude. A taky byl tak tajemný a zajímavý. Nebyl jako nikdo, koho znal. Ovšem nechápal, co Billovi dával na oplátku? Proč by se s ním chtěl bavit? Měl kolem sebe jistě mnohem zábavnější a zajímavější lidi, než byl Tom. No, cokoli to bylo, Tom za to byl vděčný.
„Musím mít důvod?“ Pozvedl Bill obočí a silně si potáhl z cigarety. Tom sledoval rychle se objevující popel, co z ní zbyl.
„Obvykle lidi dělají věci z nějakého důvodu.“ Řekl Tom.
„Jaká je tvoje oblíbená barva?“ Položil starší muž otázku vůbec se netýkající rozhovoru.
„C-cože? Proč?“ Tom byl zmatený z tak náhlé změny tématu. Bill se zasmál.
„Moc se ptáš. Tak řekneš mi to nebo ne?“ Pozvedl kytarista své opiercingované obočí a vyčkával.
„Modrá.“ Odpověděl nakonec Tom.
„Proč?“ Zeptal se Bill s úšklebkem.
„P-proč? Protože se mi líbí? Já nevím, prostě…“ Tom nevěděl, co odpovědět, nikdy se ho nikdo nezeptal, proč má rád modrou. Ne, že by se ho někdy někdo ptal, jaká je jeho oblíbená barva.
„Vidíš? Nepotřebuješ důvod k tomu, aby se ti tahle barva líbila, prostě to tak je. Stejné je to i s mým příjezdem.“ Tom otevřel pusu a chtěl něco namítnout, ale uvědomil si, že má Bill pravdu. Nebylo třeba pořád něco analyzovat, podstatnější než důvod jeho přítomnosti byla jeho přítomnost samotná.
„Za chvíli pro mě přijede náš řidič.“ Zabýval se Tom raději jiným aktuálním problémem.
„Řidič? Vy máte řidiče?“ Pozvednul Bill obočí. Tom pokýval hlavou na souhlas. „A to je takový problém mu zavolat a říct, že se zdržíš?“
„Nevím, co mám říct a nechci lhát.“
„Tak řekni pravdu.“
„A-ale…“ Tom svěsil bezmocně ramena. Nemohl říct pravdu.
„Ty se snad stydíš za poflakování se mnou?“ Ušklíbnul se Bill. Nebyla by to pro něj novinka, hodně lidí ze čtvrti znalo jeho pověst.
„Ne, já jenom…sakra.“ Tom nevěděl, co dělat. Nechtěl Billa urazit, a zároveň nemohl říct Timovi pravdu.
„Hoď se do klidu, panenko.“ Blýsknul Bill svým piercingem v jazyku. „Můžeš si vymyslet něco o školním projektu nebo podobný sračce.“ Pokrčil Bill rameny a zapálil si další cigaretu.
„To je dobrý nápad, d-díky.“ Tom vytáhl mobil a našel Timovo číslo.
„Ano, Tome, to jsi ty? Čekáš moc dlouho? Už pro tebe jedu.“ Ozvalo se v telefonu.
„Ne, ne, to je v pořádku, Time. Já jenom, dneska pro mě nejezdi. Jdu domů ke spolužačce, musíme pracovat na projektu z angličtiny.“ Využil dnes zadaný projekt ve svůj prospěch, měl tak lepší pocit. Alespoň nelhal úplně ve všem. „Vím, asi jsem měl zavolat dřív, omlouvám se, snad ti to nezpůsobilo nějaké problémy.“
„No dobře, neboj se, dítě. Stejně mě Irma pověřila, abych jí nakoupil nějaké suroviny do kuchyně, takže ta cesta nevyšla nazmar. Měj se dobře a ať se vám daří.“ Rozloučil se Tim s Tomem.
„Jo díky, ahoj.“ Zavěsil Tom. ‚Tohle šlo docela hladce.‘ Pomyslel si. Tim se ani moc nevyptával. „Hotovo.“ Otočil se Tom zpět k Billovi. „Co teď?“
„Teď tomuhle místu dáme sbohem. Naskoč.“ Poklepal Bill na sedadlo a podal Tomovi helmu. Ten ji bez váhání přijal. Minulá jízda na motorce s Billem se mu moc líbila. Těšil se na další.
Když byl menší, otec se s ním nikdy nebyl podívat na auta nebo motorky, ani si o tom nepovídali, jako každý otec se svým synem. Taky s ním nikdy nehrál žádnou sportovní hru, i když Tom sport nesnášel, ale kdyby s ním při téhle aktivitě otec strávil nějaký čas, tak by Tom hrál až do úmoru. Jakmile měl helmu na hlavě, nasedl za Billa. Ucítil známou vůni a omámeně přivřel víčka. Billova blízkost ho znervózňovala, sám nevěděl proč. Nikdy nebyl v přítomnosti žádného muže nervózní tímhle způsobem. Ale jak často mohl potkat muže, jako je Bill? Stroj se pod Billovým ovládáním rozjel. Tom se jej pevně chytil kolem pasu a zavřel oči. Vnímal vítr hrající si s jeho vlasy. V břiše mu vířilo a srdce silně naráželo na jeho hrudní koš. Bill to musel na zádech určitě cítit.
Nevěděl, kam jeli. V podstatě mu to bylo jedno, vzpomněl si na Billova dřívější slova. Někdy prostě není důležitý cíl, jen cesta samotná. Ponořil se do jízdy a ani si neuvědomil, že již zastavili. Překvapeně zamrkal, když mu Bill lusknul před očima. Sundal si helmu a rozkoukával se kolem. V téhle oblasti nikdy nebyl, to by si pamatoval. Oprýskané a posprejované omítky na vysokých zašedlých panelácích… bylo to nějaké gheto. Do těchto částí města nikdy nesměl chodit, měl to od rodičů zakázané. Před ním se tyčil neonový červený nápis s názvem Loch.* Pravděpodobně bar nebo nějaký pajzl, jak by řekla jistojistě Konstantine. Musel se názvu zasmát. Netušil, jak to vypadalo vevnitř, ale zvenku tomu byl název vážně příhodný. Následoval Billa dovnitř. Bylo tam poněkud šero a překvapivě i na odpolední hodinu se všude hemžilo mnoho lidí. Bill zamířil k baru.
„Nazdar Bille, ty jeden pse, dlouho ses tu neukázal.“ Pozdravil Billa barman. Byl viditelně starší, než on.
„Nemůžu se roztrhat na kousky, všude mě chtějí.“ Ušklíbnul se Bill a barman pobaveně zakroutil hlavou.
„A kdopak je tohle? Nová hračka?“ Kývne barman k Tomovi a ten zmateně koukal z jednoho na druhého.
„Oh, tohle je Tom, Tome, Shadd.“ Představil je Bill.
„Znáš dokonce jeho jméno, to se ti nepodobá.“ Pozvedl obočí v údivu Shadd. Bill se ušklíbnul a zapálil si.
„Přestaň si hrát se slovíčky a radši dones něco k pití.“
„Jak si přejete Vaše lordstvo.“ Uklonil se posměšně barman a odkráčel k policím s alkoholem.
„Jak to myslel, jaká hračka?“ Zeptal se Tom Billa a sednul si vedle něj na barovou stoličku.
„On nemyslí, plácá blbosti.“ Řekl ledabyle Bill a potáhl z cigarety. Tom pokrčil rameny a nechal to být. S Billem se naučil, že se nedočká žádných odpovědí ani vysvětlení. Shadd se vrátil se dvěma drinky. Bill měl nějakou silnou lihovinu jako obvykle a Tomovi přinesl hezky ozdobený barevný drink.
„Co je to?“ Zkoumal sklenici nedůvěřivě Tom.
„Je to téměř tak sladké jako ty. No tak, ochutnej, Shadd dělá nejlepší drinky ze všech.“ Vytahoval se barman a Bill mu dal herdu do žeber.
„Hele, vometáku, zchlaď svý koule a najdi si jinou květinu k vopilování, okey?“ Zvedl obočí a přimhouřil oči. Jeho pohled byl jako smrtící hrozba.
„Pffft, klídek, kámo, seš teda pěkně lakomej.“ Vyplázl na něj Shadd jazyk.
Tom už se ani nesnažil porozumět tomu, o čem se baví, a raději věnoval pozornost svému pití. Snad v tom nebyl alkohol, neměl by pít, a ještě takhle odpoledne, ale ten drink byl tak krásně modrý a lákavý s tím deštníčkem zapíchnutým v kousku ananasu, co byl na okraji sklenky. Neodolal a napil se. Bylo to vážně dobré a sladké. Nedokázal identifikovat přísady. Nutilo ho to k dalšímu a dalšímu doušku, až měl za chvíli celou sklenici prázdnou.
„Vidím, že ti chutná.“ Pousmál se barman a hodil vítězný pohled po Billovi. Víc si však nedovolil.
„Mmm, moc mi to chutná.“ Olíznul si Tom rty.
„Mmm, taky určitě chutnáš moc dobře.“ Řekl Bill a Tom se začervenal.
„Já… uh… co?“ Bill se zasmál Tomovu zmatenému výrazu.
„Pojď tancovat, panenko.“ Stáhnul ho Bill z barové židle a vlekl na parket zmítajících se těl.
„A-ale já n-neumím tancovat. Nikdy jsem netancoval.“ Tom opravdu nikdy netancoval. Alespoň ne takový druh tance jako lidé tady v baru. Když byl malý, matka ho nutila chodit na lekce společenského tance. Avšak i to již dávno zapomněl, bylo mu tehdy deset nebo tak nějak a on od té doby společenský tanec nepotřeboval využít.
„Nepotřebuješ to umět, stačí to cítit, povedu tě.“ Zašeptal Bill do Tomova ucha a přitáhl si ho za boky blíž. Tom překvapeně vyjeknul. Najednou byl Billovi tak blízko. Znovu mohl cítit jeho vůni. Bill uchopil Tomova zápěstí a položil je na svůj krk. Tom pod dlaněmi cítil teplo Billovy pokožky. Vlastně najednou cítil nějaké moc velké horko. Bylo to jistě tím kouřem a spoustou lidí tady. Toma zamrazilo, jak Bill vydechl těsně u jeho ucha. Tohle určitě nebylo správné.
„T-takhle by s-spolu muži ne-neměli tancovat.“ Zakoktal Tom rozrušeně. Alkohol zřejmě začínal účinkovat. Musel se červenat, tváře mu přímo hořely. Zabořil obličej stydlivě do Billova ramene, ale tím se ještě zhoršilo víření a teplo rozlévající se v jeho podbřišku. Kytarista od sebe odtáhl Toma tak, aby mu mohl pohlédnout do očí a hravě nadzvedl obočí.
„A jak by spolu měli tancovat, panenko?“ Vypláznul jazyk, zachytil kovovou kuličku mezi zuby a kolenem trochu rozdělil Tomovy nohy. Tím si ho přitáhnul blíž. Tom zalapal po dechu, neměl však sílu se odtáhnout.
„Já… ehm… já… nevím… prostě…“ Tom nebyl schopný kloudného slova. Nechápal, co se to s ním děje. Byl úplně zmatený, malátný a horký.
„Je mi strašné horko a mám žízeň.“ Dostal ze sebe Tom, jazyk se mu lepil na patro. Bill se zasmál.
„To se nedivím, hodil si ten driják do sebe na ex. Pojď.“ Bill Toma za ruku táhnul k baru a řekl Shaddovi, ať přinese čistou vodu. „Na, napij se.“ Tom vypil sklenici vody na ex a Bill se musel zase smát. „Ty všechno piješ na ex, co, panenko. Lepší?“ Tom jenom pokýval hlavou, voda ho trochu ochladila. „Půjdeme ven, nadýcháš se tam čerstvého vzduchu.“
„Ty už ho chceš odvézt, no tak, Bille, nebuď takový.“ Spustil Shadd. Bill se ušklíbl a hodil Shaddovi na bar peníze.
„Jak jsem řekl, drž svýho zasranýho ptáka ve svých kalhotách.“ Dal velký důraz na slovo svých, chytil Toma kolem ramen a zamířili ven z baru.
„Už nikdy nebudu pít alkohol.“ Zakňoural Tom.
„To si říkal i minule, navíc téhle slátanině se alkohol říkat ani nedá. Jsi opravdu snadný, panenko.“ Ušklíbnul se Bill, opřel se o motorku a rozsvítil zapalovač, se kterým si rozhořel další u něj všudypřítomnou cigaretu.
„Tobě se to řekne, nejsem zvyklý na alkohol.“
„Jak jsem řekl, ty si ještě nepil skutečný alkohol.“ Vyfoukl Bill kouř nosem a zadíval se na Toma. Na vzduchu se mu udělalo líp a líce neměl už tak červené jako v baru.
„Za to ty jo, a teď nemůžeš řídit.“ Řekl chytře Tom v popichujícím tónu. Možná mu ten drink dodal odvahy. Bill se štěkavě zasmál.
„Můžu si dělat, co kurva budu chtít, panenko.“ Opět si silně potáhl ze své cigarety. Popel na konci byl tak dlouhý, že sám odpadl.
„Tohle bys neměl.“ Řekl zamračeně Tom a podíval se na bezstarostně se tvářícího Billa.
„Vždycky dělám to, co bych neměl dělat.“
„Proč?“ Nakrčil Tom obočí.
„No proč asi.“ Protočil Bill oči. „Ty snad děláš pokaždé to, co máš?“
„Dělám, abys věděl, nejsem žádný delikvent.“ Založil si Tom ruce na prsou.
„Pak jsi na tom ještě hůř, než jsem si myslel, a teď pojď. Budeš muset jet se mnou, pokud ovšem nechceš jít pěšky.“ Bill nasedl na motorku a čekal.
„A víš, že chci? Rád se projdu.“ Otočil se Tom a vydal se po chodníku. Vůbec nevěděl, kam jde. Dělal jeden rázný krok za druhým. Bill se rozjel a zpomalil na jeho tempo.
„Řeknu to naposledy, nastup si.“ Řekl svým obvyklým chraplavým chladným hlasem Bill.
„A když ne?“ Šlehnul po něm vzdorovitě Tom pohledem. Absolutně neměl tušení, kde se to v něm vzalo. Možná chvilkový zkrat. Nedovolil si většinou takhle někomu odporovat.
„Tak prostě odjedu a nechám tě tu. Nemám náladu vypořádávat se s trucujícími panenkami.“ Odvětil Bill a zastavil motorku. Tom popošel pár kroků a taky zastavil. Nejraději by pokračoval dál ve své cestě, i když nevěděl, kam míří, ale neznal to tu a bez Billa by jistě brzy zabloudil. Navíc by to musel vysvětlovat Timovi, jaktože se nachází v takových oblastech. Pokud by ho Tim vůbec našel.
„Fajn.“ Zabručel a vracel se zpátky k Billově motorce. Starší muž mu podal helmu. Tom si odfrknul a Bill pobaveně zakroutil hlavou. Sedl si a snažil se přidržovat něčeho jiného než Billa. Při větší rychlosti to ale po chvíli nešlo, a tak s povzdechnutím omotal ruce kolem jeho pasu. V polovině jízdy z něj rozčilení vyprchalo a opět si ji užíval. Musel si zapamatovat každý moment, bůhví, jestli ho Bill vůbec příště sveze za to, jaký na něj byl. Svůj názor na věc ovšem nezměnil, po požití alkoholu by se prostě jezdit nemělo. Tom Billovi při cestě řekl, ať ho doveze zase ke škole. Jakmile tam byli, Tom pomalu sesedl a podával helmu se sklopenou hlavou Billovi. Vůbec se mu nechtělo domů.
„Vypadáš, jako by ti někdo umřel.“ Podotkl Bill, uchopil Tomovi bradu mezi prsty a pozvedl ji. Zadíval se mu do očí a palcem pozvedl jeden koutek jeho úst. Tom se musel pousmát. „To je lepší, kdyby ses rozhodl takhle mračit ještě dlouho, musel bych tě ze sladké panenky přejmenovat na woodoo panenku.“ Teď se Tom musel zasmát naplno.
„Uvidím tě ještě?“ Zeptal se, poulíc nevinně své velké čokoládové oči s dlouhými tmavými řasami.
„Když to tak osud bude chtít…“ Pokrčil Bill rameny a nasadil si helmu. „Měj se, panenko.“ Kývl Tomovi na rozloučenou a rozjel se pryč. Tom stál ještě dlouhé minuty na místě a pozoroval cestu, kterou Bill odjel, než zavolal Timovi.
*Loch – znamená v němčině díra
autor: Emilia
betaread: Janule
To je prostě užasný .. já tu povídku miluju .. 😀 chci další díl .. 😀
bože,úžasná povídka honem další díl,fakt je povedená 🙂
Oh, povídku jsem si začala číst až teď, ale je úžasná! Poslední dobou je nějak hrozná záliba v tom, že je jeden z dvojčat o několik let starší :DDD mě upřímě to nevadí, spíš naopak…skvělá povídka musím říct!!! Ale v tom baru nejvíc hele :*** Ale mám docela strach o Toma, podle toho, co jsem pochopila z rozhovoru s barmanem 😛 No, každopádně, uvidíme, kdo koho změní, ale to je ještě na dlouho 😀
"Hele, vometáku, zchlaď svý koule a najdi si jinou květinu k vopilování, okey?" = ZABITO!!! :-D:-D:-D
Já musím říct, že odteď mám novou závislost ♥ Tento díl se mi líbil absolutně nejvíc ze všech, co tedy dosud byly zveřejněné. Bill se teda nezdá, je pěkně drsný a jo, očekávala jsem, že má nějaké takové kamarády a celkově, on a Tom se od sebe už nemůžou lišit víc, ale perfektně k sobě jako dvojice sedí. Musím přiznat, úplně mě zamrazilo, jak ho Bill vzal tancovat a vydechl mu u ucha a Tom začal koktat, přišlo mi, jak kdybych tam někde tančila vedle nich a koukala na ně xD
Tom se mi strašně moc líbí, začíná podléhat těm nabízeným neřestem a přesto je pořád tak sladce nevinný a plachý ♥ Miluju tady ty jejich role, každá je odlišná, ale každá se mi zamlouvá a mám ji ráda takovou, jaká je, sedí mi k nim ty charaktery, jaké jsi jim přidělila. Ode mě jenom palec nahoru, tahle povídka si mě jednoduše získala ♥
květinu k vopilování? dobře si to zabila xDD
tak to je už doslova závislost!:D Tom je stále andílkem,sic už začíná "šmatlat" po těch neřestech 😀 A Bill..tvle ty jeho hlášky mě dostávaj xD Jen tak dál!:DDD