Innocent BawdyHouse II 66.

autor: Clarrkys & Disturbed Angel

Bill

Polibky ti celou tu dobu oplácím a trochu víc se na tebe natisknu. Chci tě začít líbat na krku, ale ty sám mě předběhneš a během pár vteřin cítím vlhké, ale horké polibky na svém krku. Přivírám oči a tiše oddechuju. Rukou tě hladím po zádech a jedu výš, až ti bříšky prstů začnu jemně třít kůži za krkem. Po chvíli už máš tričko dole a já vzdychnu, když se polibky z mého krku náhle přenesly na mé břicho a po několika okamžicích i na podbřišek. Prohnu se v zádech a vydechnu. Polívá mě horko. Tvoje ruce na mých stehnech téměř nevnímám, ale tlumeně vzdychnu znova, když mě bez jakéhokoli varování vezmeš do úst. V ruce drtím prostěradlo a začínám se potit od horka, které mi přechází neustále po zádech.

„To… Tome, dost,“ šeptnu a Tom překvapeně přestane a kouká na mě. Přitáhnu si ho na ramena k sobě a lehce syknu vzrušením, když se bříškem otře o mé vzrušení. „Chci, abys byl ve mně,“ šeptnu a Tom se hned usměje a lehce přikývne. Na nic nečekám a rukama ti začnu stahovat boxerky. Rukama ti lehce jezdím po zadečku, až přejdu dopředu a chytnu tě pevně do ruky, se kterou začnu pohybovat. Tom sám mě po chvíli tichých stenů zastaví, roztáhne mi nohy a pomalu do mě pronikne. Nejdřív přivřu oči, je to nezvyk po takové době, ale když se uvolním, začne mě naplňovat Tomovo teplo.
Netrvá to ani pár minut, když se pohybujeme ve společném tempu. Já ovšem začnu na Toma zadečkem víc dorážet a zrychlovat. Sám se vezmu do ruky, ale Tom mi ji odstrčí a rychlé pohyby dělá sám. Nevím za jak dlouho, jestli za 5, 10 nebo 15 minut, ale vyvrcholíme takřka úplně stejně a taky se stejně prohneme v zádech. Oba zůstáváme ve stejné poloze pár minut, než si Tom lehne vedle mě.

„Miluju tě,“ šeptne a lehce mě políbí na tvář.

„A já tebe,“ řeknu tiše a už se zavřenýma očima.
Usnul jsem hned, ale zase se brzo vzbudil. Všude byla tma a slyšel jsem, jak Tom oddychoval. Přes okno dopadalo do pokoje od měsíce lehké stříbrné světlo, tak jsem mohl vidět Tomovu siluetu na posteli. Potichu jsem vstal a šel dolů do kuchyně. Napil jsem se a zjistil, že je půl jedné ráno. Z okna jsem pozoroval měsíc, který byl skoro v úplňku. Prostě nemůžu spát. Nevím proč, ale nejde to. Mám i prášky na spaní, ale když si je dám, spím dvě, tři hodiny a pak se stejně probudím a nemůžu usnout. Povzdechnu si a jdu pomalu nahoru zpátky do pokoje.

Tom

Probudí mě nějaké šustění na posteli. Ještě ani nestihnu otevřít oči a hned mám v mysli to, co se před chvílí stalo. Podvědomě se začnu usmívat a až pak se kouknu, co se děje. Donutím se otevřít unavené oči a uvidím, že si leháš do postele.

„Kde jsi byl?“ šeptnu. Posunu se víc na kraj, abys měl místo, když si uvědomím, že jsem ležel přesně uprostřed. Hned na to si zívnu.

„Byl jsem se napít, nemůžu spát.“ Odpovíš tiše a pomalu ulehneš do postele vedle mě. Hned se zase přisunu blíž k tobě a dovolím ti, abys ulehl na moje rameno, jednu ruku mi položíš na hruď. Zase se musím pousmát, je to krásný hřejivý pocit.

„Jak to?“ Zašeptám a než se dočkám tvojí odpovědi, přemůže mě znovu spánek.

*

Znovu se proberu až ráno a začnu šmátrat rukou po posteli okolo sebe. Nic nenahmatám. Po pár vteřinách otevřu násilím oči a zjistím, že jsem ve tvém pokoji už sám. Pomalu se posadím, oblíknu si jenom spodky a vyjdu na chodbu, abych zjistil, co se děje. Uslyším, jak mluvíš dole. Usměju se a seběhnu tam. Sedíte všichni v kuchyni u stolu, ty dáváš jíst Amy a mamka snídá, o něčem se bavíte.

„Ahoj,“ pozdravím a zamávám vám. Tobě ještě věnuju šibalský pohled se svádivým mrknutím oka a rozzářím se, když se trochu začervenáš. Odejdu do koupelny, kde si dopřeju pořádnou sprchu, jsem ještě z toho včerejška ulepený. Až když na mě začne téct proud horké vody, uvědomím si, že mě bolí hlava. Nevím, kdy to začalo, poslední dobou mě bolí pořád, už jsem si na to zvykl. Jenže teď bolí celkem dost, možná bych si měl dát takovou nějakou malou pauzičku od ‚náročnějších‘ akcí. Potom se oblíknu do čistého oblečení a sejdu dolů za vámi. Vezmu si ze stolu krajíc chleba a džem a sednu si ke stolu.

„O čem se bavíte?“ S úsměvem se chystám připojit do vaší konverzace.

Bill

„O všem možném,“ řekne mamka a všichni lehce přikývneme. Tom si sedne za stůl a hladově se pustí do svého talíře plného snídaně. Na Toma byl vždy skvělý pohled, když jedl. Pokud mu něco chutná, tak je radost se na něj dívat. Amy se začne hlasitě ozývat a kňučet a potahovat. Položím ji na zem a ona hned začne ječet jak na lesy. Máma se hned po ní začne natahovat se slovy jako: ‚beruško‘, ‚chuďátko‘ a ‚pojď za mnou, koblížku‘.

„Ne!“ řeknu rázně. „Nech ji tam. Nemůže se pořád nosit na rukách,“ řeknu na mámu a pak se otočím k Amy. „No, no, přece se nic neděje. Amy, kde máš berušku?“ zeptám se a malá utichne. Několika rychlými tempy se dostane k lednici, kde je až dole, aby na něj dosáhla, magnet berušky. Pousměju se, když ke mně natahuje ručičku i s magnetem.
„Nechci, aby byla rozmazlená, i když je jedináček.“

*

„Tak myslím, že už mou pomoc nebudete potřebovat. Kdybyste přece i tak něco potřebovali, kontakt na mě máte,“ pousměje náš ‚terapeut‘. Přikývnu a ještě mu za všechno poděkuju. Je to přesně 4 týdny ode dne, kdy jsme u něj byli poprvé a za tu dobu se toho dost změnilo. S Tomem jsme se za tu dobu párkrát pohádali, ale myslím, že i tyhle hádky k něčemu byly. Amy už chodí skoro sama. Vždycky se drží stolu, pak se ho pustí, udělá pár krůčků, a když zjistí, že se na ni díváme, tak spadne na zadek. Už taky říká pár slov, ale není to nic nového. Už pár týdnů umí táta, baba, dede a hlavně bebe. To znamená beruška. Miluje berušky. Ať jsou to dřevěné hračky, plyšová zvířátka nebo nálepky na stěnu. S Tomem jsme se taky dohodli, že zůstane doma s malou. Já teď chodím do práce častěji. Je to třeba jen 3x nebo 4x týdně, ale peníze dostávám slušné. Než aby měl Tom práci, která by ho nebavila, tak ať se radši stará o malou. Prvních pár dnů mi sice volal do práce, kde máme to a co má dělat s tím. Ale stačilo pár dalších dnů a zvládal to i beze mě.

Jediné, co se nezměnilo, je moje nespavost. Občas jsem bezradný. Někdy usnu i přes den na gauči, ale většinou jen na pár minut. Už jsem byl u nějakého doktora, ale jeden do mě valí prášky a druhý zase samé přírodní látky, čajíčky, bylinky, zeleninka. Už toho mám dost.
Zrovna jdu z práce, a když chci odemknout dveře od bytu, všechny moje složky s náčrty, skici a vzory látek a jiného, spadnou na zem. Zakleju a začnu to všechno sbírat.