Ztroskotání 11. (konec)

autor: Terý

Bill:

Já tak nesnáším, když musím chodit pro vodu. Je to strašně daleko a akorát namáhám nohy. Chtěl bych být doma. Tam bych si došel jen ke kohoutku a byl by klid a nemusel bych chodit různýma cestičkama v lese. Tady musíme projít celým lesem, a ještě kousek přes pláž, na které jsem se tenkrát vynořil. Musíme přes celý ostrov. Jak říkám, je to hrozně dlouhá cesta.

„Bille, no tak pojď,“ postrkuje mě Mike. „Jestli půjdeme tímhle tempem, tak zpátky dojdeme za tmy, a to bych nechtěl, takže si pospěš! Nebo tě mám snad vzít na záda?“

„To by bylo nejlepší,“ zasměju se.

„Ale no tak pojď…“ vezme mě za ruku a táhne mě po pláži dopředu. Když se podívám k moři přijde mi, jako bych tam něco viděl. To-to se mi snad zdá.

„Mikeu?“

„Hmm…“ otočí se.

„Vidíš to?“ zeptám se a ukážu kamsi do moře.

„Eeee… Co? Prosimtě, Bille, pojď!“ znovu mě zatáhne za ruku.

„Ne počkej, to je…“ trochu zaostřím na věc, která se přibližuje k ostrovu. „…to je loď. Mikeu… To je loď!“ zajásám.

„Cože to je?“ zbystří a podívá se tím samým směrem. „Bille, utíkej pro ostatní… Ale dělej!“ zakřičí. Na nic nečekám a rozeběhnu se směrem k ostatním.

„Tome, Tome!!“ křičím už zdálky. Zrovna dělá něco s naším „domkem“.

„Bille, teď ne,“ okřikne mě.

„Tome… Je to důležité!“

„Bille, teď ne!!“ zakřičí na mě ještě hlasitěji než před tím.

„Doprdele, Tome, poslouchej mě! Je to důležitý! Tam vzadu je loď… blíží se sem. Tome, to je šance, jak se dostat domů!“ Na tato slova Tom zbystří. Všechno, co má v ruce, zahodí na zem, pobídne všechny a všichni běží za mnou na druhou stranu.

Když tam doběhneme, tak vidíme kousek od ostrova stát loď a u břehu malou lodičku, na které někdo sedí a Mike stojí u něj a něco si tam s ním povídá. Podívá se na nás a pobídne nás, ať jdeme tam. Pomalu k nim přistoupíme. Podívám se na Mikea. Mike se na nás usměje.

„Lidi, oni nás odvezou domů.“

„Cože?“ zajásám a skočím Tomovi do náruče. Samozřejmě se neraduji jen já. Radují se všichni.

———-

Tom:

Tak dlouho jsme tam byli, a teď jedeme konečně domů. Možná se mi bude i dokonce stýskat. Ale né, to ne. Budu rád, že budu doma. Teď tu stojím na přídi lodi a dívám se na ten ostrov, který se nám čím dál tím víc vzdaluje. Za pas u sebe držím Billa. Všichni jsou vevnitř, takže to nikdo nevidí. Docela by mě zajímalo, jak budou reagovat rodiče, až přijedeme domů. Jestli na nás ještě čekají, nebo jestli už se s mířili s tím, že nás nikdy neuvidí. Jestli tam vůbec ještě bydlí. Nevím, co bychom dělali, kdyby ne. Jestli si na nás vůbec pamatují, ale to určitě ano. Odjeli jsme přeci před rokem. Je to teprve rok a za tak krátkou dobu by žádný rodič na své dítě nezapomněl. Normálně by táta s mámou vyváděli, kde jsme byli, ale myslím, že budou rádi, že jsme doma. Vždycky jim bylo úplně jedno, že jsme dospělí, stejně se k nám chovali jako k dětem. I když jsem si stěžoval, tak mi to nevadilo. Byl jsem vždycky rád v objetí matky.

„Tomi? My jedeme domů,“ usměje se na mě Bill a políbí mě.

„Ano, Billí, my jedeme domů,“ polibek mu oplatím a více si ho natisknu na sebe.

————-

Stojíme tu už takovou dobu, až konečně začneme rozpoznávat v dálce něco jiného, něž je voda.

„Vidíš?“ ukazuje Bill šťastně na zemi, ke které se blížíme. „Tome, my budeme brzo doma,“ zajásá Bill a pevně mě obejme.

„Ano, Billí, budeme doma.“ Ani se mi tomu nechce věřit, že po takové době budeme zase doma. Doma v teple a u rodičů. Uvidím je znovu a Scottyho, ten mi taky strašně chyběl, čumáček můj. I když si teď domů vezu ještě jednoho čumáčka. Usměju se na Billa.

Díváme se, jak se země přibližuje víc a víc, až konečně zakotvíme. Všichni vylítneme jak zběsilí. Před lodí už na nás čeká policie. Kapitán lodi ji zavolal, aby si nás vyzvedli. Všechny nás odvezli na stanici, kde s námi něco sepsali. Zavolali rodičům, a potom nám oznámili, že na nás už čekají. Na policejní stanici jsme strávili asi dvě hodiny. Teď konečně jedeme domů. Těším se tam. A Bill očividně taky. Nikdy jsem nevěřil, že budu tak moc rád doma. Nikdy už na loď nesednu. Nikdy v životě už loď nechci vidět. Tohle byla hodně velká zkušenost, a myslím, že docela stačila.

Když dojedeme k baráku, oba vyskočíme z auta a běžíme k hlavním dveřím. Policie jde za námi. Nikdy jsem je neměl rád, ale teď jsem rád, že tam byli. Otevřely se dveře a za nimi stáli oni. Naši rodiče, po kterých se nám tak moc stýskalo. Vpadli jsme jim do náruče. Mamka brečela, a když jsem se podíval na tátu, viděl jsem, že mu také tečou slzy. To je snad poprvé, co vidím tátu brečet. Mně i Billovi se spustí slzy při tomto setkání. Jsem teď snad ten nejšťastnější člověk na světě. Jsem doma. Po tak dlouhý době, jsem opravdu doma. Nikdy jsem si nic víc nepřál, za tu dobu, co jsme tam byli. Policie ještě něco potřebuje s rodiči vyřídit, takže nás poslali dovnitř. Opravdu se k nám někdy chovají jako k malým, ale jsem rád, že jsem doma. Vevnitř mi Bill skončí v náruči.

„Nemůžu tomu uvěřit. Tome, my jsme opravdu doma.“

„Ano, Bille, my jsme doma, opravdu. A slibuji ti, že už nikdy nevkročíme na žádnou loď. Nikdy tě na žádnou nepustím!“

„Děkuju, Tome, že jsi se mnou celou dobu byl,“ políbí mě a já mu polibek opětuji.

O pár minut později do místnosti přijdou rodiče a nastane další dlouhé vítání. Byla to hnusná zkušenost, ale opravdu jsem rád, že jsem doma. Nikdy jsem snad nebyl radši. Nic mi není cennější než domov. Tedy vlastně jedna věc jo. Bill. Ten mi je cennější jak všechno na světě. Nemít ho, tak nežiju. Ale je to naše tajemství. Tajemství, které nikdy nikdo nesmí vědět. Jen my dva…

KONEC