autor: Helie
Odstrčil jsem Toma dál.
„No, je sice hezké, že ses bál, ale teď vypadni,“ ukázal jsem směrem k vykopnutým dveřím. Tom zakroutil hlavou.
„Teď, když jsem se konečně dostal dovnitř, se odsud nehnu ani na krok. Minimálně dokud ti to všechno nevysvětlím.“ Nabručeně jsem si založil paže na hrudníku a našpulil rty. Přesto jsem však byl zvědavý, jakou lež mi Tom vnutí, abych jí uvěřil a přestal se na něj zlobit. Určitě se zase těší, až svoji neškodnou hračku oblafne a bude mě mít z krku. To ještě netušil, že já jsem na všechny jeho lži přišel a že už se rozhodně nenechám dál tahat za nos.
„Tak mluv,“ pokrčil jsem lhostejně rameny.
„Víš, já, celou dobu, co jsem seděl na té chodbě, jsem vymýšlel, jak nelíp ti to říct a málem jsem si to i psal.“ Lži? Určitě si vymýšlel, jak nejlépe mi zalhat, abych mu odpustil… Jako vždycky.
„Asi by bylo nejlepší začít už od toho, jak jsi mě obvinil, že si s tebou jen hraji. Měl jsi pravdu, pro mě to byla vždycky jen hra. Něco podobného, co předvádíme na podiu, akorát daleko slastnější. Nebyl jsi jediný, s kým jsem spal, nikdy jsi nebyl… Když jsi chodil spát dřív, odešel jsem, abych si užil. Dělal jsem to docela často; potom už to nebyla ani tak touha po sexu, spíš mě lákal adrenalin, který vyvolávala možnost, že mi na to přijdeš. Víš, kdybys na to přišel, ztratil bych nejstálejší hračku.
Nevím, jestli jsi to řekl jen mně na truc, nebo jsi to myslel vážně, ale to, že jsi mě obvinil z hraní si s tebou, mi otevřelo oči. Víš, tam, v koupelně, jsem brečel. Ale nebylo to tím, že bych litoval, že jsem přišel o záruku pravidelného přísunu sexu. Litoval jsem toho, že jsem přišel o tebe.“
Instinktivně se natáhl po mé ruce a já byl až moc překvapený vším, co mi říkal, než abych uhnul.
„Každý touží po pravé lásce a já byl takový kretén, že jsem si jí nevšiml, dokud jsem o ni nepřišel. Ironie života mě nikdy nepřestane rozesmívat,“ ušklíbl se. „Chtěl jsem, aby všechno začalo znovu. Chtěl jsem být tím pravým pro tebe, víš? Všechno jsem myslel vážně, miluji tě, ale neuvěřitelně jsem to posral.
V koupelně jsem psal smsku Natálii, že ten dnešní večer ruším. Odepsala, že jí to jednou vynahradím. A potom jsem šel pro nějaké to jídlo, jenže ona tam přišla taky. A řekla mi, že když ji políbím, už s ní nemusím nikam jít.“
„Takže jsi to vlastně dělal pro to, abys mi nemusel dál lhát. Jak šlechetné!“ zaprskal jsem ironicky, ale něco málo se ve mně přece jen zlomilo.
„Já… já chápu, že se zlobíš. Jen jsem ti to chtěl říct, jak to všechno bylo ve skutečnosti. Myslím, že už můžu jít.“ Vypadal tak strašně smutně a všechno, co řekl, znělo tak pravdivě. Proklínal jsem sám sebe, že jsem mu zase uvěřil, i když jsem si slíbil, že se to už nikdy nestane. Tom se dal na odchod, ale zastavily ho moje prsty, které jsem pevně obtočil kolem jeho zápěstí. Nechápavě se na mě otočil.
„Nechoď,“ usmál jsem se na něj zářivě. „Já se nezlobím…“
„Vážně se nezlobíš?“ zeptal se a sedl si zpátky na postel.
„No, je jedna věc, kterou bys to mohl ještě napravit, protože se pořád ještě trochu zlobím, víš?“ našpulil jsem provokativně rty. Váhavě natáhl ruku k mému obličeji. Když se ho opatrně, jako bych se měl pod jeho rukou rozsypat, dotkl, od dlouhodobého hraní na kytaru, hrubými bříšky prstů, nedočkavě jsem přitiskl tvář do jeho dlaně a sledoval odlehčený úsměv, který mu pohrával na rtech. Dlouho jsem ho neviděl takhle se usmívat. Vlastně možná ještě nikdy. Vždycky byl svůdný a majetnický, ale teď se choval, jako bych byl jen pírko ve větru, u kterého je možnost, že se buď rozpadne, nebo uletí.
Jemně mi přeje palcem po stále ještě našpulených rtech, zatímco já stále ještě uvažoval o jeho úsměvu. Jednou už jsem ho viděl, ale už je to strašně dávno. Kolik nám mohlo být? Tak deset? Možná i míň. Tehdy se Tom poprvé platonicky zamiloval. Už ani nevím, jak se ta zpěvačka jmenovala, ale moc dobře si pamatuji jeho úsměv a rozzářené oči, když ho máma vzala na její koncert.
Konečně se dopracoval k tomu, aby mě políbil. Jemně, něžně, nečekaně. V tom jediném bláznivě krásném polibku bylo všechno. Touha po tom druhém, strach, že nás něco rozdělí, smutek, že jsme se skutečně našli až teď, slzy, které se naprosto ve stejnou chvíli spustily z mých i bratrových pevně zavřených očí. Tohle všechno ale byly jen maličkosti. To největší, co v polibku převažovalo, byla nehynoucí láska.
„Zatraceně, co se to tu stalo? Vypadá to tu jak na bojišti! Kluci, co se… Zatraceně!“ Ještě stále omámený z Tomova „nového“ já jsem nechápavě zamžoural na neočekávaného návštěvníka ve dveřích. Gustav nevěřícně otáčel hlavu ze mě na Toma a zase zpátky. „Vy… vy jste se… vy jste se cucali?“ zeptal se, oči navrch hlavy. Tom pohotově přešel k němu, zatímco já jen tiše čekal, jestli mu začne vtloukat do hlavy, že to není tak, jak to vypadá. Problém je většinou v tom, že ono to je tak, jak to vypadá.
Sledoval jsem, jak Tom pomohl Gustavovi překročit dveře, které stále ještě nikdo nespravil, a vedl ho přímo k našim postelím. Brzy už oba seděli na Tomově posteli naproti mně.
„Co jste, proboha, provedli s těmi dveřmi?“ zeptal se vykulený Gustav. Jeho výraz mě nutil smát se, i když jsem si to nehodlal dovolit. Vypadal tak strašně ztracený.
„Tom se o mě bál, protože jsem ho nechtěl pustit do pokoje. Tak nechal vylomit dveře,“ pokrčil jsem rameny a sledoval Gustavův výraz. Tvářil se ještě překvapeněji než před tím. „Byl jsem na něj naštvaný,“ vysvětlil jsem.
„Aha, tak to chápu. Ale důvod si necháš pro sebe, viď? Jako vždycky.“
„Jako vždycky,“ souhlasil jsem.
„A to, co jste dělali předtím, s tím má něco společného?“
„Jo,“ odpověděl tentokrát Tom.
„A řekl vám už někdy někdo, že jste bratři? Možná jste si toho ještě nevšimli, nebo vám to nějak nedochází, ale incestní vztahy jsou trestné. Můžete nejen sebe, ale i celou kapelu, dostat do pěkného průseru.“
„Ale Gustave, my…“
„…držíme to v tajnosti,“ dokončil za mě Tom, jako by se bál, že řeknu něco špatně. Gustav pokrčil rameny a upřeně mě pozoroval, jako bych byl snad nějaký výplod vědeckého snažení.
autor: Helie
betaread: Janule
