
Po tom, co nás ráno vzbudil budík, provedli jsme všichni každodenní osobní ranní hygienu a najedli se, vyrazili jsme směr soutěž. Venku je krásně, tak doufejme, že mi… Vlastně nám, bude dnešní den přát.
Po chvíli dojdeme k budově. Přejedu ji pohledem, zhluboka se nadechnu a vejdeme dovnitř. Pozvednu obočí. Všude je zmatek. Jsou tu rozvěšený nějaký papíry, jeden vezmu a hledám svoje jméno s číslem naší šatny.
„K… K… Kaulitz, tady… B3-L213. Okay,“ řeknu, ale spíš jen tak pro sebe. Pochybuji, že by mě zrovna teď parta vnímala. Všichni jsou vystresovaní, což je na nich znát. Nechápu proč, nemají k tomu důvod. Jsme skvěle secvičení, troufám si říct, že lépe, než kdy jindy. Kývnu na partu a jdeme do třetího patra. Jezdím pohledem po číslech šaten, a když uvidím naši, odemknu a vlezu dovnitř.
„No… ujde to,“ ušklíbnu se, když přelítnu pohledem celou šatnu. Je taky celkem i místo na zkoušení, což je plus.
Aniž bych řekl k někomu nějaké slovo, hodím sportovní tašku, kterou jsem měl dosud přes rameno, na dřevěnou lavičku. Rána po dopadu vydá nepříjemný zvuk, sednu si vedle tašky. Dám nohy jako klasicky trošku od sebe, ruce opřu lokty o kolena a zadívám se do prázdna před sebe.
„Prosím… Nech mě být.“
Znovu ho od něj odstrčím, ale mnohem prudčeji. Svalí se na zem a téměř mě zabíjí pohledem. Popravdě? Ani trošku mi to nevadí. Navíc… Od něj. Je to nula, nic víc, nic míň. Zajímalo by mě, co tady dělá, protože do žádný crew nepatří, alespoň co já vím. Stoupnu si k němu.
„Děkuju,“ hlesne potichu a postaví se. Uhladí si oblečení a sjede mě podezíravým pohledem. Jako by se bál, že mu chci zase ublížit. Neříkám, že bych si nedal říct, ale teď na to není nálada, ale hlavně situace. Teď se to opravdu nehodí. Navíc… Až ho budu znovu šukat, nechci to dělat ve špinavý ulici. Jen kývnu a sjedu ho pohledem. Pořád mu to sluší… NE, DOST!
„Měl by sis dávat větší pozor,“ pokrčím rameny a vyjdu bez jediného ohlédnutí z šatny. Zase vlezu do naší a protáhnu se. Kouknu na hodiny na zdi a zamrkám. Za čtvrt hodiny se začíná, a ještě jsme to nezkoušeli. Otočím se na všechny a sjedu je pohledem.
„Tak, slečinky, sjedeme si celou sestavu. Už moc času nezbývá, tak zvedněte ty svoje ctěný zadky a běžte do formace!“ tlesknu a stoupnu si sám dopředu.
„Cos to řekl?“ syknu a zlostně přimhouřím oči. „…myslíš si, že je tady někdo schopnější než já, aby mohl vést celou sestavu?“ zavrčím a sjedu ho pohledem. Jak se opovažuje? Tohle si s ním ještě vyřídím! A pravděpodobně ještě dnes večer na pokoji. Ušklíbnu se nad tou představou. Kruci, zase myslím na sex. No co? Je pravda, že jsem dlouho pořádnej sex neměl. Vždycky jen krátké rychlovky k rychlému uspokojení. Mám právo nad tím přemýšlet. Dívám se do Oliverovy poplašené tváře. Jako by najednou nevěděl, co říct. Ani se mu nedivím. Ne, nejsem zlý na nikoho z party, akorát se občas musím chovat takhle. Potřebuji mít nějaký respekt, ne?
„Omlouvám se,“ hlesne s patřičným odhodláváním po chvilce Oliver a zařadí se na svoje místo, které je někde uprostřed. Jen kývnu a zase se spokojeně postavím na své místo vepředu.
„Tak jdeme na to. Odpočítávám! A pět, šest, sedm, osm!“ začnu odpočítávat a soustředím se na všechny pohyby. Po chvíli, když skončíme, tak kouknu ještě na hodiny. 7 minut.
„Spokojený?“ koukne na mě po chvíli udýchaně Oliver a otře si upocené čelo. Musím se nad tím ušklíbnout. Zajímalo by mě, co bude dělat na place, když se zapotil už tady. Je nový, věděl jsem, že ho nemám tahat ještě sem. Ovšem… Nemohl jsem odolat jeho sexy zadku. Kriticky všechny sjedu pohledem a nakonec se spokojeně usměji.
„Výborně. Dneska to těm cucákům natřem!“ zasměji se a promnu si dlaně.
Konečně je tahle povídka v chodu..:p Už jsem tento díl komentovala na blogu, ale musím to komentnou i tady..;)) JE t úžasná povídka..;) Opravdu nádherná..:p* ♥
Juhuuuuu!!!Nevědela jsem se dočkat dalšího dílu…je to skvělá povídka!!!