autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Položím Toma do postele a přisednu si k němu. Přikryju ho. Rád se o něj starám. Přijde mi to přirozené. A navíc to teď potřebuje. Tom se chvíli vrtí, až se uprdelí a jenom mě pozoruje. Vyhledá si na posteli moji ruku a začne mě hladit po dlani.
„Přál bych si, aby ses ke mně nastěhoval. Když jsem s tebou, nemusím myslet na nic hnusnýho,“ poví mi tiše. Jemně mu tu ruku stisknu.
„Víš, přál bych si to také, ale možná je příliš brzo. Nechci, aby ses unáhlil, i když si myslím, že bychom spolu nějaké problémy v jedné domácnosti neměli. Navíc museli bychom probrat nájem, všechno to okolo toho. Je dost času. Teď se musíš dát hlavně do pořádku.“
„Jenomže…“ Nakonec jen vydechne.
„Já bych… byl schopný u tebe zůstat už dnes a všechno ostatní bychom mohli vyřídit potom, ale přijde mi to trapný. Já tě tu nechci nějak…“ Nestačím to doříct.
„Bille, víš moc dobře, že mě tu nijak neotravuješ ani nepřekážíš ani nic jiného. Naopak si tu furt připadám sám. A s tebou je mi dobře. Vždycky mě nějak rozveselíš. I když si jenom u mě, je mi líp,“ povzdechne a začne se koukat někam mimo mě. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Chvilku mlčím.
Co můžu vlastně pokazit tím, že se k němu nastěhuji? Pryč můžu vždy. Ale nevěřím tomu, že bych pryč někdy snad chtěl jít. Navíc, je mi u něj taky dobře, chci být s ním. Nejlépe pořád.
„Já tě samozřejmě nenutím. Vím, že je brzo… strašně brzo, ale… nevím. Cítím se dobře, když jsi poblíž,“ řekne skoro až neslyšitelně.
„Když o tom tak uvažuju… Ty i já děláme šílené věci. Jak sami tak spolu,“ usměju se. „Proč neudělat další šílenou věc, která navíc bude dobrá pro nás oba? Já s tebou chci být a pořád. Přijímám,“ pošeptám a sehnu se k němu. Jenomže on místo toho, aby se radoval, rychle se posadí.
„Ale mám podmínky,“ vztyčí prst. Tak to jsem zvědav, co na mě vytáhne.
„Ano?“ podzvednu obočí.
„Nebudeš řešit peníze.“ To je to jediné, co řekne.
„To je vše?“
„Ano. Zkrátka se nebudeš starat o peníze. Nesnáším ty páry, kde mají rozdělené peníze a pořád řeší, kdo vydělává víc a kdo zaplatí tohle a tamto. Chci, abychom měli společné peníze. Navíc… díky Robertovi nemusím už do smrti hnout prstem, takže ty taky ne. Ale… to bychom se brzy unudili,“ usměje se.
„Milý Tome,“ rozesměju se. „Dobře. Ani já bych nechtěl, abychom měli peníze zvlášť. Nebo snad abychom je měli dohromady a dohadovali se, co kdo koupil, co kdo snědl a podobně. Když přinesu peníze, dám ti je na stůl a řeknu ti, aby sis z toho vzal kdykoli jakoukoli částku. I když těch peněz nebude asi moc. Ale já nejsem zvyklý utrácet, kupovat si nějaké drahé věci. Jediné, na co jsem si vždy poctivě vydělal, bylo dobré oblečení a šminky,“ zasměju se. „To je moje slabá stránka. Takže já… souhlasím.“
„Takže až přijdou domů účty za telefony a nájem, vodu, topení, auto a tak dále, těch papírů si ani nevšimneš, ok? To bude moje starost,“ řekne pobaveně a zvědavě mě pozoruje.
„Nee,“ řeknu hned s úsměvem. „Jedeme v tom napůl.“
„Ne. Řekl jsem, že ty nebudeš řešit peníze a ty jsi odsouhlasil. Takže tohle jde mimo tebe,“ pohraje si s ozdůbkou ve rtu.
„Pokud tady budu bydlet, tak ti na to budu dávat peníze také. Nechci tu bydlet zadarmo.“
Tom našpulí rty a už vymýšlí dobré argumenty. A toho využiju a hned se k němu nahnu a dlouze ho políbím i s jazykem.
„Ticho,“ šeptnu tiše a začnu ho líbat. Chvíli se brání a snaží se pořád něco namítat, až podlehne a hlasitě vydechne. Ha! Povedlo se. Po chvilce hlubokého líbání se odtáhnu.
„Mm, sice je to mimo řeč. Tobě nevadilo, když jsi to… polykal?“ usměju se
„Chtěl jsem tě ochutnat, takže odpověď je – ne,“ zavrtí hlavou a olízne si rty. Zaculím se.
„Už se těším, až tě zase ochutnám já,“ pošeptám mu do ouška.
„A já se těším, až se sem nastěhuješ,“ oplatí mi a zasměje se. „Což mě přivádí k původnímu rozhovoru o financích.“
Se smíchem si zacpu uši. On si jednoduše nedá pokoj. „Když, ale… to je šílené s tebou tohle řešit. Udělejme kompromis.“
„Jaký?“ pozvedne obočí.
„Nějaký vymyslím,“ usměju se sladce.
„Hmmm…“ zadívá se na hodinky. „Máš na to 5 minut.“ Zděšeně se na něj podívám.
Sakra, čas už běží!
TOM
Pobaveně sleduji hodinky a měřím Billovi čas. To jsem zvědavý, na co během těch pěti minut přijde.
„2 minuty,“ oznámím a s úsměvem si prohlížím ten jeho zamyšlený obličej. Ať vymyslí jakýkoliv kompromis, stejně ho nějak ošidím. Zkrátka vydělávám alespoň 5x víc než on a on by tenhle byt neuživil. Buďme upřímní a možná ani půlku z toho. Jediné, co po něm chci, je to, aby tu byl se mnou. O zbytek se už postarám já. Chci si ho rozmazlovat. Zaslouží si to. A proč si to zaslouží? Protože je naprosto úžasný. Kdo jiný by mi trpěl ty moje prášky, chlast, kouření? Kdo jiný by překousnul mé druhé násilnické já? Navíc… on pro mě už udělal tolik, že peníze jsou naprostá maličkost.
„Ale to já nestihnu,“ zasměje se a schová si obličej do dlaní. „Prostě v tom pojedeme na půl. Akorát účty za mobil si budeme každý platit sám.“
„Ne,“ zamítnu okamžitě. „Na to zkrátka nepřistoupím.“ Jestli mi nezbude nic jiného, budu po nocích tajně vyrábět falešné účty nebo mu je zkrátka budu schovávat.
„Ale proč?“ Hm a co mu mám říct? Mám mu říct pravdu, že zkrátka jeho výplata bude stačit sotva na polovinu nájmu a zbytek nic? To se urazí nebo bude smutný nebo ještě hůř… si bude připadat špatně. Ne, to prostě mu říct nemůžu.
„Já nevím… Prostě to tak nechci. Budeme to platit zkrátka tak, jak to vyjde. Nic napůl, ok?“ navrhnu. Nemusí vědět, že tímhle se mnou uzavře nabídku toho, že to budu platit já.
„Ale…“ už se zase nadechuje, že mi bude oponovat. „Dobře, ještě uvidíme.“ A mám vyhráno.
„Hm.“ Samolibě se usměju a zase si lehnu. Začnu pozorovat strop. Až po chvilce ucítím Billovu ruku na své hlavě.
„Spi, odpočiň si. Slibuju, že budu u tebe.“ Pootočím k němu hlavu. Co má furt s tím spaním? To vypadám tak děsně? Vždyť jsem se už oholil.
„Ale mně se nechce spát,“ povzdechnu. Připadám si jako malé nemocné dítě. Jsem rád, že tu se mnou Bill je, a líbí se mi, když se o mě stará. Ale s tou péčí to možná moc přehání. Já ho chápu, choval bych se v opačném případě stejně, ale zkrátka si ho chci užívat, když ho konečně mám u sebe.
„Dobře, tak jen lež,“ usměje se Bill a dál mě hladí. „Tolik se těším na to, až tě budu doma čekat, než přijdeš z práce. Budeme pak celý večer spolu.“ No není on kouzelný?
„Třeba budu doma dřív než ty,“ zasměju se. Najdu jeho ruku a políbím ji. Nechám si ji na tváři a zavřu oči.
„Jo, ale někdy třeba já,“ uculí se a palcem mi začne přejíždět po rtech. Potom je už ticho. Jen mě tak zlehka hladí a tulí se ke mně, i když jen sedí.
„Co sis myslel, když jsi mě poprvé viděl nebo se mnou poprvé mluvil?“ zeptá se najednou.
„No…“ Nad tím se musím uchechtnout. „Říkal jsem si – Kurva, kdo to je? Ten se mi líbí. A tak pěkně se pohybuje.“ Zároveň se mi vybaví vzpomínky na to, co jsem ten večer dělal za práci. Zastřelil Petera. Ale i přesto jsem za ten večer rád. Kdyby to tak nebylo, do klubu bych na panáka zřejmě nešel a nepoznal bych Billa.
Bill se zasměje. „Ty kecko,“ dloubne do mě prstem.
„Myslím to vážně. Pamatuji si ten večer naprosto přesně. Seděl jsem na baru a říkal jsem si, co to je za pěknýho kluka. Hned ses mi zalíbil. Byl jsi takový… zvláštní,“ usměju se.
„Já když jsem tě viděl, když jsi přišel ke mně, myslel jsem, že upadnu,“ zasměje se. No to snad ne.
„Proč? Řekl sis, že jsem další nadržený prase, co?“ rozesměju se. Lehnu si na bok, abych na něj dobře viděl, podepřu si hlavu rukou a hraju si s piercingem ve rtu.
„Ne, naopak. Vypadal jsi dobře. Slušelo ti to. Ještě si snad i pamatuju, cos měl na sobě. Byl jsi nejmladší z těch, co tam stáli,“ uculí se. Dívá se do zdi. „A já si řekl – Zatraceně, chci se mu líbit.“
„Tak to se ti povedlo,“ usměju se a pohladím ho po koleně. Miluju ten jeho úsměv.
Usměje se. „Pamatuješ, jak jsem se k tobě sehnul?“
„Jak jsi na mě začal sahat? Na to se nedá zapomenout,“ poškrabu se se smíchem na nose.
„Proč?“ ušklíbne se.
„Nevím. Bylo to zvláštní gesto,“ pokrčím rameny. Já vím, že bych tu teď neměl tak sedět a dělat si srandičky, ale když on mi umí tak dobře odvést myšlenky. Ach jo…
„Já musel,“ pošeptá a lehne si na bok ke mně. Přilehnu si k němu blíž. Hlavu si položím kousek před jeho obličej, abych na něj zblízka viděl.
„Proč?“ Docela mě to zajímá. Celkově mě zajímá, jak jsem se mu celou tu dobu jevil.
„Strašně jsi mě zaujal. Říkal jsem si, sakra takovýho kluka tady už nikdy neuvidím. Nikdy jindy bych to neudělal. Sám víš, že jsem vždycky stál jen u tyče. K nikomu jsem nikdy nešel. Ale prostě jsem musel. Aspoň se tě jednou dotknout. Zkusit, jestli se ti líbím aspoň maličko. Protože ty ses mi líbil až… moc,“ pousměje se sladce. Nedokážu nic jiného, než se jenom usmát. Pohladím ho bříškem ukazováčku po spodním rtu. Poté mu dám malinkou pusinku na nos. Hned se usměje.
„Myslel jsem si, že to prostě tím večerem skončí, až se sebereš a odejdeš… Až tě přestanu bavit.“ Jak je možné, že jsem se dokázal zamilovat do někoho, jako je on? Vypadal jako obyčejný striptér… jen trochu jiný a hezčí. Ale po všech těch holkách… proč zrovna on? Nechápu to, ale jsem za to rád. Je to krásný. Vlastně to, co mi tu říká, napůl vypouštím jedním uchem ven. Zůstanu nad ním skloněný a zblízka ho pozoruji. Má tak sametovou pokožku. A tak jemné vlasy. A co teprve ta jeho kořeněná vůně. Objedu prstem jeho plné rty a poté je jemně políbím. Asi se chovám jako nějaký psychopat, ale chci si tu dokonalou tvář uložit až do posledního detailu navždycky do paměti. Nosem přejedu po jeho hebké tváři, přičemž vdechnu vůni jeho sladké pokožky. Jak je možné, že zrovna mně někdo svěřil tohle božské stvoření do rukou? Opravdu to nechápu. Bill mě poté jemně pohladí po hlavě a přivine se ke mně.
„Jsem tak rád, že můžu být u tebe, že jsem s tebou, že tě u sebe cítím. Strašně jsi mi chyběl, Tomi, já už bez tebe nechci být,“ šeptá mi tiše. Tón jeho hlasu je prosebný a skoro až zoufalý.
„Nebudeš. Slibuju. Protože jestli tomuhle pokladu, který teď držím, někdo ublíží, tak ho zabiju,“ zašeptám. Asi si každý uvědomuje, jak je potřebné má slova brát vážně. Zní to drasticky, ale myslím to smrtelně vážně. Kdo se ho dotkne, tak pozná nelidského Toma Kaulitze. A to ať si nikdo nepřeje. „Nic jiného nás rozdělit nemůže. Jedině, že by sis jednoho dne usmyslel, že už se mnou dál nechceš být.“
Chvilku na mě kouká, jen si mě prohlíží a vpíjí se očima do mých. Potom se ke mně přimáčkne a obejme mě. „Drž mě, prosím.“
„Kdykoliv,“ pousměju se. Pevně ho stisknu a položím se na něj, abychom u sebe byli co nejblíže.
„Strašně tě potřebuju cítit u sebe. Potřebuju, abys mě držel, mačkal.“ On je opravdu k pomilování.
„Kdybych tě mačkal vší silou, tak bych ti ublížil, ty blázínku,“ zasměju se.
„To nemusíš, ale drž mě. Ať vím, že ti patřím,“ pošeptá a obejme mě pevněji. Popravdě se začínám bát, že mě spíš umačká on. Ale aspoň umřu při něčem dokonalém u někoho dokonalého. To je krásná smrt.
„Patříš mi?“ Připadá mi to vtipné. Nehodlám si z něj dělat svůj movitý majetek.
„Ne doslova, ale jinak. Jsem tvůj.“
„JENOM můj,“ upozorním ho pobaveně a políbím ho na tvář. Pak si položím hlavu na jeho rameno a zavřu oči. Přál bych si, aby tenhle okamžik nikdy neskončil.
Další den ráno mě probudí otravný zvuk budíku. Oh, to snad ne. Nééé. Bože. To tak nenávidím. Rozlepím oči, vytáhnu ruku zpod Billova polonahého těla a natáhnu se k nočnímu stolku, abych zneškodnil tu otravnou věc.Půl sedmé. Bill vstává v 7. Jakmile budík vypnu, podívám se na toho andílka. Začne se hned vrtět a odtahovat se trošku.
„Mmh, já musím do práce,“ zabručí.
„Ne, ještě půl hodiny můžeš spinkat,“ pohladím ho po vláskách a jemně ho políbím na zpocené čelíčko. Byli jsme celou noc zahrabaní a přitulení, že se ani nedivím, že je zpocený. I mně je nadměrně teplo.
„Ale, mmh,“ zavrní a přitulí se ke mně, „já se musím učesat,“ broukne zase ze spaní. Začnu se tiše smát a hladit ho po nahých zádech. I kdybych kvůli němu musel vstávat v 5 ráno, tak za tohle mi to stojí.
„To můžeš, lásko, i potom. Je teprve půl sedmý. Ještě spinkej.“
„Hmm, tak jo,“ broukne potichu a zahrabe se pod peřinu. Hlavu mi nacpe k podpaží. Jeho řasy mě šimrají na nahé hrudi. „Ty boty, jo… byly ve slevě.“ To se mi snad zdá. Mám co dělat, abych v sobě udržel výbuch smíchu. Tohle budou pěkná rána. Pomalu se od něj odtáhnu, zase ho přikryju a posadím se. Protáhnu se a zívnu. Hlasitě mi zakřupe v zádech. To máš, ty pitomče, z toho přespávání v koupelně na zemi. Postavím se a ustelu svoji polovinu postele. Stejně počítám s tím, že se tam Bill za chvíli převalí v domnění, že to jsem já. Bill se začne tulit k mojí peřině. No neříkám to? I když jsem ji teď složil, tak si ji vezme a zamotá do ní ruce a nohy.
„Povedené, Trümpere,“ řeknu mu pobaveně. Zavrtím hlavou a přesunu se do koupelny.
Vysprchuji se, vyčistím si zuby a pak se oholím. Když se nastříkám deodorantem, s ručníkem kolem pasu přijdu do ložnice. Otevřu skříň a podívám se na hodiny. Má ještě 10 minut, tak ho nebudu ještě budit. Začnu si vybírat nějaké oblečení. Bill se začne ale vrtět. Podívám se na něj skrz zrcadlo.
„Tome,“ vydechne a pořádně zmáčkne peřinu. Ale rukou začne hmatat vedle sebe. Jako by mě hledal. „Tomiii,“ zakňučí a pak otevře oči.
„Dobré ráno,“ popřeju mu s úsměvem a dál štrachám ve skříni. Myslím, že ho brzo sežeru.
„Mhh, ránko,“ usměje se a posadí se. „Oh, kolik je hodin?“
„Za devět sedm,“ odpovím a konečně si vyberu boxerky. Shodím ze sebe ručník, obléknu si je a otočím se k Billovi. „Jak ses vyspal?“ zajímám se. Přejdu k oknu a vytáhnu žaluzie. Venku je jen slabé světlo. Ještě se úplně nerozednilo.
„Moc dobře,“ odpoví a začne se protahovat. „Proč už vstáváš? Ještě si lehni. Já bych tiše odešel.“ A je to tu zas.
„Přestaň s tím. Už jsem řekl, jak to bude každé ráno probíhat,“ zasměju se. „Raději mi řekni, co ráno jíš a piješ.“
„Kafe,“ usměje se a vyleze z postele. Trošku si upraví boxerky, stáhne si je o něco níž a přejde ke mně. „Nemáš si se mnou dělat takovou starost.“ Schválně se na něj podívám a zděsím se.
„Měl bys raději jít co nejrychleji do koupelny. Máš fakt děsný vlasy,“ zhrozím se naoko. Jsem si jistý, že jinak nezmlkne.
„Já to věděl, já to věděl,“ zalamentuje se smíchem, „jak mě uvidíš po ránu, už mě nebudeš chtít vidět,“ směje se a uteče do koupelny, čemuž se začnu šíleně smát.
„Jo, Tome, prostě víš, jak docílit toho, aby zmlknul,“ pochválím se nahlas. Vrátím se ke skříni, nandám si ponožky a pak si obléknu tmavé kalhoty. Jsem příliš rozespalý na to, abych zjistil, jakou mám náladu, takže triko si ještě oblékat nebudu. Přesunu se do kuchyně. V koupelně už teče voda, takže Bill se sprchuje. Zapnu v kuchyni telku, dám vařit vodu na kafe a vyndám si nějaké sušenky. Jen tak stojím u linky a sleduji ranní zprávy. Tohle už jsem nedělal dobrých pár let.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Idylka…ale já už vás znám. Budeme číst pár klidných, zaláskovaných dílů a pak na nás vybalíte nějakou hrůzu. 🙁 Já si teda užívám tyhle díly, protože přiznejme si to, je to naprosto skvělý a návykový. 🙂
Nádherný! 🙂 jsem ráda, že to je zase v pohodě, tak doufám, že se to jen tak nepokazí.. To bych nevydržela 😀 No nádhera! 🙂 ♥
Jak nádherný díl,é nádherné ráno hmmm…
To takhle zaručeně nezůstane,už to vidim,to bude zas nějakej průser,…
Jojo ale je to nádhera,boží povídka :)))
A ve zprávách bude, že zabili Roberta, ne??? Bych se nasmála, kdyby to byla pravda xD
Jeden z těch nejkrásnějších dílů, pobavilo mě jejich společné polemizování o jedné domácnosti a jejich mazlení. Bohužel ale, musím souhlasit s tenshi88 – to je teď samé ťuťu ňuňu, bude to pár dílů pokračovat, aby pro nás ty hrůzy, co přijdou po idylce, byly ještě horší xD Ale vem to čert, zatím si budeme užívat jejich sladkého cukrování, čte se to jedna báseň… ♥
[1]: jo…Tenshi má pravdu…prosím…žádný drsárny na nás…ubohé čtenáře..sme taky jenom lidi…a infarkt už v tak mladém věku? Děkuji, nechci!:-p
ach čo by som ja dala za takéto ráno xD nádherný diel, ale som si istá že takto to dlho nevydrží, určite sa niečo stane, som moc moc zvedavá čo x)
hmmm, nádherný dílek… krásná pohodička, snad klukům nějakou tu dobu vydrží!!!
To je roztomilý, vážně prostě! ♥
A ten konec mě rozesmál, jak mu to Bill sežral s těma vlasama :D.. a nebo prej.. nevím jakou mám náladu, takže si zatím nebudu oblékat tričko..konec! xDD
perfektné , príjemné po ťažkej robote za neska ?) Strašne sa teším , že je to tu končene 🙂
Také krásne ráno 🙂 ale stále musím myslieť na to, čo Tom urobil. Ešte keď niekoho zastrelil na príkaz, alebo v sebaobrane, tak dobre, to som nejako horko-ťažko zvládla, ale to mučenie v amoku to neviem spracovať. Vždy to mám na mysli aj keď je Tom tak nádherne nežný k Billovi.
Ale to ráno je vážne úžasné.