autor: GingerBalletGirl
Dívám se do stropu nehybným pohledem. Vidím jen bílou omítku a pak ozdoby po obvodu vysokého sálu. Všude kolem cítím vůni květin. Silnou, pestrou vůni. Musí jich tu být hromada. Rád bych si je prohlédl, ale nemůžu se otočit. Nemůžu se pohnout. Nemůžu stočit pohled, naklonit hlavu, pohnout prstem na noze. Jen ležím. A nemůžu s tím nic dělat.
Je to vážně absurdní, jak jsem se do toho uvrtal. Na svých cestách se rád chodím bavit. Bary, kluby, podniky s vysokým hodnocením v turistickém průvodci. Je to můj relax, nemusím vždycky pít, jen vstřebávám tu atmosféru. Občas jen sedím a dívám se kolem, jeden drink v ruce celý večer. Pozvání na parket zásadně odmítám. Nikdy jsem se nenaučil tančit. Se svou kostnatou postavou si připadám jako záchodový pavouk v posledních smrtelných záškubech. Drogám jsem taky nikdy moc neholdoval. Jasně, trávu zkusil snad každý, ale heroin nebo koks, to už je na mě moc, víte, co myslím.
Zrovna nedávno přišel do baru sympatický chlapík. Se všemi se bavil, popíjel, až kolem něho zbyl hlouček těch nejvěrnějších spolupopíječů. Včetně mě. Mluvil fakt zajímavě, každý na jeho slovech doslova visel, znáte ty ukecané týpky s neuvěřitelnou kadencí slov za minutu, které prostě nemůžete přestat poslouchat. Kolem jedenácté hodiny se nás zeptal, jestli něco bereme. Byl to slušný podnik, takže každý zavrtěl hlavou, že ne. Začal nám vyprávět o čistě přírodních prášcích, dovoz z Nizozemí. Žádné syntetické sračky, žádný chemický odpad, žádné ředění omítkou nebo pracím práškem. Jen rostlinný výtažek, jako aloe vera, jen se zajímavějšími účinky. Skoro jako tráva, akorát bez smradu a kouře. Vypadal to nevinně, jako tic tac, nebo jiné mentolky. Jednu jsem do sebe vážně hodil.
Bože, je mi jednadvacet a pořád jsem naivní spratek.
Poprvé v životě jsem protančil celou noc. Nevnímal jsem, co dělám, kdo se na mě kouká, nebo co mi kdo říká. Prostě absolutní mlha v mozku. Najednou bylo pět ráno, ani nevím, kdy ten čas tak rychle utekl, a vyhazovač mi řval do ucha, ať vypadnu, že zavírají. Dotančil jsem ven, kde už začínali první lidé chodit do práce. V krku jsem měl Saharu a potřeboval jsem se napít. Naproti přes ulici byla večerka, ale k ní jsem se už nedostal. Moje nohy mě přestaly poslouchat. Cítil jsem, že na nich stojím, že jsou moje, ale nedokázal jsem je donutit, aby se pohnuly. Povolily a já jsem klesal k zemi. Normální člověk by aspoň před sebe natáhnul ruce, ať si nenabije tlamu, ale ani ty se nechtěly hnout. Neovládal jsem své tělo. Tupě jsem dopadnul na chodník, bolel mě každý náraz na tvrdou zem, ale moje tělo bylo jako mrtvé. Jako.
Ležel jsem tam teprve pět minut, když mě objevil ranní pejskař. Vážně jsem se bál, že mě prošacuje a uteče s peněženkou, nebo mi ten jeho hafík ukousne něco životně důležitého. Zkontroloval mi tep, a nakonec zavolal záchranku. Šikovný chlapík. Jestli se odsud dostanu, pošlu mu dárkový koš. Čekal jsem, že mě naloží do sanitky na nosítkách s pár kapačkami v ruce.
Naložili mě na márách a v černé pytli. V tu chvíli jsem si myslel, že jsem vážně mrtvý. Tak takhle to vypadá? Zemřít? Spát? Nic víc? Tím to končí? Sanitář mi žádný tep nenahmatal, ale vždyť já cítím, že mi srdce bije! Slabě, ale pořád bije. V tom černém pytli jsem strávil snad celý den, než mě zase rozbalili na pitevně. Oh Bože! Musím ti poděkovat za svou rodinu, která odmítla pitvu. Možná by po pár řezech zjistili, že mrtvoly by krvácet neměly, ale ta bolest by mě zabila. Každý z těch nástrojů, které se zlověstně leskly vedle mojí hlavy, jsem si představil projíždět mým tělem. Chtělo se mi křičet, kopat, utéct, nebo snad jen mrknout, aby si někdo všimnul, že pořád žiju.
Nic. Moje tělo mě zradilo. Neudělal jsem nic.
Přes můj mrtvolný strach z otevírání hrudníku, jak jsem to mnohokrát viděl v kriminálkách, mi koroner jen odebral vzorek obsahu žaludku. Pak jsem putoval do „maskérny“, kde na mě navlíkli černý oblek, zamaskovali ránu na hlavě, nalíčili mě po vzoru zbytků make-upu, co mi na obličeji ještě zbyly. Tuším, že zrovna tomuhle se říká Poslední cesta. Poslední míle života. Žádná zelená míle. Normální, černá, smuteční míle do rakve.
Čímž se dostáváme zase sem. Ležím na svém vlastním pohřbu, poslouchám svůj vlastní epitaf a moucha mi leze po oční bulvě. Oko je zázračná věc. Za celé dva dny, co jsem paralyzován tou holandskou pilulkou, mi nikdo nezatlačil oči, jak se mrtvým obvykle dělá. Snad proto, že moje oči nevypadají ještě úplně mrtvé. Nebudou děsit truchlící. Doufám, že si někdo všimne, že ta jiskra v nich ještě nevyhasla.
Slyším hrkání lavic. Smuteční hudbu. Posmrkávání plačících pozůstalých. Kněz přestal mluvit. Šoupání nohou. Poslední rozloučení s mrtvým. Panebože, se mnou?! Rakev mine mnoho lidí, některé z nich ani neznám, tetičky z třetího kolene nebo sousedi z mládí. Každý se nade mnou pokřižuje. Neříkal jsem snad stokrát, že nejsem náboženský typ? Aspoň když jsem mrtvý, mě respektujte.
Mezi posledními se dostala na řadu i moje matka. Obličej má celý červený a oteklý od pláče. Vždycky byla krásná, i teď jí to sluší. V pravidelných intervalech jí otřásají už jen slabé vzlyky. Je v šoku. Oči vytřeštěné, tupé, nevnímající. Ani nechce vidět, co se stalo. Hned za ní jde otec. Ahoj tati! Díky, žes přišel! To je snad poprvé, co mě chceš opravdu vidět, a to ani nepotřebuješ půjčit prachy. Schovej svoje slzy. Nikdo se teď nedívá, nikdo tě soudit nebude. Pokračuj v cestě, uvolni místo k truchlení těm, co tu nejsou kvůli dědictví. Na jeho flek přichází Andy. Vole jeden. Máš doma ženu a dítě, a stejně si najdeš čas na pětihodinový let kvůli mně. Lepšího kámoše jsem snad neměl. Lásku a mír, kámo. Žeru tě. Žij dlouho a spokojeně.
Už jsem se bál, že zrovna on nepřijde, ale byl na řadě jako poslední. K rakvi se přišoupal svou houpavou chůzí, nikdy bych si ji nespletl ani ve stonohém davu. Volné oblečení snad poprvé v životě vyměnil za oblek, i když ten mu byl taky o pár čísel větší. Svoje dlaně opřel o okraj rakve, na každé ruce měl jinak zastřižené nehty kvůli hraní na kytaru. Plakal. A to mě děsilo nejvíc. On nikdy neplakal, ani když jsme byli malí. Já vždycky bulel u každé příležitosti, ale on byl vždycky ten utěšitel, který musel zůstat silný a zadržet slzy. A teď se mu ramena třesou vzlyky, vypadá tak zranitelně, slabě. Nepoznávám ho. Jako by z něj spadla ta skořápka drsňáka a zůstala jen rozteklá troska. Kdo jsi a co jsi udělal s mým namachrovaným dvojčetem? Proboha nebreč, ještě se taky rozbrečím. No tak, usměj se, chci tě ještě naposledy vidět se smát. Víš, že ten tvůj smích miluju, i když mám stejný, identický, ale v tom tvém bylo vždycky něco víc, něco šibalského a zároveň rozkošného. Každý tě za to zbožňoval, a já byl pyšný, že jsme dvojčata. Miloval jsem každou věc, kterou jsme sdíleli, i každý rozdíl, který mezi námi vzniknul.
Miloval jsem tvoji blízkost, a místo aby se to s přibývajícím věkem ztrácelo, jen to nabývalo na intenzitě, rostlo do nezákonných měřítek, přestávalo být normální. Bál jsem se každý den, že něco řeknu nebo udělám špatně, a všechno půjde do hajzlu.
Jo, miloval jsem tě.
Žádné dvojče by nemělo vědět, že ho jeho identický bratr miluje.
Možná je lepší, že teď se to už nikdy nedozvíš.
Nakonec jsi odešel i ty. Kostel ztichnul (až na tu mouchu). Všichni mě tu nechali, ani mi nezavřeli rakev, a věřte nebo ne, k večeru začíná být pěkná zima. Zavřel bych si ji sám, ale momentálně mám moc práce s umíráním. Ten život fakt přestává být sranda, navíc v tomhle stavu. Začínám se na to zpopelnění těšit.
Těžké dřevěné dveře se hlasitě otevřely. Někdo vešel. Blíží se pomalým, šouravým krokem. Houpavá chůze? Vrací se? Dochází do mého zorného pole. Tome!
Spustil ruku do rakve a hladí mě po tváři. Už nevzlyká, ale tvář má celou mokrou. Naklání ji ke mně a zůstává pár centimetrů od mého obličeje. Jsme tu sami. Celý život toužím takovou situaci zažít, a já se jí dočkám až po smrti! Osud má morbidní smysl pro humor. Slyším tě říkat, že jsi mě nedokázal ochránit, že jsem tvůj malý bráška, a přesto, že mě miluješ? Cože? Vážně jsi to řekl? Vážně tu jsi? Nejsi jen další drogová halucinace? Políbíš mě na ztuhle rty. Ne, žádná halucinace.
Sakra, drogo, pusť mě! Nech mě ho obejmout! Nech moje hlasivky mluvit, dvě slova stačí!
Nic.
Je pozdě.
Už odcházíš.
Jsem mrtvý, a stejně nevím, jak zemřu. Možná mě spálí, možná mi droga zparalyzuje i srdce, možná mi srdce praskne nad tím, co jsem právě viděl a slyšel. Možná tady v té zimě umrznu. To se v kostele sakra netopí? Trochu úcty k zesnulým! Potřebuju na záchod, mám žízeň, tlačí mě boty, co na mě navlékli. Jo, a taky vlastně umírám. Vždycky jsem se smrti bál, čekal bych, že při pohřbívání zaživa budu třeba… já nevím, aspoň panikařit. Ale já tady ležím úplně v klidu. Právě se tady mihlo asi 50 lidí, kteří mě nejspíš měli aspoň trochu rádi, když už sem přijeli. Člověk, kterého jsem miloval, mi vyznal lásku, aniž by to věděl. Po pěti letech jsem viděl otce a ani jsem na něj nemusel volat ochranku. Můžu být spokojenější? Teď už nemůžu žít, když jsem oficiálně skonal. Ale můžu v klidu odejít.
autor: GingerBalletGirl
betaread: Janule
WOW!Je to hodně zajimavá povídka…To s tou muchou nemělo chybu :DDD
Tak toto bolo hrôzostastné. brr mam zimomriarvky.
No sakra, s prominutím! Že ty jsi četla Kinga?
Proč je to tak krááátkééé!!? Bylo to vážně smutné a hrůzostrašné, i když napsané s vtipem. Hodně se mi to líbí a kdyby ten konec k tvé povídce tak neseděl, musela bych tě poprosit o jakékoli pokračování téhle hrůzostrašné cesty. Tohle téma se mi vážně líbí.
Panebože..mám husí kůži..to je dokonalé..hrůzostrašné..a já fakt nemám odvahu si to přečíst znovu
Prečítala som to na jeden nádych a poviem ti , že toto bolo niečo neuveriteľné. Absolútne som bola zvedavá na každé jedno nasledujúce písmenko a v kútiku duše dúfala , že sa prebudí , keď ho pobozká. A ono nie , neprebudil sa. Myslím , že teraz by ma nič neurobilo šťastnejšou ako pokračovanie tejto dokonalosti (so šťastným koncom). Ešte stále som tak trochu mimo a predstavujem is , aké to asi musí byť a… Neviem , zanechalo to vo mne asi najzvláštnejšie pocity , aké kedy vo mne poviedka nechala. Námet je proste perfektný , originálny a keby si tam dala ešte možno trochu monológu a viac zamilovaných pocitov , bolo by to jednoducho bezkonkurenčné , čo je nápadom samozrejme aj teraz <3 Ešte raz , dokonalé!
nemůžu se normálně nadechnout…
to bylo… to bylo šílené!
moje noční můra. já bych takhle umřel brzy. vyzkratoval by mi mozek. zešílela by mi mysl.
nevím, co psát. pořád tu třeštím oči a polykám slzy…
Tyjoo :)) toto je perfektné 🙂 milujem čierny humor ( a chodila som aj na tvoj blog, škoda, že si ho zrušila). Perfektný príbeh. Taký uvolnený a hrozne zaujímavý .. a aj keď je smutný, vôbec sa necítim smutná. Skôr zamyslený. Premýšlam, čo to mohlo byť za pekelnú pilulku, aké muselo byť sa pozerať na vlastný pohreb … a s tou muchou si zabila 😀 😀