autor: Sandra Trümper
Léto bylo opravdu nesnesitelně horké a suché. Ten den se teploty v horkém, betonovém městě vyšplhaly až nad tropickou třicítku. A Tom téměř, jak se říká, padal na hubu. Opravdu, proč musejí pracovat i v takovém parnu? Dokonce se zdálo, že ani ta klimatizace nepomáhá.
„Bille?“ šeptnul směrem k bratrovi, který na tom byl, zdá se, ještě o něco hůř. Kapičky potu mu líně stékaly po spáncích a jeho oči těkaly po celé místnosti. Tomovi se to nelíbilo. Jeho malé dvojče bylo vždy plně zaujato rozhovorem, pokaždé se absolutně naplno věnoval tomu, co právě dělal. Když slyšel Tomův šeptavý hlas, trhl sebou a své vyplašené oči otočil k němu.
„Co se děje?“
„Nic,“ po jeho usmívajících se rtech stekla kapička potu. Rychle zachytil tento náznak tekutiny na jazyku. Udělal to, aniž by o tom přemýšlel, takže teď nasadil poněkud rozpačitý úsměv. Motala se mu hlava.
„Jsi si jistý?“ Tom o tom nebyl přesvědčený. Celý den byli na nohou. Dopoledne photoshoot, v poledne a část odpoledne předtáčení jakési talkshow a odpoledne dva velmi dlouhé rozhovory, z čehož jeden už měli, díkybohu, za sebou. Ten druhý je čekal. A Tom si jen marně namáhal hlavu s tím, kdy ten den viděl Billa jíst nebo, což je v těchto tropických dnech mnohem důležitější, pít. Proto byl teď odhodlaný nepustit sem žádného redaktora, dokud se Bill nenapije. Ovšem jeho záměr se nepovedl. Jeho zorničky se rozšířily a on si byl jistý, že ten okamžik jen tak nezapomene. „Bille!“ vykřikl vyděšeně a rychle se k němu ještě o něco přisunul. Billovo tělo se najednou bezvládně zhroutilo. Vypadal jako neforemná hromádka seskládaná na sedačce. „Bille, sakra, řekni něco!“ lehce, něžně ho pleskl po tváři. Bál se přitlačit. Bál se, že by mu ublížil. „Bille, co ti je?! Bille!“
***
Bolela ho hlava. Nemohl si vzpomenout, co se stalo. Pamatoval si jenom tmu.
Musel vyvinout vědomé úsilí už jen na otevření očí. To bylo zlé. Nevěděl proč, ale tak nějak tušil, že to nebylo dobré znamení.
Zářivé světlo, mnohonásobně odražené od čistě bílých stěn, ho téměř oslepilo a jeho oči se opět zavřely. Pohnul rty, aby tiše zaklel, ale nepovedlo se mu to. Místo toho z nich vyšel jen jakýsi tichý skřek. Zamračil se a znovu, tentokrát s mnohem menší vyvinutou námahou otevřel oči. Nyní už byl na proud světla připravený.
Nemocnice. Jistě, mohlo mu to dojít hned, jak ucítil ten nechutný pach dezinfekce. Ale co tu dělá? Stalo se mu něco? A stalo se něco Tomovi?
Poplašeně se rozhlédl kolem. Vedle postele stála nepohodlná židle a na ní v opravdu zvláštní poloze seděl Tom. Bill si byl jistý, že až ho něco vzbudí, jeho bratr určitě skončí rozplácnutý na zemi. Ale pro teď byl rád, že je Tom v pořádku.
To ale stále nevysvětlovalo, že on tu leží napojený na umělou výživu, jak si všiml.
Otočil hlavu za zvukem. V otevřených dveřích stál muž v bílém plášti a s úsměvem na rtech.
„Á, pan Ka-„
„Ššš!“ zasyčel Bill a kývl směrem ke svému bratrovi. Ten se jen zavrtěl a málem doopravdy spadl na zem, ale nakonec rovnováhu vyvážil a spokojeně spal dál.
„Jsem rád, že jste se již probral,“ pokračoval šeptem doktor, jako by ho Bill ani nepřerušil. „Dám vám hned…,“ střelil rychlým pohledem po Tomovi. „Jakmile se váš bratr probudí, zazvoňte si na sestřičky. Víte, kde máte zvonek?“ spokojeně přikývl, když mu ho Bill jako vzorný chlapec ukázal. „Dobrá, ony vás už zbaví té kapačky. Předpokládám, že jelikož už jste při vědomí, nebudete ji potřebovat. Dnešní vizitu jste už prospal, ale předpokládám, že jestliže nám slíbíte, že nejbližší minimálně týden se budete snažit být v klidu a i nadále se nepřeceňovat, budete moct jít.“
„Co se mi stalo?“ i jeho šepot zněl skřehotavě. Nelíbilo se mu to. Bez svého hlasu to nebyl on. Jeho hlas byl pro něj všechno.
„Omdlel jste. Z dehydratace. Celkem normální věc, zvlášť pak v těchto dnech. Ale přesto byste si měl dát pozor,“ doktorův pohled se nyní zaměřoval na Toma. „Nechám sem dopravit druhou postel. Myslím, že nebudete jediný, komu denní odpočinek jen prospěje.“
Když se za ním zaklaply dveře, Bill se s obrovskou snahou a nakonec i úspěchem pokusil posadit. Ovšem zabolela ho ruka, na kterou měl napíchnutou umělou výživu. Tentokrát už mu tiché zaklení nedělalo sebemenší potíže. Zhluboka si povzdychl. Takže mu asi nezbývalo nic na výběr.
„Vstávej, Tome, nebo tě nechám sestřičkama polejt studenou vodou,“ nebo raději ne. Protože pak by ta zajisté křehká, ale také velmi dotěrná stvoření zaručeně neustále cukrovala kolem jeho bratra a jemu by zůstala umělá hadička v ruce až do vizity dalšího dne. Každopádně výhružka zabrala. I když možná ne tak docela výhružka, jenom jeho hlas. Tom se nepohodlně zavrtěl. A tentokrát už svou rovnováhu nevyrovnal. Skončil přímo na zemi.
„C-co… to t-tu…,“ zamumlal dezorientovaně a nechápavě mrkal.
„Dobré ráno, Tome,“ usmál se na něj z postele Bill. Nešlo to jinak. Jeden z nich v tom příšerným nemocničním úboru a hadičkou v ruce a ten druhý v zaprášeném, pomačkaném oblečení, dozajista rozlámaný ze spaní v nepohodlné pozice na židli a právě teď ležící na zemi. Kam to ta slavná Kaulitz dvojčata dopracovala? „Klid. Žádnej paparazzi tě momentálně nevyfotí, a dokonce tu není ani máma, která by ti vynadala za to, že jsi usnul na židli,“ ještě stále cítil, že jeho hlasivky nejsou tak docela v pořádku, ale už aspoň mohl mluvit. A toho si vážil.
„Vtipné,“ prohodil Tom ironicky. Vážně neměl náladu na vtípky. Sednul si zpátky na židli a přisunul ji blíž k Billově posteli. „Jak ti je?“ jemně stiskl jeho volnou dlaň ve svých.
„Motá se mi hlava, bolí mě kromě ní i ruka a mám pocit, že mi kdosi odrovnal hlasivky. Trochu se třesu, je mi trošku blbě a necítím se ještě tak docela ve svý kůži,“ nestěžoval si. Kdyby se ho neptal Tom, asi by jednoduše řekl, že se má dobře. Jenomže Tomovi to říct nemohl. Cítil by se strašně špatně. Vždycky se tak cítil, když mu neříkal tak docela celou pravdu nebo dokonce lhal. „Ale jinak je mi fajn,“ dodal rychle. To ale Tomovi nezabránilo, aby se mračil.
„Jak to, že jsi prakticky celej včerejšek vůbec nepil ani nejedl? Doktoři říkali, že se není co divit, že jsi zkolaboval. A prej si to ještě v tom vedru vydržel dost dlouho.“
„Nebyl čas,“ Bill pokrčil rameny poněkud omluvně. „Však víš, celej den jsme něco dělali, pořád jsme měli nějaké důležité povinnosti a-„
„Nic není důležitější než tvé zdraví, Bille,“ propálil ho přísným pohledem Tom. Ten šílený pocit bezmoci, kdy se mu jeho dvojče složilo před očima, nechtěl už nikdy zažít. „Všechny, rozhovory, show, moderátoři, režiséři, byznys… To všechno může počkat. Už jednou, když jsi měl problém s hlasivkami, to počkalo. Proč by to teď mělo být jinak?“ Bill se provinile kousal do rtu. Nedíval se Tomovi do očí. Cítil v nich výčitku a tu by nejspíš nesnesl. Místo toho zíral na jejich spojené dlaně, propletené prsty, které překrývala Tomova dlaň. „Bille?“
„Asi… asi máš pravdu,“ přiznal neochotně. Nebylo to tak, že by nechtěl uznat Tomovu pravdu. Spíš naopak. Moc dobře věděl, že si za ten problém může sám. Ale z Tomova hlasu slyšel bolest. A jeho strašně mrzelo, když nějak ublížil nebo zklamal Toma. A jedno z toho se určitě stalo.
„Bille,“ povzdechl si Tom. Pak se nadzvedl na své židli a Billa objal. Bill si tiše oddechl. Bylo to za nima. Tímhle ta situace končila. Oba si z ní vezmou ponaučení, postarají se, aby se víckrát neopakovala, a nebudou se k ní vracet. I když…
***
„Ale Tome! Já musím něco dělat!“ Bill si dupl nohou a našpulil rty. Ruce založil bojovně v bok a jeden vystrčil do strany. Ovšem Tom naproti němu stál ve stejně bojovném postavení. Ruce založené na nahých prsou a brada vysunutá.
„Tak něco dělej! Maluj si ty svoje nákresy, poslouchej muziku, koukej na filmy, cokoliv. Ale na práci prostě nesáhneš,“ trval na svém. David jim dal dva týdny volna a on hodlal dohlídnout na to, aby se Bill opravdu vzpamatoval a naučil se, že i jeho tělo potřebuje jistou pozornost. Například že pravidelný pitný režim je opravdu užitečný.
„Ale já chci psát,“ dobrá, tentokrát bylo to dupnutí už vyloženě dětinské.
„Ale já nechci, aby ses jakkoliv věnoval práci. Máme dovolenou, Bille, dovolenou! To je doba, kdy nemusíš dělat nic spojenýho s tím, co ti vydělává. Můžeš si třeba číst,“ problém byl ale možná ten, že hudba není jenom jejich práce. Hudba je všechno, čím žijí, provází je na každém kroku. I teď jim cosi z hi-fi věže hrálo.
„Ale… vždyť tu písničku ani nemusíme dávat na album!“ trval na svém Bill. „Já ji chci napsat, vážně! Chci si prostě jen sednout a zase jednou sepsat, co cítím. To je svým způsobem taky forma relaxace, ne?“
„Kdy jsi naposledy pil?“ zeptal se najednou zcela mimo mísu Tom.
„Co to s tím má společného?“ zamračil se na něj Bill. „Buď tak laskav a neodbíhej od-„
„Kdy si se naposledy napil, Williame?“ zeptal se Tom přísně. Bill zmlkl. Odpustil si poznámku, že se tak nejmenuje. Tom samozřejmě ví, jak se jmenuje. Ale Bill zase ví, že Tom mu takhle říká pokaždé, když chce, aby mu odpověděl na otázku nebo se nad jeho slovy zamyslel. A on to udělal pokaždé. I teď.
„No… někdy před… dvěma… třema hodinama?“ nemělo cenu lhát. Protože Tom mnohem líp věděl, kdy pil.
„Dvěma a půl,“ upřesnilo podle očekávání jeho dvojče. „Dvě a půl hodiny jsi nepil, Bille. A to jsi doma, pod mým dohledem. Opravdu předpokládáš, že tě nechám jet do studia?“ Billovi došly veškeré argumenty. Ruce svěsil podél boků. Tom měl pravdu a Bill ho chápal. Přesto se však zamyslel.
„Tome, byl bys prosím tak hodný, přivezl ze studia svojí kytaru, naše zápisky a pomohl bys mi se sestavením písničky? Nechci nějakej song, jenom obyčejnou písničku. Jako když jsme byli malí, seděli jsme po škole na zahradě a psali jsme prostě jen proto, že nás to bavilo a naplňovalo dobrým pocitem,“ jeho hlas byl prostoupený klidem. Tom se usmál.
„Rád tam zajedu. Ale až uvidím, že si se napil.“
***
Tom měl rychle zabalenou kytaru i své poznámky. Byl v tom trochu chaos, ale byl to řízený chaos, kterému rozuměl. Trochu těžší to bylo s Billovými poznámkami. Měl pocit, že jsou jednoduše všude. Na stole, na gauči, na křesle, na piáně… Jednoduše všude.
Sebral poslední papír, který se mu postavil do cesty, a rozhlídl se po zkušebně. Nikde nic bílého povalujícího se čehosi, mělo by to být všechno. Rychle poznámky srovnal. Bezděky na ně sjel pohledem. Nebývalo ve zvyku, že si jeden z nich přečte poznámky toho druhého dřív, než si to vůbec řeknou. Ale tentokrát mu oči prakticky automaticky přečetly pár slov.
„Sám… zima… úder srdce… cítit neznámé, nepochopitelné, neuchopitelné… blíž… vzdálené ticho… otevřít oči… smět dýchat… duše na kusy…“
Ta slova ho zarazila. Téměř zhypnotizovaně na ně zíral. Srdce jako by mu vynechalo jeden úder. Tohle všechno cítil, když se před ním Bill zhroutil. A pak ho něco napadlo.
Rychle se přehrabal ve svých vlastních poznámkách. Pár taktů, jen náznak melodie. Ale nahoře, nad první osnovou byla poznámka. Pro klavír. Jeho pohled sklouzl kamsi do ztracena.
Doma nemají ani klavír, ani klávesy, ani nic podobného. Jenomže kdyby to zahrál na kytaru, nevyzní to tak. Ani zdaleka to tak nevyzní. Takže… Když to nejde udělat jednoduše, musí na to složitě.
Odnesl poznámky i kytaru do auta, ale nenasedl do něj a neodjel. Vrátil se zpátky do zkušebny. Pro klávesy.
***
„Jsem zpátky!“ houkl Tom do domu. „A potřebuju pomoc,“ dodal, ani zdaleka ne tak nadšeně. Neměl rád, když musel přiznat, že něco nezvládá sám. Ani Billovi něco takového nepřiznával rád.
„To jsem rád. A s čím můžeš asi tak… Proboha, proč to s sebou táhneš?“ zeptal se Bill, jakmile se objevil ve dveřích a tudíž mohl vidět, jak se Tom lopotí s klávesami.
„Nebuď zvědavej, budeš brzo starej,“ odsekl jednoduše. „A pojď mi pomoc,“ kývl na auto a rozešel se do obýváku. Celkem logicky předpokládal, že Bill pochopí, co po něm Tom chce. A Bill pochopil. Vzal jeho kytaru a přehodil si popruh od jejího futrálu přes rameno. Tom na chvilku pocítil dobře známé zděšení, že někdo cizí sahá na jeho nástroj, ale pak se zase všechno vrátilo do normálu. Ano, když měl někdo cizí pečovat o jeho poklady, byl zatraceně nervózní a vždycky se motal někde kolem, aby na dotyčné dohlédl. Ale bylo v pořádku, když je měl v rukách Bill. Protože Bill chápal, jak jsou pro něj důležité. Bill vzal do rukou všechny jejich poznámky, zavřel auto a vydal se za Tomem.
„Tak řekneš mi, proč si poprvé v historii k nám domů zavezl klávesy?“ pravda byla taková, že vždycky chtěli domů klavír. Jen se nikdy nenaskytla příležitost k jeho koupi.
„No…,“ dobrá, tohle byla ta nepříjemná část. Nedalo se říct, že dvojčata mezi sebou mají nějaké soukromí. Ale doteď se nikdy nestalo, jak už bylo řečeno, že by si jeden pročítal poznámky toho druhého bez vědomí jejich autora. „Když jsem sbíral tvé poznámky, narazil jsem na jedny, které mě opravdu zaujaly,“ vzal Billovi štos papírů z rukou a začal se tím nemalým množstvím papíru probírat. Obvykle stačil jediný letmý pohled na to, aby zjistil, že to není ta poznámka, kterou hledá. „Tady,“ podal mu jediný list papíru zpátky. Bill si ho převzal a rychle přelítl pohledem. Tom si všiml, že celé jeho tělo tak nějak podivně strnulo. „Kdy jsi to psal?“ zeptal se, zatímco začal klávesy vyndávat a připravovat na provoz. Bill malý moment mlčel.
„Pamatuješ na ten večer, jak jsem zůstával sám doma, ale ty jsi šel s Gustavem a Georgem kamsi do baru?“ jistěže pamatoval. Billovi tenkrát opravdu nebylo dobře a on se ho několikrát ptal, jestli s ním přece jen nemá zůstat. Bill ho ale vyháněl, že si má užít aspoň on. Celý ten večer stál za nic. „Seděl jsem tady a cítil jsem se… sám,“ pokrčení ramen. „A měl jsem pocit, že někdo nám chodí před domem. Víš, v té příšerné zimě. A já se cítil podivně zranitelný a… sám. Bál jsem se. Bylo to… já nevím, všechno ten večer bylo divné. Šel jsem spát brzo,“ uzavřel to rychle. Tom mlčel. Jen zapnul klávesy. Počkal, až se zcela najedou, cosi na nich namačkal a začal hrát. Tichou melodii, rozklad akordů, dalo by se říct.
„Myslel jsem, že tohle by se k tomu… námětu mohlo hodit,“ nadhodil a trošku změnil harmonii. Nebylo to násilné, spíš jen příjemný doprovod. „Na kytaře to nevyzní. Proto ty klávesy,“ vysvětlil a přidal i levou ruku. Melodie se stala hutnější, přesto však stále byla velmi příjemná, ale už to nebyl doprovod. Byla to část. Část něčeho, co ještě ani nevzniklo.
„Kdy jsi…?“
„V ten samý večer,“ Tom odpověděl, aniž by Bill dokončil otázku. „V tom baru jsem strávil slabou půlhodinu. Pak jsem odešel. Měl jsem plnou hlavu starostí o tebe. Víš, když jsem odcházel, byl jsi skutečně bledý a celý si hořel. Ale zároveň jsem si pamatoval, cos mi řekl, když jsem docházel,“ Tom se usmál. Při vyprávění nepřestával hrát. Melodie byla místy hodně naléhavá, ale místy jen prostě podložení pro zpěv. „Řekl si mi, ať se nevracím moc brzy. Tak jsem šel do zkušebny. A tam… nějak vzniklo tohle,“ Tom vlastně ani nevěděl, jak to vzniklo. V jednu chvíli prostě hrál všemožná cvičení na rozpohybování prstů a přemýšlel o Billovi, v tu druhou už hrál tuto melodii. „A dneska jsem si na to při čtení těch slov vzpomněl. A z neznámého důvodu mi přišlo, že by se to k sobě celkem hodilo,“ zazněl poslední akord a melodie celkem znenadání skončila. Bill mlčel.
„Byl jsi venku,“ řekl nakonec. „A já věděl, že někdo venku je. Já… cítil jsem to,“ nedávalo to smysl. „Byl jsi… sám.“
„Ztratil jsem se v tom davu v baru,“ zavrtěl hlavou Tom. „Alespoň první půlhodinu.“
„Je tam někdo venku, kdo chodí sám,“ zamumlal Bill. Tom zahrál první akordy. „Je tam venku někdo…,“ začal znovu, ale jako by ztratil nit, když ho Tom zatáhl za ruku a posadil vedle sebe. Jejich boky se k sobě tiskly.
„Venku v té zimě,“ usmál se na něj Tom.
„Jeden úder srdce,“ zamumlal Bill. Vzpomněl si, proč ho tam tenkrát napsal. Každý jeden úder se zdál jako nekonečná doba.
„Ztracen v davu,“ zamumlal Tom. Vzpomněl si, jak moc ztraceně si připadal.
„Je tam někdo…,“ Bill stále ještě nenacházel ta správná slova. Chtěl říct, jak cítil Toma. Jak cítil, že je tam sám a že chce jít dovnitř, za ním.
„Kdo křičí,“ protože přesně to chtěl Tom dělat. Nejen tu noc, ale také před dvěma dny, když Bill omdlel. Chtěl se vykřičet do světa. Ale… „Co nikdo nemůže slyšet.“
„Je tam někdo, kdo se topí,“ protože přesně takový to byl pocit. Jako by všude kolem vás něco bylo. Vy se chcete dostat nahoru, nad všechno to záhadné něco, ale ono to nejde, hladina se nad vámi zavírá.
„Stažen dolů strachem,“ protože strach opravdu je strašná věc. Dokáže vás ovládnout, stáhnout do takových hloubek, o kterých jste nikdy ani nepřemýšleli.
„Cítím tě.“
„Nedívej se pryč.“
Tom se zadíval na Billa. Bill jeho pohled vycítil a obrátil se na něj. Klávesy utichly.
„Vzal jsem to s sebou, protože… ta slova… Naprosto přesně vystihovala to, co jsem cítil, na co jsem myslel, když jsi zkolaboval,“ jako by Bill potřeboval nějaké vysvětlení. Teď už mu bylo všechno jedno.
„Blíž,“ zamumlal.
„Cože?“
„Pojď ke mně blíž,“ zaprosil. Tom to nechápal. Nechápal nic. Ale to, co se mezi nimi stalo… co se mezi nimi dělo a co mezi nimi bylo právě teď, bylo až moc silné. Ještě o něco přiblížil svůj obličej k tomu Billovu.
„Já… chci křičet do vzdáleného ticha,“ nevěděl, co ten obrat znamená. Jen mu prostě vytanul na mysl. Bylo to nepochopitelné, protože podobné obraty většinou napadaly Billa.
„Možná to chce jen… otevřít oči,“ zašeptal Bill. Roztřeseně natáhl jednu ruku a položil ji na Tomovu tvář. Tomova teplá dlaň překryla tu jeho.
„Bille… co se to děje?“ Tom otřel jejich nosy o sebe.
„Já nevím,“ odpověděl bez dechu Bill. A pak to udělal. Spojil jejich rty v nevinném polibku.
„Blíž,“ zamumlal Tom, když se od něj Bill odtáhl, aby se mohl podívat, jak na to jeho dvojče zareaguje. Přitáhl si ho za pas blíž k sobě a znovu o sebe otřel jejich nosy. Pak otevřel oči a zadíval se mu do očí. Ani jeden nevěděl, co by měl říct.
„Já…“ chtěl začít Bill, jako vždy ten netrpělivější a nervóznější z nich. Ale Tom ho přiložením ukazováčku na jeho rty zarazil. Tentokrát to byl on, kdo nakrátko propojil jejich ústa.
„Ať už jsi chtěl říct cokoliv, řekni to až teď,“ stiskl Billovu dlaň, kterou si stále přidržoval na tváři. Billův úsměv prozářil celou místnost.
„Teď už nechci říct nic,“ zasmál se a něžně kousl Toma do nosu. „Snad jen… mám žízeň.“
„To rád slyším,“ zasmál se Tom.
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
KRÁSNE!!!!!!Zaslouží si to jednoznačně i víc než jedno slúvko jenomže teď fakt nemám čas ledva jsem to dočetla takže mi je to fakt líto ale je to DOKONALÝ….Hlavně to,jak se Tom vyondil z té stoličky :DDDD…Mohl i před tím doktorem :DD
pěkné,moc pěkné :)))
Já jsem vždycky z takovýhle úžasných, něžných povídek pak ještě hodinu rozněžnělá. Proto říkám sem s další. 🙂 🙂
Moc krásné, opravdu.
Nedokážu si představit, jak neskutečně velký strach musel mít Tom o Billa.. divm se, že se nezblázni.. Smekám před ním =)
a tom musel mít z té židličky asi hezky polámaný kosti.. ale hlavně že zůstal s Billem.. přece by v takovéhle chvíli brášku neopustil.. A je hezký, že Bill měl zase starost o Toma.. třeba aby ho nevzbudil doktor =)
A jak pak Tom nenechal Billa nic dělat =D roztomilé =D =)
A ten konec.. s tou písničkou.. och bože.. dokonale krásně něžné..
Nádherné dílo Sandro =) ♥
Krása!
Nádhera!
je jen několik povídek, které ve mě dokáží probudit mou skrytou romantickou duši… a tohle byla jedna z nich ♥
inak jako naozaj by z toho bola v angličtine dosť dobrá pesnička! 😉
kráása, moc se mi líbí. je to tak něžné a citlivé. miluju takovéhle povídky ♥
je to strasne, zbytocne rozsiahle, clovek absolutne straca hlavnu myslienku nezmyselnymi a prinajmensom nehodiacimi sa privlastkami,vety su prilis rozvite co zvadza k ich preskakovaniu, pretaze o nicom neinformuju a ani nedokresluju atmosferu… obsah hodnotit nemozem pretoze po par riadkoch uz nemam chut pokracovat, ale zatial to vyznieva ako narychlo pozliepane "dielo" bez ziadnej napaditosti ci prepracovania…
Wow nemám slov, vyrazilo mi to dech fakt !Naprostá krása <3
aww tohle je skvělá jednodílovka … Jen tak na rychlo sem na busáku hledala něco co bych si přečetla a náhodou sem klikla na tuhle jednodílovku, tak sem ji v buse zhltla a uááá páni skvělí .. Chudáček Tomi musel se o Billa bát. A to jak si Billí dupal to bylo úžasný :).
awww to je opravdu..nádherně napsané *__* můžu to číst pořád a pořád dokola♥