autor: Terý
Bill:
Nikdy bych nevěřil, že mě někdo takhle vytočí. Vytočí až do toho, že budu ležet v náruči klukovi, kterýho nesnáším, a brečet jak malý děcko. Udělal jsem ze sebe slabocha. Slabocha před celou třídou. Teď na mě budou všichni takový, jako byli na základce. Takový jako… Denis. Bože, jen to ne. Ne… nechci to zažít znovu. Nikdy.
*Flashback*
„Hele, támhle je!“ slyším za sebou zvuky známých lidí. Denis a jeho blbej kamarád Alex.
„No tak ho doženem!“ zasměje se Denis a já přidám na kroku. Bojím se jich. Jsou schopní čehokoli a nerad bych někde ležel mrtvej.
„Ok,“ odpoví mu Alex a začnou utíkat. Otočím se, a když vidím, že běží, začnu běžet také. Ale je mi to na nic. Denis je rychlejší než já, takže mě v pohodě dožene. Připlácne mě na zeď nějakého baráku, u kterého stojíme. Drží mě za tričko, dívá se mi do očí a přiblble se směje. Zhluboka se nadechnu a vystrašeným pohledem se mu dívám do očí. Vím, že kdyby mi něco chtěl udělat, nemám proti němu šanci. Je o dost silnější než já, takže i kdybych se sebevíc snažil, jemu se neubráním.
„C-co chceš?“
„Hh… Co chci? Tebe!“ zasměje se a políbí mě. Fuj. Mám šílený strach. Je mi jasné, co chce udělat. Alex stojí vedle a hlídá, jestli někdo nejde.
„Bacha! Někdo jde,“ zakřičí na Denise. Na chvíli si oddychnu. Doufám, že mě pustí a půjde pryč, ale opak je pravdou.
„No tak s ním půjdeme jinam,“ zasměje se a já se mu začnu škubat a křičet. Když někdo jde, tak mě přeci musí slyšet.
„Drž hubu!“ zakřičí a trhne se mnou. Táhne mě kamsi do lesa. Bože, co se mnou bude.
„Pomóc…“ křičím dál, ale je mi to houby platné. Snažím se mu vytrhnout, ale nedaří se mi to. Drží mě tak pevně a za mnou mu ještě pomáhá ten jeho kamarád, který mě postrkuje. Když uvidím starou opuštěnou chatku, ke které se blížíme, začnu se vzpínat ještě víc. Nechápu, že mě nikdo neslyšel. Byli jsme přeci ve městě. To je všem jedno, že někdo volá o pomoc? To je ta dnešní doba, každej myslí jen sám na sebe a ostatní mu jsou u prdele.
Násilím mě přitáhnou do té opuštěné chatky a praští se mnou na postel. Vyděšeně se na ně podívám. Pořád doufám, že je to jen hnusný sen. Hnusný sen, ze kterého se brzo probudím. Když se ke mně nahne a surově mě chytí, tak doufat přestanu. Bolí to. Snažím se zadržet slzy, ale když se začne osahávat těma jeho hnusnejma prackama, tak to neudržím a slzy se mi spustí. Snažím se mu bránit, ale nemohu se ani hnout.
„Prosím… Nech mě být…“ zavzlykám a doufám, že toho nechá, ale jako by byl z kamene. Když se podívá na můj, za tu chvilku už docela dost ubrečený obličej, jen se hnusně usměje a sjede rukou na pásek. Začnu ještě víc brečet a prosit ho, ať toho nechá, ale on jako by mě neslyšel. Násilím mi strhne kalhoty i s boxerkama. Takhle jsem si tedy své poprvé nepředstavoval. A ještě k tomu ve 14 letech. Alex tam jen stojí a přihlíží. Občas pomůže Denisovi mě třeba přidržet, ale to moc není potřeba. Denis je dost silný na to, aby byl schopný si mě přidržet sám.
Zase se na mě usměje a sundá i své kalhoty i s boxerkami.
„De – denisi… Prosím. Ne – nedělej to. Pro – prosím tě…“ brečím. Cítím, jak se mi rozmazávají šminky. Snažím se přestat brečet, vím, že mu to akorát přidává v tom, aby to udělal, ale nejde to. Naposledy se na mě podívá a vnikne do mě. Bolestí zakřičím. Větší bolest jsem snad nikdy necítil. Bože, chci umřít. Ať mě zabije. Bylo by to mnohem lepší než tohle. Při mém výkřiku se mi začnou hrnout slzy ještě více. Nahlas se zasměje a začne do mě tvrdě přirážet. Při každém přírazu vykřiknu, a jak je vidět, tak jemu se to líbí. Bože, ať už tohle skončí. Přijde mi to jako věčnost. Jako by to nikdy nekončilo. Celý se třesu a pořád brečím. Po chvíli začnu ztrácet vědomí. Konečně ta bolest ustává…
———-
Probudí mě sluneční svit, který se dostává do chatky, ve které ležím. Ještě než stačím otevřít oči, projede celým mým tělem nesnesitelná bolest. V tu chvíli mi dojde, že to nebyl sen. Opravdu se to stalo a potvrdí to i to, když otevřu oči a vidím, že ležím na posteli úplně nahý a kolem mě je krev. Oh bože, to ne. Chci se zvednout, ale ta bolest mi to nedovolí. Nenávidím ho. Nenávidím ho ještě více, než jsem ho doteď nenáviděl. Vždycky jsem byl ten hodný. Ten, který si všechno a od všech nechal líbit. Ten, na kterýho si všichni dovolovali a věděli, že se nebude bránit. Ten, který se bál cokoli a komukoli říct, neřekl jediné sprosté slovo. Prostě jsem byl doteď ten hodný a milý Bill, který na nikoho nebyl drzý. Ale to se teď změní. Všichni jsou svině. Všichni lidi jsou stejní. Když člověk potřebuje pomoc, tak dělají, že nevidí a neslyší. Ok, já takový budu taky. Tedy, pokud se tady odsud dostanu.
*Konec flashbacku*
Když si na to vzpomenu, rozbrečím se ještě víc. Bože, já jsem bábovka. Řekl jsem, že takový nebudu, a teď tu stejně sedím a brečím jako malý dítě, který potřebuje utišit.
„Šššš…“ uklidňuje mě Tom. Podívám se na mu do očí. Má je tak nádherné. Ani jsem si nevšiml, že je tak krásný. Pohladí mě po tváři a utře mi slzy. „Neplač už. Všechno bude v pořádku. Kašli na toho kreténa. Nezaslouží si, abys kvůli němu plakal. Je ubohej. Neplakej, nestojí ti za to,“ snaží se mě uklidnit, což se mu povede. Nechápu to. Měl by mě nenávidět za to, jak jsem se k němu choval, tak proč tohle dělá? Vždyť jsem na něj byl tak hnusnej, a on dělá, jako bych mu nic neudělal a pomáhá mi. Jsem mu za to strašně vděčný.
„Pojď, trochu tě zkulturníme a ukážeme tomu okudlánkovi, že je ta jeho demence fakt ubohá,“ usměje se a já mu úsměv oplatím. Ani mi nevadí, že se mnou mluví jak s malým dítětem. Uklidňuje mě to, jak mluví. Uklidňuje mě už jen to, že tu se mnou je.
„Děkuju…“ řeknu mezitím, co se mi snaží nějak upravit make-up. Jen se usměje a soustředí se, abych nevypadal jako debil. Stejně všichni poznají, že jsem brečel. Ale bude se mnou Tom, tak si snad nic nedovolí.
Po tom, co mě trochu upraví, aby to alespoň trochu vypadalo, mě zvedne a jdeme do třídy. Ještě se ohnu pro sešit, který mi Tom přinesl, a cupitám za ním. Ještě před tím, než vejdeme do třídy Toma zastavím.
„Promiň mi to, jak jsem se k tobě choval,“ podívám se na něj a doufám, že omluvu přijme. Vidím, že se chvíli rozmýšlí, ale nakonec přikývne.
„To je v pořádku, jen nechápu, co jsem ti udělal, ale to je asi jedno. Budeme dělat, jako by se to vůbec nestalo, hmm…“ usměje se. „Začneme úplně od začátku… Já jsem Tom,“ zasměje se.
„Bill.“ Podám mu ruku a též se zasměju. Je tak v pohodě, jak jsem na něj mohl být tak hnusný, to asi nikdy nepochopím.
„Tak pojď, jdeme do třídy.“ Zasměje se a chce jít dál, ale já se zastavím. Koukám na něj a doufám, že řekne, že tam nejdem.
„Ale no tak. Nic ti neudělají, já tě ochráním,“ zasměje se. „Budu tvá soukromá ochranka,“ vezme mě za ruku a vede mě ke dveřím. Já jen přikývnu. I když mám strach, tak to, že bude má soukromá ochranka, mě rozesmálo. Ale smích mě přešel, když jsme přišli do třídy, kde se na nás, včetně učitelky, všichni podívali.
autor: Terý
betaread: Janule
JOOOO!!!Další díl!!…..Tuhle povídku ze srdce miluji!!A chudáček Bill…..to, co mu Denis udělal…Toho kreténa bych nejradši shodila ze 100 poschodové budovy!!!Nenávidím ho!!!Strašně moc se těším na pokráčko
Och bože , to bolo tak strašne kruté!
Dúfam , že to veľmi rýchlo Denisa omrzí
, lebo osobne odomňa vyfasuje 😀
Aj tak je to len debil… A som hrozne rada , že sa skamarátili a teším sa na
ďalší dielik. Škoda , že sú tak krátke 🙁
Už úplne rozumiem Billovmu postoju, a Denisa by som najradčej zabila, alebo zavrela do kopky a zahodila klúč. Dúfam že sa naozaj skamarátia, a Bill zabudne na všetko zlé.
Terý…děkuju ti za krásný zážitek z dalšího dílu tvé úžasné povídky.
Když jsem se začetla do prvních pár vět na začátku, vařila se mi krev v žilách a měla jsem šílenej vztek.
Zároven jsem musela s Billem tak trochu souhlasit. Ano, má pravdu. V dnešní době jsou lidi svině..neříkám že všichni, to zas ne. Znám několik úžasných lidí, ale nemůžu si odpustit napsat sem to, že mě pekne nas…ralo, že Billovi ten co šel kolem nepomohl….Ovšem Terý 🙂 jak jsem se začetla do druhé poloviny tak se mi rozlil usmev po tváři. Tom je opravdu charakter že se přes ty Billovi hemzy přenesl a udobřily se. I Bill mě potěšil…není tak natvrdlý jak se mi zdál 😀 :D…nene samozřejmě že chápu co se mu stalo, ale kvůli ostatním se nemusí kazit…nadále může být sám sebou a to si myslím je ta správná cesta k Tomovi. Teda alespon podle mě. Abych to tu nezaplnovoala svímy zbytečnými keci, protože ty stejně tuhle skvělou povídku dostatečně nepochválí…tak se rozloučím. Miluju tuhle povídku a doufám že mě čeká ještě spousta dílů a spousta hodin čtení, protože nevím co budu dělat až tu nové díly nebudu nacházet…hmm..asi začnu číst odzačátku. Takhle skvělích autorek je na blogu málo…miluju tvou tvorbu. Jen tak dál 🙂
[4]: Jééj.. Stel ..:)) To si snad ani nezasloužím..:)) Takovou chválu.. Tvůj komentář vždycky tak moc potěší..:)) Děkuju ti strašně moc..:-* Jo a učitě to tu zezaplnuješ zbytečnými keci.. JSem vždycky ráda za tvůj komentík a strašně ráda si to čtu..;))* Možná můžu trochu uklidnit tím, že konec týhle povídky ještě určitě neplánuju..;))* ♥
Samozřejmě Děkuju vám všem holky strašně moc..:)) Tak moc mě těší, že se vám povídka líbí..;))** ♥ Děkuju..:))