Můj svět, tvůj svět, náš svět 16. (konec)

Tom

Zajel jsem pro Zoe, jak Bill chtěl. Při té příležitosti jsem si i píchl svou dávku. Moc dlouho jsem neměl a já to potřeboval. Hned se mi tělo uvolnilo a já přivřel slastně víčka k sobě. Tohle jsem potřeboval. Mám strach o Billa. Chci, aby byl zdravý, bezstarostný, aby ho nic netrápilo, ale v nejbližší době to nepůjde. Všechno uklidím na své místo, tak aby nikdo nic nepoznal, a sejdu schody dolů. Poděkuju mámě za pohlídání, vezmu Zoe za ruku a jedu k Billovi.

Nemůžu uvěřit tomu, jak moc jsem se změnil. Jak on mě změnil. Rodiče mi byli někde, nestaral jsem se o nic, jen děvky, sex, drogy, kluby… Teďka ani jedno z toho. Jen… jsem si poprvé za tu dobu píchnul. Jinak mi je to všechno jedno. Šílené!

Zaparkuju před domem. Vyjdu a otevřu i Zoe. Dal jsem raději pojistku, aby nevypadla nebo podobně, takže dveře jdou otevřít jen zvenku. Poděkuje a odskáče ke dveřím. Otevřu vchod do domu, půjčil jsem si Billovy klíče, snad mu to nebude vadit. Právě včas, abych viděl, jak se sesunuje k zemi a pouští z ruky jeden jediný papír.

„Bille!“ vykřiknu a rozeběhnu se k němu. Chytím ho a papír do ruky. Co ho tak dostalo? Přejedu to jen očima, avšak u jedné jediné věci se zaseknu. Jsme bráchové? Co? To nejde! Do očí se mi vrhnou slzy, srdce začne bít na poplach. „Billi, prosím, prober se.“ Zatřesu s ním. Nereaguje. Sakra! Nevím, co bych měl dělat, co s ním dělat, jak ho probrat, nevím nic! Kdybych místo toho, co jsem dělal minule v baru a podobně, dával pozor, teď bych věděl. Ale kdo to mohl čekat?

Vezmu ho do náruče a přitisknu ho k sobě. „Zoe, jdi se převlíknout, ano?“ houknu k ní.
„Co se stalo?“ zeptá se zvědavě. Pokukuje po nás.
„Nic, opravdu, Bill jen usnul a teď ho musím vzbudit. Uvidíš, bude mít radost, když tě uvidí hezky v čistém, hm?“ pousměju se, i když ztěžka, povede se. Zoe se zasměje a rozeběhne se nahoru. Povzdechnu si a pokračuju v tom, v čem jsem začal. Jediný cíl, probudit ho.

Po nějaké chvíli se mi to povede. Začne pomalu otevírat oči. „Bille…“ vydechnu úlevně. Pohladím ho po tváři. Nakloním se, že ho políbím, ale on se odtáhne. Tázavě na něj kouknu.

„N-nemůžeme…“ šeptne tiše. Bolestně mi věnuje pohled, vidím na něm, že by mi polibky nejraději opětoval, ale papír ležící před námi to nepovoluje.
„J-já to vím, ale je mi to jedno.“ Promluvím stejnou hlasitostí, jako on. „Miluju tě, a nic to nezmění ani, že jsi… že jsme… sourozenci.“ Pohladím ho ve vlasech. Jsem v šoku, snad stejně jako on, ale… je to jen papír. Dobře… nejen papír, ale dokazuje to, že máme… stejné rodiče, stejnou krev, že Zoe… je naše společná sestra… že jsme jako jedna duše, jen dvě těla… „Kdy… kdy ses narodil?“ zeptám se nejistě. Tohle vlastně nevím.
„1. září.“ Pípne. Zamotá se mi hlava. To znamená jediné. Jsme…
„Jsme dvojčata, Bille.“ Steče mi slza po tváři. Nechci ho ztratit. Doteď to nikdo nevěděl, může to tak být dál.

Prudce se zvedne, ale zavrávorá a málem by se skácel na zem, kdybych ho nechytil. Nevím, co na to říct, snad jen… „Miluju tě, prosím… nenechej mě kvůli tomu.“ Hlesnu. Opravdu se toho bojím.
„Já… Tome… prosím, dej mi čas… potřebuju o tom popřemýšlet a…“ nedokončí. Nechám ho být.
„Zoe už je doma, převlíká se nahoře, poslal jsem ji tam.“
„To zase bude bordel,“ povzdechne si.
„Neboj, kdyby něco, uklidím to, dobře?“ Vezmu ho do náruče. Poprvé jako brácha. Mám sourozence! Dvojče! Nemůžu tomu uvěřit. Dvojče, které nadevšechno miluju. Nesu ho do pokoje, kde ho položím do postele…

Za týden

Bill se už uzdravil, chodíme spolu do školy, vlastně dneska jsme šli poprvé, první den po té události. Musíme pozjišťovat, jací jsou naši rodiče. Taky jsem se rozhodl, že skončím s drogami. Jo, udělám to. Zatím se mi to daří, vím, že Bill by se netvářil zrovna nadšeně, kdyby to zjistil. Udělám to pro něj… pro nás, jestli ještě něco takového bude. Doufám v to.

„Tome?“ pípne Bill, stojící za mnou, jak jsem zjistil, když jsem se otočil. Vypadal… nejistě? Proč? Stejně tak jako když jsme řekli Zoe, že i já jsem její bráška.
„Děje se něco?“ nechápavě se ho zeptám.
„Já… konečně jsem došel k závěru, že tě… miluju jako bratra.“ Odmlčí se. Kouknu do země. Takže… je konec. Všemu, Nebudeme nic víc než bratři. To jsem právěže nechtěl! Sakra! Co jsem udělal špatného?! „…Ale taky jako svého přítele.“ Pousměje se. Vytřeštím oči a šťastně se usměju. Tohle je jako pohádka. Přitáhnu si ho k sobě a po dlouhé době políbím. Bože, jak tohle miluju… Jak ho miluju! Shodím jej na gauč a líbám jej. Najednou na nás skočí někdo další. Zasměju se. Je to Zoe.

„Mám ty nejlepší milující se brášky na světě!“ vypískne a dá nám oběma pusinku.

Bill

Rozhodl jsem se tak, protože Tom měl pravdu. Nikdo to nemusí vědět, jak řekl. Doteď to nikdo nevěděl, ani my dva ne. Jsem tak šťastný. Mám rodinu! Sice ne úplnou, ale mám! Oba je obejmu.
„Tohle už není můj svět, ani tvůj, Tome, ale náš…“ políbím ho na rty a on mi polibek okamžitě opětuje.

KONEC