It’s a Game 7.

Zůstal jsem stát v kuchyňských dveřích a myslím, že v té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Přímo před mýma očima chytil Tom Natálii za pas a začal se s ní líbat. Pohled se mi brzy rozmazal zákalem slz, které jsem se rozhodl ignorovat. Měl jsem odejít a nedívat se na ně, ale cosi mě nutilo zůstat stát na prahu kuchyně. Vlastní já mě chtělo mučit. Svěsil jsem hlavu, abych se alespoň nemusel dívat, když už jsem tam musel zůstat díky vlastní vůli stát.

„Bille? Jsi v pořádku?“ zeptala se Natálie, když si všimla mé osoby ve dveřích, ale odpovědi se jí nedostalo. Nevnímal jsem její hlas, nevnímal jsem nic.

„Co… Ne! Zatraceně,“ zanadával Tom a udeřil dlaní do linky. Odstrčil Natálii stranou a řítil se ke mně. „Bille… já…“ Zvedl jsem k němu uplakané oči plné beznaděje.

„To si strč někam!“ zavrčel jsem. Chytil mě za paži, ale já se mu vykroutil a utekl do pokoje. Za mnou se ozvalo pouhé cvaknutí zámku.

Tom se dobýval do pokoje, ale nebylo mu to k ničemu. Klíček jsme měli jeden společný a ten teď spočíval zevnitř v zámku. Bázlivě jsem zavzlykal z rohu malé předsíňky. Nebál jsem se, že by se Tom do pokoje dostal, bál jsem se, že by se zase mohl naštvat a udělat to znovu. Tak nějak jsem doufal, že teď už bude všechno v pořádku, že budu s Tomem konečně šťastný, ale on mě zase musel zklamat. Přitáhl jsem si nohy k tělu a kolena objal rukama.

„Bille, no tak! Pusť mě dovnitř, vysvětlím ti to!“ hulákal za dveřmi Tom a bušil do nich. Už zase jsem nevěděl, co si o něm mám myslet. Rád bych mu řekl, že si to měl všechno rozmyslet dřív, že se nenechám jen tak využívat, že nejsem hračka… Že jsem mu věřil, ale přes vzlyky jsem nedokázal vypustit ani slůvko.

„Vypadni!“ dostal jsem ze sebe nakonec, ale nešlo o nic jiného než o ubohý šepot, který Tom určitě slyšet nemohl.

„Bille, je to jen nedorozumění. Prosím tě, otevři mi.“

„Ne!“ zakřičel jsem dřív, než mi pláč znovu zlomil hlas. „Jdi pryč,“ zašeptal jsem znovu, jako by moje vlastní hlasivky nenacházely sílu pro další vzdor. Nepustím ho dovnitř, nechci, aby tu byl se mnou, nechci, aby se jakkoli obhajoval. Skočil jsem mu už na spoustu lží. Vlastně mi lhal pořád…

Když jsem se za vším tak zpětně ohlížel, viděl jsem lež v každém slovíčku. Když mi říkal, že má na večer domluveno něco důležitého pro naši kariéru, šel za nějakou holkou. Když říkal, že nikdy nebude mít nikoho radši než mě, lhal. Všechno od něj byla jen prachsprostá lež, kterou jsem dřív neviděl, protože v mých očích byl Tom vždycky dokonalý svatoušek. Často jsem čítával v časopisech a na stránkách fanynek špínu o Tomovi, ale nikdy jsem tomu nevěřil, protože jsem naivně myslel, že ho nikdo nezná lépe než já. Až teď, když mi vrazil kudlu do zad, jsem poznal, že jsem se celou dobu strašlivě mýlil.

Zabořil jsem hlavu mezi kolena, z očí se mi spustily nové proudy slz způsobené krutou pravdou.

„Bille, neplakej a pusť mě dovnitř, prosím tě. Nic není tak, jak si myslíš, vážně. S Natálií nic nemám!“

„A se mnou taky ne,“ zamumlal jsem spíš svým kolenům než Tomovi, protože on by to přes masivní dveře stejně neslyšel. Tušil jsem, že ho to za chvíli přestane bavit, že se naštve a odejde si dělat něco záživnějšího, dokud se neumoudřím a nepřijdu s prosíkem. Takový byl už dávno zaběhnutý stereotyp. Za jeho chyby jsem se vždycky omlouval já, ale tentokrát jsem se rozhodl, že to nebudu já, kdo bude klečet na kolenou s tisícem možných omluv.

Už stál u dveří něco přes hodinu. Musím se přiznat, že jsem začal obdivovat jeho trpělivost. Konečně jsem našel sílu uklidnit se, konečně jsem přestal brečet. Dokonce jsem se už ani nechoulil tam v předsíni, seděl jsem na velkém okně v pokoji. Venku se už dávno setmělo a začalo pršet, jako by počasí chtělo podpořit mou mizernou náladu. Až sem však doléhaly Tomovy prosby. Kdybych chtěl, klidně už tu mohl klečet přede mnou a omlouvat se, ale já ho chtěl nechat podusit ve vlastní šťávě. Myslím, že si to skutečně zaslouží.

„Bille, sedím tu už hodinu, přemlouvám tě, abys mě pustil dovnitř, a ty neumíš ani potvrdit, jestli mě posloucháš. Mám o tebe strach! Řekni, že mě slyšíš, nebo někoho zavolám, aby mi pomohl dostat se k tobě.“ Mlčel jsem, nereagoval na jeho zbytečné prosby. Ještě hodinu, alespoň hodinu. Dřív ho sem nepustím a nic mu neřeknu. „Bille, sakra, řekni něco!“ Slyšel jsem, že se Tom zvedl. Chystal se pro někoho jít.

„Vnímám tě, celou dobu,“ promluvil jsem směrem ke dveřím.

„Díky Bohu! Jsi v pořádku?“ Nevěděl jsem, jestli to vyslovil jako otázku, nebo to bylo pouhé konstatování, a bylo mi to jedno. Stejně už mu na nic odpovídat nebudu.

Slezl jsem z okna, rovnou do postele. Všechen ten pláč byl neuvěřitelně vyčerpávající a mně se pomalu začaly klížit oči. Přišel čas jít spát. Ignoroval jsem Toma za dveřmi, ať si spí třeba u Natálie…

Zmoženě jsem zavřel oči a schoval hlavu pod polštář, abych konečně utlumil Tomovy zoufalé prosby, abych ho pustil do pokoje. Netrvalo dlouho a můj mozek zoufale toužící po spánku konečně vypnul. Jenže ani spát jsem nemohl dostatečně dlouho.

Vzbudila mě dutá rána. Nestihl jsem se ani rozkoukat a někdo mnou třásl. Zamžoural jsem do prudkého světla, které se rozlehlo po pokoji. Někdo mě strhl do svého náručí. Podle vůně jsem poznal Toma.

„Ach bože, Bille, proč mi to děláš? Víš, jak strašně moc jsem se bál?“

„P-Proč ses bál?“ zakoktal jsem, naprosto zmatený. Nechápal jsem, co má tohle všechno znamenat. U dveří stála ochranka. Tedy, stála by u dveří, kdyby tam nějaké dveře vůbec byly.

„Neřekl jsi, že jdeš spát a neodpovídal jsi na moje prosby, aby ses mi ozval. Já…měl jsem strach, že sis něco udělal,“ zamumlal mi Tom do vlasů, do kterých pevně tiskl obličej.

„Tome? Už je to v pořádku? Můžeme jít? Zařídíme vám nové dveře,“ zeptal se jeden z mužů z ochranky, která nám byla přidělená pro pobyt zde.

„Jistě, běžte, děkuji vám a omlouvám se, že jsem spustil povyk,“ napřímil se Tom, aby mu mohl odpovědět. Ještě nikdy jsem u něj neviděl tak provinilý výraz a přišlo mi to strašně vtipné. I když v momentě, kdy ochranka opustila pokoj, zadusil Tom můj tichý smích vlastními rty.