Wicked Game 8.

*** Bill***

Seděl jsem na svém oblíbeném místě hned u okýnka a spolu s ubíhající krajinou vnímal jen uklidňující melodii, která se mi linula do uší z mého přehrávače. Klidně jsem si podupával špičkou boty do taktu, čelo opřené o studené sklo. Nějak se mi nechtělo probírat dnešní večer s ostatními. Byl jsem unavený, víčka se mi sama od sebe zavírala a nejraději bych se viděl zachumlaný v peřinách.

Ještě než auto naposledy přibrzdilo, stihl jsem svůj vzhled zkontrolovat v malém kapesním zrcátku. Tom měl pravdu. Vypadal jsem hezky, ale únava mi brala veškerou radost a touhu bojovat dnes večer o bratrovu přízeň. Zabloudil jsem očima jeho směrem a všiml jsem si Andreasovy ruky na jeho zápěstí. Jen tak mimochodem, přesto cíleně spočívala a vyčkávala na vhodnou příležitost. Nechápal jsem Tomovu zabedněnost. Copak to opravdu nevycítil? Nevidí jeho průhledné chování? Bratr byl vždycky natolik srdečný a přátelský, že to nejspíš bral jako projev kamarádství… projev toho, že je Andreas rád, že mu může být na blízku. Já… taky bych si to přál. Jen kdyby mi to Tom umožnil.

Vešel jsem do úzké uličky, která byla z obou stran lemována těly fanynek. Nenasytně natahovaly ruce, křičely, plakaly. Všude kolem jsem slyšel vyvolávat svoje jméno. Najednou mi neznělo tak obyčejně jako kdysi. Snažil jsem se vyhovět co možná největšímu počtu nedočkavců, ale nikdy nešlo udělat radost všem. Schytal jsem proto i pár přisprostlých nadávek, ale ty jsem jako obyčejně s úšklebkem přešel. Lihový propisovač zaskřípal u posledního tahu a já se konečně dostal do haly místního klubu. Konečně se za námi zavřely těžké, ocelové dveře, ale i tak křik neustával. Trochu mi začalo pískat v uších.

Hrála tu docela příjemná rocková hudba. Nějaký pomalejší kousek, ale líbil se mi. Sedli jsme si do jednoho celkem prostorného boxu a čekali. Během následujících dvou hodin jsme splnili všechny formální povinnosti jako menší rozhovory, pár fotek a tak podobně. Stále stejné otázky, stejné odpovědi… stejné pózy, stejné úsměvy. Konečně vyhnali poslední fotografy a kameramany a my měli na pár hodin oddych. Objednal jsem si colu a chvíli jsem brčkem naháněl neposedné kousky ledu. Gustav s Georgem se přetahovali o nápojový lístek, dostali chuť na něco ostřejšího, ale bráška ten měl jasno hned. Spolu s Andreasem si objednali láhev vodky… bez džusu. Na co taky… jsou to ostří chlapi. Tom vydoloval zpod stolu dárek od jedné z fanynek. Hráškově zelenou kšiltovku s ručně vyšitým nápisem. „Sex Gott“. Všichni jsme se tím upřímně pobavili a musel jsem uznat, že to byl celkem zajímavý nápad :o)

Andreas mu ji ochotně vyměnil s tou, kterou měl až doteď naraženou do čela a Tom se nám hezky vzorně ukázal ze všech stran. Uznale jsme mu zatleskali a já si všiml, že se trochu červená. Blázen :o)) Trošku mě znervózňovalo, jakým tempem kluci láhev vyprazdňují, a bál jsem se o Toma, aby zase jednou nepřebral. Usmíval se na mě zpoza upatlané skleničky a já mu úsměv oplatil. Trošku se mu leskly oči a všiml jsem si, že se začal lehce pohupovat do rytmu písničky. Alkohol začínal působit, snad nic nevyvede. Dneska bych opravdu neměl sílu na to, abych to řešil.

„P..proč tady nejsou žádný holky jako?“ Prohodil už značně dezorientovaně a neustále se snažil soustředit na svůj projev. Mrška motající jazyk mu to pěkně ztěžoval :o))) Bráško, už jsem ti říkal, jak jsi sladkej? „Já bych si ale rád zatancoval klucíííí. Nebuďte labutě a pojďte si s Tomem trsnout.“ Na důkaz toho, že to myslí zcela vážně, lehce třísknul o hranu stolu. Georg s Gustavem se schovali do kouta sedačky a o něčem nadšeně diskutovali. Srabi :o)) Ucítil jsem na sobě Andreasův pohled. Jeho oči mě propalovaly a tak trochu zkoušely, kdo víc vydrží. Buď nechám bratra na pospas tomu idiotovi… nebo… nebo s ním půjdu tančit sám. A Andreas moc dobře vycítil… že mám strach.

Neměl jsem ani v nejmenším chuť se o bratra s Andreasem přetahovat. Navíc, takhle veřejně před ostatními kluky z kapely. Uhnul jsem před jeho nepříjemným pohledem, který mě nepřestával rentgenovat a čekal na mou reakci. Dopil jsem poslední lok už trochu zteplalé coly a začal se pomalu oblékat do své „egoistické“ mikiny s nápisem Bill Kaulitz :o)) Rád jsem provokoval, ať už jakýmkoliv způsobem. Dopnul jsem si zip a pomalu se chystal k odchodu.

„Zbytečně to tady neprotahujte do rána. Ať je s vámi zítra alespoň nějaká řeč :o)“

Gustav s Georgem mi neurčitě kývli na pozdrav, Andreas nahodil pohled alá vítěz večera a Tom pod stolem nakopával podlahu špičkou své obří tenisky. Nad něčím zřejmě přemýšlel.

„Hm, a to mě tady necháš samotného? To si říkáš brácha?“ Uhodil na mě trochu trucovitě a vzdorovitě vysunul bradu. Přešel jsem pomalu k němu a pohladil ho po hlavě.

„Tome, nezlob se. Ale dneska už jsem opravdu unavený. Chtěl bych se zase jednou pořádně vyspat. Měj trochu pochopení.“ Tom konečně odhodil svou uraženou grimasu a namířil na mě levou tvář. Prst názorně zapíchnul doprostřed líce.

„Tak alespoň pusinku na dobrou noc. Semhle.“ Málem si tam vyhloubil důlek, jak se mě pořád snažil nasměrovat.

Gustav se smíchem prohodil oči v sloup, byl už zvyklý na tyhle Tomovy opilecké výmysly. Nahnul jsem se k němu a lehce jsem to moje zlobidlo líbnul na tvář. Usmál se na mě, očička se mu rozsvítila a já mu úsměv oplatil. Sice mě vyprovázel trochu vyčítavým pohledem, ale já jsem opravdu potřeboval oddych a především spánek.

Konečně jsem se vysprchoval, převlékl do čistého, odlíčil se a s povzdychem zalehl do voňavé peřiny. Postel se neznatelně prohnula, když jsem na ni dolehl, a přizpůsobila se tvaru mého těla. Spokojeně jsem si založil ruce za hlavou a pozoroval bílý strop, na kterém se mihotala světla, která sem dopadala z ulice. Trošku jsem se na sebe zlobil, že jsem tam bratra nechal opilého napospas Andreasovi, a začínal jsem si vyčítat, že jsem odešel. Pro jistotu jsem na mobilu namačkal spěšnou smsku a odeslal ji jak Gustavovi, tak i Georgovi. Upozornil jsem je na to, aby měli Toma pod kontrolou. Snad bude alespoň jeden z nich sto mé přání vyplnit. Než jsem se s konečnou platností otočil na pravý bok a usnul, stačil jsem si s Tomem vyměnit polštář, a tak jsem se mohl ponořit do světa snů obklopen vůní jeho vlasů.

Nevím, kolik mohlo být hodin. Ale z vytouženého spaní mě vyrušilo neustálé tiché šramocení na dveře, které neustávalo, spíš naopak přidávalo na intenzitě. Trvalo mi, než jsem si uvědomil, že za dveřmi pokoje je pravděpodobně Tom, který se nemá jak dostat dovnitř. S námahou jsem se vypotácel z postele, trochu se mi zatočila hlava. Spal jsem nejspíš hodně tvrdě, protože ten nedočkavec do dveří neštvaně kopl. Se skřípěním jsem otevřel těžké, dřevěné dveře a Andreas se na mě okamžitě obořil.

„No, dost, že jsi vstal. S tímhle (ukázal prstem na zmoženého Toma) se tahám přes půl města.“ Přehodil ho na mě jako pytel brambor, div jsem bratra neupustil na kamennou dlažbu. Hodil jsem na Andrease vyčítavý pohled a mnul jsem si namožené rameno. Andreas se otočil na patě a od výtahu jsem slyšel jeho špičkování. „Byl naprosto bezkonkurenční, Bille. Myslím, že vedu 1:0.“

Přešel jsem jeho poznámku mlčením a pracně patou dovřel dveře, jen to klaplo. Snažil jsem se Toma dostat na místo, kde jsem v té tmě kolem tušil pohovku, ale bezvládné tělo bylo snad trojnásobně těžší. Konečně se mi ho podařilo posadit. Přiklekl jsem k němu a všiml jsem si, že už nemá zavřené oči. Naopak. Rozšířené zornice mě neposedně sledovaly a Tom se připitoměle usmíval. Vzal si do dvou prstů levé ruky pramen mých vlasů a jen tak si je převaloval v dlani.

„Máš krásné vlásky, bráško, víš to?“