autor: Janule
„Tákže… A6,“ pronesl zamyšleně Bill, zatímco ohryzával vsedě na posteli nervózně obyčejnou tužku, kterou zaškrtával na vlastnoručně vyrobeném čtverečkovaném papíře dobytá území v Tomově moři. Papír položený na nejtvrdším módním časopise, který tu našel, si na kolenou úzkostlivě kryl rukou a částečně ramenem před Tomem, sedícím vedle něj.
„Zásah,“ zklamaně pronesl Tom, protože tušil, že v tomhle stadiu už Bill odhalí jeho poslední loď, a on nejspíš definitivně prohraje. Nespokojeně si poposedl, už ho z toho věčného polehávání začínala bolet záda, potřeboval by se pořádně protáhnout.
„Skvělý,“ vítězně si Bill začmáral kostičku A6, byl rád, že konečně odhalil poslední z Tomových lodí, a čekal, až Tom nahlásí svůj další odhad.
„No… takže… kde bys tu malou mrchu mohl mít?“ Dumal polohlasem kytarista. „Co takhle H8, co?“ S nadějí vzhlédl k Billovi.
„Sakra!“ ozvalo se vedle skrz zaťaté zuby a Tom nadšením poposkočil, když Bill dodal jen stručné: „Zásah.“ V tu chvíli se pro Toma stal tenhle boj znovu aktuálním, protože loď, kterou měl dorazit na Billově čtverečkovaném moři, měla o jednu kostičku míň než ta jeho. Pokud se trefí, mohl by i vyhrát, a když ne, může to být ještě remíza.
Tom v sobě díky poplachu, kvůli kterému byli už druhý den zavřeni v Billově apartmánu, objevil soutěživého ducha. Z nudy, kdy už si vážně kousali skoro nehty, začali hrát hry. Nejdřív si Bill vzpomněl na slovní fotbal. Jenže finty jako „filozofie“ a „biologie“, končící na dvě opravdu nepoužitelná písmena, znali oba, tudíž velice brzy skončili, přestalo je to bavit. Pak je napadly piškvorky, jenže překážka v podobě čtverečkovaného papíru, jenž nebyl po ruce, se jevila jako nepřekonatelná. A pak Tom odněkud z hlubin své potlačené paměti vylovil Lodě, které právě hráli, a nápad si takový papír sami nakreslit. Piškvorky upadly v zapomnění, a začala námořní bitva. Času měli dost, nebylo kam spěchat, cvičný poplach se zatím jevil jako jeden z těch delších, takže se pustili do práce. Bill tuhle hru neznal, tudíž ho Tom nejdřív naučil co a jak, ale protože pravidla byla jednoduchá, vypadlo to teď na remízu.
„B6,“ zariskoval Bill polohu Tomovy lodi, měl pouze dvě možnosti, kam se vrtnout, tak snad bude tahle správná. Vzhlédl k Tomovi, který se mezitím otočil na břicho, zatarasil svůj papír polštářem, aby mu tam Bill nenakukoval, a čekal, co se zpoza bílé hromady ozve.
„Vedle jak ta jedle!“ zazpíval si Tom radostně, jeho šance na výhru v tu ránu vzrostla.
„Nééééé,“ ozvalo se zklamané zakňučení a Tom vykoukl nad bílou hradbou, aby se pokochal pohledem na téměř poraženého zpěváka. Oba byli soutěživí, o tom nebylo nejmenších pochyb. „Sakra, doprkvančic, to neplatí,“ kňučel Bill. „Ale teď se netrefíš, vsadím boty, že ne, nesmíš,“ zaklínal svého soupeře. „Tak střílej už,“ netrpělivě čekal, zatímco Tom si už v duchu užíval své brzké vítězství. Věřil, že vyhraje, musí. Měl stejně těžkou volbu jako Bill, na kterou ze stran v moři se vydat.
„H9,“ konečně vydechl nervózně, sledujíc přitom černobílou hlavu za polštářem.
„Zásah, konec,“ pronesl už s klidem a rezignovaně poražený Bill, teď už se musel se svou prohrou smířit. Hodil svůj papír i tužkou zklamaně Tomovi na hlavu a naštvaně sebou prásknul zády na postel.
„Huráááááááá!“ vyskočil z lehu Tom a začal radostně poskakovat na posteli, div pérování madrace neshodilo Billa na zem. „Vyhrál jsem! Vítěz! Jo!“ Jeho khaki trenky s muchomůrkami skákaly Billovi před očima jako splašené.
„Aby ses nepotento,“ hudral si Bill pod fousy, přestože se na Toma opravdu nezlobil. „O jednu pitomou kostičku! A neskákej a neřvi, víš, že se to nesmí kvůli vzduchu,“ posadil se, když už to vypadalo, že Tom bouchne hlavou o nevysoký strop.
„Mám radost, tak si zařvu, ne? Jednou se to nezblázní,“ odpověděl zadýchaně Tom, ale poslechl a se skákáním přestal, dopadl na muchomůrkový zadek rovnou vedle Billa. „Dáme si další?“ S nadějí se zeptal naštvaného Billa.
„Ne, už mě to nebaví,“ odsekl mu zpěvák a otočil se k Tomovi zády.
„Ježiš, nebuď naštvanej, je to jenom hra,“ chlácholil ho kytarista s jasnou převahou vítěze v hlase. „Příště třeba vyhraješ ty,“ poklepal zlehka Billa po rameni, aby si ho usmířil. „Když tě nechám,“ dodal ovšem potichu, což způsobilo rychlý obrat v situaci.
„Ty jeden bastarde nafoukanej,“ štěkl napůl v legraci Bill do jeho překvapených očí, když provedl nečekaně rychlou otočku na druhý bok, aby svému soupeři dal z očí do očí najevo, že není taková sralbotka, aby ho nějaký přičmoudlý přivandrovalec musel nechat vyhrávat.
„No sorry, no, ale jak vidíš, jsem lepší,“ zvedl Tom ruce v hraně bezradném gestu a uculil se, právě v sobě objevil zdatného provokatéra. Bavilo ho točit Billa do vyšších obrátek, byla to sranda.
„Prd seš, ty vejtaho,“ ještě jednou se pokusil o obranu Bill a šťouchl Toma svou drobnou pěstičkou do hrudníku. Nečekanost jeho úderu kytaristu skolila do peřin a zapříčinila samozřejmě okamžitou odvetu. Za chvíli už se ti dva kočkovali jako malí kluci.
„Dost! Už dost!“ vydechl zmoženě Bill, když se ocitl v zajetí Tomových stehen, která ho pevně svírala kolem boků, jak na něm kytarista seděl a šimral ho rozpuštěnými dredy po tváři a krku, kde byl zpěvák nejvíc citlivý. „Já se počůrám,“ se smíchem se snažil vyhnout Tomovým světlehnědým ocáskům. „Fakt se počůrám a budeš mít mokrou postel,“ dodal vítězoslavně, když si uvědomil, že leží momentálně na Tomově půlce.
„Tak si to vyměníme,“ zašklebil se Tom, ale uvolnil sevření svých dlaní, kterými držel Billovy ruce nahoře, aby se nemohl bránit, a svezl se opatrně vedle něho. Zůstával ve střehu, kdyby na něj zpěvák ještě zaútočil, ale ten byl očividně vyčerpaný z právě ukončeného boje.
V místnosti nastalo ticho, bylo slyšet jen oddechování dvou mladých mužů.
„Co budem teda dělat?“ ozvalo se z Tomovy strany do tiché místnosti.
„Nevím, ale na další lodě už nemám papír, nebudu si rvát na kusy svůj sešit na písničky,“ zdůvodnil Bill, proč nechce pokračovat v námořní bitvě. Jiný zdroj papíru, než jeho sešit, tu neměli. Na lodě vytrhl poslední volnou dvojstranu zprostředka.
„Ty v tom máš písničky?“ posadil se Tom překvapeně a pohled zapíchl do černého sešitu, ležícího poklidně na nočním stolku.
„Jo, píšu si do něj texty, krom jiného,“ potvrdil Bill.
„Můžu se podívat?“
Bill se zatvářil nedůtklivě, nelíbila se mu myšlenka, že by si mohl Tom přečíst některé jeho myšlenky, které si příležitostně zapisoval. Ale pak si uvědomil, že Tom je přítel, a že jestli od někoho nehrozí nebezpečí, je to právě on. Natáhl se pro svůj sešit a podal mu ho.
Kytarista chvilku listoval sešitem a kupodivu zjistil, že Bill má celkem úhledný rukopis, tudíž mu nedělá potíže ho číst.
„Zapomenuté děti?“ zvedl tázavě oči k Billovi, když si přečetl nadpis jednoho z novějších textů. „Dost ponurý téma,“ dodal, naklonil se ke kytaře opřené vedle postele a začal pomalu vybrnkávat melodii, která ho při čtení slov napadala. Slova byla vážně ponurá.
Opuštěné a ztracené,
při narození neviditelné,
při prvním výkřiku zamrzlé,
zapomenuté děti.
Jméno neznámé,
nekonečně unikající,
ze světa vypuzené,
zapomenuté děti…
„Jak tě to napadlo?“ zeptal se Tom do ticha pokoje.
„Někdy se tak cítím,“ zašeptal Bill smutně. „Ta melodie je krásná,“ usmál se na Toma. „Máš talent,“ dodal.
„Díky, ty taky,“ kývl Tom směrem k textu písničky. „Dáme ji dohromady? Myslím, že by to mohl být hit.“ Bill jen souhlasně přitakal, byl rád, že se jeho textu ujme zrovna Tom. Obyčejně hrál hlavní roli Paul, co se týkalo vymýšlení melodií, někdy se k němu přidal i Georg nebo David, občas už měl Bill melodii vymyšlenou, když skládal text. Tohle byla ale stokrát lepší varianta.
Seděli spolu dlouho, nevnímali čas, vymýšleli nové a nové varianty smutné melodie, dokud se jim nezdála perfektní. Ani jeden z chlapců neuměl noty, proto museli spoléhat na svou paměť, až budou žádat Davida o dětský sbor, který jim prostě musí nazpívat vokály. Znělo jim to oběma v hlavě, a pevně doufali, že to vyjde.
Když oběma klukům začalo kručet v břiše, zjistili, že jsou pomalu dvě odpoledne. Byl čas se najíst, od rána na to nevzpomněli. Tom opět vylezl na stolek, teď už bez zaváhání sundal bezpečnostní balíček, a chvilku se zvědavou hlavou vraženou ve stropě zjišťoval, jak asi funguje jejich distribuce. Ne, že by na to přišel. Rozdělili se spravedlivě na půl a dali se do jídla. Nebylo to nic moc, stejně jako včera, jak Tom konstatoval, ale jíst se to dalo, a to bylo nejdůležitější.
Po obědě se vedle sebe natáhli, zírali unaveně do stropu a přemýšleli.
„Mám pocit, že tě znám odjakživa,“ pronesl najednou do ticha Tom to, na co právě myslel. „Nevím proč, ale je to tak. Seš fajn,“ dodal ještě, než se usmál na Billa vedle sebe. Ten mu úsměv oplatil a pootočil se na bok, aby na Toma líp viděl.
„Třeba je to tím, že jsme tu tak dlouho zavření,“ zauvažoval Bill, taky mu bylo s Tomem skvěle. On k němu cítil lásku hned od začátku, nemusel nijak zvlášť složitě řešit svou zvláštní náklonnost k novému členovi kapely jako Tom. Ten se se svými novými emocemi pral pořád.
„Někdy mám strašně silný pocit, že tě musím chránit,“ svěřil Billovi.
„A já se s tebou cítím bezpečně,“ usmál se Bill. „Nejvíc, když mě objímáš,“ dodal a trochu mu zčervenaly tváře. V šeru, které je obklopovalo, to naštěstí pro něj nebylo moc vidět.
„Taky tě rád objímám,“ odpověděl zcela vážně Tom. Uvědomil si, že pocit, když Billa svírá v náručí, je pro něj úžasný. Zvláštní situace.
Chvíli bylo ticho, než se Bill odvážil přišoupnout k Tomovi o kousek blíž. Dívali se jeden druhému do očí, když se ve stejnou chvíli usmáli.
„Můžu?“ zeptal se s obavami Bill, ale touha po objetí byla silnější než on. Tom chvilku váhal, přece jen, nebylo to až tak úplně běžné, aby se dva kluci jen tak objímali, zvlášť když leželi v posteli, ale pak nad tím v duchu mávl rukou. Nikdo je nemohl vidět, byli kamarádi, Bill to zřejmě potřeboval, tak jen přikývl a natočil se k němu.
„Tak jo, no… pojď ke mně, primadono,“ nabídl mu svou náruč s úsměvem a Bill se do ní bez váhání stulil jako kotě.
„Jsem tak rád, že seš tady,“ zašeptal mu Bill do hrudníku, na kterém měl položenou hlavu, rukou Toma objímal kolem pasu. „Bez tebe bych tady umřel,“ pokračoval dál. „Aniž bych o tom věděl, celou dobu jsem na tebe čekal, Tome,“ otočil hlavu, aby mu viděl do tváře. Doufal, že Tomovi nedojde, že on je ta láska, na kterou čeká, anebo možná naopak doufal, že to Tom pochopí, sám nevěděl, co vlastně chce. Hověl si u Toma, prsty nevědomky tahal za své drahé tričko od Armaniho, které měl Tom stále na sobě, a užíval si ten pocit, být v jeho náruči.
„Tu písničku jsi skládal podle sebe?“ zeptal se po chvíli Tom, mimoděk se Billovi probíral hebkými vlasy. Jeho neklidné prsty byly stále zvyklé na nějakou činnost.
„Hmm, asi jo,“ připustil Bill. Tom věděl, že se zpěvák nenarodil ve společenství, už o tom jednou spolu mluvili, ale podrobnosti jeho příchodu neznal.
„Ty si pamatuješ něco z doby, než jsi sem přišel?“ zeptal se.
„Nevím, myslím, že ne, byl jsem prcek. Vím jen to, co mi řekla Mira. Na povrchu bych tak malý asi stejně sám nepřežil, buď bych umřel hlady, nebo by mě sežralo nějaké divoké zvíře. Říkali nám ve škole, jak strašně se nahoře někdy zachází s malými dětmi,“ skoro šeptem vyprávěl Bill své domněnky a představu o zlém světě, kterému jen o vlásek unikl. „Pořád mi není jasné, proč mají lidé nahoře děti, když o ně pak nestojí? Nevíš?“ zvedl oči k Tomovi, a ten jen pokrčil rameny. Nevzpomínal si na nic, nemohl Billovi vysvětlit, jak to nahoře chodí, protože ačkoliv tam zřejmě vyrostl, nic si nepamatoval.
„Nemám tušení,“ řekl nakonec, když bylo chvíli ticho, pohladil Billa po hlavě a trochu víc si ho přivinul do náruče. „Zní to strašně, když to zpíváš v tom textu, jako by sis to celé pamatoval.“ Bill jen zavrtěl hlavou.
„Ne, nepamatuju si vůbec nic, nikdy jsem nahoře nebyl. Několikrát jsem měl sen, že jsem na zvláštním, hodně osvětleném místě, byla tam voda, nejspíš moře, ale to je všechno. Už jsem párkrát přemýšlel o tom, že bych se nahoru rád podíval, jen na chvíli, ale nejde to.“
„A proč vás vlastně nahoru nepustí?“ zeptal se Tom, sám si tu otázku už několikrát položil, ale neodvážil se dosud nikoho zeptat. Přece byli všichni v podzemí dobrovolně, tak proč nemohli svobodně odejít?
„Znáš šéfovy kecy o tom, jak je nahoře nebezpečno, ne? Opakuje to přece při každé mši, to je důvod, proč tam nesmíme. Ohrozilo by to celé společenství, třeba kdyby sem někdo z povrchu přinesl bakterie, které neznáme. Poslední léta se prý objevila spousta nových nemocí, proti kterým nejsme imunní, a pokud bychom se s nimi setkali, mohly by nás zabít. Celý projekt Genesis by to mohlo zničit. Každý, kdo chodí nahoru na povrch, musí projít dezinfekční komorou, to jsou pravidla. Ale to může jen pár vyvolených, ti jsou proti tomu všemu ještě navíc očkovaní, jako třeba David.“
„Aha,“ reagoval tiše Tom, „zní to celkem logicky, ale co když vám lžou?“
„Proč by to dělali?“ reagoval ihned Bill a zvedl hlavu z Tomovy náruče.
„A proč ne?“ odpověděl Tom otázkou. „Když můžou nutit mě, abych vám lhal, nemluvil o pátém podlaží, proč by nemohli lhát ve víc věcech?“
„To je fakt,“ zamyslel se Bill, pro něj tohle byla ještě pořád čerstvá informace, kterou musel nejdřív vstřebat. „Můžu se na to zeptat Davida,“ navrhl, ale pohled, jaký na něj vrhnul Tom, mu dával jasně najevo, že to nejspíš nebude nejlepší nápad.
„Vykašli se na to, stejně to asi nevyřešíme,“ usmál se na něj Tom, „co kdybychom si trochu zdřímli, než nás vzbudí ta otravná mše?“ navrhl a přetáhl přes ně společnou peřinu.
„Jo, máš pravdu, jsem úplně vyřízený,“ zívl Bill jako na zavolanou a zavřel oči.
Za chvíli už oba kluci chrněli jako zabití v těsném objetí, jež už jim ani nepřipadalo nijak zvláštní. Na příjemné věci si člověk zvyká rád a rychle.
autor: Janule
betaread: Áďa
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Opět se týden čekání vyplatil, další dokonalej díl :))
Krásný 🙂
[1]: Přesně 🙂 Já chci další nedělíííí!!!
Ano, na příjemné věci si člověk zvyká rád a rychle. To je svatá pravda 🙂
Nejvíc se mi líbilo jak Bill s Tomem hráli Lodě =D To bylo opravdu roztomilé jak to prožívali..a konečně už i Bill začíná přemýšlet jestli to, co se pod zemí děje je správné..to se mi líbí 🙂 Jsou oba strašně sladcí..miluju tuto povídku 🙂
To je fajn že saspolu zabavili, bolo to zlaté. Teším sa na další krásny diel.
Tento diel sa ti extrémne vydaril 🙂 Som nad mieru spokojná . Krásne popísané objatie …. nejak čmuchám , že objatie smeruje k ďalším fyzickým veciam a tie smerujú k ďalším a ďalším 😛 . Poplach by mohol trvať dokonca poviedky 😀 ale to by sa vlastne neodostali dvojčatá hore . Ozaj , dostanú sa tam vôbec? Inak…. by sme sa mohli nejak rozumne dohodnúť na dvoch dieloch týždenne 😛 prosím prosím , taký skvost len raz za týždeň je málo 🙂 .
oh, to bolo absolútne perfektné 🙂 . Obaja sú k sebe tak milý 🙂 A tak som sa na začiatku bála, že Tom Billa nebude mať rád. A aké logické zmýšlanie Tom má… Ale má pravdu, Klamú im! A klamať sa nemá!… Bože, takéto niečo vymyslieť, a ešte to celé napísať, absolútne umenie, proste úžasné
Moc krasne. Ta zakodovana pravda o nich, ze k sobe patri, ze si nalezi (jako dvojcata) a jak se to v nich podvedome probouzi, je vzdy tak uzasne poctenicko:-)
Uz aby si byli co nejbliz:-)
Jo, hele, slibia jsi mi ten jidelnicek, pani spisovatelko:-) Krekry, pastika v konzerve, seminka a orisky?
[8]: No dyť 😀 Co jinýho by mohli mít jako pohotovostní jídlo. 😀 Přece jim tam nepřistane v balíčku kachna s knedlíkem a se zelím, jen ať se učej žít v bídě. 😀 Až přijde apokalypsa, zásobování shora se zastaví a pak budou muset přežít nějakej čas na hezky spartánský stravě, tak trénujou. 🙂 Oni vědí, co dělaj. :o)
[6]: Jasně, Dzesi, to je pane rozumná dohoda 😀 dva díly týdně 😀 Už teď se děsím, že mi za měsíc dojdou zásoby a jestli budu schopná do tý doby napsat pokračování, a prej dva díly tejdně 😀 Asi z tý rozumný dohody nic nebude. 😀
tak jsem dohnala resty a slupla oba dily najednou. Nemam slov jako obvykle. Jsem hrozne rada ze se Tom sveril. Je to ohromny kus vpred v jejich vztahu. Ale moc se obavam toho, že se Tom ma vratit ke Katovi na "kontrolu" To se mi vubec nelibi. Z Billa jsem roztekla. Je to takovy tutik sladky, ale zaroven ma muj obdiv, ze tak dlouho odolava. Ja uz bych se na Toma asi vrhla. I kdyz ten tajnej polibek, kdy Tom spal, byl vazne dechberouci. I kdyz se trochu bojim jak Tom zareaguje, az se dozvi pravdu o tom, ze je Bill zamilovany. Nejsem si uplne jista, ze je staveny na to, to jednoduse prijmout jen tak. Jsem porad napnuta jak to bude dal a asi nedospim do dalsiho dilu 😀
Jůů tak z kluků sou námořníci :D:D Hehe skoro sem čekala že Bill bude do Toma píchat tou svou ohryzanou tužkou 😀
A jelikož sem to četla v buse na mobilu tak mi chvilku vrtalo hlavou kde Tom vzal v Billově pokoji kytaru, ale potom mi došlo že se vraceli z té oslavy a že tam Tom hrál :D:D Už se z nich stává "skvělá" dvojka i ve skládání textů.
[6]: heh stejně Tom proleze tou zásobovací "dírou" a pujde zjistit jak to jídlo k nim doputuju. Hmm taky by mě to zajímalo. Maj to v Genesis vymakaný 😀
[9]: lol, když se tu tak bavíte o tom jídlu 😀 Až přijde apokalypsa a v podzemním komplexu dojde jídlo tak to sou dvojčata pěkně v prdelce protože sou oba pěkně hubní žádný "zásoby" jako třeba Gustav s Georgem 😀
[11]: prej zasoby :DDDDDDDDDDDD no loool. ale prrr prrr….nechces tim snad naznacit ze by MUJ Georg byl nejaky spekacek ze ne :DDDDDDDD
[12]: nee nechci říct že NÁŠ Georg je špekáček 😀 Jen je chlap a má pár vymakanějších svalů jak dvojčata 😀 (i když Bill se v poslední době snaží ze sebe udělat "svalovce" což mu nežeru xD)
tak tohle byl snad nejvíc povedený díl. 🙂 culila jsem se celou dobu. ti dva jsou spolu dokonalí! konečně jim došlo, jak je jim v náručí toho druhého nejlíp a doufám, že to od teď budou praktikovat pořád. 🙂
nějak si ale ještě nedokážu představit, kdy se v Tomovi objeví i nějaký ten vážnější cit. jako "bráškům" jim to funguje zatím dokonale. 🙂
Tento príbeh sa tak dobre číta :D… to ako twins hrali lode bolo husté. Úplne som si spomenula na to ako som asi pred 4 rokmi pravidelne hrala so sesterkami a bratom lode :D… a potom ako sa do seba pustili a Tom Billa šteklil 😀 ách… strašne sa mi ľúbi že Tom Billa núti premýšľať nad tým či im tí psychopati neklamú. Je to super, nech len premýšľa… a ten koniec ako sa tam objímali bol skvelý, strašne ma zaujíma že kedy asi tak Tom zistí že ho má Bill rád iným spôsobom ako si myslí :)… oh milujem tento príbeh a strašne sa teším na ďalšiu časť na ktorú ako aj na túto si budem musieť zase počkať dlhšie ako ostatný lebo zase idem preč. Bože ja to nevydržím!
Mě se hrozně líbilo, jak se Tom radoval, když vyhrál lodě! To bylo tak krásně spontánní 🙂 Úplně jsem si ho v těch muchomůrkových trenkách představovala 😀
A to jak na konci dílu usnuli ♥ Tak u toho se rozplývám ještě teď! nádherné, nádherné, nádherné! 🙂
A je hezké si číst, že Tomovi všechno vrtá v hlavě..pak to řekne Billovi a ten, i když je to proti jeho přesvěčení, tak mu věří a taky o tom začne uvažovat. Pro mě je tohle vážně pozitivní číst a dodává mi to optimismus, že oba nakonec nebudou jen loutky s vymytými mozky 🙂 Ale tak jsem přemýšlela, že pro Billa to musí být celkem těžké. Celý život žije tam, miluje ty lidi, protože si myslí, že jej zachránili a dali mu lepší život, než jaký by měl na povrchu. Všemu, co říkají věří a pak přijde Tom a vypráví mu o tom, jak krutě se k němu chovali na 5.podlaží a ještě spekuluje o tom, v čem všem jim lžou. Musí to být pro něj zvláštní tohle slyšet, když si myslel, jak skvělí ti lidi jsou. Celou dobu se těším, až se odtud tu dva dostanou, ale po pravdě začínám mít o Billa i tak strach. Já nevím, jak bych se cítila na jeho místě, když bych najednou zjistila kde jsem to žila a v jaké lži. Aby to pak ne něj nemělo nějaké negativní dopady :/