autor: Cinematics
Bill je v šoku, Tom je rozčílený
Bill a Tom se společně vysprchovali, společně se oblékli, a Tom sledoval, jak se Bill maluje a dělá si z vlasů lví hřívu. Když byl konečně hotov, všichni tři nastoupili zase do auta (auta vždycky nenáviděla výšku Billových vlasů) a odjeli na rychlou návštěvu do cukrárny.
Simone si lakovala nehty, nejspíš znovu, jelikož jí to Andreas viděl dělat ráno, a hned ožila, když tři chlapci vešli dovnitř.
„Tak, jaká byla noc?“ zeptala se Simone a Tom se začervenal.
„Ani se neptej, mami,“ přerušil ji Andreas. „Bill se rozhodl mě informovat, že, a cituji, se mu podařilo dostat Toma po setmění na druhou stranu.“
„Takže mi říkáš, ať se neptám, a pak mi to stejně řekneš?“ zavrtěla Simone hlavou, ale usmála se a začala se smát. „Jsem ráda, že jste se bavili.“
„Neuvěřitelně! Tomi a já pojedeme ještě jednou kempovat, než skončí léto, jestli to je možné. Bože, mami, ten ostrov je tak úžasný a – oh, než zapomenu,“ přeběhl Bill k Simone a pořádně ji objal. „Děkuju, že jsi nám dovolila být přes noc pryč.“
„Ah, o to si nedělej starosti. Pro své chlapce cokoliv.“
„Takže mě necháš jít na ten koncert v-„
„Ne, Andreasi. Je to čtyři hodiny cesty… to je něco naprosto jiného.“
„Do háje,“ zaúpěl a Bill s Tomem se zasmáli.
„Jdeme jíst do restaurace,“ řekl Bill rychle. „Měla bys zavřít obchod a jít s námi! Táta taky. Rodinná věc.“
„Nemůžu, drahoušku, ale díky za pozvání.“
„Fajn…“ našpulil Bill rty a Simone se zasmála.
„Bude to pro vás sranda, jen vy tři.“
„Tři bratři,“ odpověděl Bill šťastně.
„Děsivý…“ řekl Andreas s úšklebkem a Simone protočila oči.
„Myslím, že je to sladký. O všech z vás přemýšlím jako o svých synech… počkat… to zní děsivě.“
„Já ti to říkal!“
„No jo… bavte se, kluci, a uhněte z cesty, blokujete mi dveře.“
Všichni tři se otočili a všimli si, že opravdu blokovali skupinku třináctiletých, kteří se snažili dostat dovnitř. Všichni Simone zamávali, než prošli kolem skupinky, a nastoupili do auta; rychle jeli k nejbližší restauraci. Bill se vrátil zpátky ke svým zvykům, zpíval si texty s každou písničkou, která přišla do rádia; jako by slyšel každou písničku na světě minimálně dvanáctkrát. Tom se kvůli tomu celou cestu usmíval.
Když zaparkovali na kraji silnice, nechtělo se jim jet až na parkoviště, všichni tři vběhli dovnitř, jako by už celé dny nejedli. Usadili se, čekali, a povídali si během toho, co čekali na svá jídla.
„Tak, Tome,“ začal Andreas. „Narozeniny máš za týden… máš už něco vyhlídnutého?“
„Jen kytaru, vážně…“
„Ooh, ty chceš začít hrát na kytaru, Tomi?“ vložil se do toho Bill a Tom přikývl.
„Možná bychom s Billem mohli nastřádat nějaké peníze, aby se něco stalo… Vím, že jsi chtěl jednu k Vánocům.“
„Na tom vážně nezáleží. Můžu si nějakou koupit sám.“
„Ne,“ nesouhlasil Bill. „Jsou to tvoje narozeniny, máme ti dát dárky. Nemáš si je kupovat sám, to by bylo směšný…“
„Jo, ale…“ Tom se zastavil a pak zblednul. „Kurva.“
„Co?“ zeptali se unisono, než se podívali na zdroj toho, proč Tom ztuhnul a naklonil se.
U dveří stáli, čekali na usazení, Schäferovi. Bill cítil, jak se mu začaly kroutit vnitřnosti a Andreas měl pocit, že se mu vaří krev, zatímco Tom necítil nic jiného než strach a paniku. Nervózně si hrál s rukama a Bill se okamžitě posadil vedle něj; namačkal ho tak mezi svého přítele a bratra.
Andreas pohladil Toma po koleni a Bill ho pevně chytil za ruku, oba dva doufali, že by dokázali zamezit Tomovu strachu; přeci jen, s Gustavem tu byli taky pan a paní Schäferovi, takže nikomu nic nebude moct udělat ani nikomu ublížit. Naneštěstí na tom nezáleželo, protože Tom se třásl; topil se v panice.
„Tomi, jsme v pořádku,“ řekl Bill tiše, ale Tom zůstal ticho.
„Všichni tři odsud odejdeme najednou; kdyby nás Gustav chtěl z nějakýho pitomýho důvodu sledovat,“ dodal Andreas a Bill přikývl, Tom nehnul ani brvou.
„Potřebuju na vzduch,“ řekl nakonec Tom, a tak se Andreas s Billem rychle postavili a dovedli Toma ven.
Tom se ani nechtěl dotknout kliky od dveří, a Bill se kvůli tomu začal mračit, i když to tak nějak čekal; a tak otevřel dveře on. Když vyšli ven, postavili se ke zdi a Andreas si vyndal cigaretu, zatímco Bill si nebyl jistý, zdali se má dotknout Tomova obličeje nebo ho políbit, tak jak chtěl. Jak daleko se Tom vrátil?
„Tomi, chtěl by ses jít projít?“ zeptal se Bill a Tom přikývl, než se natáhl po Billově ruce a oba dva vyšli na malou obchůzku kolem budovy, nechali stát Andrease s cigaretou v ruce před dveřmi.
Když šli, Tom se otočil k Billovi a jemně ho přitiskl ke zdi; rty se okamžitě přitiskl na Billovy, byl to krátký, ale naprosto sladký polibek. Bill šokovaně zamrkal, čímž se Tom ještě víc začervenal.
„Promiň…“
„Neomlouvej se, Tomi.“
„Jen ty jsi bezpečný…“
„Hele, jestli ti líbání mě pomáhá, pak si připrav rty, protože ti přinesu ten nejlepší pocit na světě!“ řekl Bill se smíchem.
„Co tady dělá?“ zeptal se šeptem Tom a Bill se zamračil.
„Šel se s rodiči najíst?“
„To… nepracují nebo něco? Proč jsou tady?“
„Nic neudělá, Tomi,“ vzal ho Bill za ramena a otočil ho tak, že byl Tom zády ke zdi. „Ochráním tě, jestli se o něco pokusí.“
„Myslíš, že to zvládneš?“
„Možná… možná jsem slabý, ale adrenalin je šílená věc. Vlastně před lety bylo ve zprávách, že čtyřletá zvedla auto ze svého otce, když měli bouračku a auto toho tátu přimáčklo k zemi. Taky to zvládla! Dostala ho ven! Bylo to totálně šílený, ale myslím… ty nejšílenější věci se dějí a já tě miluju až moc na to, aby ti Gustav něco provedl…“
„Můj rytíř v blyštivé zbroji,“ řekl Tom s úsměvem.
„Už vím, jaký kostým budu potřebovat příště!“ řekl Bill nadšeně, než zvážněl. „Jsi v pohodě?“
„Jsem nervózní…“
„Dobře, no a budeš v pohodě?“
„Nevím… Jsem neklidný a nervózní a prostě… se cítím strašně.“
„Cokoliv, co můžu udělat, Tomi?“
„Polib mě?“
Bill udělal to, co si Tom přál, dal mu jemný polibek, než Tom vydechl, přikývl a semknul pěsti. Odstoupil od zdi, vzal Billa za ruku a šel s ním zpátky.
Vedl si dobře, ten kompulzivní nepříjemný pocit byl už už pryč, dokud neviděli něco, z čeho se jim oběma zvedl žaludek. Zrovna když zahnuli za roh, Andreas přirazil Gustava ke zdi a šeptal mu něco do ucha, oba věděli, že to nebude nic hezkého.
Tom panikařil. Jeho vnitřnosti jako by hořely a ruce měl zpocené. Okamžitě se pustil Billovy ruky a prostě tam jen stál, neměl tušení, co se děje, a absolutně nevěděl, co dělat. Bill se posunul z nohy na nohu, trochu se zahoupal v kolenou a snažil se něco vymyslet, cokoliv, něco, aby věci byly lepší.
„Jděte domů,“ zakřičel Andreas, otočil se na Billa s Tomem. „Vezměte si to zatracený auto a jeďte.“ Hodil jim klíčky a Bill je rychle sebral ze země; vzal Toma za rameno a táhl ho k vozidlu.
Věděl, že by se Toma neměl dotýkat, ale co jiného měl dělat? Někdy se Tom prostě nehýbal, a když mu někdo chtěl pomoci, musel se ho dotknout, jinak by tam zůstal stát navždycky. Když se konečně dostali do auta, Bill se rozhodl, že Toma připoutá; jen pro případ, že by se Tom nechtěl pohnout a udělat to sám. Potom, co se stalo na ostrově, Bill neměl ani tušení, co se děje.
„Nejezdi,“ zašeptal Tom a Bill se na něj zvědavě podíval.
„Proč?“
„Prosím? Jen tady zůstaneme.“
A tak Bill udělal, co Tom chtěl. Seděli v autě a dívali se na to, co se před nimi dělo. Andreas stále držel Gustava u zdi a křičeli na sebe.
„Myslel jsem, že znáš pravidla, Gustave,“ zasyčel. „Myslel jsem, že ti to minule Georg kurva vysvětlil.“
„Říkám ti! Přišel jsem si ven zakouřit! Ani jsem vás neviděl.“
„Blbost, Gustave! Díval ses přímo na mě a schovával se u stolu za svou mámu. Za jak velkýho debila mě kurva máš? Myslím, kurva, Gustave, ty víš, že nejsem zasranej násilnickej člověk, ale už mě fakt nebaví tahle tvojeposraná hra.“
„Slez ze mě, do prdele, Andy,“ odsekl Gustav a tvrdě do Andrease strčil.
Andreas zacouval, Tom si tahal za pás, a okamžitě, když se odpoutal, vyběhl co nejrychleji tam, kde stál Gustav. Dal mu pěstí přímo do obličeje, co nejvíc to šlo.
„Tohle je za Andrease!“ zakřičel, než mu dal ještě druhou ránu. „A tohle je za Billa!“
Zatímco si Gustav držel krvácející obličej, Tom se ujistil, že je Andreas v pořádku, než oba dva zaběhli zpátky k autu a Bill znovu ilegálně odjel domů; srdce mu tlouklo tak rychle, že ani nesundal nohu z plynu a Andreas mu musel neustále říkat, ať si dává pozor na rychlost.
„Kriste,“ vydechl Bill, podíval se na Toma, který si tiskl ruku.
Zaparkoval auto vedle obrubníku u nich u domu a okamžitě se zeptal, jestli mu může ruku zkontrolovat. Tom plaše přikývl, byl zahanbený, že ho Bill viděl to udělat, a natáhl ruku k Billovi.
„Musels ho uhodit fakt silně, když i ty krvácíš,“ pípnul Andreas a naklonil se dopředu, podíval se na Tomovu ruku.
„Bolí to.“
„Půjdeme dovnitř a dáme na to led, ano? Teď jsem na řadě já ve hře na doktora.“
Tom přikývl a všichni tři si pospíšili dovnitř; naprosto zapomněli na to, že měli hlad, Bill Toma posadil ke stolu, zatímco Andreas hledal dezinfekci a Bill dostal z mrazáku led.
Tomova ruka vypadala příšerně. Byla přes kloubky jasně červená, natržená a krev mu na ní zdobila kůži, Bill se mračil. Věděl, že to muselo bolet, ale modlil se, aby to nebolelo až moc; nikdy nechtěl, aby byl jeho Tomi v bolestech. A tak si dal Tomovu ruku k obličeji a políbil ho na dlaň; Tom se usmál.
„Stále nervózní?“
„Spíš zlobirózní,“ zažertoval Tom. „Já… nevím, proč jsem to udělal.“
„Já vím proč.“
„Dobře, tak vím, ale… nemůžu uvěřit, že jsem to udělal!“
„Cítíš se z toho špatně?“
„Ne.“
„To je dobře. Víš, jak bránit mou čest, Tomi.“
Bill se trochu začervenal a Tom se zasmál; všechna nervozita byla pryč a namísto toho pulzoval adrenalinem. Tom teď už Billův příběh chápal, jak z vás adrenalin dokáže udělat superhrdinu; naprosto se teď tak cítil. Jediný problém byl, že se bude muset vypořádat s následky svých činů.
„Tady,“ řekl Andreas sladce a položil na stůl lékárničku, nandal si latexové rukavice; jen pro případ.
Nalil Tomovi přes kloubky Polysporin a Bill mu na ruku položil chladící sáček. Tom jim poděkoval a vydechl; ruka ho šíleně bolela a tělo se mu ještě z toho všeho třáslo.
„Co řekneme mamce?“ zeptal se Andreas a Tom pokrčil rameny.
„Všechno…“
„Nebude moc nadšená… málem mi jednu vrazila, když jsem jí řekl, že jsem ho uhodil.“
„No možná Gustavovi konečně dojde, že se s ním nechci bavit, a konečně vás nechá na pokoji…“
A přesně k tomu se to všechno sešlo. Tomovi bylo jedno, že Gustav obtěžuje jeho, vadilo mu, že obtěžuje lidi, které má Tom nejraději. Tom se dokázal vyrovnat s obtěžováním, vyrovnával se s ním ve škole od jiných studentů, kteří si mysleli, že jeho stav a návyky jsou srandovní; ale Gustav naprosto překročil meze.
Kdyby měl předtím trochu víc síly, dal by Tom Gustavovi do obličeje hned, jak poprvé položil prst na jeho nádherného přítele, ale naneštěstí se k tomu dřív neodkázal přinutit; ale teď si to vynahradil a použil všechnu svou sílu, kterou dokázal nahromadit k tomu, aby Gustavovi ublížil, jak nejvíc to šlo.
„Myslím, že půjdu k sobě do pokoje a počkám, až se rodiče vrátí,“ řekl Tom tiše, než se omluvil a odešel nahoru.
Bill a Andreas se na sebe nejistě podívali, než Bill následoval Toma a tiše mu zaťukal na dveře od pokoje. Tom mu řekl, aby šel dovnitř a on i přesto na chvíli zastavil mezi dveřmi.
„Nejsi šťastný.“
„Jsem jen… zmatený.“
„Chceš si o tom promluvit, Tomi? Jsem vážně dobrý v naslouchání, lepší v mluvení, ale stejně jsem v tom dobrý. To víš.“
„Nevím, co bych teď měl říct…“
„Budu ti vadit, když ti zahraju na čelo?“
„Ne, bože, ne… jen do toho.“ Tom miloval, když Bill hrál pro něj.
Bill jen nadšeně přikývl a posadil se za svůj instrument, zahrál několik falešných not, jen aby vyloudil úsměv na Tomově tváři; povedlo se. Bill se šťastně zasmál, než se rozhodl hrát jemnou melodii, tu, kterou si zrovna vymyslel; něco, co ještě nikdy předtím nehrál.
Tom ležel na posteli, položil se na bok a sledoval, jak Bill vytváří melodii, veselou a smutnou zároveň. Bill měl v obličeji znovu ten výraz, který Tom miloval; zavřené oči, pusu soustředěně otevřenou, hlavu skloněnou tak, že se rty dotýkal čela.
Tom se k němu chtěl připojit, hrát na piano a znovu se s Billem spojit skrz vibrace zvuku, ale jeho ruka bolela, zabručel nespokojeností.
„Vždycky jsem si přál být dobrý v psaní textů,“ zamumlal Bill, zatímco dál hrál. „Rád bych ti někdy udělal koncert.“
„Vsadím se, že jsi fantastický… Bille, jsi dobrý ve všem.“
„To nene! Neumím matiku, neumím plavat, dokážu sestavit kolo, ale nedokážu na něm jezdit, neumím kreslit, nikdy jsem nebyl dobrý v tom být potichu, a nejsem dobrý v pískání při nadechování… dokážu pískat, když vydechuju, ale naopak ne. Je to frustrující.“
„Jo, ale vsadím se, že kdyby ses o všechny tyhle věci opravdu pokusil, tak že bys v nich hned byl úžasný.“
„Pochybuju,“ řekl Bill a trochu se zasmál. „Ale díky, Tomi.“
Tom jednoduše přikývl, než se otočil na záda a díval se na mapu na stropě. Snažil se nemyslet na to, co řekne mámě a tátovi, ale naštěstí Billova hudba dobře fungovala. Bill ještě nějakou dobu hrál, než Simone vletěla dovnitř, a Tomovi se chtělo zvracet.
„Tys uhodil Gustava!?“ zaječela opravdu hlasitě a Bill jí málem zatleskal za to, že je tak hlasitá, věděl ale, že by neměl.
„Já…“
„Strčil do Andrease,“ přerušil ho Bill. „A Tom ho jen bránil.“
„No to to sakra trvalo!“ odpověděla a oba chlapci na ni koukali s očima dokořán; samozřejmě, že Bill se trošku zasmál. „Chci říct, dobře, vím, že násilí není nikdy správný… ale opravdu… dobře pro tebe, Tome… žes takhle sebe a Andrease bránil.“
„A Billa…“
„Ale očekávám od tebe, že se omluvíš… možná ne jemu, ale určitě jeho rodičům.“
„Já vím, omluvím…“
„Jak jsi na to přišla, mami?“
„Schäferovi volali do obchodu, došlo jim, že tam budu já, když tam vy tři nejste… nemusím snad říkat, že nebyli nadšení a já nemůžu říct, že bych taky nebyla naštvaná, ale sakra… Gustav si o to říkal.“
„To opravdu,“ řekl Bill nepřítomně.
„Schäferovi a já jsme se dohodli, že si sedneme, všichni. Gustav, vy dva, a Andreas. Tohle vážně musí přestat, kluci. Jak je na tom tvoje ruka, Tome?“
„Krvavá a zhmožděná,“ řekl zahanbeně.
Tom si dělal starosti, že po tomhle o něm bude jeho mamka smýšlet jinak, a ještě víc se bál, že se k němu bude Bill chovat jinak. Po tom, co byl s Billem na ostrově tak prudký a dominantní, se bál, že se Billovo myšlení naprosto změnilo, a tak teď měl pocit, že zarazil poslední hřebík do rakve. Co když ho začnou nenávidět?
„Jen si na to dál dávej led… už nechci, aby se to opakovalo, Tome. Dobře?“
„Nebude.“
„Jinak,“ řekla Simone a klekla si vedle Tomovy postele. „Jsem hrdá, že se konečně dokážeš za sebe postavit.“
Pohladila ho po noze, zeptala se, jestli něco nepotřebuje a odešla, když řekl, že ne. Bill se přesunul přes pokoj a posadil se vedle dredáče, nenáviděl, jak smutně a zahanbeně vypadal. Otřel se stranou obličeje o Tomovu tvář a vydechl.
„Prosím, nebuď tak nešťastný…“
„Jsi na mě naštvaný?“
„Nikdy!“
„Bojím se, že protože jsi říkal, že si myslíš, že se měním a že tě už nebudu potřebovat…“
„O to se už nebojím. Chci říct, jo, rozhodně ses změnil, ale nezměnil ses tak, že bys nebyl tím, čím jsi nebo co jsi, jen si nechal ze sebe vyjít svou druhou stránku a já jsem rád. Říkal jsem ti to už, miluju všechny tvoje stránky. Prosím, prosím nebuď smutný…“
„Nechci mluvit s Gustavovými rodiči.“
„Já taky ne… ale možná pak budou věci v pořádku.“
„Možná…“
autor: Cinematics
překlad: LilKatie
betaread: Janule
Super
♥
je to tak wrrrr k*revsky skvělá povídka^^
zkoušel si taky někdo písknout si při nadechnutí jako já? :D:D:D
Je hezké, že se Tom odhodlal a dal Gustavovi ránu 🙂 Snad už s tím Gustav přestane 🙂
Děkuji za překlad ♥
Super Tom, Gustav sito zaslúžil. Som zvedavá ako si to vytikaju spološne. úžasná poviedka, rychlo dalej.
Bylo to skvělý, jak se Tom konečně odhodlal a postavil se za oba dva, jak za Billa, tak za Andyho :)Skvělý díl.
Samozřejmě překlad taky 🙂
[4]: Jo:DDDD
Jinak.. Perfektni! A Tomi je statecny^^
Já ten jejich vztah zbožňuju. Kdykoli to čtu, mám tendence se jen a jen usmívat! Líbí se mi Tomův strach a taky to, jak dal pěstí Gustavovy! A Andreas je tady naprosto bezkonkurenční! Bude mi to ty dva následující čtvrtky scházet, ale už teď se těším, až to pěkně doženu ]:->
Tyjoo.. Georg je strašne hustý 😀 ale Tom viac 🙂 Dobre že Gustavovi prisušil rovno dve . Bill je naprosto dokonalý , som ním očarená 🙂 A moc sa mi páči , ako na Toma pôsobí .. aww 🙂 rozkošné