autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
I přes to, že jsme měli zatažené žaluzie, mě probudilo světlo, které mě nepříjemně šimralo na obličeji. Hned jsem se zahrabal obličejem pod polštář a snažil se to přehlížet, ale nakonec jsem se opět vyhrabal a podíval se vedle sebe. Hned se mi na tvářích vytvořil lehký úsměv. Pohled na toho spícího andílka mě vždy potěšil. Je tak sladký a křehký. Vypadá tak nevinně, ale opravdu jen vypadá. Po téhle noci musím přiznat, že nevinný není. Milovali jsme se spolu celou noc. Mám pocit, že můj zadek už neexistuje, ale jsem spokojený. Bylo to perfektní. Pořád nedokážu uvěřit tomu, že jsem s ním spal, že jsem se s ním miloval, že byl doopravdy ve mně a já mu patřil. Byli jsme jako jeden. Ten pocit se asi nikdy z mé mysli nevytratí. Náhle můj pohled sjel ale na hodiny. Raději jsem si protřel pořádně oči, když jsem na hodinách viděl 11:48. Do prdele, já zaspal! Měl jsem být už poměrně dlouho v práci. Začal jsem se ihned hrabat z postele, ale pak jsem se zastavil. Můj první pozdní příchod. A vlastně proč? Nechce se mi do práce. Stejně to už teď nemá cenu. Bude lepší, když zavolám Marthu, že zůstanu dnes doma a omluvím se. Natáhnu se pro mobil, který leží na nočním stolku. Ještě jedním okem mžourám na display. Bille, jsi vážně borec. Ty idiote, neměl jsi nařízený ani budík! Vyhledám si v seznamu Marthu a pomalu se zvednu z postele. Nechci Toma probudit, proto raději tiše odejdu do obýváku. Vytočím číslo a už jen čekám. Opět si lakuje nehty, nebo proč to sakra nezvedá? Když konečně ustanou ty nepříjemné zvuky při vytáčení čísla, oddechnu si.
„Prosím?!“ prskne Martha do telefonu jak obvykle.
„Ahoj, já bych se chtěl omluvit, ale dnes nedorazím, Martho,“ vyhrknu ze sebe hned. Opřu se o pohovku a začnu si pohrávat s řetízkem. Čekám, jaká bude její reakce.
„No nazdar, sakra, a to mi říkáš až teď? Proč jsi mi to neřekl včera nebo hned ráno? Máme tady nové zboží, je tu práce jak nasráno, Bille,“ řekne naštvaně.
„Promiň, ale já dnes nepřijdu. Zaspal jsem, není mi dobře, a navíc musím něco zařídit. Zítra si to nadělám. Tak mě dnes omluv. Pokud přijde vedoucí, řekni jí, co chceš. A díky, ahoj.“ Raději to položím. Martha není zlá, ale je náladová. Její nálada se mění rychleji než aprílové počasí a dnes má zřejmě špatný den. Jindy by mi řekla, že je to v pohodě, že se to stane.
Ah, kašlu na to. Nebudu si kazit náladu tím, že je Martha nasraná, když je mi tak úžasně.
Protáhnu se a přejdu k oknu. Venku je celkem hezky. Sice je chladno, ale neprší ani není zataženo. Rozejdu se do koupelny. Když se vidím, je mi do smíchu. Jsem celý rozcuchaný, upocený, na břiše a hlavně na zadních partiích mám všude zaschlé sperma a škrábance. Sakra, to byla noc. Jen se nad tím pousměju a raději hned zalezu do sprchového koutu. Pustím na sebe teplou vodu a začnu se omývat. Pak se kompletně oholím, jak jsem zvyklý. Tvář, rozkrok a podpaží. Učešu se, navoním a hodím na sebe župan. Sice bych tu chodil klidně nahý, ale přece Toma nebudu pohoršovat. Zadívám se na sebe do zrcadla. Vidím tu šílenou změnu. Ten obličej. Vypadá šťastně. Moje oči jsou tak zářivé a plné radosti. Rty se do široka rozpínají a vytváří tak lehký úsměv. Jsem šťastný.
Díky němu, vše je díky němu. Vrátil mi radost do života, i když jsem měl pocit, že jsem ji ztratil a nejspíš navždy. Musím uznat, že jsem se spletl. Netušil jsem totiž, že potkám Toma. To on je ten důvod. On je ten, koho miluji, ten, pro koho bych dýchal a ten, kdo naplňuje moje žití. Proberu se z lehkého zamyšlení a raději s úsměvem vykročím zpět do ložnice.
Tom pořád spí. Lehnu si k němu a začnu se prohrabávat prsty v jeho copáncích. Jen spokojeně zamlaská. Ještě dudlík a byl by naprosto dokonalý a rozkošný. Ta jeho sametová pleť, měkké rty a dlouhé černé řasy tomu dodávají tak nádherný efekt. Vypadá doopravdy dokonale. Nemá jedinou chybičku. Celé jeho tělo je tak příjemně hebké, lehce opálené a jemné. Kdykoli ho pohladím, mám pocit, že hladím samet.
„Miláčku,“ zašeptám mu do ouška a kleknu si na čtyři. Začnu ho jemně líbat pod ouško a dlaní ho hladit po boku. Po chvilce zajedu pod peřinu a začnu hladit jeho podbřišek. Je pořád ulepený. Na tuhle noc budu vzpomínat zřejmě do smrti.
„Kolik je?“ zamumlá a víc se zachumlá do peřiny.
„Bude půl jedné,“ šeptnu a jemně ho líbnu na krk. Najednou otevře oči.
„Cože? Už?“ začne se zmateně hrabat z peřiny. Stejně tak v šoku jako já, ale není se čemu divit. Když jde někdo spát kolem 4. hodiny ranní po velmi náročné činnosti, je jasné, že zaspí.
„Lež,“ zatlačím ho zpět do peřin, „já taky zaspal,“ usměju se.
„Au,“ kuňkne a zas se položí. „Mě tak všechno bolí.“
„Jak bolí?“ uculím se a posadím se vedle něj. „Snad nejsi po té noci rozlámaný?“
„Mám namožený snad každý sval v těle,“ šeptne a začne si mnout krk.
„Věřím ti to,“ šeptnu. „Jestli chceš, namasíruju tě.“
„Jo…“ řekne jen a na chvíli si schová obličej do dlaní.
„Tak dobře. Dej si sprchu ať se trošku probereš. Pomůže ti to taky,“ usměju se. „Je ti něco?“ To je tak unavený? Tolik ho to vyčerpalo?
„Ne, jsem v pohodě,“ usměje se. Pohladí mě po ruce a pomalu se zvedne. „Nebudeš mít v práci problémy?“
„Už jsem tam volal. Martha řvala jako saň, ale to je její blbou náladou,“ pousměju se a pohladím ho po hrudi.
„Dobře. Jestli bude mít problém, tak za ní půjdu a řeknu jí, jak dokonalý to bylo, že by taky druhý den nepřišla,“ zasměje se chraplavě jako každé ráno. Pomalu vyleze z postele a protáhne se. „Jdu do té sprchy.“ Začnu se tiše smát.
„Chudák Martha, měla by šok,“ směju se. „Dobře, běž. Udělám něco k jídlu, ok?“
„Dobře,“ řekne už jen a odejde. Já odejdu hned za ním. Zalezu do kuchyně a udělám nám oběma snídani. Než Tom přijde, svou porci si ale sním, jen kávu usrkávám velmi pomalu. Vezmu si hrneček a jdu s ním do obýváku. Znovu přejdu k oknu a dívám se ven. Uvnitř cítím tak zvláštní pocit. Tak hřejivý.
Po chvilce zaslechnu dveře. Tom už je osprchovaný. Wow, to je rychlík. S ručníkem kolem pasu se dopotácí do ložnice, aby se oblékl. Dopiju si kávu a vrátím se do kuchyně. Opláchnu a uklidním to. Posadím se na barovou židličku u malého pultu a čekám, až Tom přijde. Nevím proč, ale mám pocit, jako by s ním něco bylo. Jako by byl smutný. Po chvíli vejde do kuchyně už oblečený a voňavý. Jen se na mě pousměje a první, co udělá, je to, že otevře skříň a vyndá si prášky. Nic na to neřeknu a dívám se před sebe.
„Vyspal ses trochu?“ Raději se zeptám na úplnou blbost, nebo bych se ho musel zeptat na ty prášky. Nelíbí se mi, že to bere. Myslel jsem si, že je bere pouze, když je mu zle. Ne pořád. Ne každý den.
„Jo, dobrý,“ přikývne. Napustí si do skleničky vodu z kohoutku a zapije prášky. Jen se trošku pousměju.
„Máš tu snídani, tak se koukej najíst, hm,“ usměju se a otočím se na něj.
„Snídani? Je skoro jedna hodina,“ řekne jen, ale poslechne. Přisedne ke stolu.
„Já vím. Dnes to holt budeme mít opožděné,“ uchechtnu se. „Zdá se mi to, nebo se něco děje?“
Podívá se na mě, zrovna když si bere první sousto. „Co by se mělo dít?“
„Připadáš mi nějaký smutný. Nebo jen unavený?“
„Nic mi není, Bille.“ Začne zase jíst.
„Dobře, o to líp,“ usměju se a zvednu se. V tichosti okolo něj projdu a mířím do ložnice.
Začínám mít obavy. Dnes není nijak mluvný, dokonce ani veselý. Možná se jen špatně vyspal, všechno ho bolí a je unavený. Nebo lituje? Ah, nechci o tom přemýšlet. Nechci myslet na nejhorší a strachovat se.
Otevřu skříň s oblečením a vezmu si tepláky a tričko. Oboje v černé barvě. Ustelu postel a poklidím ten malý nepořádek, který jsme tam večer nechali. Pak se vrátím do kuchyně. Tom pořád jí. Loudá se s tím, jako by mu to nechutnalo a při tom dělá něco na mobilu.
„Co máš dnes na práci?“ opřu se o pult a kouknu se na něj.
„Nic,“ pokrčí neurčitě rameny. „Co ty?“
„Já právě taky nic. Napadlo mě, že bychom mohli někam vyrazit. Udělat si příjemný den,“ usměju se.
„…možná,“ odvětí.
„Pokud nechceš, nevadí. Jen jsem to navrhnul,“ brouknu. Když konečně dojí, poklidím po něm nádobí.
„No a… co kdybych ti tu nechal peníze a ty šel nakupovat? Měl bych se asi stavit za Robertem doma,“ navrhne. Chce mi zavřít hubu tím, že mě jako nějakou puťku pošle na nákupy? Tohle ne.
„To klidně můžeš, ale ty peníze nechci,“ řeknu hned. Hlasitě povzdechne a zvedne se.
„Bille, o tomhle jsme přece už mluvili,“ podívá se na mě. To mluvili, ale o tom, jak budeme platit byt. Nechci jeho peníze. Nejsem vyžírka. Neotočím se, teď ne. Dál raději myju linku, i když je čistá.
„Pokud si budu chtít něco koupit, vezmu si peníze, ale já teď opravdu nechci. Pokud budu potřebovat, požádám tě, okay? A za Robertem klidně běž. Nevěděl o tobě dost dlouho. Nedělej si problémy.“
„Nedělám si žádné problémy,“ řekne. „Hele, já…“
„Ty?“ otočím se už.
„Prostě… promiň,“ povzdechne.
„Co ti mám promíjet?“ opřu se o linku.
Když jsem se ptal, co má v plánu, řekl, že neví. Když jsem navrhnul společný den, hned to otočil a navrhnul, že půjde za Robertem a já půjdu na nákupy? To jsem od něj nečekal.
„Já nevím. Chovám se… divně. Nevím proč.“
„Jo,“ povzdechnu a naštvaně semknu rty k sobě. Tom se nadechne, ale jak mě tak pozoruje, nakonec z něj nic nevyjde.
„Tak já se jdu připravit,“ řekne a jde pryč. Zůstanu tam stát. Mám chuť s něčím švihnout nebo něco rozkopat. Najednou mě to tak rozhodilo. Copak jsem malé dítě, aby mi musel dávat hračku, abych mu dal pokoj? Aby mohl dělat, co je třeba? Slyším Toma z ložnice, jak se asi převlíká.
„Tak já jdu, jo?“ podívá se na mě z obýváku. Už má mikinu i čepici. Když se na něj podívám, moje naštvanost opadne. Já se na něj moc zlobit nedokážu.
„Dobře,“ vydechnu a nechám ho jít. Ale nakonec za ním doběhnu do chodby.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Tie tabletky ma neskutočným spôsobom iritujú! Priam až s trašidelne! -.-
Nechápu co Tomovy je. Ty prášky mě taky začínají zarážet.Snad se jen blbě vyspal 🙂
ty prášky mě nekompromisně serou, ale snad to je jen den blbec…
být Bill tak už dávno žadný prášky nejsou,kruci co s Tomem zase je,ale já se nedivím,tři díly teď byly naprosto v klidu tak se něco muselo stát,…no,jsem zvědavá 🙂
Doufám, že Toma jeho špatná nálada přejde, i když po návštěvě u Roberta… nevím nevím. Moc se těším dnes na pokračování ♥
Vůbec nechápu,co to s Tomem je….možná má jen špatnou náladu..a snad ho to brzo přejde…,nebo tuší,že jak se za nim Robert minule stavil,že něco asi potřeboval,tak z toho nemá dobrej pocit a proto se tak chová….no nevim…uvidíme. 🙂 každopádně skvělej díl.