autor: xoxo_Lady
Zpod tenké přikrývky trčely jen černé rozcuchané vlasy, tělo jejich majitele se hluboce otřásalo. Dokořán otevřené oči bloudily tmou, i když byla stejná tma i pod jejich víčky, cítily se bezpečněji otevřené. Muselo být už pozdě v noci, určitě kolem půlnoci, ale chlapec se držel stále vzhůru, i přes únavu, jež napadala jeho oči. Tak moc se bál, že usnout nedokázal. Ne po tom, co zaslechl ty divné zvuky zvenčí, a už vůbec ne po tom, co zjistil, že ten zvuk vychází z nějakého zvířete, které se pohybovalo velmi blízko.
Bylo mu takové horko, potil se a triko se mu nepříjemně lepilo na tělo. Jeho jinak sněhově bílá tvář byla nyní polita červení. Špatně se mu dýchalo a oči ho pálily pod náporem zoufalých slz. Prsty, kterými se objímal kolem pasu, se utěšujíce pohybovaly v kruzích. Často objímal sám sebe, většinou když se cítil osamělý nebo byl smutný. Uklidňovalo jej to, ovšem ne natolik, aby se do jeho hlavy přestala vkrádat myšlenka, že by měly jeho křehké tělo objímat ruce někoho jiného. Možná právě tato myšlenka byla příčinou jeho častých výbuchů emocí, kdy se prostě nemohl udržet a musel své pocity dostat ven, vyhnat je pryč. Bylo jedno, jakým způsobem, jestli v podobě vzteku, který dokázal rozmlátit skleničky, či slz, které ho zaplavily tak náhle, že už je nedokázal odehnat.
V takových dnech se uzavíral do sebe, raději moc nekomunikoval, jinak by byl schopen vyčíst komukoli na potkání každou maličkost. Nenáviděl se za to, že byl na svou matku vždy zlostný, neustále vše ironicky komentoval, odmítal jakoukoli pomoc a úplně nejvíc ze všeho nesnášel, když mu někdo nabídl, aby se mu se svými problémy svěřil. To pak dokázal vybuchnout tak, že si to ten dotyčný ihned rozmyslel a radši před Billem utekl dřív, než by ho popadl pod krkem.
Napínal uši po každém zvuku, šelestu nebo jen zasvištění větru. Jeden z těch zvuků ho však přiměl opatrně vykouknout zpod přikrývky, vzápětí ucítil na svém obličeji příjemně čerstvý vzduch. Lapal po dechu tak dlouho, dokud si nebyl jistý, že dokáže pod přikrývkou přežít dalších několik minut. Než se však zase schoval, zaslechl opět ten zvuk.
Šelest. Tiché nadávky. Vzteklé zavrčení.
„Tome? Ty nespíš?“ Po jeho tichých nejistých slovech se obrys tmavé postavy, ležící na zemi, převrátil směrem k němu. Zahlédl v té tmě pár zářících očí.
„Proč nespíš ty?“ zeptal se šeptem Tom, vyzdvihl se a podložil si hlavu dlaní, aby na Billa lépe viděl. Jeho oči už byly po té době, co nespal, dokonale přivyknuty tmě.
„Co je to za zvíře, co vydává ten zvuk?“ Bill se nepatrně zavrtěl, nejradši by ze sebe přikrývku celou odkopl, strach byl však větší než on sám, a tak se rozhodl zkusit to horko vydržet a přetrpět v něm do rána, které pro něj bude slastným vysvobozením. Ještě nikdy nezažil takhle hroznou noc, a že už jich pár bylo, zrovna těch, kdy se tak zabýval všemi těmi myšlenkami, co otravovaly jeho hlavu. A také jeho srdce, to obzvlášť.
„Jen hyena,“ odpověděl Tom klidně. Zdálo se, že si ze zvířete nic nedělá. Jeho hlas zněl tak klidně, bez známky strachu.
„Jen hyena?“ Bill se zajíkl, jeho oči na pár minut obklopily strašidelné obrazy toho zvířete, co jim mohlo každou chvíli vtrhnout dovnitř. „To si ze mě děláš srandu, ne?“ Vehnaly se mu do očí slzy, nyní je už nemohl zadržet. Vlastně se o to už ani nesnažil. Tak moc si přál, aby byla tahle noc za ním a on se mohl radovat z přicházejícího dne.
Tom zaslechl, jak Bill tiše popotáhnul, slyšel jeho roztřesený dech. Pevně stisknul rty pod náporem svírající se hrudi. „Nemusíš se bát, jsem tady a nedovolím, aby se tobě nebo Ashe něco stalo.“
„Sakra! Všude kolem pobíhají hyeny a ty mi říkáš, že se nemám bát?!“ Bill naštvaně vykřikl, směsice strachu, zlosti a touhy po ukončení této noci nabraly určitý směr. Směr k jeho dalšímu výbuchu. Zhluboka dýchal, věděl, že mu mozek zatemnila panika, přesto se snažil předejít tomu, co mělo následovat.
Proč musím být tak citlivý? Nedokážu kontrolovat ani vlastní pocity, nezvládnu se řídit vlastní hlavou, prostě se vždy nechám zachvátit panikou z toho, co přijde pak…
„Bille, poslouchej…“ Tom se snažil o důvěrný tón, chtěl, aby Bill pochopil, že se opravdu nemusí ničeho bát. Alespoň ne s ním nablízku, protože si Tom byl jistý, že by v tu chvíli kvůli tomu křehkému chlapci dokázal pobít i desítky hyen. „Každou noc tady spím, stejně jako další desítky lidí z tohoto kmene. Jsme obklopeni těmi zvířaty neustále. Pokud neděláš velký hluk nebo je něčím nenaštveš, neublíží ti. Sice někdy vtrhnou dovnitř a někoho sežerou, ale to…“ Tomův pokus o vtip se nevydařil, Bill se s vyděšeným křikem schoval pod přikrývku, dokonce už mu netrčely ven ani vlasy. Tom mohl i v té tmě vidět, jak se třásl. „Ne! Proboha, to byl jen vtip! Bille, nic takového se nikdy, opravdu nikdy nestalo!“ Ovšem, nebyla to tak úplně pravda, ale jak jinak mohl Billa uklidnit? Rozhodně ne tím, že se pokusí o další vtip. Proto vstal.
Raději se udusím, než abych viděl, jak si pro mě přicházejí!
Zaslechl kroky. Blížily se. Něco sahalo na jeho přikrývku. Chtělo ho to odkrýt. Sežrat!
S němým výkřikem a proudem slz pohlédl do Tomovy ustarané tváře. Strhl mu přikrývku z hlavy, Bill mlčky sledoval, jak si lehá vedle něj, poté překvapeně ustrnul, když se na jeho bok položila teplá jemná dlaň. Prsty něžně hladily jeho pokožku, čímž na Billově tváři vytvořily lehký úsměv. Konečky prstů ho něžně šimraly, a poté sjely na jeho bříško. Tam hluboko uvnitř, pod tou teplou a hladkou dlaní, se nasbíraly všechny ty zmatené pocity ohledně těchto doteků. Většina z nich si nedokázala připustit, že se to Billovi líbí. Ale přesto jeho srdce bylo silnější než všechny ty varující myšlenky, strachem napjaté tělo se rázem uvolnilo, nechalo všechen ten zmatek se rozptýlit. Pobíhal sem a tam a tvořil lehký nátlak někde uvnitř. Bill se zavřenýma očima přijímal všechno to neznámé, cítil jakési šimrání v břiše, jako by uvnitř poletovali motýli a sametovými křídly se otírali o jeho kůži, o kterou z druhé strany pečovala Tomova ruka. Vnímal nenápadně se plížící horko od konečků prstů u nohou až k náhle poklidné tváři. Var procházel každičkou buňkou, způsoboval v nich tak nádherné pocity, že nemohl jinak, než se nechat těmi doteky ukonejšit.
„Neboj se, jsem tady s tebou, maličký.“ Tichý hlas, šeptající ona slova, byl tak blízko, že si Bill na malou chvilku myslel, že k němu mluví zevnitř. Už neovládal své tělo, nechával jím manipulovat jako hadrovou panenkou, ať si s ním srdce dělalo, co chtělo, hlavní pro něj v tu chvíli bylo, že pořád cítí ten pocit uvolnění a…
Vyšel vstříc Tomově bezpečné náruči, otočil se k němu bokem a přitiskl se tak těsně, že se celá jejich těla dotýkala tak, že neexistoval ani milimetr škvíry. Musel se pousmát, nedokázal udržet vážnou tvář, ty pocity ho dělaly tak šťastným, že prostě jinak nemohl. Byl šťastný, po dlouhé době opravdu šťastný, i když věděl, že tento moment nebude trvat dlouho. Proto se z něj rozhodl vytěžit co možná nejvíce.
Sladký úsměv se zabořil přímo do Tomova krku a ve chvíli, kdy se ty plné a dokonale tvarované rty dotkly Tomovy hořící kůže, v něm vzplanul plamen do obrovské výšky. Už bylo pozdě, nemohl Billa odstrčit ani to v sobě udržet. Krk bylo jedno z jeho nejcitlivějších míst. Billovy rty, otírající se o jeho kůži, způsobily pro tu chvíli nevyhnutelné. Z hrdla se mu vydralo tiché zasténaní, které Bill naštěstí přes všechny své ohlušující pocity nezaslechl. Tom se snažil zhluboka dýchat ten těžký vzduch, jenž se v jeho plících stával ještě těžším.
„Bille, c-co to děláš?“ Tom nasucho polknul, ze všeho nejvíc si v tu chvíli přál, aby se od něj Bill po těchto slovech odtáhnul sám, nedokázal by ho od sebe odstrčit. A právě to ho tolik vyděsilo. V jeho chtíčem ztemnělých očích se objevil šok, zorničky se jím rozšířily. Nebylo to tím, že žár pohlcující jeho tělo způsobil chlapec, nikdy o své orientaci nepřemýšlel, a vlastně ho nikdy ženy ani muži nezajímali. Prostě měl mnohem důležitější starosti, neměl čas o tom přemýšlet. Součástí všech jeho starostí bylo uživit sebe a svou malou svěřenkyni, pomoct lidem z vesnice a jednou… jednou si možná nechat splnit to největší přání. Nevěděl, jestli je hoden být právě tím, kterému se splní tento velký sen, ale věřil v to. Věřil jim. Jeho jediným nadějím.
V tu chvíli ho nejvíce trápilo, že je to právě Bill. Ten nádherný, na první pohled velmi přitažlivý chlapec. Bill. Jeho vězeň, dalo by se říct, že také druh otroka. Nemohlo mu být ublíženo, ale byl vězněný, měl by být zavřený v cele, ne ležet v jedné posteli se svým únoscem. A rozhodně by neměl Tomovi způsobovat něco tak nemyslitelného jako je erekce.
„Dobrou noc, Tome,“ zašeptal Bill do Tomova krku. Rty se lehce otřel o jeho žárem rozpálenou kůži, která by mu způsobila popáleniny třetího stupně, kdyby tomu však věnoval pozornost. Vřelo to v něm stejně jako v jeho únosci a netušil, co s ním jeho štíhlé tělo dělá. Když černovlasý chlapec zavřel oči, jeho řasy Toma lehce zašimraly, až se musel pousmát, i když mu ze všech těch divných věcí bylo do pláče. Nechápal to. Byl zmatený. „Ne, omlouvám se, ty nejsi Tom.“
„Co-„
„Nejsi Tom, ty jsi můj Tomi.“ Poslední Billova slova předtím, než usnul, se otřela kdesi hluboko v Tomově nitru, udeřila na místo, které ihned vypustilo vlnu bolesti. Vlna se řítila jako tsunami neuvěřitelnou rychlostí, že ani sám Tom nepostřehl, kdy doputovala až k jeho srdci, dokud neucítil bodavé píchnutí v hrudi. Jeho první reakce bylo rychlé přitisknutí dlaně na pomyslně zraněné místo. Pevně k sobě stiskl víčka. Tak moc si přál usnout a ráno se probudit a nepamatovat si vůbec nic z této podivné noci a žádný z těch zmatených vjemů.
Uplynuly hodiny těžkého ticha, které se do něj vsakovalo v podobě dalších myšlenek, jež mu zatemňovaly mozek a bránily mu v normálním přemýšlení. Nedokázal se na své vlastní myšlenky soustředit v tak těsné blízkosti toho hříšně krásného těla. Bill mu ležel prakticky v náručí, tvář zabořenou v jeho šíji, dýchajíc na jeho třesoucí se kůži, ruku položenou na jeho hrudi, jen nepatrný kousek od té Tomovy. A vrcholem toho všeho bylo, když se nevinný chlapec přitiskl na svého Toma ještě těsněji a jednu nohu přehodil přes jeho klín.
Tom útrpně zakvílel. Nejradši by Billovo tělo prudce setřásl a utekl pryč od toho všeho. Cítil se jako Alenka v říši divů, jen s tím rozdílem, že on nebyl ustrašenou holkou v pohádkovém světě. V jeho případě byl jen k smrti vyděšený a zmatený mladík, obvykle drsný a mezi lidmi neukazující své pravé emoce, teď však dohnaný skoro až k srdceryvnému pláči. Alenku vyděsila obrovská housenka a podivný svět, v němž se tak náhle a bez varování ocitla. Toma pouze velmi přitažlivý chlapec a fakt, že tím chlapcem byl zakázaný druh otroka. Nemohl si připustit, že ho přitahuje. Že on je důvodem jeho velmi těsných boxerek a silně tepajícího penisu.
***
„Můžeme jít?“ Tomova otázka byla zcela zbytečná, dvě nadšené osoby se vzápětí přiřítily k němu, obě se široce usmívající. Bál se posoudit, která z těch dvou se chovala více dětsky, jestli jeho roztomilá Asha nebo Bill, který poskakoval na místě a tleskal rukama jako malé dítě, kterému rodiče za slušné chování slíbili nějakou vysněnou hračku. Vrtěl hlavou nad Billovým momentálním chováním, tento povahově i vzhledově velmi zajímavý chlapec ho udivoval každou minutou. Do nynějška ho znal jen jako drzého a sebevědomého, pak viděl jeho tvář vystrašenou nebo zakaboněnou bolestí, v několika světlejších chvilkách mu dokonce věnoval letmý úsměv, a když ho pozoroval z povzdálí cely, spatřil jeho tvář znetvořenou smutkem, což v něm vyvolávalo další zmatené a ochranářské pocity. Ačkoli se Bill choval dětinsky a Tom si dokázal představit, jak to některým lidem muselo lézt na nervy, nedokázal se vžít do jejich situace. Tohle chování mu připadalo prostě roztomilé, blaženě se při pohledu na natěšeného chlapce usmíval.
Proč se cítím šťastně při pohledu na štěstí v jeho očích?
Zavrtěl hlavou nad tou otázkou. Zrovna teď se necítil připravený na odpověď, která se hluboce zahryzávala do jeho nitra. Od noci, co ležel tak blízko Billova hřejivého a tak půvabného těla, uplynul skoro týden a on si tu noc ujasnil, co smí a co ne.
Samozřejmě nebyl povolený tak blízký vztah mezi pirátem a jeho vězněm, i když pravidla nikdy nikdo nevyslovil, byla víc než jasná, zkrátka se jimi řídili automaticky, nepotřebovali k tomu žádný písemný rozkaz nebo slovní vysvětlení. Neměl by se s Billem ani přátelit, jelikož v noci došel i k tak důvěrnému a zakázanému slovu, jako je přátelství. Uvědomil si, že přesně takto se k Billovi chová. Přátelil se s ním, choval se k němu mile, pomáhal mu a snažil se, aby se mu dařilo co nejlépe. Přátelství vystihuje vztah, který směl poznat jen se dvěma lidma, Elizabeth a Ashou. Elizabeth byla vlastně také zakázaná, avšak nebyla jeho svěřenkyně a on věděl, že ona je jeho osud, že ona ho dovede ke štěstí, pokud mu nějaké osud nadělí. Jí se nemohl vyhýbat, protože pro něj byla důležitá stejně jako voda nebo vzduch. A pak se jeho mysl opět přesunula k Billovi a tímto nastalo protáhlé přemýšlení o vyřešení toho zapeklitého problému.
Dokázal bych ho začít ignorovat? Mohl bych se k němu chovat jako k ostatním vězňům a popřít v sobě všechny ty odhalující pocity?
Odpověď na tyto otázky zněla sice jednoduše, vystavovala ho však k dalším otázkám a dalším myšlenkám, a tak se začínajícím svítáním došel k rozřešení. Dokázal by to, pokud by chtěl a pokud to udělá hned. Jenže co když nechce?
Pak vystaví sebe i Billa velkým potížím. Jestli nebude dávat pozor před ostatními piráty a svým otcem, pak je tady možnost, že ho odstrčí na druhou kolej a sebere mu všechnu vkládanou důvěru. A Billa vloží do rukou někoho jiného. A nikdo jiný není jako Tom, nikdo jiný se s Billem nebude takto přátelit, nikdo jiný se nebude starat o to, jestli mu ublíží pár silnými šlehy biče. Tohle Tom nechtěl, nedokázal by snést ten pocit, že je někomu tak nevinnému ubližováno jen kvůli němu. Měl ochraňovat a snažit se postarat o dobro Ashy, postarat se o svou rodinu a ne ubližovat lidem pro nic za nic. Už zranil nesčetně lidí, nikdy nezabil, ale ublížil. Hodně. Avšak to všechno byli nepřátelé, co chtěli zničit jejich vesnici, unést lidi z jejich kmene, zotročit je nebo je zabít. V této zemi neexistuje domluva. Tady platí pravidlo nejlepší obranou je útok a tím se také všichni řídili.
Rozhodl se tedy postarat o to, aby zůstal v bezpečí jak Bill, tak jeho rodina skládající se sice jen z něj a Ashy, avšak pouto mezi nimi bylo natolik silné, že ho nedokázal pojmenovat jinak než rodina. Pokud chtěl, aby bylo vše v pořádku, a přitom nechtěl ukončit rozvíjející se vztah mezi ním a Billem, bude muset přistoupit na jedinou věc, která zabere jak na jeho otce, tak na všechny ostatní. Řekne, že byl informovaný o odměně za Billa, a že po něm jeho rodina požaduje velmi způsobné chování a opatrné zacházení, jinak dostanou jen poloviční obnos. Jeho otce jistě napadne, že budou vydírat Billovou smrtí, ale Tom měl připravenou další výmluvu. Je to přece jeho vězeň, jeho zcela první otrok. Jeho vstupenka mezi piráty. Tak proč by nemohl rozhodovat o svých prvních krocích sám? Ať ho otec nechá udělat vše po jeho, a až bude po všem, pak ať se lidé rozhodnou o správnosti jeho výkonu.
Lhaní mu nikdy nedělalo problémy, odjakživa lhal, ať už o svých pocitech osamění, občasných blouznění po svém ztraceném štěstí, a také o tom, kam chodí každý den po setmění a proč se vždy vrací s tím lehce rozpoznatelným jiskřením v očích. Největší lží nebude právě jeho výmluva na ochranu jeho nového přítele. Největší lží bude to, co řekne Billovi, až se ho zeptá, kdy se vrátí domů.
„Tomi? Tak jdeme?“ Asha Toma divoce zatáhla za ruku a tento pohyb ho vytrhl z hlubokých myšlenek. Musel zatřást hlavou, aby to všechno vyhnal z hlavy a začal se soustředit na přítomnost. Chtěl, aby tento jejich výlet byl dokonalý. Aby právě tohle bylo to, na co bude vzpomínat pokaždé, co mu bude zase smutno. Protože právě tento výlet podnikne s osobami, na kterých mu záleží.
Když dal černovlasému chlapci přednost ve dveřích, jeho pohled upoutala jeho útlá ramena. Zahleděl se na ně, jako by pod tenkým trikem mohl spatřit tu hebkou kůži. Billovi na zádech zbylo jen několik drobných jizev, hluboké rány se díky Tomově zázračné léčbě brzo uzdravily. A Tom byl neskutečně rád, že vidí Billa zase bez té bolestivé grimasy.
autor: xoxo_Lady
betaread: Janule
Krásny diel. Je mi ľuto , že bol Bill na začiatku tak vydesený. Verím že Tomovy, plán vyjde. a som aj zvedavá, kedy sa tý dvaha dozvedia pravdu.
ty vole idem písať komentár a nevypnú mi ti elektriku?! Toto je systém! :D:D Ale k poviedke , strašne sa mi páčila tá časť , kde si ho bill "privlastni" To bolo také milé! 🙂 Len dúfam, ,že sa tom rozhodne správne a nebude robiť blbosti…
♥♥♥ Ladynko,
dnešní kapitola byla opět tak nádherná, žádné ze slov nemůže vyjádřit tu hloubku, kterou jsem během čtení pociťovala.
Nejdříve mi bylo líto Billa, když byl tak vyděšený, ale jak ho Tommy uklidnil – ať už hlazením či hlasem, byla jsem tak šťastná. V situaci, která je pro Billa tak těžká, je každičká vteřina, kdy někomu na něm záleží,velmi důležitá.
Překrásně byl popsán opět ten protiklad: strach a úzkost, ale zahřeje čtenáře i krásný pocit. Ty píšeš tak snad až vábivě, jak sis vychutnala i "pouhý" dotek Billyho řas… A s takovou něhou se věnuješ každému slovu, to mám na tvých povídkách moc ráda!
Stejně tak moc se mi líbí i taková ta "psychologická" část, když jsou popsány emoce. Tyto chvíle jsou nejkrásnější. Když si Tom pokládal otázky a cítil svou bolest nebo když bylo nádherně ukázané, jak moc je pro něj důležitá Elizabeth. A Tomova rodina – to už jsem skoro nedýchala, když dojde na mou malou berušku a její vztah s Tomim, píšu to tak záměrně, protože chvíle, kdy ho Bill tak oslovil… ta byla silná. Hned jsem si vzpomněla na minulý díl, když Billa Asha opravila, že "je to Tomi". Tom svou rodinu chrání a neubližuje, pokud nemusí, to se mi taky hrozně líbí. Ale věta, která hodně říká: "…kam chodí každý den po setmění…" – skvostné, dojemné.
Děkuji za mimořádný zážitek!♥