autor: Terý
„O půl roku později.“
Bill:
Za poslední půl rok se toho stalo tolik. Ale určitě si nemohu stěžovat. Byl to krásný půlrok. S tou holkou, o které jsem zjistil, že se jmenuje Tereza, jsme se stali snad nejlepšími přáteli. Je to tak fajn holka. Ukázala mi tu takových věcí. Naučila mě jezdit na koni, i přes můj hodně velký strach z koní. Děláme spolu tolik věcí. Máme tolik společných věcí. Jsem rád, že jsem tady někoho, jako je ona, našel. S Tomem už jsem nemluvil takovou dobu, a ani mi to nevadí. Táta se od doby, co tu byl s „medúzou“, neozval. Teta mě nechává volně a mluví na mě, jen když je to opravdu důležité. Denise jsem od té doby nepotkal a Andreas? To je debil a radši mlčí, když mě vidí. Co víc si přát? Začíná se mi tu i líbit. I když učitelky jsou pořád stejně blbé a pořád neumí parkovat.
Z mého přemýšlení mě vytrhne budík. Podívám se na hodiny. Ale né. Už zase do školy. No asi si to o jednu hodinu zkrátím. Přijdu tam až po matice. Snad se nic nestane.
—-
Přijdu do školy o hodinu později a usadím se do lavice. Rozhlídnu se. Terý tu nikde není. Chci jí zavolat, ale všimnu si, jak na mě učitelka kouká. Dojde mi, že ještě asi neskončila první hodina. Asi čeká, že se postavím a vysvětlím jí to. Nevím, co jí mám vysvětlovat. Prostě se mi sem nechtělo. Stejně v třídnici ještě neudělala ani čárku, takže tam vlastně ani není napsáno, že jsem chyběl.
Po chvíli se tedy postavím a se zvednutým obočím se na ni podívám.
„Co je?“
„Co je? Nechtěl bys mi vysvětlit, kde jsi byl?“
„Jó… A proč? Prostě jsem zaspal, to je všechno!“
„Zapíšu tě do třídnice a máš neomluvenou hodinu.“
„Dej mi neomluvenýho, co chceš, mně je to úplně jedno. Hlavně, že ty-vy jste vždycky přišla na čas, že jo. Raději byste měla držet tu svojí držku a sednout si!“
„Prosím? Už zase? Vypadni na chodbu, a to okamžitě! Přijď, až se uklidníš!“
„Ani mě nehne,“ pronesu a dál si jí už nevšímám. Zase řve přes celou třídu. Nejlepší provokace ovšem je, že si jí nebudu vůbec všímat. Naštve jí to a já budu spokojenej.
Když se uklidní, opravdu vezme tužku a zapíše mě do třídnice. Opravu mě její demence dostává. Kráva jedna. Podívá se na ostatní ve třídě.
„A kde je Trümperová?“ To myslí Terý? No nikdo jinej nechybí, tak asi myslí. Postaví se Tom. Docela by mě zajímalo, proč Tom. Mluví o Terý, tak proč se zase postavil on? Taky se musí všude nacpat.
„Prosím, omluvte sestru. Nebylo jí dobře, tak zůstala doma.“
Sedím tam s otevřenou pusou a čumím na něj jako na zjevení z Marsu. On je Terý bratr? Tak tohle jsem nečekal. Nechtěl jsem s ním mít nic společného, a teď zjistím tohle? Docela mě to zaskočilo. Když zazvoní, zvednu se a jdu se trochu uklidnit na chodbu. Tohle jsem opravdu nečekal.
Tom:
Všiml jsem si Billova pohledu, když jsem omlouval Terku. Asi nevěděl, že jsem její bratr a očividně ho to docela dost zaskočilo. No co, jednou se to dozvědět musel. I když Terka nechtěla, protože zná jeho povahu a bála se, že ho ztratí. Nějak jí přirostl k srdci. Teď se ukáže, jestli jí Bill měl opravdu rád. Jestli jo, tak se s tím srovná, ale jestli ne, tak ho zabiju, protože ona ho má opravdu ráda.
Nevím proč, ale pořád mě Bill přitahuje. I když jsem s ním už půl roku nemluvil. Něco mě k němu táhne. Je jako magnet. Tak krásný, a i když tak nevypadá, tak myslím, že je i křehký. Jen to nedává znát.
Podívám se na ostatní, co zase dělají. Nevím, proč se řehtají, ale Andreas drží něco v ruce. Bože, radši si dám sluchátka do uší, ale zase je vyndám, když vidím přicházet Billa, jsem docela zvědavej, jestli se s tím vyrovnal. Ale místo toho, jestli se s tím vyrovnal, se tu strhne něco jiného.
Bill:
Už jsem se trochu uklidnil. Chci jít zpátky do třídy, ale slyším Andrease, jak něco čte a smích okolo něj. Jako by četl něco známého. Jdu dovnitř a zlostně se na něj podívám, když uvidím, že drží můj sešit s písničkama.
„Forever today {Navždy dnes}
Forever tonight {Navždy dnešní noc}
Reset your eyes {otevři znovu své oči}
Erase your mind {vymaž svou mysl}
I will never let you down {Nikdy tě nezklamu}
Join me forever now {Připoj se ke mně teď navždy }
Forever now! {Teď navždy}“
Na tato slova, co přečte z mého sešitu, se začnou všichni přiblble smát. Nechápu je. Jako by neslyšeli nikdy text žádný písničky. Rozeběhnu se k němu a chci mu sešit vzít, ale je vyšší jak já, takže na něj nedosáhnu a on pokračuje.
„Each step you make {Každý krok co uděláš}
each breath you take {každý tvůj nádech}
your heart, {tvé srdce, }
your soul, {tvá duše, }
remote controlled {je na dálkové ovládání }
This life is so sick {Tento život je tak nechutný}
You’re automatic to me {Jsi pro mě automatická.}“
Je mi z toho zle, jak všichni jen přihlížejí a blbě se smějí. Proč tohle dělají? Za dobu, co to četl, jsem na něj použil snad všechny nadávky, který znám, a stejně mi ten sešit nedal. Nevím už, co mám dělat. Je mi do breku. Jsou to moje písničky. On nemá právo, aby je takhle četl. Nevím, co jsem jim udělal tak hroznýho. Ať už přestane.
Bohužel. Vidí, že nemám daleko do breku. Jen se usměje, otočí na další stránku a čte dál.
„Ich will da nicht allein sein {Nechci tady být sám}
lass uns gemeinsam {Nechte nás spolu}
In die Nacht {Do noci}
Irgendwann wird es Zeit sein {Někdy bude čas}
Lass uns gemeinsam {Nechte nás spolu}
In die Nacht {Do noci}“
Další odstavec mé písničky se završeným smíchem od ostatních. Posmívají se mi. Posmívají se mým textům. Nevydržím to a z očí se mi spustí slzy. Rychle vyběhnu ze třídy a běžím přímo na záchody. Schoulím se tam do klubíčka a brečím.
Tom:
„So dark and cold {Tak tmavý a studený}
I drive alone {Řídím sám}
Like a phantom rider {Jako přízračný jezdec}
Can’t make it all on my own {Nemůžu to všechno zvládnout sám}“
Tak a právě mi došla trpělivost. Chudák Bill. Nedivím se, že se rozbrečel. Taky bych to nezvládl. Tohle mu dělat. Je to tak hnusný. Jdu přímo k Andreasovi a postavím se s hnusným pohledem přímo proti němu.
„Dej mi ten sešit!“
„Cc… Nedám!“
„Řikám ti, dej mi ten sešit, nebo dopadneš blbě!“
„Nasrat!“
Tak to říkat neměl. Rozpřáhnu se a ubalím mu pořádnou do nosu. Chytne se za něj a já mu mezitím vytrhnu sešit z ruky a jdu za Billem. Myslím, že vím, kam běžel. Ještě se naposledy podívám na svíjejícího se Andrease, který se drží za nos, ze kterého mu teče proudem krev. Nebyla to malá rána, ale musí si to pro příště pamatovat.
„Já tě varoval!“ S těmito slovy opustím třídu.
Jdu na záchody, myslím, že šel tam. Také kam jinam by mohl ve škole jít. A mám pravdu. Když otevřu dveře, vidím na zemi Billa. Celýho schoulenýho do klubíčka, šminky má rozmazaný všude po obličeji a pořád pláče. Je mi ho tak líto. Ten Andreas je vážně debil. Jdu k němu a sednu si vedle něj. Podívá se na mě jeho čokoládovýma, uplakanýma kukadlama. Má tak krásné oči. Až neskutečně nádherné.
„Pro-proč js-jsi p-přišel? Ch-chceš s-se mi ta-taky vysmát?“ vydá ze sebe koktavě.
„Ne, nechci. Bylo to od nich hnusný, co ti udělali,“ neudržím se a pohladím ho po tváři. „Na, přinesl jsem ti ten sešit,“ usměju se na něj a podám mu ho.
„Dě-děkuju,“ zavzlyká a padne mi do náruče. Obejmu ho a šeptám mu uklidňující slova.
autor: Terý
betaread: Janule
Ten konec na těch záchodech je roztomilý.. 🙂
BTW..Andreas je fakt magor!!
Andrease bych v tomhle díle kopla do mezi!!
že já jsem si nepočkala až to bude tady 😀
No nevadí,díl to byl hezkej,Andreas je debil a tak trochu mě naštval iTom.Bill se k němu takovou dobu chová tak jak chová a Tom jakoby nic…
Ale nádhera 🙂
Děkuju za komentíky..;) Jsem ráda, že se vám povídka líbí..;)**
Jéééé. Terynko, já se tu opět rozplívám nad dalším Puberťákem. Tentokrát to byl pro mě silný díl a to hned dvakrát. Na začátku jsem se chichotala nad Billem jak si to pěkně smáznul učitelku a pak nad tím jak pronesl větu.."Taky se všude nacpe." nad Tomem 😀
Ovšem potom přišla ta vážnější část a sloky mé oblíbené písničky Forever now, kterou miluju a je mi nejblíž k srdíčku. Vždycky si ji ráda poslechnu a v kombinaci se skvělou povídkou je ještě lepší.
Ovšem další sloky písniček mě dovedly k nádhernému konci tohoto dílu. O praštěném Andreasovi ani psát nebudu…. Tom zachránce a Bill schoulený v klubíčku….*roztekla se*…krásně si to popsala. Celou tu situaci. Teď by to ještě chtělo pusinku na závěr a já už bych sned vystřelila do vesmíru 🙂 ♥ Nádhera. Těším se na další díl a netrpělivě ho tu budu vyhlížet.
[5]: Oh Stel..:) Jak já miluju ty tvoje komentáře..;)* Vždycky mi uděláš takovou radost..:) Děkuju ti strašně moc..:) Jsem moc ráda, že se ti povídka líbí..:)*
Tie pekné scény si mohla viac rozpísať:) ale nakj je to hrozne pekné 🙂
[7]: Pro příště se polepším…:p Jinak děkuju za komentář..;)
Terý,je to úžasný!!!Miluji tuhle povídku!!!Je taková jiná a strašně krásná…..hlavně jak Tom kvúli Billovmu sešitu uhodil Andrease prostě WAAAA!!!Doufám,že se už zblíží a Bill se nedá dokupy s tou Tomovou ségrou …to by mně zabilo!!A taky jsem se znova zasmála na tom….,,Běž na chodu a vrať se až se uklidníš!" ,,Ani mně nehne." ….to prostě zabil!!…a pak….,,Ten se fakt všude nacpe." …Hrozně se mi to líbi….tyhle Billove komentáře ku všemu,čemu múže….i k rodičúm jak se choval když přišli….to já bych asi rok od nich nic nedostala ….teda vlastně možná jo…facku :DDD…Jseš prostě skvělá autorka a zasloužiš si jen a jen chválu nic jiného….Zbožňuji všechny tvé povídky….Ztroskotání je taktéž perfektní a pri Nechci bez tebe žít! mi bylo tak moc líto,že to bylo tak krátký….takové skvělé povídky jako tvé by měli mít každá alespoň 100 dílú protože jsou prostě úžasné a chci,aby prostě NIKDY neskončili!!
PS:Je mi moc líto,že minule jsem nekomentovala ale byla jsem na týden pryč a teď jedu znova do Turecka tak budúci díl asi nebudu též i když si to moc zasloužíš!!
[9]: Jééj.. Takovoou chválu si snad ani nezasloužím…:') Strašně moc ti děkuju…:)** Ano Nechci bez tebe žít! bylo opravdu krátký, ale to bylo asi tím, že to byla moje úplně první vícedílná povídka..:)* Teď připravuju novou, tak doufám, že se taky bude líbit..:) Užij si to v Turecku..;)** A ještě jednou moc děkuju…:') **