autor: Ainikki
Tom ještě nějakou dobu v mírném šoku civěl na zabouchnuté dveře, za kterými před pár minutami zmizel jeho mladší bratr. Snad až hypnotizoval ten masivní kus dřeva se skleněnou výplní v marném očekávání, že se nakonec rozletí, vpustí dovnitř Billa a ten se mu vrhne kolem krku s prohlášením, že to celé byl jen špatný vtip. Sice by za podobný humor zasloužil, ale on by se nezlobil. Odpustil by mu jakýkoli špatný vtípek, kdyby byl zpátky u něj.
Jenže dlouhé dunivé vteřiny, které mu tepaly ve spáncích, přecházely ve vleklé minuty, které se za sebe řadily do dlouhého zástupu, jenž nebral konce. Ani nevěděl kolik jich stačilo uběhnout, než mu došlo, že se nic nestane. Nevrátí se. Malá křidélka, která pro těch pár dní narostla jeho srdci, jež jásalo, že je opět s milovanou osobou, se s lupnutím ulomila a jeho zklamané srdce s bolestí žuchlo na dno hrudního koše. Bezděčně si do těch míst přitlačil dlaň a musel se opřít o stěnu za sebou. Beztak se mu kolena podlomila a on se svezl na zem. Vnitřně naříkal, i když slzy nepřicházely.
S ironií se nad sebou ušklíbl. Připadal si jako naivní hlupák. Výskal si, že se mu konečně dostalo všeho, po čem celý život toužil, a přitom dříve, než to stačil doopravdy získat, mu to proteklo mezi prsty. A on nevěděl, jestli se s tím tentokrát dokáže vyrovnat…
…
Třásly se mi ruce, když jsem se snažil vsunout klíče do dveří od Fabianova bytu. Vlastně i mého. I když jsem nepřispíval na nájem, stále jsem tu měl všechny svoje věci. Přesněji pár svršků, CD, DVD a nějakou kosmetiku. To bylo asi tak všechno. Majetku se mi prozatím mnoho posbírat nepodařilo. Teď jen toho co nejvíce poskládat do dvou kufrů, které jsem měl k dispozici, zavolat Georgovi a sjednat si ho jako odvoz. V duchu jsem si neustále dokola promítal, na co všechno nesmím zapomenout a úpěnlivě jsem se tak snažil vyhnout všem případným vzpomínkám na Toma. Sem tam se ale i přes veškeré mé volní úsilí nějaká ta zbloudilá mrška vynořila – Tom usrkávající brčkem míchaný nápoj s požitkářským výrazem ve tváři, vážný Tom udílející rozkazy svým gorilám v baru, Tom tisknoucí mi horoucí polibky, Tom, Tom, Tom… a dost! Moje snaha se poněkud vymykala kontrole. Čím víc jsem se pokoušel uvažovat o posledních pár dnech s chladnou hlavou, tím víc se mi dral na mysl. Vyčerpávalo mě to a hlava nepřestávala třeštit.
Když se mi podařilo zdolat zámek a dostat se do předsíně, našlapoval jsem potichu po špičkách jako myška a špicloval uši, aby se mi pokud možno podařilo zachytit i ten nejnicotnější zvuk vycházející zevnitř bytu. Nic. Fabiana zřejmě stále nepustili z nemocnice, což jsem docela vítal. Neměl jsem sílu ještě na střet s ním. Takhle jsem měl alespoň možnost nenápadně vyklidit scénu.
V obýváku jsem s žuchnutím dosedl na pohovku a nejdříve vyhrabal z tašky mobil. Vehementně jsem si mnul levý spánek a při tom hledal v seznamu požadované číslo. Kupodivu se to povedlo i přes moje rozostřené vidění, a pak už jsem poslouchal vyzváněcí tón. Jednou, dvakrát a při třetím se ozvalo:
„Hoj, chlape, jak je?“ Usykl jsem a sluchátko oddálil dál od ucha. Bujarý a hlavně hlučný hlas mého přítele a spolubojovníka v naší neúspěšné kapele nebyl nic pro moji opičku, která se mi od včerejšího večera vytrvale držela za krkem. Potvora neměla ráda hluk, jinak mi okamžitě zaťatými pěstmi začala bušit do hlavy.
„Potřeboval bych od tebe laskavost,“ šel jsem rovnou k věci. Nehodlal jsem tenhle telefonát zbytečně protahovat o zdvořilostní fráze, vzhledem k tomu, že jsem mlel z posledního. Nutno si přiznat, že nejen kvůli prohýřené noci v objetí alkoholu, ale i díky emocionálnímu vypětí. I když jsem se totiž snažil tvářit, že se mě dny prožité s Tomem nikterak nedotkly, skutečnost taková rozhodně nebyla. Jen jsem ještě nedokázal to tornádo emocí, ve kterém jsem se ocitl, rozkódovat. Byla to snad nenávist, vztek, opovržení, přitažlivost, stesk, smutek…? Těžko říct. Takhle vykolejený a zmatený už jsem tedy hodně dlouho nebyl.
„Poslouchám,“ vybídl mě Georg k pokračování.
„Neměl bys čas mě během dneška hodit do Loitsche? Povezu s sebou i všechny svoje věci, proto ti volám, jinak bych to pro jednou zvládnul autobusem.“ Na druhé straně bylo pár vteřin ticho.
„Ty se stěhuješ zpátky k vašim?“ Z jeho hlasu bylo poznat, že podobné absurditě se mu ani nechce věřit. Zmáčkl jsem si kořen nosu a hluboce si vzdychnul.
„Jo,“ a rovnou jsem podal i vysvětlení, dřív než by mě stihnul zahrnout milionem otázek. „Tentokrát nadobro jsem to ukončil s Fabianem. U něj zůstat nemůžu a jsem bez peněz. Takže maminka je, zdá se, jediný možný řešení, jak neskončit pod mostem.“ Pokusil jsem se to trochu odlehčit, ale nejspíš jsem nebyl zrovna nejlepší bavič, protože Geo se na druhé straně zrovinka za břicho nepopadal. Spíše se mě s naprosto pohřební náladou zeptal:
„A co bude s kapelou?“ Znovu se ode mě ozvalo ještě delší povzdychnutí s podtónem rezignace.
„Budu jezdit na zkoušky. Malinko je okleštíme, protože bez kytaristy stejně nemá cenu jet na plnej plyn, a na ten poslední inzerát se mi nikdo neozval. Za týden vyjde znovu, tak pak uvidíme… kurva!!!“ Jadrně jsem zaklel a bouchnul pěstí vedle sebe do polstrování sedačky. „Ani nevíš, jak rád bych se zúčastnil té soutěže kapel v klubu „Apollo“. Konečně možnost ukázat se skutečným profíkům z branže, který by nás vytáhli z garáže, a všechno se to posere kvůli kytaristovi.“ Georg se mnou nejspíš sdílel moji frustraci, protože i on si teď vzdychnul. I přesto se mě ale pokusil povzbudit.
„Ještě to nevzdávej. Do soutěže zbývají skoro dva měsíce. Do té doby se může ještě někdo objevit.“
„Hmmm,“ protáhl jsem jen. Momentálně jsem to tak růžově vidět nedokázal.
„Tak teda přijedeš pro mě?“ Vrátil jsem se k původnímu důvodu pro tenhle telefonát.
„Jo, jasně. Dneska mám volněji, nenechám tě ve štychu. Kdy se mám ukázat?“
„Potřebuju to tady spakovat. Chvilku mi to zabere. Tak za 2 hodiny.“ Určil jsem si čas, za který jsem tak tipoval, že bych to mohl zvládnout. Dříve určitě ne, vzhledem k tomu, jak jsem byl mírně rozkolísaný a poněkud více znavený.
„OK.“
…
Špatný odhad. Trvalo mi přesně 3 hodiny a dvacet minut, než jsem se s posledním kouskem své bagáže zvládl nacpat do Geova auta. Ne že by se snad ukázalo, že bych toho měl víc, než jsem původně myslel, ale spíše mě uprostřed toho všeho balení zachvátil takový menší hysterický záchvat, kdy jsem jen seděl na koberci uprostřed ložnice, brečel jako želva a trousil kolem sebe spoustu zmuchlaných papírových kapesníků. Ani nevím, co mě to popadlo. Nejspíš mi přišlo líto, že několikaletá známost je fuč a opouštím město, které miluju…
Celou cestu autem jsem tupě zíral z okýnka na ubíhající nudnou krajinu. Geo po prvním pohledu na mě pochopil, že mi není dvakrát do řeči, a měl tolik pochopení, že se nesnažil blábolit o nesmyslech, jen aby se udržovala alespoň zdvořilá konverzace. Potichounku si pobrukoval s rádiem a já mu byl vděčný, že na mě nedotírá s otázkami. Neuváženě mi totiž uklouzlo, když jsme odnášeli mé věci z bytu, že jsem se viděl s Tomem. Nejdříve mu spadla čelist a pak se nadechl k dlouhému vyptávání, ovšem já mu to nedopřál. Utnul jsem ho, než stačil vyslovit první otázku. Nepotřeboval jsem se z toho dopodrobna vyzpovídat, jen jsem cítil nutkavou potřebu mu říct jen ten holý fakt. Možná mi připadalo, že když to bude vědět ještě někdo další, nabude celý ten zážitek malinko reálnějšího rozměru, protože v posledních pár hodinách, které jsem strávil o samotě, se mi to malinko začalo zastírat oparem absurdní neskutečnosti. Stávala se z toho jen surrealistická šmouha, něco jako sen, který jsem si vysnil už jako malý kluk, ještě dříve, než jsem se dověděl, že je to všechno špatné, tak přesně takhle měl vypadat můj život a vztah s Tomem. Proto se to najednou zdálo tak nereálné, byl to jen dětský sen.
Aniž by se tomu bránil, pohroužil se do vzpomínek. Jak moc byl pro něj Tom jako velký starší bráška důležitý. V té době si ani neuvědomoval, že by se jejich životy měly rozeběhnout oddělenými cestami. Vždyť nebylo nic přirozenějšího než oni dva spolu. A pak se to stalo, ta ohromná kolize, kdy se surově vyrval z jeho náruče a opustil ho, zanechal ho samotného, zraněného, s nenávistnými rodiči, kteří o něm mluvili tak moc špatně. Zpočátku si s dětskou umanutostí zakrýval uši, kdykoli ta jedovatá slova začali o jeho bratrovi vypouštět z úst, ale ten jediný protilék – sám Tom, byl pryč, nevracel se, jak Bill doufal, a přestalo být úniku. Ten jed se mu pomalu vkradl do žil a on těm slovům uvěřil. A mohl jinak? Vždyť on ho zradil. Jak jinak nazvat to, co Tom udělal, než ZRADA. Opustil ho, toho malého křehkého chlapce, kterému vždycky sliboval, že bude u něj a ochrání ho před vším a všemi.
Nikdy se nedokázal vyrovnat s jeho ztrátou, proto ani teď nedokázal tak snadno odpustit a zapomenout všechny ty mučivé roky, kdy byl nucen být bez něj. Všechnu tu bolest nemohlo smáznout pár hezkých chvil, které s ním nyní prožil. Ta bolest byla hluboko v něm, stále kořenící, pučící. A když si za těch pár hodin dokázal emoce, které jím zmítaly, utřídit natolik, že si už v tuto chvíli zvládnul sám sobě přiznat, jak až opojně příjemná byla ta krátká doba, kdy se po tak dlouhém čase ocitl zpět u něj, nedokázal se přenést přes to dlouhé odloučení, které předcházelo. Bylo jako hořká žluč, která se mu usazovala v ústech a nutila ho dávit, kdykoli mu přišlo na mysl, že by měl to ukrutné utrpení prostě jen hodit za hlavu a střemhlav se vrhnout do snu. Navíc měl panickou hrůzu z toho, že by se z něj jednoho dne probudil. Nejdřív by si na něj zvykl, byl opět šťastný, a pak by se to stalo znovu. Tom by byl pryč. Z toho by najisto zešílel. Nezvládl by to. Tak proč si přidělávat takovéhle obtíže teď, když se naučil bez něj přežít.
…
Týden se vlekl pomalu jak rok. Ani se mi nechtělo věřit, že je to tak krátká doba. Připadalo mi jako věčnost, kdy jsem se vykašlal na svůj berlínský život a ocitnul se znovu u rodičů. Především máma mě přijala s neskrývaným nadšením. Byla přešťastná, že mě má doma a může mi snášet všechno, co mi na očích vidí. Pro někoho by podobné pohodlí bylo vítané, mně tím ovšem lezla na nervy. Už jsem si příliš zvykl žít samostatně, takže do role mamánka jsem se tak nějak nedokázal vžít.
Za tu dobu jsem měl nespočet hovorů od Gustava a pár od Georga. Dotírali, kdy že se hodlám alespoň na skok objevit v našem hlavním městě, abychom alespoň částečně udržovali kapelu v běhu, jenže já teď na nějaké zkoušení neměl ani pomyšlení. Potřeboval jsem pauzu, malinko si ujasnit, co dál. To byl momentálně asi ten největší problém – neviděl jsem před sebou žádnou budoucnost. Vždycky jsem měl jasný cíl, za kterým jsem si vytrvale šel. Kapela byla jednoznačně na prvním místě a všechno se točilo jen kolem ní. Jenže ta se teď ocitla na mrtvém bodě, neschopna se pohnout, díky absenci kytaristy, kamkoli kupředu, stejně tak na tom byl můj život. Dokonce už mě napadaly i tak šílené myšlenky, že bych se měl hudby vzdát a začít zvažovat jiné alternativy mé budoucnosti. Bylo mi z té představy úzko a chtělo se mi zvracet.
„Bille, dorazil berlínský zpravodaj,“ hulákal na mě z předsíně Gordon. „Je tam ten váš inzerát, chceš to vidět?“
„Ne, to je dobrý. Mrknu na to později.“ Zařval jsem v odpověď skrz zavřené dveře mého pokoje. Stejně jsem znění toho inzerátu znal nazpaměť:
„Slibná a talentovaná kapela hledá mezi své členy dobrého kreativního kytaristu. Miluješ-li hudbu stejně jako my, přidej se k nám na cestě za hvězdnou kariérou.“
Nakonec přiřazen kontakt na mě. Rozhlédl jsem se po mobilu, který by se měl válet někde na psacím stole. Našel jsem ho pod stohem papírů, kde bylo načmáraných pár nápadů na texty, zkontroloval jsem baterii a zapnuté vyzvánění. Když jsem se ujistil, že energie má ještě spoustu a případného volajícího mi oznámí nepřeslechnutelným ječákem, vsunul jsem si ho do kapsy kalhot. Tak ho budu mít alespoň pořád u sebe, aby mi neunikl případný uchazeč, který by reagoval na inzerci. Jo, možná jsem to s kapelou nevzdal ještě tak moc, jak by se na první pohled mohlo zdát…
autor: Ainikki
betaread: Janule
Už jsem ani nedoufala, že se tu ještě vůbec další díl oběví a ono jo 😉 Nádhera… Je mi líto Billa i Toma… A už teď se těším na další díl =)
Jůůůůůůů konečně další díl, zrovna nedávno sem si řikala kdy se tady zase objeví 🙂 a hele je tady 😀 Wow náhodička že Billova skupina postrádá kytaristu..až se to donese k Tomovi ten bude určitě hned celej hrrrr a Bill by nemusel do tý soutěže najít nikoho jinýho a přijmout hezky Toma :DDDDDD
Jejda.. to snad ani neni možný.. :o)) konečně.. 🙂
No ale sedm vedává co teď bude.. Tom se přidá ddo té jejich kapely ne..?? 😀 no.. každopádně doufám že další díl bude rychleji.. :o)) moc hezké..