Wicked Game 6.

*** Tom***

„Hele kámo díky za pokec, ale budu muset nabrat směr domov.“ Letmý pohled na display videa mě upozornil na to, že se blíží devátá hodina večerní a já, ačkoliv jsem měl v plánu vyhýbat se bratrovi snad donekonečna, jsem začínal cítit únavu. Zvedl jsem se z pohodlného semišového křesla, do kterého jsem během sledování jednoho filmu za druhým vyhloubil prdelí úctyhodný důlek :o). Potřásl jsem Jürgenovi rukou a pomalu jsem se vydal k domovu. Nespěchal jsem, protože už tam nebyl nikdo, na koho bych se mohl těšit. Měl jsem solidní depku a vlastně to na mě všechno dopadlo teprve teď. Věděl jsem, že bych se měl Billovi omluvit za včerejšek a taky za své chování z dřívějška. Ale já… neuměl jsem to. Jsem holt lidská děvka, která má místo srdce studenej šutr :o(

Zul jsem si boty a zamyšleně přešel do haly. V obývacím pokoji se ještě svítilo a před televizí seděl Bill spolu s Lily. Zastavím se v půlce pohybu a nějak se mi nechce dál. Slyším její zvonivý, příjemný smích. Bill jí cosi soustředěně vysvětluje… kdysi dávno si takhle povídal i se mnou. Nadechl jsem se a vešel do místnosti, kde seděli. Billova ruka na jejím holém koleni, její prsty klouzající po bratrově zátylku. Víc jsem vidět nechtěl a ani nemusel. Zabodl jsem pohled kamsi mimo ně, zdvořile odpověděl na pozdrav a vyšel do poschodí, do svého pokoje. Ani nevím, proč jsem to udělal. Pustil jsem si nějakou depresivní, pomalou písničku, která by se nejspíš líbila Billovi, mně ne. Ale momentálně vystihovala veškeré mé pocity… nebo spíš nepocity.

Vytáhl jsem za skříně svou cestovní tašku a pečlivě vybíral kousky oblečení, které budu během následujících dnů potřebovat. První vystoupení jsme sice měli domluvené až za dva dny, ale proč bych do hotelu nemohl odjet dřív? Dusil jsem se… bylo to poprvé za ty dlouhé roky, co jsem se doma necítil dobře. Nervózně jsem se snažil do tašky nacpat poslední kšiltovku, téhle se nevzdám ani náhodou! :o) Pokaždé však vyskočila ven a upozornila mě na přeplněný stav mého zavazadla. Nakonec jsem ji tam přece jen nějak narval. Vypnul jsem přehrávač, srovnal neustlanou postel a dovřel ventilačku okna. Došel jsem k zrcadlu a poopravil si dredy, které neposedně trčely, kam se jim zrovna zachtělo. Usmál jsem se na sebe a cvičně hodil pár póz pro objektivy fotografů a fanoušků, nezapomněl jsem je :o)

Přehodil jsem tašku přes rameno a seběhl schody. Nevím kolik jsem nahoře strávil času, faktem bylo to, že Bill už tu seděl sám a zíral na vypnutou televizi. Po chvíli mě přeci jen zaregistroval a překvapeně zamrkal.

„ty už… už jedeš? Proč nejedeš tak jako vždycky s celou kapelou?“ Otřel jsem si do kalhot zpocené dlaně a odhodlaně jsem se mu zadíval do očí…

„Protože já už to, Bille, taky nechci.“ Vešel jsem před dům a sevřelo mě nepříjemně studené počasí. Na letní dny tak nezvyklé. Po chvíli u domu přistavil taxík a já se nechal dovézt k hotelu, který jsme měli rezervovaný. Naštěstí to všichni vzali jako můj další rozmar a všechno mi zařídili. Byl jsem tak rád, že u vchodu nestepují žádné nedočkavé fanynky a že i na recepci proběhlo všechno hladce. Vešel jsem do mého a Billova pokoje a nasál neznámou vůni. Takhle to bylo vždycky. V každém hotelu další a další cizí vůně… každá se mi zapsala do paměti. A s touhle to nebude jinak.

*********

Dneska měli dorazit kluci a já se upřímně těšil. Neviděli jsme se se vším všudy dva týdny. A chyběli mi neskutečně. Ale nikdy bych jim to otevřeně nepřiznal, ještě by si o sobě začali myslet, ptáci jedni :o)) Stejně jsem poskočil radostí, když se ve dveřích objevila Gustavova rozčepýřená kštice.

„Hej, vole, nespíš?“ :o)) Musel jsem se začít smát. Konečně jsem byl zase mezi svými. Pozdravili jsme se a já měl co dělat, abych se udržel a neobjal ho :o)) Jsem dneska nějak naměkko. Po chvíli od výtahu došli i Bill s Georgem. Pomohl jsem Billovi se zavazadly, jak bylo jeho zvykem, nespokojil se s jednou taškou.

„Sejmi brýle, mafiáne.“ Rýpnul jsem si na adresu jeho nových, nezvykle velkých brýlí. Takovéhle gigantické jsem na něm ještě neviděl :o)) S odevzdaným obličejem je položil na noční stolek a mně se naskytl luxusní výhled na jeho fialovo-modré oko :o))) „Zajímavé stíny, Bille.“ :o))

Se zkřivenými ústy, která signalizovala, že si dokážu živě představit, jaká to byla pecka, jsem pozoroval Billovo oko, které hrálo snad všemi barvami duhy. Viděl jsem na něm, že se mi nehodlá svěřovat a já to po něm ani nevyžadoval. Pravda byla taková, že jeho důvěra v mou osobu byla natolik otupěna, že jsem ho do jisté míry chápal. Přesto jsem měl strach, co že se s Billem vlastně stalo. Opatrně jsem přešel o nepatrný krůček směrem k němu, a co nejjemněji jsem ho pohladil po zraněném místě. Bill i přesto bolestivě usykl.

„Bolí to moc, bráško?“

Bratr doslova utekl před mým motýlím dotekem a začal se zběsile přehrabovat v kufru. Georg na mě hodil starostlivý, nic nechápající pohled. Toho nepříjemného napětí mezi námi by si všiml i slepý. Odevzdaně jsem mávl rukou a doufal, že se v tom kluci nebudou moc pitvat a přičtou to Billovým měnivým náladám, které míval docela často. Tiše se vytratili z pokoje a téměř neslyšně za sebou přivřeli dveře. Možná měli strach, že by se mohli stát terčem příštího záchvatu Billova vzteku. No, ale Bill měl namířeno na úplně jinou osobu. Tím jsem si byl tak nějak jistý. Najednou jsem ani neměl náladu sdílet s Billem společný pokoj. Chtěl jsem utéct, ale nebylo kam.

Unaveně jsem se posadil na kraj postele, hned vedle Billových zavazadel. Ten svým neustálým poletováním a přehazováním věcí připomínal malou pilnou včeličku v úle. Ale stejně jsem si všiml, že se mu třesou ruce.

„Bille, nemyslel jsem to zle. Jen mě vyděsilo, že by ti někdo mohl ublížit. Když mi Gustav pošeptal, že se naše rocková hvězdička natáhla na schodech (řehtám se smíchy při té představě) uklidnilo mě to. Já… ty… stále jsi můj bratr. A já mám o tebe strach.“ Možná to z mojí strany vyznělo trochu křečovitě, ale já… nikdy jsem se neuměl dost dobře vyjádřit, ale tohle jsem myslel upřímně. Bill přitakal a přešel do koupelny, nejspíš se chtěl vykoupat po náročné cestě do hotelu… možná chtěl být stejně jako já na chvíli sám… se svými myšlenkami.

*** Bill***

Spokojeně jsem se uvelebil v chomáčcích kvalitní, voňavé koupelové pěny a vůně levandulí mě dokolébala téměř k polospánku. Odtušil jsem místo, kde jsem měl svou novou výstavní ozdobu a vybavil se mi bratrův letmý dotek. Tak nevinný, tak ohleduplný. Zapomněl jsem po tom všem, že když se Tom snaží, umí být až nesnesitelně jemný a něžný. Vlastně ani nevím, proč jsem ucukl… snad mě trápilo svědomí. Nu ano. Lhal jsem klukům a potažmo i Tomovi. Moje trapná historka o krkolomném pádu ze schodů se sice ujala, ale pravdy na ní nebylo ani za mák. Když za mnou včera večer přišel Andreas s tím, že se mi chce s něčím důležitým svěřit, neodmítl jsem ho jen proto, že byl naším dobrým kamarádem. Byl jsem opravdu unavený. Probral jsem se téměř dokonale, když mi s nevinným obličejíkem a třesoucí se bradičkou oznámil, že se zamiloval do Toma a že se mu s tím hodlá v nejbližší době svěřit.

Nejprve jsem nevěřil vlastním uším, pak jsem ujišťoval sám sebe, že Tom by si přeci někoho takového, jako je Andreas, nevšiml, no a nakonec jsem neuvěřitelně žárlil. Jako vždycky. Pryč byly výčitky a pocit ublíženosti. Chvíli jsem se to snažil zahrát do autu a přesvědčoval jsem ho, že Tom jeho homosexuální orientaci ani v nejmenším nesdílí. To ho však neodradilo. Tupě zíral na bratrovu fotku, která byla mou rukou pečlivě přišpendlena na ledničku. On… se zamiloval do Toma. Do mého bratra. Do mého Toma. Přešel jsem do agresivity a v konečném důsledku jsem se mu přiznal, že Toma miluji. Andrease to však neobměkčilo, suše se usmál a suverénně prohodil: „Já myslím, že jsme rovnocennými soupeři, Bille a nehodlám se Tomího vzdát. Nemysli se, že ti ten tvůj nevinnej ksichtík v něčem snad pomůže. O to se postarám.“

Jak nechutně zněla zdrobnělina Tomova jména právě z jeho úst. Jeho slova na mě působila jako rudý hadr přehozený přes rohy býka. Jednu jsem mu natáhl, až to zamlaskalo. No a on mi to vrátil s poněkud větší razancí. Uf, a vůbec nevím, jak dál. Nehodlal jsem dál hrát na bratrovy city spolu s Lily, to by v téhle chvíli asi nemělo smyslu. Musím na něj chytře. Proč je pořád tak složité přenést se přes to všechno? Spolu s unaveným zafuněním, které by mi záviděl i slon, zmizela moje pečlivě natupírovaná hlava pod vodou.