autor: Majestrix & Little Muse
Duchovní intervence
Nestávalo se často, že sám Učitel vás přišel navštívit do vašich ložnic, aby vás probudil.
A ještě větší rarita byla, aby přijel hlavní Léčitel Císaře do jejich skromného Kláštera. Billa sžíraly nervy, když následoval Učitele do Měsíčního Pokoje, a začal se třást, když se před ním ze svého křesla zvedl zmiňovaný muž.
„Zdravím, Bille, já jsme Hlavní Lékař Saki. Děkuji, že jsi souhlasil se setkáním i v takto nevhodnou hodinu, a bez ohlášení.“
„Hlavní Lékaři Saki, jsem poctěn, i když jsem na své mysli nepocítil váš dotek, znám vaše jméno,“ řekl Bill zdvořile.
„Učiteli, děkuji vám. Myslíte, že bychom mohli mít trochu soukromí?“ zeptal se tiše Lékař.
„Samozřejmě. Ujistím se, aby vás nikdo nerušil.“ Poklonil se Učitel a odešel se svým poradcem z pokoje.
„Teď,“ řekl Saki, otočil se zpátky k Billovi, „omlouvám se, že jsem se na tebe nepřišel podívat dříve, ale sám jsem se musel zotavit.
Bill byl v šoku. „Omlouvám se.“
Saki přikývl. „Ale nemohl jsi s tím nic udělat, co?“ Bill zavrtěl hlavou. „Prosím, sedni si ke stolu. To, o čem musím mluvit, má co do činění s dobou, kdy jsi měl Nemoc Vize.“
Bill se zamračil a posadil se ke stolu, zvedl ruku. Čaj uprostřed vyřezávaného stolu se zvedl a nalil se do dvou hrníčků. Bill se natáhl pro svůj, a ten Sakiho mu poslal vzduchem. „Co se tehdy stalo?“
„Měl jsi Vizi?“
Přikývl. „Obvykle je mívám.“
Saki zaváhal, a přijal čaj vznášející se před ním.
„Bylo tu něco, něco velkého a silného, že mě to málem vykoplo z tvé mysli. Byla to komplexní Vize… a velmi důležitá. Nedokázal jsem ji spatřit, takže nevím, co to bylo, ale vím, že to mělo něco do činění se mnou nebo mým životem. Byl jsem v tvé mysli, snažil jsem se tě přinést zpátky, když tvůj manžel přispěchal, aby se tě dotkl. Něco uvnitř… vzalo mě to, neokážu to lépe popsat. Jsme si vědom záblesků, a světla, a křiku… ale ničeho jiného.“
„Doktore, kdybych něco věděl, pak bych vám to řekl,“ řekl Bill pomalu. „Něco tak vážného bych nikdy netajil.“
„Takže, nemáš ponětí, o čem tu mluvím?“ Saki vypadal znepokojeně a trochu ustaraně.
Bill zavrtěl hlavou.
„Nevadil by ti krátký goidam?“
Bill zaváhal a zavrtěl hlavou. „Chci spolupracovat.“ Věděl, že procedura nebolela, ale bude se cítit trochu citlivě a nervózně, než ztracená Vize znovu přijde. Problém byl, že nikdo neví, kdy se ta Vize navrátí. Může to být zítra nebo za několik měsíců.
„Cením si toho víc, než myslíš. Jsem naplněn takovým… takovým strachem, když o tom přemýšlím. Nemůžu to nechat jít; něco uvnitř mě mi říká, že to, co jsi viděl, bylo důležité.“
„Kdy byste chtěl, abych to udělal?“ polkl Bill vzdychnutí a rozloučil se se spánkem.
„Co nejdříve to bude možné.“
„Ano, samozřejmě.“
~*~
„Budeš nám tady chybět, chlapče,“ povzdychl si Howard, poplácal Andrease po rameni, když se naklonil přes linku. Andrease to málem složilo do vařící se polévky. „Už jsme si na tebe zvykli.“
„A na tohohle,“ dodal jeho manžel Filip a objal Michaela kolem ramen, stiskl mu je. „Musíš ho brát s sebou?“
Andreas se podíval na svého sahvahda, aby se na něj usmál, ale jeho úsměv zmizel, když viděl, že se Michael dívá na své ruce. Natáhl se po jedné a propletl s ním prsty, přitáhl si tak jeho pohled a malý úsměv.
„Myslím, že ano,“ řekl Filipovi, přejel palcem Michaelovi po kloubcích.
„Mluvils už s Lordem Billem?“ zeptal se Filip, pohladil Michaela a otočil se, aby plácl svého manžela přes ruce, protože podle jeho názoru se chystal použít nesprávné bylinky. Howard si promnul čelist a Andreas si byl jistý, že to bylo kvůli té otázce a ne kvůli tomu, že se mu plete do vaření.
„Často s ním mluvím, ano,“ informoval ho Andreas, ztěžka si odkašlal. Michael mu stiskl ruku. „Příště až přijedu, přijedu i s ním.“
„Jako bychom to nevěděli,“ zasmál se Filip, a nasypal trochu zeleného koření do hrnce. „Jako by to nevěděl celý Dům.“
Howard si odkašlal.
„Nevím, jestli se mu dostane tak přívětivého uvítání jako tobě,“ varoval ho.
„Nemyslím si, že čeká přívětivost.“
„No,“ řekl Flip, trochu se zasmál. „Nemůžu říct, že bych to nechápal. Viděl jsem toho Generála.“
„Filipe,“ odsekl Howard.
„Jen žertuji,“ ujistil ho.
„Není o čem žertovat,“ řekl mu Howard a Andreas s Michaelem seděli jako přimražení, dívali se na to, co se dělo před nimi. Howard si povzdychl. „Jeden muž je mrtev a víc než jen jeden Dům je zneuctěn. Musíme zachovat respekt.“
Filip si povzdychl a otočil se k Andreasovi. „Omlouvám se,“ řekl upřímně.
Andreas zavrtěl hlavou, že to nevadí a Michael se nervózně zasmál, což bylo trochu mimo.
„O nic nejde. Ale už musím jít. Už jsem se tu dost zdržel,“ řekl Andreas klidně, snažil se zachovat dobrou náladu. Oči měl na Michaelovi. Jeho sahvahd vypadal melancholicky.
„Doprovodím tě k teleportu,“ řekl Michael tiše a blonďák přikývl.
Došli do zahrad, když Michael konečně vydechl a zpomalil. „Bude mi to tady chybět,“ řekl, rozhlížel se. „Tohle je jediné sídlo, které jsem znal. Můj otec a merode se tady vzali a já-“ byl umlčen polibkem.
Andreas se neodtáhl, dokud mu Michael nedal ruce kolem krku. „Už je ti líp?“ zeptal se, když se odtáhli.
Michael přikývl. „Musíš si myslet, že jsem přecitlivělý.“
„Všechny životní změny musíme vzít s odvahou,“ připomněl mu jemně Andreas a Michael se začervenal, „ale můžeš se mnou počítat, že budu silný. Pomůžu ti. Mimo to, miluješ mě, že ano?“
„Ať hvězdy padnou, ano,“ řekl Michael popravdě.
Andreas se pro něj usmál. „Pak všechno bude v pořádku.“
~*~
Všechno bude v pořádku, opakoval si Bill v hlavě, když se díval do zrcadla. Všechny jeho hezčí róby byly v Madleemu, zabalené. Nejspíš je dá Michaelovi, po tom, co budou rozvedeni. Díval se na temně hnědou róbu a modrou šerpu, značící jeho status nováčka. Jeho manželství ještě nebylo rozvázáno, takže nemohl být formálně přivítán do bratrství, ale až bude moct, vymění svou modrou stuhu za zelenou. Většina v jeho pozici se na tuto příležitost těšili.
Pak už nebude cesty zpět.
„Všechno bude v pořádku,“ řekl nahlas, a přál si, aby mohl se svými vlasy udělat něco víc než jen rozčesat. Ale jeho spony a Andreas byli také v Madleemu. Ne, Andreas se s ním setká v sídle Vave. Pomyšlení na setkání se se svým přítelem mu trochu zvedlo náladu, dalo mu odvahu otočit se a odejít z pokoje. Žaludek měl jako na vodě, zpola z toho, kam pojede a zpola, aby vydržet noční goidam.
Byla tu krátká řada teleportů, a Bill se díval na studenty vracející se domů, nebo mnichy, jak jdou navštívit své rodiny. Bylo by to hezké mít důvod opustit Klášter. Bill zvedl pohled a uvědomil si, že je na řadě, aby prošel strojem. Naprogramoval to a zadržel dech, když jím prošel. Energie mu projela hlasitě ušima a on musel potlačit nevolnost, která ho na chvíli přepadla, po chvíli se už díval na zahrady v Sídle Vave.
Byla to úleva, když viděl, jak se na něj Andreas ustaraně dívá, a Bill si uvědomil, že ještě stále stojí v teleportu. Vystoupil a málem skoro jako by se bál, že kamenům na zemi svými chodidly ublíží. Když sešel na zem, uvědomil si, že tam stojí ještě další tři lidé. Georg, svalnatý sluha, který zde dělal těžkou práci, Michael, který vypadal nervózně a David.
„Lorde Davide,“ vykoktal ze sebe Bill a poklonil se. „Já ne… chci říct, nechtěl…“ koktal, dokud David neudělal se smutným úsměvem krok vpřed.
„Chtěl jsem tě přivítat. Nezapomněl jsem na své vychování, i když mi je líto toho, jak odsud odejdeš.“
Bill, znovu pokárán, přikývl a sklopil hlavu. „Už dál nebudu zatemňovat váš teleport.“
David mu stiskl rameno a spustil ruku podél jeho boku. „Georg Andreasovi pomohl zabalit zbytek tvých věcí. Přinesou je ven. Jen jsem se chtěl ujistit, že na nic nezapomněli. Pojď se mnou.
~*~
Tom se podíval na datapad a znovu ho položil. Bill přijel, jeho kolena ho prakticky bolela z toho, jak moc se chtěl zvednout a jít se na něj podívat. Ujistit se, že je v pořádku. Ujistit se…
Povzdychl si a odstrčil datapad ještě dál. Tom měl dnes pracovní den, nesměl být rušen. Ale nemohl se soustředit a každé vyrušení bylo vroucnější, než bylo potřeba. Byl v procesu podepsání kontraktu s Domem Nassik, když se ozvalo zaťukání na jeho dveře.
„Jděte pryč, teď mě nerušte,“ vyštěkl a pokračoval v práci. Ozvalo se další zaťukání a Tom byl nepříčetný. Jak se někdo opovažuje ťukat na dveře od jeho Slunečního Pokoje bez dovolení? Sluhové Domu věděli, že nesmí, a jeho rodiče by ťukali pomocí magie, a on by je pustil dovnitř. Ťukání pokračovalo a Tom byl rozčilený, že se musí zvednout ze židle, aby přišel na to, kdo je ten narušitel, a kdo bude zbičován až do bezvědomí.
Zvedl ruku a dveře se otevřely, ale nikdo tam nebyl. Tom vešel do chodby, čekal, že tam někdo bude, kdokoliv, ale chodba byla prázdná. „Nemám čas na takové vtípky!“ zavolal hlasitě do prázdna a napochodoval zpátky do místnosti, zavřel za sebou dveře. Začaroval dveře, aby příštího člověka, co bude ťukat, chytly, a šel zpátky ke stolu, rozhodnut dokončit to.
Nastalo třicet minut tiché práce, než se ťukání znovu ozvalo. Tom se triumfálně usmál, když pomyslel na to začarování, a otevřel dveře a viděl… nikoho. Nikdo tam nebyl, a Tom věděl, že to nebyla vina jeho magie. Už roky tohle kouzlo používal. On a jeho přátelé se s tímhle kouzlem dostali do spousty problémů, ale zdálo se, že někdo byl lepší než jeho magie.
„Ano, to je.“
Tom se pomalu otočil a zamrkal. Díval se na sebe.
„Co to je, nějaký trik?“ dostal ze sebe. „Jak se tohle dělá?“
„Většina by se poklonila před jedním ze svých Bohů,“ odpověděla jeho replika.
„Já Bohy neuctívám,“ odsekl Tom.
„Nežádám tě o uctívání. Jsem, co jsem, ať mě ty vidíš jakkoliv. Ale jako svému nadřazenému se pokloníš.“
„Ne, tohle nemůže být pravda. Tohle je hologram.“ Tom zamával rukou před obrazem, ale nerozplynul se.
„Jestli se nepokloníš, tak budeš sedět.“
Tom zíral, najednou v židli. „Oh cadah!“ zanadával.
„Buď slušný,“ řeklo mu zjevení.
„Co jsi zač?“ vydechl Tom.
„Jmenuji se Zil.“
„Proč vypadáš jako já?“ zeptal se, snažil se netřást. Tom se držel jednou rukou stolu, aby si byl jistý, že je tohle pravda, a že mluví k sobě.
„Nikoho jiného bys neposlouchal, myslel jsem, že bude dobré, když si to poslechneš sám od sebe,“ usmál se Bůh a Tom se podíval na zbytek jeho těla. Bylo průhledné, rozmazané, jako by tam nebylo.
Tom se také začínal cítit, jako by tam nebyl. „Nevím, co říct.“
„Tak pro jednou poslouchej. Přišel jsem, abych tě držel pryč z cesty, kterou půjdeš, když budeš ve svém životě zahořklý a zlý. Láska není perfektní.“
„Nemůžeš mluvit o Billovi. Podváděl mě, proč bych ho měl vzít zpátky?“ rozkřikl se Tom. Zil se na něj díval. „Miloval jsem ho a on mi to mrsknul zpátky do obličeje! Proč bych se k tomu vracel? Jak mu můžu věřit?“
„Ale ty mu věříš,“ řekl Zil jednoduše. „Neprosím tě, abys ho bral zpátky, jen tě žádám, aby ses na něj díval bez zloby v srdci, a udělal, co musíš. Vyhýbat se jemu je jako vyhýbat se sám sobě.“
„To nedává smysl,“ odsekl Tom.
„Jen proto, že něčemu nerozumíš, neznamená, že to nedává smysl.“ Usmál se Zil slabě a přiletěl blíž, dokud se rukou neopřel o Tomovu tvář.
Tom zavřel oči a poprvé po několika týdnech se cítil opravdu klidný. Když oči znovu otevřel, zvedal hlavu ze stolu, a byl sám ve svém Slunečním Pokoji.
~*~
„Jsi si jistý, že máš všechno?“ zeptal se David, sledoval, jak Bill pomalu přejíždí rukou po dece na konci jeho postele. Nebo alespoň toho, co bývala jeho postel.
Bill polknul a vydechl, podíval se od oken k Infonexu. Už tu byl dost dlouho. Urovnal si róbu a přikývl na Davida. „Ano,“ řekl.
„Předpokládám, že bychom ti to když tak poslali, kdybychom něco našli…“
„Nechte to,“ protestoval Bill. „Většina toho, co vlastním, byla koupena tímto Domem.“
David přikývl. „Dobře tedy,“ řekl, ukázal Georgovi, ať přistoupí s tím největším kufrem. „Uvidíme se… venku.“
Bill se znovu podíval po pokoji, následoval Andrease ven na chodbu. David za nimi zavřel dveře, Bill sklopil hlavu a následoval pár chodidel před ním, odmítal zvednout pohled, než došli do zahrad. Nechtěl se dívat na povědomé zdi a pokoje a vědět, že tohle je naposledy, co je vidí.
Cítil na svém předloktí Andreasovo sevření, a pak jeho kamarád zmizel do teleportu několik metrů od Billa.
„Davide,“ vykoktal Bill, roztřeseně vydechl a otočil se k němu. „Tom?“
David se zamračil a zavrtěl hlavou. „Mluvil jsem s ním včera večer, navrhoval… jsem mu, aby tu byl. Myslel jsem, že by mohl přijít.“
Bill se hořce usmál, položil dlaň na teleport, ale nenaprogramoval ho, jen se díval. „Zdá se, že ne,“ řekl.
David přikývl. „Doufám, že v Klášteře dospěješ.“
„…Děkuji.“ Bill si přejel dlaní po obličeji, zdráhavě namačkal tlačítka, která ho vrátí do Kláštera, kde na něj bude čekat na druhé straně Andreas, aby ho uklidnil. Alespoň pro dnes.
A pak bude Bill sám.
Chvíli nechal palec nad vstupním tlačítkem, než ho stiskl.
Odkašlání mu zabránilo vstoupit a zvedl pohled, čekal, že bude David otvírat pusu, aby řekl ještě něco.
To, co uviděl, byl jeho manžel.
Tom udržel pohled, když se na něj Bill podívat, byl to ten nejdivnější pohled, co kdy viděl. Udělal krok vpřed, jako by zvažoval, že k Billovi natáhne ruku a Bill byl tak překvapený, že málem udělal krok vzad.
Tom vypadal nejistě, ale dokázal ze sebe vydat: „Můžu na chvilku?“
autor: Little Muse & Majestrix
překlad: LilKatie
betaread: Janule
Super
Úžasný…konečně spolu budou mluvit:) díky bohu za Zila 😀 děkuju za překlad a autorkám:)
Som zvedavá, čo muá Tom chce povedať, ale som rada, ze sa tam Zil objavil.
NO KONEČNĚ!!! TO MU TO TRVALO!!!
"Nikoho jiného bys neposlouchal, myslel jsem, že bude dobré, když si to poslechneš sám od sebe," // nejlepší! 😀 tohle bych taky někdy potřebovala…
jako vždy dokonalé děkuji za překlad 🙂
(ted si budu pripadat trochu jako magor, ktery komentuje povidku pozpatku, ale drive jsem se k tomu nedostala a ona si ty komentare opravdu zalouzi jako sul, takze lepe pozde nez nikdy…:-)
Damn, how well I understand Tom's volatile emotions and inner struggle he must be going through right now. It is written so, so well – his fight with his bruised ego, with pride and feelings of deep betrayal and hurt that Bill caused him and yet he loves him so … making the first step, embracing the concept of humbleness and forgiveness is so fricking hard sometimes. Zil's intervention was a blessing to him, to Bill, to both of them. I guess Gods must know what and why they are doing what they are doing and Bill and Tom are supposed to be together after all because they are aimed for each other, through hardship and pain finding true love and life purpose.
And once again, I salute to David. He has my respect. Such a sweet, sweet guy.
Díkybohu!!!! Mimochodem, pasáž se Zilem se mi líbila…vždycky musí přijít někdo třetí, který tomu největšímu paličákovi otevře oči:-)
že by se přeci jen Tom po tom všem vzpamatoval? kdyby nechal Billa opravdu odejít, litoval by toho po celý zbytek života a skončil by jako zahořklý a zlý člověk. v tom měl Zil pravdu. moc se mi líbilo, že se zjevil v Tomově postavě, velice symbolické. 🙂
taky přiznávám, že David má v povídce opravdu charakter a vychování. 🙂 thumbs up! 😀
pořád jsem z příběhu taková nakřáplá, cítím stejnou Billovu melancholii a odevzdanost osudu.
Oh bože, mě se chce brečet! Ten konec! Samozřejmě, že ještě není nic vyhráno, třeba chce jen Tom Billovi odpustit a poslat jej pryč..ale alespoň nějaká naděje mi zůstává! Kéž by Bill nešel do kláštera!