autor: Doris & KaKiNkAaA ^_^
Ahoiii twincesťáci a úchylné dušičky <3
Chtěla bych na začátek říct jen pár slov. Ano, přibyl opět další díl tohoto příběhu, ale nedokážu říct ani odhadnout, jak často se tady díly budou objevovat. Znáte to, práce… a to člověk je pak jen rád, když si může odpočinout. Někdy nám zas chybí najít vhodná slova, takže i to je zdržením. Ale pokusíme se obě udělat všechno pro to, abychom si našly čas a psaly co nejvíce. Opravdu s povídkou nekončíme, máme v plánu jí samozřejmě dokončit. Takže prosím vydržte a pochopte nás. Myslím, že se máte na co ještě těšit, díky za vaší trpělivost s námi 🙂
Tak zatím úchyláci, Pa Vaše Kaki a Doris <3
KaKiNkAaA ^_^ – Upír Bill
Doris – Lovec Tom
Tom
„Nech si ty kecy a vezmi si, co chceš.“ Protočím oči. Jako bych to nevěděl, jaké to je, když ze mě piješ. Už jsem to zažil, tak si to můžeš odpustit. Z ovanutí tvého dechu mi naskočí husí kůže. Ale ne ta ze strachu. Spíš lehké nervozity z tvojí blízkosti. Snažím se to v sobě potlačovat. Víčka mi klesnou, když mi tvoje tesáky projedou kůží hluboko do masa. Ruce sevřu v pěst a usyknu. Je to nepříjemné. Ten tlak, když saješ moji krev. Tak mocně, jako bys ji chtěl vytáhnou z konečků mých prstů. Zároveň v tom je ale i něco jiného. Srdce se mi roztluče. Nevím proč, ale působí to na mě i dost vábivě. A to by rozhodně nemělo. Andreas mě zabije, až uvidí nové kousance. „To mi opravdu lichotí, že zrovna moje krev ti tak chutná, ale já nejsem rychlý občerstvení.“ Namítnu, když přestaneš pít. Trochu zakvíknu, když mě narazíš o komín. Byla to docela rána a kor, když jsem celý potlučený. Natočím hlavu na tebe, abych tě viděl. Oči ti rudě žhnou a moje krev ti barví rty a bradu. Zvláštní pohled. Nemůžu říct, že se mi to nelíbí. Spíš se mi nelíbí to, jak se zase chováš. Musím zůstat pevný a vytrvalý, ale mám pro tebe nějakou slabost. Což je špatné a velice riskantní.
„Copak, snad nejsi na dietě? Že dneska tak málo.“ Byl bych raději, kdybys mluvil, než se zabýval mým uchem a vůbec jakoukoliv jinou částí mého těla. Dost mě to rozptyluje. Nevím, jestli to víš, že jsem ti jaksi svým způsobem podlehl, a tak to děláš schválně, abys mě ovládal, a nebo to je jen náhoda. Oba máme něco, co ten druhý chce a bez čeho jen těžko vydrží. A jen těžko se dokáže ovládat, aby to nechtěl. Zakousnu se do rtu.
„Myslím, že bys měl vědět, že takováhle blízkost mezi upírem a lovcem je nepřípustná v obou světech. Jak u nás, tak u vás. Nebylo by tedy lepší, kdyby sis šel zalézt někam do nory a pomodlil se poslední otčenáš?“ Odtáhnu od tebe hlavu, jak nejvíc můžu. Pořád jsme oba stejně odhodlaní. Ty jsi přesvědčený, že zabiješ mě a já, že zabiju tebe. A zatím se k tomu ani jeden jaksi nemáme. Nebo spíše… tak nějak nemůžeme.
Bill
I kdybych chtěl, nedokážu se chuti po tvé krvi zbavit. Přitahuješ mě k tobě svým pachem a vůní, aniž bys o tom věděl. Aniž bych já chtěl. Jednou jsem z tebe okusil a už nemůžu jinak, podlehl jsem tomu. Stejně jako ty podléháš mně při denním světle. „Ty budeš vždycky to, co já budu chtít.“ Ušklíbnu se. Plně se vyžívám v chuti tvé lahodné krve a vůbec se nezabývám tím, že jsem od ní po tváři špinavý. Právě naopak, miluju to, když jsem krví pošpiněn. Chvíli ti pohled opětuju, máš zvláštní oči, stále stejně čokoládové jako posledně. Vy lidé jste vlastně celkově zvláštní, stále stejní… neměníte se tak jako my upíři. Takový život by mě nebavil. „Teprve jsem začal, neříkám, že jsem skončil.“ Zasyčím ti ostře do ouška, které jsem ti pokousal a díky tomu i z něj ti vytéká pramínek krve. Olíznu ti to.Vím, že bych ti přes den neměl být takhle blízko, ale už se stalo a já si nemůžu pomoct. Ta touha po tobě je silnější než já. S ničím takovým jsem se ještě nesetkal, proto s tím neumím bojovat. Tohle zažívám poprvé, tuhle potřebu. Snad mám pocit, že i kdybych zabil několik set lidí a jejich krví se najedl, neuspokojili by mě tolik jako ta tvá. Je to zvláštní, mrazí mě z toho, ale tak příjemně.
Cítím, jak z tebe vyzařuje nervozita, sám se se sebou samotným snažíš bojovat. Pomalu, ale jistě mi podléháš, a to jsem rád. Přesně tohle byl můj plán, mít z tebe svou loutku. Prsty ti zajedu do vlasů a zatahám tě za ně tak, že ti jeden pramínek vytrhnu.
„Na památku.“ Nevinně na tebe kouknu. Myslím, že víc se ti pomstím a bude tě štvát ne to, že ti znovu ublížím tak jako v noci, ale to, že mi podlehneš a opět neodoláš. Bude to další tvá chyba, a to tě bude užírat.
„Je mi jedno, co je přístupné a co není. Když já chci být v blízkosti tebe, tak taky budu. Tak mě, krasavče, přestaň vyhánět, nebo jsem ti snad nějak ublížil? Já myslím, že ne.“ Usměju se. Odtáhneš se ode mě, a to se mi nelíbí. Za týl si tě přitáhnu zpátky k sobě.
„Copak, nervózní z mé blízkosti?“ Olíznu si rty, které mi zdobí stále tvoje krev. Kdybych mohl, tak ti teď a tady zakroutím krkem, ale co bych si počal bez tvé krve a vůně? Ještě nikdy jsem to neměl takhle těžký jako u tebe. Pokaždé jsem byl schopný člověka bez problému zabít, ale u tebe je to jiné. A to se mi nelíbí. Co se mi ale libí, je to, že jsi zvláštní… ne jako ostatní lidé, které jsem už ochutnal.
Tom
Nenávidím tohle. Tuhle tvoji blízkost a manipulaci. Nenávidím to, protože tomu propadám. A to nesmím.„Neublížil jsi mi? Ani jsem si nevšiml.“ ušklíbnu se ironicky. Tohle je opravdu ironie. Prý neublížil. Hlavně, že jsem málem omdlel.
„Jo, jsem z tebe nervózní. A myslím, že ty to moc dobře víš. Tak proč se tak blbě ptáš?“ trhnu hlavou, že se ti znovu vyškubnu a odtáhnu, ale už se mi to nepovede. Bohužel pro mě.
„Zahráváš si s ohněm, a ty to víš. Svádíš mě a tím riskuješ, že jednou se mi povede odolat a prostřelím ti srdce. Anebo mě zabiješ, a tím se připravíš o moji krev,“ zakončím výčet variant, jak to může s námi dopadnout. Je to jako balancovat na ostří nože a ani jeden z nás nesmí škobrtnout, jinak to je jeho konec.
„O co ti vlastně přesně je? O můj život? Tak proč ještě žiju? O moji krev? Nechápu tě. Jsi upír s příliš velkou slabostí. To by se ti mohlo velice vymstít.“ Vím ale, že mně taky. A umřít rukou upíra se mi rozhodně nechce. To bych se raději nechal sežrat vlkodlakem. Sjíždím tě pohledem milimetr po milimetru, a ať už chci nebo ne, dlaň ti položím na bok. Nějak ani nevnímám bolest z ran, které jsi mi čerstvě způsobil, a ani vytékající krev. Je to tvojí blízkostí. Zatemňuje mi mozek.
„Řekni mi jedno… používáš na mě nějakou svojí schopnost, anebo jsem já prostě slabý?“
Bill
„Mám rád, když mi má hračka přizná svou nejistotu či strach. A ty má hračka jsi už od chvíle, co jsme se v parku potkali.“ Udělám na tebe ksichtík. Chceš se odtrhnout, ale nedovolím ti to. Svým tělem tě držím natisklého na komín a ke všemu tě ještě sám držím.„Už jednou jsi po mně vystřelil a minul jsi, proč myslíš, že podruhé bys trefil a neminul znovu?“ Ušklíbnu se. Jsem si vědom toho, že riskuju, ale to my oba. Každou chvíli se může cosi zvrtnout a jeden z nás přijít o život. Ale tak… co by byl život bez pořádného adrenalinu? Nuda. A já pro nudu vážně nejsem, rád se bavím. Třeba jako teď tady s tebou.
„Navíc… neboj, já vím, co dělám, a tvou krev si vychutnám, a když budu mít chuť tě zabít, zabiju.“ Fajn, tak teď lžu nejen tobě, ale především sám sobě. Nejsem si tak zcela jist, zda bych tě zabil… zda vůbec bych chtěl. Připravil bych se tím tak o mnoho, což bych nerad, ale na druhou stranu je můj osud zabíjet, a ty nesmíš být žádnou výjimkou. Prozatím jí ale jsi, jak je vidět. Tiše zavrčím.
„Nejsi snad rád, že stále ještě žiješ? Nebo bys snad rád zemřel?“ Pozvednu jedno obočí při pohledu na tebe. Mluvíš tady, jako bys jen čekal, kdy se do tebe zakousnu, a ten život z tebe jednoduše vysaju. Snad by ses ani nebránil. Těžko říct, do hlavy ti zase tak nevidím, abych mohl vědět, co přesně si myslíš. Ale vím, co cítíš, a tím mám nad tebou navrch.
„Asi jsi nikdy neochutnal svou krev, jelikož bys mě chápal. I když vy lidé ani nevíte, co je dobré a co ne. Vaše chuťové buňky jsou k ničemu.“ Odfrknu si. „Myslím, že i ty máš své slabiny, které by se ti mohly vymstít.“ Nejsem tady jediný, kdo riskuje tím, že jsem ti takhle na blízku. Ty můžeš vystřelit, já tě můžu zakousnout. Ale ani jeden se k tomu zatím nijak nemáme, ač na to třeba myslíme. Pozoruju tě přitom, když k tobě promlouvám a odpovídám tak na tvá slova… otázky. Všimnu si, jak si mě prohlížíš, sjíždíš pohledem. Ano, tohle je zase ta tvoje slabost. Nedokážeš odolat mému tělu, mé osobě. Přijdu ti sexy a já si toho jsem vědom. Ale překvapí mě to, když mi svou ruku položíš na bok.
„A co když řeknu, že momentálně nic nedělám a je to čistě jenom v tobě?“ Kouknu ti do očí, nehtem přejedu po tvé líci.
Tom
Zase jsou tu ty naše hry. Tedy především tvoje. Jelikož ty těmhle hrám určuješ pravidla a já se jen přizpůsobuju. Nic jiného mi totiž ani nezbývá. Nebo možná zbývá, ale já jsem rád tvým protihráčem. Nebo spíš spoluhráčem.„Příště, až tě budu chtít zabít… už neminu. Na to vezmi jed.“ Kdybych teď měl zbraň v ruce, taky bych neminul. Jenže problém je ten… že bych nevystřelil. Útroby mi v těle snad explodují, jak mi dávají jasné povely zničit tě. A já už je i úmyslně přehlížím. „Tak mi dej ochutnat moji krev.“ Vydechnu a druhou rukou tě chytnu za krkem. Bez váhání se ti přisaju na zakrvácená ústa a jazykem vklouznu dovnitř. Zamručím. Úplně jsem zešílel. Dělat tyhle věci… ale já prostě musel. Jazykem ti projíždím pusinku a zachytávám tak chuť vlastní krve. No mě to moc opojný nepřipadá, ale ty jsi prostě jiný než já. Aspoň že tobě chutná. A to natolik, že mi vlastně moje krev zachraňuje život.
„Tušil jsem to, že nic neděláš. Jsem prostě slabý, když jde o tebe,“ vydechnu a bok ti stisknu o poznání víc. Stejně tak tě silně stisknu za krkem. Kdybys byl obyčejný člověk, bolelo by tě to, ale máš výhodu, že nejsi. „Jen mě těší, že nejsem jediný slabý. Nezabiješ mě, tak jako já nezabiju tebe. Protože jsi závislý na mojí krvi.“
Bill
„A proč myslíš, že vůbec nějaký příště bude? A kdyby bylo… tak myslíš, že bych ti dal k tomu příležitost? Jak si tak můžeš být jist? Jistý si ty nikdy ničím nemůžeš být, jelikož nejsi žádný jasnovidec nebo jiná bytost. Jsi jen obyčejný člověk, který po mně prahne.“Bavím se tímhle, líbí se mi to. A na druhou stranu vím, že tímhle tě víc naštvu, když mi opět podlehneš a neubráníš se mi. Ale jinak já vůbec nejsem zákeřný. Ale kdyby tohle, co tady s tebou předvádím, to že stále ještě žiješ, viděli vyšší upíři než jsem samotný já… tak i já bych měl zle. Tohle je nepřípustné, vím to, ale přesto to dělám. Sám se chytám do vlastní sítě.
Najednou se svými rty přisaješ na ty mé a jazykem rovnou vnikneš do mých úst. Donutíš mě tak přivřít okamžitě oči. Tiše vydechnu. Někdy mě dokážeš opravdu zaskočit, třeba jako teď. Tohle jsem vážně nečekal, nebo aspoň ne takhle zpříma a bez jakéhokoli zaváhaní. Vůbec jsi se sebou nebojoval, nepřemýšlel a jednoduše rovnou jednal. Ale nestěžuju si.
Jednu nohu pokrčím v koleni a omotám ji kolem tvého boku, jak jsem tělem na to tvé přitisknutý. Svými dlouhými prsty zajedu do tvých vlasů a u kořínků jemně stisknu.
„Jsi tak slabý, že si s tebou můžu dělat, co chci, a to na tom nenávidíš, ale přesto se nebráníš. Plně mi podléháš. Přijdu ti tak sexy, až se ti tají dech.“ Vzdychnu přitom, jak v dlani stiskneš můj bok. Máš docela páru na to, že jsi obyčejný člověk, musím přiznat. Přitom tě jemně kousnu do rtu a zatahám za vlasy na oplátku.
„Já jsem závislý na tvé krvi a pachu, a ty na mém těle a blízkosti.“ Tím jsme si vlastně kvit, vyjde to nastejno. Každý z nás je svým způsobem na tom druhém závislý, i kdyby nechtěl. Ovládá nás to, oba.
„Ale neměl bys zapomínat na to, že já nehraju fér a dokážu být někdy dost zákeřný.“ Zamumlám mezi polibky, které ti se stejnou oplácím. Chci tě trošku postrašit, nebo spíše nechci, aby sis mnou byl tak jistý a měl stále jakési obavy. Přeci jen… jsem stále jen upír a ti nikdy nejsou fér. Jazykem ti přejedu po ráně na tvých rtech, kterou jsem ti v noci způsobil.
„Bolí stále?“ Jemně se ušklíbnu a kousnu tě do toho místa, čímž ti ránu znovu otevřu, a objeví se tvá krev. Začnu ji z tvého rtu okamžitě sát a polykat, aniž bych tě přestal líbat. Tak se naše sliny začnou mísit s tvou vlastní krví, což je pro mě ta nejlepší kombinace, doslova vražedná. Slastně si zamlaskám.
Tom
Věděl jsem, že se nebudeš bránit. Nevím proč, ale věděl jsem to. Možná právě proto, že vím, jak rád si hraješ. A jak dobře ti dělá, když jsem v tvojí moci.„Nehraješ fér… to už jsem stačil poznat. Ale pořád sázím na svoji krev. Až moc ti chutná.“ namítnu mezi polibky. Mám neskutečnou chuť nepřetržitě vylizovat tu tvojí upírskou tlamičku. Jsi něco tak zakázaného, jak jen to nejvíc může být, a právě to mě nejvíc láká. Ty nejsi fér a já si toho jsem vědom. Myslím, že v tomhle se ti budu muset přizpůsobit. I když z nás dvou jsem já ten poctivý, myslím, že jednou budu muset taky udělat nějakou tu zákeřnost. A možná už i vím jakou. Přesně tu, která ti zabrání mi utéct, a pokud se mi to povede ještě teď přes den, nebudu se muset bát, že mi v noci někoho požereš. Tedy z větší části budu moct být klidný. Podceňovat tě nemůžu. Když mě ale kousneš do rtu, usyknu a cuknu hlavou. Ten ret opravdu bolí.
„Ten piercing jsem měl opravdu rád. Ten ti nedaruju. Odskáčeš si ho,“ syknu a hlavu držím dál od tebe. Je docela dost nepříjemné cítit v ústech vlastní krev. Jo možná tu tvojí… to by bylo jiný, ale to rozhodně nemám v plánu zkoušet. Nehodlám se stát nočním tvorem. Den mi dost vyhovuje. „Předpokládám, že tebe rameno nebolí.“ Přejedu palcem po místě, kde jsi včera měl průstřel. Zůstala ti malá jizva. Je cítit na dotek. Ale po ráně se zem slehla. Máš oproti mě v našem lovu daleko víc výhod, a proto není sporu o tom, že jsi lepší a máš větší šance na vítězství. V takové chvíli opravdu děkuju svojí krvi. Přesně z toho důvodu jsem na sobě dřel až do úmoru. Nikdy se nevyrovnám vám upírům, co se schopností týče. Vždycky budete mít převahu. Já se můžu akorát snažit, abyste ze mě cítili co možná nejmíň obav, a abych byl rychlý a měl postřeh. To jediné je mojí zbraní proti vám a vůči vám to může vyvolat jistý respekt. Ovšem v tvojí přítomnosti to záleží na situaci. Když tě líbám, jsem ve stavu, že bych nepostřehl ani atomovou bombu.
Bill
„Chutná, a moc, to nepopírám, ale vždycky se najde nějaké to jiné řešení a ani ty nemůžeš být výjimkou. Takže se na svou krev příliš nespoléhej, můžeš na to šeredně doplatit. Upírům se nikdy nedá věřit. Věř mi.“ Vydechnu tiše svým sametovým hláskem. Ano i já jsem si vědom, že všechno, co se tady odehrává, co cítíme, by tak být nemělo, ale… zakázané ovoce chutná nejlépe, jak se říká. A já s tím musím souhlasit, a myslím, že ne jenom já. Ale i ty, soudím podle tvého počínání. Kdybych neokusil tvou krev, možná se nic z tohohle teď neděje a já na tobě nejsem tak závislý, ale já tě okusil. A nejen tvou krev, ale i jinou tvou tekutinu. Vždycky jsem měl nad sebou kontrolu, dokázal jsem se ovládat, ale u tebe mi to jde hůř. Ovládá mě tvá vůně, tvůj pach mi zatemňuje můj upíři mozek. Jaké by to bylo, kdyby ses i ty stal upírem? Oh bože, připadal bych si, jako v ráji, z kterého nikdy nevyjdu, a ty mi neutečeš. Jak vidím, rána ve rtu tě stále bolí, z toho, jak ucukneš, když tě kousnu a vyžívám se v tom, což o tobě se říct nedá. Holt lidé jsou jiní než my upíří.„Snad mi nevyhrožuješ,“ ušklíbnu se, když se zmíníš, jak rád jsi měl svůj piercing, který jsem ti ze rtu vykousnul.
„Byla to zábava.“ To, jak si skučel bolestí. Myslím, že jen tak nový piercing ve rtu ale mít nebudeš. A vůbec mě to nesere, udělal bych to znovu. Kousnul bych tě a nejen do rtu, pokousal bych tě po celém těle.
„Nebolí, ale tím určitě nejsi překvapený.“ Sleduju tě. Je mi jasné, že víš, že se mi rány hojí rychle, ne jako tobě. Cítím se tak zvláštně z tvého doteku, mrazí mě z toho.
„Ale přesto ti to nedaruju, já ti nedovolil střílet.“ Odseknu a chytím tě za ruku, s kterou mě po rameni hladíš a dotýkáš se tak mé zacelené rány po tvém nepovedeném výstřelu. Přitisknu si tě tak k mému tělu nadoraz. Zadívám se ti pevně do očí.
„To bylo naposled, cos něco takového udělal.“ Zavrčím jako pes. Vezmu tě za vlasy a prudce ti zakloním hlavu dozadu. Tím mi nastavíš krk, do kterého se zpátky zakousnu. Tvou krev ti začnu roztírat po bělavé kůži tvého krku. Celého tě zamažu.
„A drž, přestaň se cukat, nebo tě shodím ze střechy, že ani nemrkneš.“ Zatahám tě za vlasy. Je mi jasné, že se ti tohle moc nelíbí, ale je to má hra a já jsem tady ten, který určuje pravidla. Pokud mám chuť pít tvou krev, bude tomu tak. Volnou rukou vytasím svůj dráp a jedním prudkým pohybem ti roztrhnu tričko vejpůl. Strhnu ho z tebe a odhodím někam za sebe. Zarudlými rty od tvé krve sjedu o pár stop níže. Kousnu tě do bradavky.
autor: Doris & KaKiNkAaA ^_^
betaread: Janule
Wow tak to byl drsnej díl 😀 Doufám, že bude brzo další dílek :Da zajímalo by mě, kam se mu Bill příště zakousne 😀 Tom by si na něj měl radši dávat pozor 😀