No one is innocent II – I will love you forever 9.

autor: Catherine & Sch-Rei

(Bill)

Zamrkám. Andy není nikde a… Tom je smutný, zklamaný, naštvaný? Ne, opravdu nechápu situaci, ale zajímá mě, co Andreas Tomovi udělal. Dívám se mu do tváře a po chvilce si k němu kleknu na kolena. Chytnu ho kolem ramen a přitisknu ho k sobě. Líbnu ho do dredů, tak jako on mě líbá do vlasů. Pohladím ho po tváři. V prvé řadě ho potřebuju uklidnit, potom s ním můžu diskutovat dál o tom, co se stalo. Hladím ho a cítím, jak se mi v náručí uvolňuje. Usměju se. Jo, tohle přesně jsem potřeboval. Uvolněného Tomiho v náruči.

„Povíš mi, co se stalo?“ šeptnu mu do ouška a políbím ho na něj. Vím, jak moc to miluje a jsem za to moc rád. Taky mám rád, když mi to dělá. Tom si položí čelo mezi můj krk a rameno. Tiše vydechne a slyším tichý… vzlyk. Nepatrný, opravdu tichý. Zakroutí hlavou.
„Mám pocit… Mám pocit, že je… Že je to všechno v háji,“ zašeptá skoro neslyšně a omotá mi ruce kolem pasu. Víc si ho přitáhnu k sobě. Jak jako myslel… Že je všechno v háji? S kým nebo čím? Zakroutím hlavou. Tohle… Potřebuju vysvětlit víc. Ne, nejsem vědma. Nemůžu vědět, co tím myslel.
„Co je v háji?“ zašeptám mu do ucha. Přijde mi to… Víc uklidňující, když nemluvím nahlas. Otřu se mu nosem o tvář, a pak ho zase pohladím. Nikde už nejsou stopy nadrženosti, jako v pokoji nahoře. I když… Takové chvilky nejsou špatné. Ba naopak. Jsou dobré, hodně dobré. A užitečné. Mně se to líbilo a Tomovi to udělalo dobře, po celodenním dráždění. Jo, zkazil to Andreas, ale… To nevadí. Udělal jsem to tak, jako tak.

„A-… Andy,“ vydechne moc tiše. Zachvěje se při vyslovení jeho jména a pevně semkne víčka k sobě. Pořád se chvěje, ale i když šeptá, zní celkem naštvaně, ale zároveň se mísí v jeho tichém hlase i lítost. Pohladím ho? Andy?! Co se kurva stalo s Andym. Vždyť vypadal vyrovnaně, ne? Nebo se snad… Pletu? Zakroutím hlavou.
„Co se stalo?“ zvedám se a tím se ho taky snažím zvednout. Ne, opravdu nechci, aby nastydl. Zem je studená a on by byl nemocný. Opravdu nemocný, ne tak jako dneska, kdy je naše nemoc pojmenovaná pojmem stesk.

„Pojď nahoru do pokoje, lásko. Nastydneš se,“ zamumlám. Vydechne a pomalu se začne zvedat ze země. Promne si slzavá očka, kouká posmutněle do země. Přikývne mi a natáhne k mé ruce tu svou. Skousne si trošku ret a zvedne pohled ke mně. Zamrká. I když vypadá utrápeně, je svým způsobem… Roztomilý. Obejmu ho a pohladím dlouze na zádech. Povzbudivě se usměju a otřu se mu o tvář svojí. Musím ho povzbudit, ale… Jak? Začnu přemýšlet. Dobře, vynechám… Jednu možnost. A to tu, že budu zase vyzvídat. Až bude chtít sám, řekne mi to snad, nebo ne? Jo, určitě mi to řekne. Jsem jeho přítel a říkáme si naprosto všechno. Určitě by mi to netajil, zvlášť když jde o Andrease, který je jeho nejlepší kamarád. Určitě se nechce trápit. A na trable jsou vždy nejlepší dva lidi, kteří se o to mohou spolu rozdělit. Tudíž… Je trápení rázem menší.

Tom se pokusí o menší úsměv, který mi věnuje, ale zase sklopí pohled do země a natěsná se ke mně. Položí si hlavu ke mně na rameno a nechá se táhnout zpátky do pokoje.

„Miluju tě, víš to, že?“ zašeptá. Přikývnu.

Usměju se na něj a do pokoje ho dotáhnu. Zavřu za námi dveře. Sjedu pohledem na postel a povalím ho na ni. Jo, nehodí se to, ale alespoň situaci nějak odlehčím. Nebude vypadat snad tak moc zatrpkle. Pohladím ho po břiše. Má na sobě jenom boxerky. Je v nich strašně krásný. Ale krásnější je, když má na sobě jenom svoji kůži. Jo. Tak je… zatraceně sexy. A už pár týdnů mám jen já nárok na to ho tak vidět. Nikdo jiný na to mít už nárok nebude. Cha. Tom je jenom můj. Už napořád. To mi připomíná… Zase si ho označím. Mohl bych to udělat… Už ale vědomě. Ne jako poprvé, když jsem se za to styděl. Nevadí. Nevěděl jsem, jak to Tom přijme.

„Vím, taky tě moc miluju,“ zašeptám mu nazpátek a otřu se mu o rty. Ne, na tohle jsem se neptal, ale není to špatné slyšet pořád. Ne… Není to vůbec špatné. Miluju, když mi to říká. Zase se na mě trošku pousměje. Pohladí mě po tváři.
„Chci, abys to věděl,“ šeptne a přivře trošku oči, ale pořád se dívá do těch mých. Políbí mě do koutku úst a otře se mi o rty. Pohladí mě po boku. Opřu se do doteku. Nedělám to schválně. Je to přirozený reflex. Jo. Přesně ten přiložený reflex, který Tom dělá bokama, když ho uspokojuju pusou. Yeah. Uspokojování pusou zní… Hezčeji, než kuřba. To je… Ošklivý, tvrdý… Necitelný. Pohladím ho po rtech a podívám se mu do očí. Super. Vyznali jsme si lásku, může mi říct, co se děje.

„Co se stalo dole?“ kouknu se mu do očí a zamrkám na něj. Tom nakrčí posmutněle obočí a obejme mě, pevně mě k sobě přitiskne.
„J-já…“ zašeptá, cítím, jak mě políbí na krk. „Andreas… Udělal něco, co…“ koktne a vydechne… Pevně mě objímá a šeptá mi to do krku. Andreas udělal… Co? Andreas ublížil Tomovi? Mému Tomovi? Zamrkám a pohladím ho. Nechci, aby Tomovi kdokoliv ubližoval.
„Co Andreas…?“

„On udělal… Blbost, něco, co… kamarád nedělá,“ zašeptá hodně potichu a tiše vzlykne. „Bojím se ti-… Nemůžu,“ zašeptá hodně nejistě a zakroutí hlavou. Začnu přemýšlet. Co… Co mohl Andreas udělat? Ne… znásilnit ho nemohl. To by vypadalo úplně jinak. Ale… Co jiného nedělají kamarádi? Je to… Zvláštní tahle situace. Další možnost je ta… Že Andy chodí s nějakou bývalou Tomovou láskou. Vydechnu. Opravdu netuším, co se může dít.
„Určitě to nebude tak špatné, mhh?“ usměju se na něj a políbím ho ochranitelsky na čelo. Pohladím ho po líčkách. Tom jenom zakroutí hlavou. Posmutněle zamrká a nevinně se na mě dívá.
„J-já… Bojím se, že… už…“ zašeptá a pokrčí rameny. „Třeba už… Nejsme ani kamarádi, já…“ Nakrčí obočí a zakroutí hlavou, semkne k sobě víčka.

Pohladím ho po krku. To se stalo… Opravdu něco tak špatného? Řekli si s nad něco ošklivého? Ne, opravdu to nechápu. Ani trošku. Nadechnu se a vydechnu. Nemám rád, když nemám ve věcech jasno a je v nich opravdu velký zmatek.
„Určitě kamarádi jste, nic nemůže být tak strašné,“ pousměju se. Chci dodat Tomovi alespoň trošku optimismu.

„Když on mě,“ zašeptá a dá si ruku na pusu. Zakroutí hlavou. Chová se… zvláště. Něco do dlaně zamručí, pootevře oči a podívá se do těch mých, lesknou se mu. Nasucho polknu a otřu mu oči. Pak ho na víčka líbnu. Nemůže to být tak strašné, aby plakal. A i kdyby jo, nechci, aby plakal. Stačilo mi jednou, když jsem viděl na jeho tvářích malé, ošklivé, slané, kapky vody. Opravdu to nebyl příjemný pocit. Byl to… Šílený pocit. Jo, byl jsem jakoby mimo dimenzi, nevnímal jsem všechno, ale uplakaného Toma jsem vnímal opravdu dostatečně.
„Psst,“ dám mu ruku na pusu. „Nemluv o tom, ano? Nechci to vědět, dokud se neuklidníš a nesmíříš se s tím. Hlavně neplakej, ano?“ tisknu si ho k sobě a opřu své čelo o jeho. Přivřu oči a propletu s ním prsty na obou rukách. Hladím ho palcem po hřbetu dlaně. Tom zavře uvolněně oči a vydechne. Stiskne mi dlaně a políbí mě na tvář.
„Miluju tě,“ zašeptá. „Já vím, že… Pořád to musím opakovat.“ Pousměje se se zavřeným očima. Usměju se na něj a přikývnu. No a? Já… Slyším to strašně moc rád.
„Taky tě miluju. A vůbec to nevadí. Slyším to strašně moc rád. Opravdu,“ řeknu spokojeně a zalehnu ho. Koukám mu do očí.

betaread: Janule