Můj svět, tvůj svět, náš svět 15.

Vzbudil jsem se a koukl vedle sebe. Spal. Rozhodl jsem se, že mu udělám snídani do postele. Ale až po tom, co si skočím do sprchy a udělám hygienu. Svlíknu se a skočím pod proud teplé vody. Miluju to tak po ránu. Dlouhá horká sprcha. Za deset minut vylezu, osuším se a jdu dělat snídani.

Za nějakou chvíli to mám. Usměju se. Udělal jsem vafle. Mám je moc rád. Šlehačkou jsem tam nakreslil malá srdíčka. Vezmu ještě mlíko, do toho nasypu kakao a zamíchám. Vezmu to a jdu s tím nahoru. Spokojený. Na schodech to málem rozliju, ale držím se. Vejdu do pokoje a položím to na stolek. Posadím se na kraj postele. Pozoruju Billa, jak se převaluje z boku na bok a hází sebou. Po chvíli toho mám dost a pohladím ho jemně po tváři. Cítím, že má horečku. Pořád. Jemně s ním zatřesu, když ze spaní vykřikne. Asi špatný sen.

„Bille…“ šeptnu tiše, aby se nevyděsil. Nakloním se k němu a políbím ho na líčko. Jemně se mu zatřepou řasy a pak odhalí ty jeho čokoládové kuličky.
„Tomi,“ kuňkne a okamžitě se ke mně natáhne.
„Neboj, jsem tady s tebou, byl to jen sen,“ hladím ho po zádech. „Všechno je dobrý, už je to v pořádku.“ Objímám ho. Snažím se ho uklidnit, po chvíli se mi to i povede. Pousměju se a líbnu ho do vlasů.

„Už je to v pořádku?“ optám se ho a odpovědí mi je jeho přikývnutí. „Dobře, tak se hezky obleč, najíme se a zajdeme k tomu doktorovi, ano?“ pomůžu mu na nohy.
„Ne.“ Zakroutí hlavou. „Nechci k doktorovi.“ Šeptne tiše.
„Bille, jsi nemocný…“
„Já to vyležím. Opravdu, vždycky jsem to tak dělal.“ Nedůvěřivě se na něj kouknu. Ne, že bych mu nevěřil, ale vidím na něm, že mu není dobře. Pokrčím rameny. „Uvidíme, jak ti bude zítra, dobře?“ Jen přikývne. Natáhnu se pro jídlo a položím mu to na kolena. „Papej.“

„Tome já… nemám hlad.“ Kousne se jemně do rtů, které tak moc miluju.
„Ale musíš alespoň něco sníst.“
„Kde je… Zoe?“ zamračí se. Asi zapomněl.
„Je u mojí mámy. Neboj, je v pohodě, postará se o ni.“ Podám mu kakao, které si vezme.
„Ne, musím si ji vzít k sobě. Je to teprve chvíle, co…“ přivřel oči k sobě. „Co je u mě, musí si zvyknout a já se o ni postarat.“
„Bille…“ povzdechnu si. Chci namítat, že je nemocný a měl by se vyležet, dostat se z toho, jenže…
„Chtěl bych jí tu.“ Koukne mi do očí… Svým psím pohledem, kterému nikdo neodolá. Ani já nejsem výjimkou.
„Dobře,“ svolím. Když je to jeho přání, udělám to. Cokoliv. „Zajedu pro ni, až to sníš.“ Podívá se na mě nevěřícným pohledem. Ok, tohle všechno asi nesní, chápu, když je člověk nemocný, ztratí chuť k jídlu. Nemůžu ho nutit. „Alespoň trošku.“ Lehce kývne a natáhne k tomu ruku. Zakroutím hlavou. Začnu ho krmit.

„Tomi, dost,“ pípne, když už asi nemůže. Hodím ten kousek do sebe. „Zajedu pro ni.“ Odkryje peřinu a tím odhalí své dokonalé tělo.
„Ne,“ přikryju ho zpátky. „Zajedu pro ni. Ty budeš odpočívat.“ Vezmu do ruky tác. Políbím ho na ty dokonalé rty. „Hned se vrátím.“ S úsměvem odejdu. V kuchyni to uklidím a mizím.

Bill

Je to asi pět minut, co Tom odešel, ale já se neskutečně nudím. Je ve mně dočista prázdno. Nevím, co bych dělal, kdybych neměl Andyho, Alexe a hlavně Toma. Nezvládal bych to. Sám ne, a na to bych určitě byl. Oni mě podporují. Andy… stýská se mi. Jenže, kdy ho uvidím? On má holku, já Toma a ještě tu malou ďáblici Zoe. Dlouho jsem neslyšel to „Mladší bráško.“ Říkal mi to a já zase jemu „Starší bráško.“ Jo, je pro mě jako brácha. Nejlepší kámoš, žádné tajemství. Nikdy. Vždycky jsem chtěl staršího sourozence, ale pak mi to začalo být jedno. Vlastně, pořád nějakého chci, jenže to už nebude možné.

Zvednu se a vylezu z postele. Mířím dolů, kde mám ty papíry z domu rodičů. Musím si je přečíst, abych věděl, co tam je. Není toho zrovna málo. Vlastně docela dost. Tohle mi nějaký čas zabere. Sednu si s tím na pohovku, zabalím se do deky a vezmu první papír. Účty, vlastnictví a podobně. Tohle mě nezajímá. Dám to Alexovi. Přikývnu sám pro sebe. Chci to všechno sbalit, ale zaujme mě papír. Jen jeden jediný. Vezmu ho do rukou a začtu se.

Cože? Začne mi zrychleně bít srdce a nic pak nevnímám. Ani vyděšené volání mého jména. Tohle nemůže být pravda!