Kapky deště 14.

autor: Ainikki

Měl jsem loket na stole a hlavu si podpíral dlaní, skoro jsem u té snídaně ležel než seděl, a tupě zíral před sebe. Druhou rukou jsem setrvačností míchal už téměř vystydlé kafe. Bylo mi na nic, ten pocit prázdna byl k nesnesení. Marie kolem mě lomozila v kuchyni, nejspíš mi připravovala něco k jídlu na celý den. Moc toho nenamluvila, jak bylo jejím zvykem. Když minulý týden přišla těsně potom, co Bill odešel, stačil jí jeden jediný pohled, aby věděla, kolik uhodilo. Chvíli mě houpala v té svojí medvědí náruči a doprovodila to pár povzbudivými slovy. Byl jsem jí vděčný, i když to nijak zvlášť nepomohlo. A dnes se ještě navíc tvářila podivně potměšile, jako kdyby věděla něco, co já ne. Tohle jsem z lidí vždycky dokázal vycítit, stejně jako lež. Přede mnou se toho nikdy moc neutajilo. Jen jsem byl natolik ponořený do té své otupělosti, že jsem v sobě nenašel ždibek zájmu se vyptávat.

Připadal jsem si jako totální slaboch. Místo toho, abych dál o Billa bojoval, tak se tu utápím v pocitech osamělosti. Momentálně jsem z toho všeho byl natolik zdrcený, že nové snahy získat ho zpět nebyly v mých silách. Nemínil jsem to nechat jen tak vyšumět a smířit se s tím, že v mém životě Bill už prostě nikdy víc nebude, jen jsem si potřeboval dát pauzu, nabrat malinko dech, a až mi to začne trochu uvažovat, tak vymyslet, co a jak dál podniknout, abych ho přesvědčil, že my dva prostě patříme k sobě. A možná jsem taky ve skrytu duše doufal, že když mu poskytnu dost času, on sám si uvědomí, že mu scházím, a vrátí se. I když téhle možnosti jsem mnoho šancí na úspěch nedával.

„Koukej to sníst! Dřív tě nepustím od stolu.“ Zavelela jako generál Marie. Zvednul jsem k ní jen na krátko oči, ve kterých se jasně zračila otázka – vážně musím? Jen přikývla, založila si ruce v bok a tyčila se nade mnou jako hrozivá socha s přísným výrazem ve tváři. Povzdychnul jsem si a talíř si k sobě přitáhl blíž. Zvolna jsem ukrajoval kousky těsta, cpal si je do pusy a bez valného žvýkání jsem je polykal, aniž bych si nějak výrazněji uvědomoval chuť.

„Zkus to,“ opáčila. „Inzertní strana je tentokrát dost zajímavá.“ Nechápavě jsem na ni vykulil oči. Inzerce? Marie se musela zbláznit. Za tu spoustu let, co mě znala, moc dobře věděla, co mě zajímá, tudíž jí bylo známo i jakým stránkám zpravodaje věnuji svou pozornost, a inzeráty byly jednoznačně až na posledním místě.

„Mohli bychom přestat hrát tuhle hru? Nemám na to náladu. Řekni mi, o co jde.“ Vrčel jsem na ni nevrle.

„Fajn!“ Rozhodil jsem rukama a trhnul novinami, až papíry zašustily. „A nejsem žádnej hoch,“ brblal jsem si polohlasem a při tom hledal text, který mohla mít Marie na mysli.

Netrvalo dlouho a zatajil se mi dech. Moje Marie byla jednoznačně poklad. Nebýt jí, kde bych byl… Okamžitě se mi v hlavě zrodil plán, jak s celou tou informací naložit. Bylo to geniální. Já sám bych nevymyslel lepší způsob, jak se dostat do bratrovy blízkosti. Hlavně to teď chtělo našlapovat opatrně. Kdybych měl teď hned zvednout telefon a ozvat se na ten uvedený kontakt, nejspíš by to zrovinka nejlépe nedopadlo.

„To se spolehni. Tentokrát už ho utéct nenechám.“ Zazubil jsem se. Cítil jsem, jak se mi do žil vlévá nový optimismus a chuť znovu zabojovat.

…

Strach, černo a naprosté pusto. Zoufale kolem sebe hmatal, ale mezi prsty mu protékal jenom vzduch. A nejděsivější ze všeho bylo, že necítil ani pevnou zem pod nohama, jako by se vznášel ve vakuu. Chtěl křičet, ale z hrdla se mu nevydral ani hlásek. Pokoušel se zrakem zachytit cokoli ve své blízkosti, ale jeho oči v té neproniknutelné tmě zůstávaly slepé. Prostoupila jím panika a pocit strašlivého osamění. Plakal. Poznal to podle toho, že jeho tváře byly mokré. Uvězněný v té noční můře, která ho děsila i přesto, jak dobře ji znal, se snažil za každou cenu probrat, ale nedařilo se. Jako kdyby na té reálné straně jeho bytí měl víčka těžká jako z olova. A pak se stalo něco zvláštního, nového. Uslyšel hlas. Tiše volal jeho jméno. Napínal uši, ten hlas byl známý, uklidňující, přesto nedokázal říct, komu by mohl patřit. Lákal ho k sobě. Měl by ho poslechnout? Chytil se za loket, když jím projela ostrá bolest.

Probral jsem se celý propocený, přikrývku zkopanou z postele a loket bolel jako čert. Samozřejmě zase ta noční můra, nejspíš jsem se ze spaní musel mlít více než obvykle a praštil jsem se rukou do stěny. Schoval jsem obličej do dlaní a snažil se uklidnit. Tyhle sny mi byly dobře známé, ocitl jsem se v nich nesčetněkrát. Začaly se mi zdát, když Tom utekl z domu, a trvalo dost dlouhou dobu, než jsem se jich zbavil. A teď byly zpátky. Proč, kruci!? Nevyspal jsem se díky nim už pár nocí, a kvůli tomu jsem byl přes den podrážděný a neschopný se soustředit. Máma už to samozřejmě na mně vypozorovala a neodbytně dotírala, co se děje. Byl jsem ovšem nezdolný. Neměl jsem sebemenší potřebu se jí svěřovat.

Zkontroloval jsem mobil. Žádný zmeškaný hovor. Ne že bych snad čekal, že mi nějaký šílenec bude volat uprostřed noci, ale já už začínal být zoufalý. Prozatím se na inzerát ozval jen jediný uchazeč, a ten už po telefonu zněl naprosto nevhodně. Bylo to jako bych mluvil s pacientem, který právě utekl z psychiatrické léčebny. Dost jsem pochyboval o tom, že ten šílenec má představu alespoň o tom, jak se drží kytara.

Malátně jsem se zvedl z postele na nohy a šoupavým krokem se doklopýtal do koupelny. Chrstnul jsem si vodu do obličeje ve snaze se trochu osvěžit. Zhltnul jsem pár loků vody jen tak z dlaně, a jen díky tomu, že bylo teprve něco kolem druhé ráno, jsem se rozhodl, že tomu spánku ještě zkusím dát šanci. Noční můry se mi většinou nevracely, tak třeba se mi povede na pár hodinek tvrdě usnout, abych se opět celý den neploužil po domě, jako bych se už skláněl nad hrobem. Vrátil jsem se z koupelny zpět do svého pokoje a padnul znovu na postel.

…

Pohupoval se na židli s učebnicí techniky v klíně a marně se snažil nutit svoji pozornost, aby ulpívala na informacích v textu, ovšem bez valného úspěchu. Místo toho těkal očima všude kolem. Po nepořádku na jeho psacím stole – uprostřed notebook a kolem něj ledabyle poházené poznámky naškrábané na různě velkých papírech, tužky a propisky, pár pravítek, prázdná láhev od coly a poloprázdný sáček s buráky. Natáhl se pro něj a pár osolených oříšků si nasypal do pusy.

„Ty vole, já u toho už asi zhebnu. Neskočíme si na pivko?“ Ptal se jeho spolubydlící, který čistě náhodou studoval stejný obor, a stejně jako teď Georg se snažil do mozku vpravit pár vědomostí, protože zkoušky se kvapem blížily.

„Přestaň mě svádět, chlape. Potřebuju s tím dneska malinko pohnout, jinak to tu můžu zabalit.“

„Moc to řešíš.“ Odfrkl si spolužák a přetočil se na posteli, kde se se svým studijním materiálem válel.

Dříve než se ale oba mladíci stačili ponořit zpět do učení, ozvalo se klepání na dveře.

„Někoho čekáš, Geo?“

„Ne,“ zabručel dotázaný a ani se neobtěžoval zvednout oči od řádků v knize.

„Fajn, zjistím, kdo prudí.“ Spolubydlící se vyškrábal z postele a zmizel za dveřmi od pokoje, aby mohl otevřít ty v malé předsíňce, která patřila ke skromnému jádru studentských kolejí. Za chvíli byl zpět.

„To je pro tebe. Nějakej týpek jak vystřiženej z hiphopovýho časopisu.“

„Co? Takovýho žádnýho neznám.“ Poznamenal, ale bez dalšího vyptávání se zvedl ze židle a šel ke dveřím. Víc toho zjistí, když návštěvníka uvidí sám. Stejně se asi s největší pravděpodobností ukáže, že ten člověk hledá úplně jiného Georga.

„Ty bláho!“ Vydechnul, když i po těch letech identifikoval příchozího, a čelist mu klesla dolů. Neznal Toma moc dlouho, protože pár měsíců po tom, co jeho a Gustava přizvala dvojčata, aby s nimi hrála v kapele, se Tom vypařil. Na to období nevzpomínal moc dobře. I za tu krátkou dobu si ho docela oblíbil, takže mu chyběl dobrý přítel, a pak pohled na zdrceného Billa nebyl o nic víc příjemnější.

„Ahoj, Georgu,“ pozdravil ho Tom, když mezi nimi zavládlo krátké ticho.

„Ježíš, kde se tady bereš?“ Dostal ze sebe basák pouze, namísto odpovědi na pozdrav.

Tom se tomu jen pousmál. „Sháníte kytaristu ne?“

„Jo… ne… teda Bill… nebo vlastně…“ Koktal nesouvisle, neschopen si tu informaci, v krátké Tomově otázce obsaženou, správně utřídit. „Co? Neříkej, že bys měl zájem?“ Nemohl tomu uvěřit, když kolečka mozkových závitů zapadla do těch správných míst.

„Že váháš, tak přeci jenom jsem zakládající člen, no ne?“

„To mě poser!“ Pleskl se Georg do čela a křenil se od ucha k uchu. „Bill se zmínil, že jste se potkali, ale nenapadlo mě, že jste se domluvili na tom, že se vrátíš hrát. Vždyť on ještě nedávno…“ Zarazil se. Až teď si uvědomil, že s Billem před pár dny mluvil, a to si stěžoval, jak se mu nikdo schopný na inzerát neozývá. Přece by dál nesháněl, kdyby věděl o Tomovi.

„Počkat. Mluvil jsi o tom s Billem?“

„Ne. A ty mu to taky neřekneš.“ Nato Geo vykulil oči a nadechoval se k nějaké reakci. Ať už chtěl ale zase jen něco koktnout anebo cosi souvisle namítnout, Tom ho nenechal.

„Podívej, Georgu, já nevím, kolik ti toho Bill řekl o těch pár dnech, kdy byl se mnou, ale pravda je taková, že jsme se zrovna nerozešli v dobrým, takže to, že jsem teď tady, by nebylo moc dobrý mu rovnou vytroubit. Já mu to povím sám, až budu mít pocit, že je ten správný čas. Chápeš?“

„Ani trochu.“ Vrtěl basák hlavou a urputně se mračil v zamyšlení. „Pro Billa je kapela na prvním místě. Udělal by cokoli, abychom měli dobrýho kytaristu co nejdřív, protože se blíží soutěž kapel, kde si nás můžou všimnout lidi, kteří by nám mohli natočit profesionální desku. Ať už jste si udělali cokoli, myslím, že to bude nic ve srovnání s tím, že můžeš zachránit kapelu.“ Vysvětlil Tomovi svůj názor na věc. Mělo to pochopitelně svoji logiku. Ale snad nikdo třetí by nedokázal do plné míry pochopit složitost toho, co bylo mezi těmihle dvěma dvojčaty.

„V tom se právě pleteš,“ smutně Tom svěsil ramena. „Mezi námi se toho posralo víc, než si dovedeš představit. Bude těžký ho v tomhle přesvědčit, ať už mu na kapele záleží sebevíc.“

Oba před sebou nějakou dobu jen postávali, oči upírali do podlahy, přešlapovali z nohy na nohu zahloubaní ve vlastních myšlenkách.

„Tak co tedy potřebuješ ode mě?“ Vzpamatoval se tentokrát Georg dřív.

„Chtěl jsem od tebe noty a texty k vašim songům, abych to uměl dřív, než za Billem půjdu. Jediný malý plus, který můžu mít na svojí straně.“

„Hmm, to je docela dobrý nápad.“ Uznal Tomův dávný kamarád. „Samozřejmě ti to rád půjčím. Pokud totiž můžu mluvit za sebe, tak já osobně bych z toho byl nadšenej, kdybys s námi znovu hrál.“ Tom se usmál. Bylo hezké vědět, že alespoň někdo za ním stojí.

Georg si odběhl zpět do pokoje a za minutku už se vracel s naditými deskami, ze kterých porůznu trčely papíry.

„Je v tom bordel a je toho kupa. Jsou tam totiž i některý polotovary a návrhy. Půjčím ti to všechno, abys na to mohl mrknout, ale aktivní repertoár je jen z těch, který jsou modře označený.“

„OK, myslím, že to nějak zvládnu. Moc dík.“

„No nemáš zač, chlape. Moc rád jsem tě viděl. Asi tě neukecám, aby ses zdržel a hodili jsme spolu řeč?“ Tom se na něj jen výmluvně zadíval. „Je mi to jasný,“ zvedl Georg ruce v kapitulačním gestu. „Vy dva jste oba stejní tajnůstkáři. Doufám, že začnete bejt sdílnější, až to my čtyři dáme znovu dohromady a dovím se tak, co s tebou celou tu dobu bylo.“

„To ti povyprávím, ale jindy. Je to dlouhej příběh a já mám před sebou spoustu učení.“ Zamával Geovi před nosem notovými deskami, aby mu to připomněl.

„Jasně, já toho mám vlastně taky až nad hlavu, ale do školy. To není taková zábava.“ Ohrnul Georg dolní ret. Tom se tomu jen uchechtnul.

„Tak fajn, kámo. Ještě jednou dík. Měj se a určitě se uvidíme.“ Mrknul na něj a otočil se ke dveřím. Když už měl ruku na klice, vzpomněl si ještě na maličkost. „Jo, a pokud by se Billovi někdo přihlásil a on o něm uvažoval, koukej mu ho vymluvit. Pochopitelně nenápadně.“ Dodal.

„To se ví samo sebou. Zatím.“ Zvedl ruku na pozdrav, a hned na to se Tomova záda ztratila za dveřmi.