autor: Halie
David si to nakráčel do našeho pokoje. Dělal jsem, že stelu postele, abych zamaskoval rozpaky.
„Tak co, Šípková Růženko? Připraven na další rušný den mega hvězdy, která se doteď vesele válela v pelechu, zatímco ostatní potili krev pro její blaho?“ zeptal se kousavě David, ale já tón jeho hlasu ignoroval. Když vám dělá manažera někdo jako on, musíte se to naučit ignorovat.
„Nepřeháněj, Davide. Jsem vzhůru už dvě hodiny, tak nešil.“
„Že jsi nás nepřišel podpořit…“ zabrblal David.
„Vidíš snad, že bych byl nalíčený? Že bych měl vyžehlené vlasy? Nebo snad, že bych měl vůbec náladu vrhat se do davů fanoušků?“ zeptal jsem se ironicky. Můj pohled se však Davidovi nevěnoval. Myslel jsem, že Tom bude v pokoji taky, ale nemohl jsem ho nikde najít.
„Natálii se zase nechce dělat nebo co?“
„Spíš já nechci, aby na mě sahala,“ zavrčel jsem. David pokrčil rameny a dodal: „Tak tohle řešit vážně nehodlám, hlavně když se zúčastníš té tiskovky a té se teda na stoprocent zúčastníš, to ti garantuju!“ Oddusal z pokoje a nechal mě tam samotného s napůl ustlanou postelí.
Sehnul jsem se znovu k peřině, abych ji ještě urovnal. Ztuhl jsem, když se mého krku dotkly rozehřáté prsty vlastního dvojčete. Jemně mi přejel ztvrdlými bříšky prstů po páteři. Zachvěl jsem se pod jeho dotekem, který ve mně v kterémkoli momentu vzbuzoval neukojitelnou touhu.
„Nesahej na mě.“ Chtěl jsem, aby to znělo vyloženě jako výhružka, ale vyšlo ze mě pouze ubohé zakňučení. Copak si neuvědomuje, že nám tu hrozí nebezpečí? Navíc jsem mu nehodlal jen tak odpustit jeho flirt s Natálií, ale tělo mi jako vždycky vypovědělo službu. Něžně mě chytil za ramena a otočil si mě k sobě. Mrknul jsem mu přes rameno na dveře. Zavřeno, ale zamčeno ne. Snad nebude nic požadovat, stejně mu nic nedám… I když svojí droze podlehnu vždycky, aniž bych třeba chtěl. Co to tu plácám? Chci vždycky, je to přece Tom…
Pro rozbouřené myšlenky jsem ani nevnímal jeho chtivé rty přejíždějící mi po ušním boltci. Pár dotyky ve mně vzbudil plamen vášně, do kterého každičkým dalším pohybem akorát přikládal.
„Ne, prosím ne,“ zasténal jsem mu do ucha, ale všechno bylo marné. Je tak strašně tvrdohlavý…! Vždycky musí dostat to, co zrovna chce. Ať už jsem to já nebo Natálie. Sakra včera jsem usnul strašně brzo. Opřel jsem ruku o Tomův hrudník.
„Přestaň,“ zavrčel jsem. Za jiných okolností bych byl plně v jeho moci a nejspíš bych nedokázal ani pořádně myslet, ale dnes jsem si to nedovoloval. Vztek na Tomovu lehkovážnost byl až moc silný.
„Co se děje?“ Byl zmatený… Nebo to jen hrál? Najednou jsem byl strašně podezřívavý a myslím, že tak, jak jsem vždycky hltal všechno, co vypustil z úst, dnes bych mu nevěřil ani jedno slůvko.
„Co jste včera dělali?“
„Kdo?“
„Ty a Natálie. A neříkej, že nic. Stejně ti to neuvěřím…“ Všechen hněv a beznaděj, které jsem zažíval včerejšího večera, se přese mě přelily jako velká vlna, kterou jsem nemohl zastavit. Může za to on, on si s ní začal.
„Nic nebylo. Je to pipina,“ zavrčel Tom.
„Říkám, že když řekneš nic, neuvěřím ti to! Znám tě možná i lépe než sám sebe, nezkoušej to!“ zvolal jsem a s pláčem na krajíčku vyběhl z pokoje. Tom se za mnou pořád ještě nechápavě otočil.
„Hej! Lidi, neviděl jste někdo Billa?“ zvolal Tom hned, jakmile došel do kuchyně. Schoval jsem se před ním v malém kumbálku na náčiní pro uklizečky. Nikdo mě neviděl tam lézt. Chtěl jsem být sám a jiné části nikdy nespícího hotelu mi to nedovolovaly. Navíc, tady mě hledat nebude, a to je přesně to, co jsem potřeboval. Slyšel jsem jeho rozzlobený hlas až sem. Nechápu, proč se vzteká. To já jsem měl být ten ublížený, ne on! Všechno bylo špatně, nechci, aby se na mě zlobil.
Popotáhnul jsem. Tak nějak jsem si nechtěl dovolit brečet. Nikdy jsem pro Toma brečet nemusel, vždycky to byl on, kdo tišil můj pláč. „Jsem tu jen pro tebe…“ vždycky mi to šeptal do vlasů, když mi nebylo do smíchu. Věděl, že on je to jediné, co potřebuji. Lhal mi, nikdy tu nebude jen pro mě. Zoufale jsem zabořil hlavu do dlaní. Dnešek je naprosto na nic…
Z kuchyně se pořád ještě ozývaly hlasy. Snažil jsem se odložit svoje pocity stranou, abych se mohl lépe soustředit, co říkají.
„…nevíš, kde je?“
„Já nevím! Prostě někam utekl a já nejsem jeho ochranka, abych mu byl pořád někde za zadkem!“ vylíval si Tom zlost na Davidovi. Nechtěl bych stát někde poblíž. Když se Tom vzteká, obvykle to stojí za to…
„Co kdybych se po něm koukla já?“ vmísila se do hovoru opět Natálie. Ne, to ne! Ona půjde přesně tam, kde by mě všichni vůbec nečekali. Už mě kolikrát našla, když jsem se někde vystresovaný schoval před začátkem koncertu, abych mohl být na chvilku sám.
„Koukneme se po něm všichni,“ navrhl David. „Tohle už vážně přehání,“ dodal ještě. Nikdo už nic neřekl, dokud se tiché kroky nezastavily před mojí nenápadnou skrýší. Někdo chytil za kliku a do malého kumbálku vniklo světlo.
„Ha, říkala jsem, že tě najdu,“ zasmála se Natálie a napřáhla ke mně ruku, aby mi pomohla vstát z převrácené přepravky, která mi posloužila jako sedátko.
„Nechceš mě tu nechat a nikomu o mně neříkat?“ zeptal jsem se s poslední špetkou zoufalé naděje. Rázně zakroutila hlavou.
„Nemůžu tě tu nechat, Tom se o tebe bojí…“
„Ne, je akorát naštvaný,“ zabrblal jsem si pod vousy a naposledy popotáhnul. Natálie se ironicky zasmála.
„On a zlobit se na tebe? I kdyby to tak bylo, nevydrží mu to déle než pár minut,“ mrkla na mě a já konečně natáhl ruku k té její, abych jí dovolil mě zvednout ze země. Zabouchla za mnou dveře kumbálku.
„Našla jsem ho!“ zavolala a její výrazný hlas se roznesl snad po celém hotelu. Táhla mě za paži do kuchyně.
„Dobré ráno, Bille, tak vás přece našli?“ zeptala se mě stále veselá a usměvavá Ingrid. S bolestnou grimasou jsem přikývl, i když v její přítomnosti jsem to myslel spíš jen jako žert. Podala mi talíř s tousty, který jsem vděčně přijal. Dokud jsem neucítil jejich vůni, neuvědomoval jsem si, jaký mám hlad.
„Tak kdepak ses schovával?“ zeptal se David, který nabručeně došel do kuchyně. V těsném závěsu za ním šel Tom, ale ten neřekl nic, dokonce se na mě ani nepodíval. Zrovna jsem měl pusu plnou toustu, takže musela odpovědět Natálie.
„Pod schody v kumbálku na potřeby pro uklizečky,“ pronesla Natálie se šklebem, který značil něco jako nejvyšší odpor. Ona by tam rozhodně nikdy nešla.
„No, hlavně že ses zase našel. Ale díky tomu jsi prošvihl oběd. Jako dnes všechno, že? Za půl hodiny odjíždíme zpátky do koncertní haly. Ocenil bych, kdybys tohle neprošvihnul. Kluci to tam nebudou balit sami.“
„Rozkaz, generále,“ zaculil jsem se na Davida, ale úsměv mi opět pohasl, když si Tom přisedl na linku vedle Natálie a s úsměvem jí položil ruku na stehno. Už zase jsem měl chuť vraždit…
autor: Halie
betaread: Janule
Chudák Bill je mi ho tak líto!!! Tom tam vypada jako svine! ALe jinek mooooc hezky pokracuj rychle dál!!! =o)
To je takovej vůl ten Tom… Nejdřív na Billa a potom na Natílii..:-/ Je blbej.. Jen ať si počká až Toma stratí..:/ Moc hezkej dílek..;) Už se těším na další..;))
[1]: o tom to je… pro něj je to hra =P
[2]: děkuji =) … po pravdě ani já sama zatím nevím jak přesně to dopadne, jestli spolu nakonec Bill s Tomem budou nebo ne 😀
[3]: Musej spolu být..:D 🙂 Vždyť je to twc..:p 😀 😀
[4]: nikdo neříká že musej skončit spolu… =P ale asi jo :D:D
[5]: Já vím..:p 😀 Ae tk.. To by jsi nám přeci neudělala..:D
Tom je svině, takže já bejt Billem, budu ještě větší.. by si pak Tomík uvědomil, co je pro něj důležitý… čekám, ja kse to bude vyvíjet dál..
[6]: pravda… u první povídky asi ne no =P 😀 až u nějaké další… :D:D
[7]: problém je v tom že já mám jakýso blok… a neumím Billa jako svini napsat 😀 prostě mi to nejde 😀 asi o něm mám až moc dobré mínění 😀 … stejně tak mi nejde psát očima Toma, i když už jsem to mockrát zkoušela… =) ale teď plánuju vícedílku, kde bude Tom svatoušek, Bill mrcha a ještě to bude očima Toma 😀 tak snad to není jen plán a doopravdy to napíšu :D:D