It’s a Game 5.

autor: Helie

Ahoj všichni twincesťáci a (hádám, že převážně :D) twincesťačky. Nevím, jak moc bude tenhle díl navazovat, protože můj milý počítač si na mě vymyslel záludnou lest a zaviroval mi program, kde jsem měla všechny předchozí díly It’s a Game uložený… Takže se za případné nesrovnalosti omlouvám. Doufám, že se vám It’s a Game pořád ještě zamlouvá :D. Mějte se fajn 😉 Helie

Natálie s profesionální lehkostí nanášela na má přivřená víčka silnou vrstvu černých stínů. Těšil jsem se na výsledek její práce stejně jako vždycky. Konečně se budu cítit zase jako člověk.

„Co vlasy?“ zeptala se s odstupem, a když jsem proloupl jedno oko, spatřil jsem jak si zkušeným okem prohlíží své dílo.

„Na vlasy kašli,“ odtušil jsem pouze. Za normálních okolností by ani jeden z nás nezavřel pusu, ale kdykoli chtěla něčím načnout rozhovor, dostalo se jí jen zabručení nebo zdvořilé odpovědi. Později už rezignovala a sama se ptala jen na to nejdůležitější.

„Fajn, v tom případě jsem skončila,“ pokrčila rameny a sbalila líčidla do kabely k ostatním osobním věcem, které jsme v hale včera nechali.

„Jo, no, děkuji,“ pokusil jsem se o vstřícný úsměv, i když jsem jej nebyl moc schopný. Snažil jsem se Natálii nedávat za vinu, že se mnou Tom skoro nepromluvil a že si všímá jen jí. Věděl jsem, že si za to můžu hlavně sám, ale na někom jsem si to všechno vylít potřeboval. Navíc to pořád ještě byla Natálie, kdo Toma včera vyprovokoval…

Tiskovka probíhala stejně jako vždycky. Vedl jsem ji hlavně já. S vstřícným úsměvem jsem odpovídal na všetečné otázky, které vycházely z úst tlumočníka, pokud nebyly pokládané anglicky či dokonce německy, v takovém případě jsem na ně odpovídal rovnou. Vždycky jsem to byl já, kdo odpovídal, jen když se mnou ostatní v něčem nesouhlasili, nebo cítili potřebu něčím mé vyprávění doplnit, zasáhli do mého vyprávění.

Dnes se tlumočník ani moc zapojovat nemusel, redaktoři kladli otázky často v našem rodném jazyce, čímž se snažili akorát dostatečně vyšvihnout časopis, který zastupovali, před ostatními. Na nikoho z nás to moc dojem nedělalo, ale David byl po skončení rozhovoru příjemně rozčarovaný. Poplácal každého z nás po zádech a jen co nám pogratuloval k dobře odvedené práci, odtáhl si mě stranou.

„No, Bille, konečně mám pocit, že se ti dnes začíná dařit. Ten rozhovor se povedl, řekl bych, přímo mistrovsky! Myslím, že z tvých diplomatických odpovědí se jim nepovede vytáhnout žádnou špínu,“ mrknul na mě. Já jsem se ale nedíval na něj. Moje oči dopadaly přímo na záda mého bratra opírajícího se jednou rukou o stěnu. Věděl jsem, koho jeho záda ukrývají, už jen proto, že se z toho místa ozýval důvěrně známý odlehčený dívčí smích. Přestal jsem vnímat tok Davidových slov a zaměřil jsem svoji pozornost radši k rozhovoru, který se odehrával kousek od místa, kde jsme stáli.

„…někam zajít? Jsme tu poslední den a já ho nechci zbytečně promrhat na hotelu.“

„Myslíš, že se s tvým slavným ksichtíkem někam dostaneme, aniž by nám byla v závěsu banda fotografů?“

„Když ti slíbím, že do večera něco vymyslím, neodmítneš?“

„Samozřejmě, že ne,“ zachichotala se Natálie a já viděl její pracně udržovanou ruku, jak se ovíjí kolem Tomova krku.

„Bille? Bille! No tak, Bille!!! Vnímáš mě?!“ mával mi rukou před obličejem David.

„No jo, co jsi říkal?“ S hlubokým povzdechem mi zopakoval všechno, co říkal, ale mně z toho v hlavě stejně moc nezůstalo. Nebylo to důležité, ne tak důležité jako to, že Tom plánuje strávit celý večer s Natálií, i když mi jasně slíbil, že půjdeme někam spolu. Tohle jsem bral jako ten největší podraz, Davidova slova oproti tomu vůbec nic neznamenala. David odešel a já se s povzdechem opřel o nejbližší zeď. Hlavou mi pořád vrtalo, jestli mi Tom stojí za všechnu tu zlost a beznaděj. Avšak odpověď byla stále stejná: Jistě, že stojí…

Prudce jsem přirazil dveře pokoje, jako bych si chtěl všechnu zlost ventilovat na nich. Pravda je taková, že se nechci na Toma zlobit, nechci se s ním hádat. Jediné, co jsem si přál, bylo zalézt s ním večer do společné postele a klidně si jen povídat nebo… scházel mi pravidelný přísun drogy. Nepřišlo mi, jako by to bylo od našeho „sprchového povyražení“ sotva necelých dvacet čtyři hodin. Pro mě to bylo horší než několik let. Tak moc jsem chtěl mít Toma zase u sebe…

„Sakra, vážně nechápu, proč to děláš!“ vykvíkl jsem zoufale.

„A co dělám?“ zeptal se Tom s pozvednutým obočím. Všechno to na mě jen hrál, úplně všechno…

„Taháš se s Natálií, to děláš! Dnešek jsi slíbil mně!“ vztekal jsem se dál. Nemohlo mu uniknout, že se usmívá, kdykoliv se k němu při svém zběsilém pochodu po pokoji otočím zády. Kroužil jsem tam jako tygr lapený v kleci a dost podobně jsem si i vylíval vztek.

„Víš co? I když děláme různé ty hlouposti na podiu, snažíme se náš vztah ututlat. Dobře, když tebe nikdo s holkou nezastihne, je to pochopitelné díky tomu, že si stejně polovina lidí, kteří nás znají, myslí, že jsi gay, ale když nikdo neuvidí s holkama mě, nemyslíš, že to za chvíli začne někdo řešit?“

„Tím mi tu chceš jako tvrdit, že to děláš vlastně všechno pro naše dobro?!“ vykřikl jsem zoufale. Motala se mi hlava, netušil jsem, co si mám o tom všem myslet.

„Ano,“ přikývl Tom s vítězoslavným úsměvem, jako bych mu to snad hodlal sežrat i s navijákem. Zastavil jsem ve svém štrádování po pokoji přímo před ním a zpříma se mu podíval do očí.

„Já nejsem debil, Tome, i když se mi to pěkně snažíš vsugerovat. Chceš mě akorát trápit. Přijde mi, jako by ti na mně vůbec nezáleželo. Jako bych byl jen hračka, se kterou si užiješ a potom pro tebe ztratí význam,“ zhroutil jsem se na postel a zabořil v záchvatu pláče obličej do polštáře. To, co jsem řekl, jsem myslel smrtelně vážně. Pro Toma je tohle všechno hra, nic víc nic míň…

Dlouho obtěžovalo náš společný pokoj mrtvolné ticho prorážené pouze mými zoufalými nářky. Nevydržel jsem to dlouho a zvedl jsem hlavu z polštáře, abych se podíval po Tomovi. Seděl úplně stejně jako před chvílí, akorát teď mu po tvářích tekly slzy. Jen málokrát se stalo, že bych ho viděl brečet. On byl spíš ten typ, který se někam schová a tiše trpí, než aby dával svůj smutek na odiv, aby ho každý po právu politoval.

Teď svoje slzy nechal volně stékat, ani se nezabýval zbytečným stíráním. Celou dobu se díval na mě. Když si všimnul, že se na něj taky dívám, popadl na nočním stolku mobil a zavřel se v koupelně. Zvedl jsem se na posteli do sedu a následně se tiše odplížil ke dveřím do koupelny. Nechtěl jsem vědět, co tam dělá, chtěl jsem se jen omluvit hned, jak vyjde ven. Sedl jsem si ke dveřím a opřel si o ně hlavu plnou protichůdných myšlenek. Už jsem vážně neměl tušení, co si mám o tom všem myslet.

Od té doby, co je mezi námi daleko víc než bratrský vztah, jsem si byl vždycky pevně jistý, že mě Tom miluje. Dnes, hádám tak nějak někdy při mé schovávačce v kumbálku, mi došlo, že to tak přeci nutně být nemusí. A odpoledne jsem usoudil, že je to hra. Teď jsem si nebyl jistý ani jednou z možností a neměl jsem tušení, které chci uvěřit víc. Nejsnadnější odpověď bych stoprocentně dostal od Toma, ale co je mi to platné, když mé výčitky svědomí za to všechno, čím jsem ho rozbrečel, byly silnější, než touha znát jeho pocity.

betaread: Janule