Můj svět, tvůj svět, náš svět 14.

Zastavil jsem až před domem. No, i u benzínky, pro pití a jídlo, ale to je jedno. Odepnul jsem se, vylezl z auta, přešel na druhou stranu a naklonil se nad spícího Billa. Vypadá jak malé miminko. Pousmál jsem se, pohladil ho po tváři.
„Billi, vstávej…“ šeptl jsem, aby se nevyděsil. Miluju toto malé stvořeníčko. Pohladil jsem ho. Něco zamumlal a otevřel pomalounku oči.
„Ahoj…“ šeptl ospale. Pousmál se.
„Ahoj, nerad tě budím, ale myslím, že už jsme tady.“ Dal jsem mu pusu.
„Děkuju.“ Obmotal kolem mých ramen ruce.
„Není za co děkovat, ale asi bychom měli jít.“ Políbím ho. Odepnul jsem mu pásy a pomohl ven z auta. Viděl jsem na něm, jak se rozespale rozhlíží kolem sebe.

Bill

S Tomovou pomocí jsem se vyškrábal ven z auta. Pomalu jsem vešel do domu. Cítil jsem vůni… domova. Vůni mých rodičů. Zaleskly se mi oči. Nezvládám to. Podlomila se mi kolena. Zoe tu není, nemusím se ničeho bát. Okamžitě u mě byl Tom.
„Jsi v pořádku?“ pomohl mi postavit se.
„Jo, jen… stýská se mi. Bydlel jsem sám, ale věděl jsem, že oni jsou několik kilometrů ode mě, že žijí, jsou v pořádku… Teď už nikdy neuslyším mámina slova, neobejme mě, nikomu neřeknu mami…“ sevřu víčka k sobě, zpod kterých se valí slzy.
„Já to sbalím… běž si provětrat hlavu nebo tak…“ něžně mě objímá. Přesně tohle teď potřebuju.
„Ne.“ Zakroutím hlavou. „Není toho moc. Spíš… osobní věci chci. Žádný nábytek. Nechám to na Alexovi.“
„Dobře.“ Přikývl. „Sbalím věci Zoe, ok? Ty si udělej, co potřebuješ. Kde má pokoj?“

Vysvětlím mu cestu. Ihned se tam vydá. Jsem vděčný, že mě nechá samotného. Vytáhnu nějaké tašky a začnu balit obrazy, různé složky a podobně. Musím to doma projít, abych věděl, co můžu vyhodit a co ne.

Za hodinu to mám snad všechno. Kdyby něco, Alex mi to pošle nebo doveze. Vím to. Postavím se a jdu za Tomem. Ty tašky jsou celé plné. Přejdu k němu a zezadu ho obejmu kolem krku. Položím si hlavu na jeho rameno.
„Pomůžu ti.“ Šeptnu.
„Není třeba. Už to mám.“ Pousmál se a přetáhl si mě před sebe. Sedl jsem si mu na nohy. Nevěděl jsem, co mám teď dělat. On to vyřešil.
„Nanosíme to do auta a můžeme jet zpátky, jestli chceš.“
„Ne. Nechci tu už zůstávat… ty vzpomínky a všechno…“
„Dobře, tak půjdeme.“ Postavil se i se mnou a postavil mě na nohy. Vzal do ruky dvě tašky a já taky další dvě. Společně jsme všechno nanosili do auta. To zabralo několik minut.

„Tomi, stavíme se někam, prosím? Mám hlad.“ Promluvil jsem tiše v autě, když jsme opouštěli dům. Zahradu. Už nikdy se sem nechci vrátit. Jen za jedné podmínky. Byli by tu oni.
„Jasně, někam nadjedu, nebo když bude něco po cestě.“ Usmál se na mě.
„Děkuju.“

Tom

Vyjedu na cestu. Jednou rukou řídím, druhou držím Billa za ruku. Je tak studený.
„Jsi v pořádku? Není ti špatně? Zima?“ vychrlím na něj otázky tak rychle, že to snad nestihl ani postřehnout.
„Není mi moc dobře, ale bude mi fajn… Jo, je mi i trošku zima.“ Přiznal a šlo na něm vidět, jak se začervenal. Nechápu, jak mu může být zima. Ale je to jedno. Zapnul jsem topení a za chvíli mu zastavím a dám deku, kterou mám pro všechny případy s sebou. Teď se zrovna hodí.

Za půl hodiny už tu bylo krásně teplo, a myslím, že Billovi, zachumlanému v dece, taky. Viděl jsem, jak mu padaly oči. „Spi.“ Prohodil jsem k němu. Zakroutil hlavou. Zasmál jsem se. Stejně usne. Znal jsem ho. Sice chvíli, ale jo. To se taky počítá. „Stejně usneš.“
„Ne, nebudu spát.“ Dohadoval se se mnou. Pokrčil jsem rameny. Nemá to cenu.

Usmál jsem se, když jsem se na něj po pěti minutách otočil. Měl jsem pravdu. Spinkal tam zachumlaný v dece. Zastavil jsem u kraje a pořádně ho přikryl, protože mu deka padala na zem. Něco zamumlal ze spaní. Nerozuměl jsem mu. Popravdě, ani jsem se o to nijak nezajímal. Natáhl jsem se pro pití a napil se. Je to opravdu dlouhá cesta. Uvažuju, že bych Zoe nechal u mámy i přes noc. Bylo by to fajn. Bill si alespoň trošku odpočine. Natáhnu se pro mobil a už vytáčím její číslo.

„Ahoj mami… něco… bych po tobě potřeboval.“ Kousnu se do rtu. Nikdy jsem po ní moc nechtěl, jen peníze a ostatní mi bylo jedno. Vůbec jsem ani netušil, kde je, jak se má, nic. Ale teď? On mě změnil. K lepšímu. Drogy si už ani jednou nepíchnu, ale uvažoval jsem, že bych mohl. Dlouho jsem neměl. Jo, jak přijdu domů, píchnu si. Už to potřebuju.
„Ah, Tome. Copak?“ zeptala se s úsměvem. Poznal jsem to z hlasu. Byla nějaká nadšená.
„Cože jsi tak veselá?“ pousmál jsem se. To by mě zajímalo.
„Zoe mi nakreslila obrázek. Nádherně maluje. Nechám si ho snad vystavit.“
„Takže žádné problémy nebo tak?“ ujistím se. Ne, že by mi do toho něco bylo, je to Billova sestra… Ale i tak.
„Ne, to v žádném případě. Je to hotový andílek.“ Vychrlila okamžitě ze sebe.
„Ok, to jsem rád, že si rozumíte. Chtěl jsem se zeptat, jestli by tam mohla zůstat přes noc. Víš, že na Billa je toho teďka dost a…“
„Jasně, kdykoliv Tome, jsem k dispozici. Připadám si jako babička. Moje malé vnoučátko.“
„Děkuju moc, mami. Zítra pro ni přijedu. Užijte si to. Ahoj.“ Nečekal jsem na odpověď a položil to.

Otočím se na Billa, který se trošku zakucká. Snad nebude nemocný. Políbím ho jemně na čelo. Není zrovna studené. Pohladím ho po vlasech, nastartuju a vyjedu.

Zastavil jsem až před jeho domem. Ani jsem nezastavoval na jídlo, celou cestu prospal. Spí vlastně i teď.

„Billi, vstávej.“ Zašeptal jsem a pohladil ho i s polibkem. Pomalinku začal otevírat oči. Zamžoural kolem sebe.

Bill

Slyšel jsem, jak někdo šeptá moje jméno. Nespal jsem až zase tak tvrdě. Můj pohled se zaměří na určitou osobu. „Už?“ zeptám se tiše.
Zpozoruju jen přikývnutí na souhlas. „Už je ti líp?“ zeptá se starostlivě.
Pokrčím rameny. „Ani moc ne.“ Zakašlu. Sakra! Nemůžu být nemocný! Ne teď! Nejde to!
„To vidím. Pojď.“ Vyleze z auta. Napodobím ho, ale jakmile se postavím na nohy, seknu sebou na zem.

„Bille!“ vykřikl Tom a okamžitě byl u mě. „Jsi v pořádku? Není ti nic?“ pomohl mi. Pevně jsem se ho chytil. Motala se mi hlava, pro změnu mi bylo zase moc horko. Neodpověděl jsem. „Kde máš klíče?“ zamkl auto. Pořád mě držel. Zalovil jsem v kapse a podal mu je. „Díky.“ Líbl mě do vlasů a vzal do náruče. Položil jsem mu hlavu na rameno. Byl jsem vděčný, že nemusím po svých.

Položil mě do postele, rozsvítil lampičku a sáhl mi na čelo. Koukl jsem na něj. „Co?“ nechápu jeho pohled.
„Máš teplotu, Bille. Jsi nemocný. Musíme zítra k doktorovi.“ Rozhodne.
„Ne!“ vyjeknu okamžitě. „Nechci!“ Prudce se posadím. „Nemůžu.“
„Proč ne?“
„Protože… Zoe! Tome! Musím pro Zoe!“ uvědomím si, že tu někdo chybí.
„To je v pořádku. Jsem domluvený s mámou. Zítra pro ni zajedu a postarám se o vás, hm?“
„O vás?“ optám se znova. Asi jsem špatně rozuměl.
„Yeah. Neboj, všechno bude fajn. Máš tu něco na horečku?“
Zamyslím se. „Myslím, že dole v kuchyni něco bude.“
„Dobře,“ zvedl se. „Nic nevyváděj a nikam nechoď.“

Odešel dolů. Aspoň myslím. Jak nic nevyváděj? Jak bych mohl, když se pomalu nemůžu postavit. Zakroutím nad tím hlavou. Stáhnu ze sebe kalhoty a hodím na sebe volnější triko, které jsem vytáhl ze skříně. Je kousek od postele, takže nebyl nějaký větší problém.

„Bille.“ Uslyšel jsem své jméno. Otočil jsem se po hlase a viděl Toma, jak nese pití a v ruce nejspíš tabletku. „Něco jsem ti říkal.“ Položil to na noční stolek a pomohl mi do postele.
„Já vím, ale nebudu tam ležet v těch věcech. Tohle je lepší.“ Nechám se přikrýt.
„Měl jsi mi to říct, podal bych ti to.“ Dal mi do ruky tabletku a následně džus.
„Díky.“ Přijal jsem to a zapil. Pak mu skleničku vrátil. „To je jedno. Zvládl jsem to.“ Pousměju se. „Půjdeš ke mně? Jestli ti nevadí, že jsem nemocný.“
Okamžitě se svlíkl a vlezl ke mně. „Nevadí.“ Přikryl nás oba a přitiskl si mě k sobě. „Zítra ráno zajedeme k tomu doktorovi a pak pro Zoe, ok?“
„Ne, Tome, nenuť mě tam…“ zakňučím.
„Budu tam s tebou. Spinkej, ať ti to uteče a máš to za sebou.“ Políbil mě na rty. Natáhl se a zhasnul. Teď tu byla jen… tma…