autor: Emilia
„Můžeš mi doháje vysvětlit, co tady ksakru pohledáváš? Jak si kurva zjistil, kde bydlím?“ Tom polknul a Bill s upřeným výrazem na něj očekával odpověď.
„Já… já… dlouho ses neukázal a t-tak jsem si ře-řekl… no, že tě navštívím tentokrát já.“ Tom sklopil pohled. ‚Nebyl to zase tak dobrý nápad.‘ Říkal si v duchu. Trochu se Billa bál, jeho tvrdého výrazu. Zřejmě ho to naštvalo. Varování od Shadda dostal, to nemohl popřít.
„Přišel si mě navštívit? Děláš si ze mě zatraceně prdel?!“ Zvýšil Bill trochu hlas a rozhodil rukama.
„Ne… promiň, já… já, nebyl to dobrý nápad, raději půjdu.“ Otočil se rychle Tom, ale ucítil stisk na svém zápěstí.
„Co si sakra myslíš, panenko, že mi tady můžeš zaklepat na dveře a potom se jen tak vytratit? Na to zapomeň.“ Zmírnil Bill tón. Ze sousedních dveří vykoukla žena středního věku. Byla těhotná a vlasy měla zamotané v rozcuchaném drdolu.
„Dobrý, sousede.“ Kývla na Billa. Ten jen protočil oči a bez odpovědi Toma vtáhnul dovnitř. Zabouchl za nimi dveře.
„Ani si té paní neodpověděl na pozdrav.“ Podotkl Tom tiše. Nechtěl Billa zase naštvat, ale on pozdravil vždycky, byla to slušnost.
„Jako bych se o tu píču odnaproti zajímal. Je to obyčejná drbna, slídí tady po celý bytovce, a jenom roznáší klepy, nic jinýho neumí. Jo, kromě toho, nechávat se ošoustávat od svýho manžela, kterej je úplně stejnej kretén. Maj už 7 harantů, možná víc, co já vím. Je mi to jedno. Nikdy mě nezdravila, jenom teď, protože je zase velice zvědavá na tebe.“ Bill došel nakonec krátké chodby a otočil se na Toma pořád stojícího u dveří.
„Jdeš, nebo mi tam hodláš vystát důlek?“ Zavrčel Bill nevrle.
Tom si všimnul, když k němu Bill byl otočený zády, dalšího tetování, co měl pod pravou lopatkou. Bylo to černé srdce, propíchnuté dýkou a omotané nějakou zelenou rostlinou s ostny. Jeho šíji zdobilo menší tetování, jenže na něj Tom dost dobře neviděl, v chodbě bylo temno a z té vzdálenosti bylo tetování moc malé na to, aby ho mohl rozpoznat. Tom zatřepal hlavou a následoval Billa. Teprve teď se mohl pořádně rozhlédnout po bytě. Na stěnách bílé barvy bila do očí omlácená místa a hluboké rýhy. Podlahu pokrýval koberec, který nevypadal moc čistě, a na některých místech byl propálený. Uprostřed kuchyně stál jeden malý obitý stolek bez ubrusu, tři židle, jejichž kymácející se dřevěné nohy nevypadaly moc bezpečně, a naproti tomu všemu kuchyňská linka v podobném stavu jako stůl a židle. Jedny dvířka byly dokonce vymlácené, takže Tom mohl vidět obsah police. Hned vedle byla ložnice. Tom to určil, jelikož vstup nebyl zatarasen dveřmi ani žádným závěsem. Uprostřed pokoje leželo letiště s neustlanými peřinami a na každém rohu se povalovalo Billovo oblečení. Mohl vidět také kousek pouzdra od kytary položené rovněž na zemi. Tom hádal, že koupelna se nacházela za přivřenými dveřmi bez kliky. Byt o třech místnostech přišel Tomovi malý s ohledem na zvyk na velké prostory v jeho domě. Tom si také povšiml zřetelné vrstvy prachu spočívající na policích. „Kdy naposledy tohle místo vidělo nějakou prachovku?“ Zeptal se Tom a trošku znechuceně nakrčil nos. Bill si zapálil cigaretu a opřel se o kuchyňskou linku.
„Hele, já tě sem nezval, okay? Takže jestli si přišel jenom proto, abys kritizoval můj životní styl, můžeš zase jít.“ Vydechnul Bill kouř nosem. Vypadal jako rozzuřený býk s kroužkem v nose.
„Životní styl? Tohle je prostě šílený nepořádek.“ Řekl Tom bez obalu.
„Očividně. Mám rád chaos, proč uklízet, když se znovu a znovu udělá bordel? Tohle je prostě nekonečný proces a já jsem v pohodě s tím, obcházet ho.“ Pokrčil Bill rameny a odklepl popel do skleněného popelníku plného špačků, jenž Tom jaksi přehlédl.
„No kdybys byl alergický na prach, nejspíš by ses tu udusil.“
„Potom mám štěstí, že nejsem.“ Ucedil Bill. „A teď mi laskavě řekni, kterej chytrák ti dal moji adresu, panenko. A raději po dobrém, dneska nemám moc dobrou náladu.“
„Proč si myslíš, že mi ji někdo dal? Mám svoje kontakty, jak si ji zjistit.“ Odvětil Tom s vychytralým výrazem.
„Oh jo, hotový James Bond.“ Ušklíbnul se Bill.
„Nedělej si ze mě srandu.“ Zamračil se Tom.
„Hodláš mi v tom zabránit?“ Nadzvedl Bill obočí ve výzvě; cigareta mu visela v koutku úst.
„To si pořád takový?“ Odpověděl Tom protiotázkou.
„Ještě si nezažil mojí nejhorší náladu.“ Potáhl si Bill silně z cigarety, zaklonil hlavu, přivřel víčka a pomalu kouř vydechl. Ten okamžitě stoupal ke stropu. Místností se brzy linul cigaretový odér; Bill ani neotevřel okno.
„Jupí, jsem štěstím bez sebe, že se ke mně chováš jenom jako poloviční mrcha a ne úplná. Víš vůbec, co všechno jsem musel podniknout, abych se sem dostal?“ V Tomovi se zvedala vlna vzteku. Moc často se to nestávalo, vlastně se po většinu života vůbec nenašvával. Jenže teď toho začínal mít dost. S takovýmhle Billovým chováním rozhodně nepočítal.
„Oh, co tak strašného a záludného, pověz mi.“ Bill vydechl do vzduchu pár kroužků z cigaretového kouře; jeho pohled směřoval mimo Toma.
„Jako by tě to zajímalo.“ Zakroutil Tom hlavou.
„Co ode mě vlastně chceš? Odměnu?!“ Řekl sarkasticky Bill a otočil se k Tomovi se zvednutým obočím.
„Myslel… myslel jsem…“ Vyšla Tomovi slova ze rtů, ale dále nepokračovala. Párkrát na prázdno otevřel ústa jako ryba lapající po dechu.
„Co? Co sis myslel? Že tě tu přivítám s otevřenou náručí a nabídnu ti mléko a sušenky? Prosím tě.“ Bill vztekle típnul cigaretu a projel si prsty své rozcuchané vlasy. Tom vlastně nevěděl, co očekával. Jen… když byl s Billem, připadalo mu všechno tak nové a vzrušující. Cítil se volně a na chvíli vypadnul z toho neustálého stereotypního kolotoče. Bylo to, jako by kolem něj byly obestavěny čtyři vysoké tlusté stěny, ale s Billovou přítomností na krátký okamžik zmizely.
„Proč si se mnou vůbec začal mluvit? Proč ses obtěžoval zdržovat v mé přítomnosti?“ Vydechl Tom roztřeseně. V očích se mu utvořilo známé vlhko. Bill se nadechl k odpovědi, avšak nic neřekl. To bylo poprvé za tuhle dobu, co Bill neměl vysvětlení. Díval se do těch naivních dětských očí a uvědomoval si, že nikdy nepoznal nikoho, jako je tenhle kluk. Nikdo nebyl tak naivní, nevinný, čistý, prostě bez poskvrnky. Nemohl na něm najít kouska špatnosti. Za to on jí byl prožraný skrz na skrz. Byl zkažený až do morku kostí. Možná proto ho to k Tomovi táhlo. Lákala ho vidina poskvrnění té nevinnosti a čistoty. Tom byl jako sněhově bílé plátno, stačilo vzít štětec, namočit ho do barvy a udělat první tah. Byl však zkažený dost na to, aby to čisté plátno pošpinil? V tento okamžik si nebyl tak jistý.
„Hele viděli jsme se dvakrát…“
„Třikrát.“ Opravil Billa Tom.
„Okay třikrát. Za tu dobu jsem ti nemohl až tak přirůst k srdci. To, že jsme se spolu poflakovali, nás nedělá přáteli až za hrob nebo něco podobnýho.“ Objasňoval Bill situaci.
„To jsem si ani nemyslel. Ale možná jsme se mohli stát přáteli.“ Tom párkrát zamrkal a slzy zahnal. Přišlo mu to strašně líto. Nechtěl však plakat a ukázat, jak se ho to dotklo.
„Hele koukni, takhle to prostě nechodí. Opravdový přátelé dnes ani neexistují, každý s tebou chce jenom vyjebat. Proto to vždycky já dělám první, než to někdo stihne udělat dřív se mnou. Musíš se spoléhat jenom sám na sebe, nepotřebuješ ostatní lidi ani mě. Přátelství mezi námi, to by neštimovalo. To je jako spojit vodu a benzín.“ Tohle přirovnání bylo příhodné. Tomova duše byla jako křišťálově čistá voda a Bill se narodil s benzínem v žilách.
„Přátelé existují, jenže s tvým přístupem se ani nedivím, že snad žádné nemáš. Ty ani nevíš, co to slovo přítel znamená, jinak bys neříkal tohle. V jednom máš ale pravdu, my dva nemůžeme být nic. Byl jsem bláhový, když jsem si myslel… to je fuk. Promiň za marnění tvého drahocenného času a taky za snášení mé přítomnosti.“ Tom se vzchopil a hrdě vztyčil hlavu. Ne, nenechá se takhle ponížit. Musel sebrat všechnu sílu, kterou uvnitř sebe měl. Otočil se a odešel. Bill praštil pěstí do už tak rozgiglaného stolu. Nic tomu klukovi nedlužil, tak proč sakra cítil pár střípků viny? Navezl se mu do jeho soukromí, které si hodně pečlivě chránil, a očekával za to co? Vřelé přivítání s otevřenou náručí? Kdo mohl tušit, že po pár chvílích, kdy se spolu poflakovali, se na něj to dítě takhle přilepí? Navíc dva střety ze tří byly náhodné.
„Zatracený panenky!“ Zaklel Bill, popadl klíče od bytu, nazul si rychle jedny ze svých těžkých bot a zabouchl za sebou. Dohonil Toma až kousek před panelákem. Byl rád, že se v nezavázaných botech nepřerazil. Popadl Toma za zápěstí a prudce ho k sobě otočil. Trochu lapal po dechu.
„Sakra, zastavíš někdy? Já nejsem zrovna sportovně založený typ.“ Zachrchlal Bill. ‚Zasraný plíce.‘ Pomyslel si. Většinou, když se zadehtované plíce ozvaly, nadával na ně, ale s kouřením stejně nikdy nepřestal. Ani ho to nenapadlo.
„Proč jako? Pochopil jsem to, co bylo řečeno, docela jasně, nejsem blbej.“ Řekl tiše Tom a hřbetem ruky si setřel mokré cestičky, co mu ulpěly na tvářích po provazcích slz. Nechtěl plakat před Billem, ale když vyšel ze dveří, už to nevydržel. Teď ho stejně tak jako tak Bill vidí. Vidí, jak ho jeho slova zasáhla.
„Hele, nic ti nedlužím, okay? Ani nevím, proč jsem za tebou šel, hádám, že nechci mít na svědomí ztracenou panenku nebo něco podobnýho.“ Bill rozmáchnul rukama, čímž Toma pustil ze svého sevření.
„Co se vůbec staráš? Navíc já absolutně přesně vím, kam jdu.“ Nadhodil Tom vševědoucí výraz a umíněně si založil ruce na prsou. Samozřejmě věděl velké kulové. Snažil si zapamatovat cestu z okna taxíku, ale většinou potřeboval určitým místem projet či projít víckrát než jednou, aby se mu uložilo do paměti. Ty, co si trasu zapamatovali hned napoprvé, Tom nechápal. Jemu to nikdy nešlo. Zvlášť, když bylo kolem tolik matoucích elementů.
„Opravdu? Protože jestli míříš směrem k městu, což si myslím, že míříš, jdeš úplně opačným směrem.“ Nadzvedl Bill pobaveně obočí.
„Tss, to jsem věděl, jenom jsem se chtěl blíž podívat na…“ Tom se rozhlédl kolem a rychle očima vyhledával nějaký předmět, na který by se mohl vymluvit. „Uhm… tohle pískoviště.“ Ukázal Tom na místo, připomínající spíš skládku všelijakých povalujících se krámů, obklopených horou špinavého písku. Pískoviště se to dalo nazývat nejspíš hodně hodně dávno, jestli vůbec někdy.
„Jasně.“ Ušklíbnul se Bill a dal si ruce do kapes. „Nechápu, jak si se sem dostal. Vždyť ani neznáš cestu zpátky.“
„Nebyl jsem sám.“ Odvětil Tom.
„Jo, takže si měl nějaké speciální agenty, kteří ti cestu sem vyčmuchali.“ Popichoval ho Bill. Narážel na Tomovu dřívější poznámku o jeho vlivných kontaktech.
„Možná mám. Pořád si děláš srandu, ale co ty víš, ani mě neznáš.“ Odfrknul si Tom. Fajn, nikdy neuměl moc dobře lhát, takže to neznělo moc přesvědčivě, ačkoli svoji kamuflovací schopnost poslední dobou vylepšoval. Na Billa takové věci však nezabíraly. Jeho člověk nemohl oblafnout sladkým vzezřením a štěněčím pohledem.
„To se ti potom musí peníze sypat z kapes. Jinak by sis někoho takového nemohl najmout.“ Bill hrál jeho hru; permanentní úšklebek na rtech. Nikdo ho už dlouho nepobavil tak jako Tom.
„Vlastně ano, sypou.“ Přimhouřil na něj Tom vítězně oči.
„Takže si rozmazlený zbohatlický synáček.“ Tom ve tváři trochu zrudnul rozhořčením. Nesnášel, pokud někdo lidi soudil podle toho, kolik mají peněz nebo v jakém jsou postavení.
„Když mám peníze, neznamená to automaticky, že jsem rozmazlený. Podle postavení soudit lidi nemůžeš.“ Bill se tomuhle Tomovu sdělení musel zasmát.
„Jaká ironie, že právě takoví zbohatlíci opovrhují někým chudším, než jsou oni sami. Válí si zadky ve všem tom luxusu a ofrňují nad námi rypáky, jako bysme byli nějaká špína.“ Ohrnul Bill horní ret. Tom si uvědomil tenhle fakt a musel dát Billovi za pravdu. Koneckonců jeho matka byla dokonalým živým příkladem.
„Nemůžeš házet všechny do jednoho pytle. Já to nedělám.“ Bránil se Tom.
„Jo a kolik jich takových je. Jeden z padesáti? To je fuk. Poslyš, dám ti poslední laskavost a odvezu tě domů. Čehož by sis měl vážit, protože já obvykle laskavosti nikomu neprokazuju.“ Bill ani nedořekl větu a Tom otočil hlavu na stranu se zhrzeným ublíženým výrazem. „Pokud ale budeš dělat drahoty, zkejsni si tady třeba do aleluja a možná tě tady ještě najdou živýho, když tě vyrazí hledat včas. Já jdu.“ Bill se otočil na podrážce a rozešel se zpátky ke svému bytu. Počítal vteřiny, a jakmile za sebou uslyšel spěšné kroky, ušklíbnul se.
„P-počkej, j-jak jsi to myslel živýho?“ Vykulil oči ustrašeně Tom a srovnal krok s Billem.
„Tak jak jsem to řekl, panenko.“ Odvětil Bill, aniž by se na Toma podíval. Tom na to nic neřekl. Beztak by mu Bill neodpověděl, to se za tu krátkou dobu stihl naučit dost dobře. Příliš mnoho otázek a žádné odpovědi. Proto kráčel tiše vedle něj. Zastavili se až už dveří Billova bytu. Ten urychleně odemkl dveře a vstoupil dovnitř. Tom nejistě přešlapoval za prahem a uvažoval, jestli vstoupit nebo ne. Bill tuhle otázku vyřešil za něj.
„Na co čekáš, potřebuješ snad písemný povolení?“ Nadzvedl Bill obočí. Tom zabodl pohled do země. Chtěl Billovi něco odseknout, avšak nakonec vstoupil dovnitř. ‚To jsou ty panenky, v jednu chvíli prskají jed a v druhou si hrají na nejisté.‘ Pomyslel si Bill a zakroutil hlavou.
„Něco na sebe hodím a můžeme vyrazit, chovej se tu jako doma.“ Bill se ušklíbnul při vzpomínce na zmínku o Tomově bohatství. To se na tomhle místě bude asi těžko chovat jako doma.
„Uhm díky.“ Tom zrudnul. Nevěděl, co říct. V Billovi se nevyznal. Chvíli byl protivný, potom zase ne. Měnil nálady rychleji než počasí. Tom nešikovně postával uprostřed kuchyně. Bill zamířil do ložnice a svlíknul si tepláky. Tom ho pozoroval skrz neexistující dveře. Všimnul si hrubé jizvy na jeho stehně. Měl jich víc i na zádech a dokonce zaregistroval i jednu menší nad Billovým podpažím, jak zvedl ruce nad hlavu při oblékání trička. Jak si jich mohl předtím nevšimnout? Zajímalo ho, z čeho je Bill měl. Hádal, že z nějakých bojů. Bill vypadal dost jako pouliční rváč. Při tom všem, co o něm měl zatím možnost zjistit, by se nedivil.
„Hej, panenko probuď se, musíme tomu vytnout, za chvíli mám být někde úplně jinde.“ Popostrčil Bill Toma ze dveří a mezi rty si opět vložil cigaretu.
„To tys mi nabídl odvoz.“ Zapíchnul Tom pohled do Billa.
„A tys souhlasil. Tak jako tak, dlužíš mi.“ Pokrčil rameny Bill a silně si potáhnul z cigarety. Musel kouřit rychle, jelikož za jízdy už to nebylo možné. Tedy bylo, ale při rychlosti, kterou obvykle jel, těžko.
„C-co? Proč zase? Vypadá to, jako bych ti pořád dlužil.“ Tom nevěřícně zakroutil hlavou.
„Jo no, není dobré si dělat dluhy, obzvláště se mnou.“ Ušklíbnul se Bill. Tom se opravdu skoro po celý svůj život málokdy naštval. Takové okamžiky prostě nastávaly strašně zřídka, ale tenhle chlap ho dokázal provokovat a vytočit v pár sekundách. Musel na to snad dělat nějaký kurz, jinak si to nedokázal Tom vysvětlit.
Došli před hromadné garáže, které byly od paneláků opodál. Bill odhodil značně nedokouřenou cigaretu, rozmáznul ji svou podrážkou a odemknul zámek na plechových vratech. Uvnitř bylo spoustu nářadí poházeného kolem a uprostřed stála Billova motorka. Byla ten nejcennější majetek, co kytarista vlastnil. Vytlačil ji ven, zapřel o stojan a šel vrata zase zavřít. Podal Tomovi helmu, dal si na oči tmavé sluneční brýle, ačkoli nesvítilo slunce, a nasednul. Tom Billa následoval a nasedl hned za něj. Bill nastartoval a uvedl tak mašinu do pohonu. Tom se Billa pevně držel a řekl si, že jestli je tohle jeho poslední jízda na téhle motorce, pořádně si ji užije. Vnímal každičkou maličkost. Vzduch, co ho lehce štípal do tváří, krajinu míhající se před očima a Billovu typickou vůni tabáku a silné kolínské. Tohle bylo poprvé, co Bill Toma vezl až domů, takže mu Tom musel sdělit směr cesty.
„Tady zastav.“ Poklepal Tom Billovi na rameno. Bill okamžitě poznal tu zbohatlickou část města, do které vjeli. Byla to taková uhlazená slušná čtvrť. Vyzdobené honosné domy a perfektně upravené zahrady.
„Tady bydlíš?“ Pozvedl Bill obočí a podíval se na dům před sebou.
„Ne.“ Zakroutil Tom hlavou a ukázal o dva domy dál. „Bydlím tam.“ Namířil Tom prst na nejhonosnější a největší dům v téhle uličce.
„Tak proč si chtěl, abych zastavil tady?“ Podíval se Bill na Toma, v očích se mu zablesklo. Věděl to, jen chtěl, aby to Tom řekl nahlas. Zvlášť kvůli tomu, jak se předtím ukrutně bránil, ať ho neháže do jednoho pytle s ostatními zbohatlíky.
„Já… nemůžu s tebou být viděn.“ Řekl Tom. Bill se ušklíbnul.
„Oh neříkej.“ Utrousil Bill ironicky, opřel se o řídítka a koukal na Toma, který mezitím slezl z motorky, postavil se před ni a sundal si helmu.
„Ne, není to, jak si myslíš.“ Bránil se Tom. „Jenom by sem musel vysvětlovat strašně moc věcí, měli by otázky, kdo jsi, jak jsem tě potkal a proč jsem jim o tobě neřekl dřív. Navíc bych měl parádní průser. Myslí si totiž, že jsem s někým úplně jiným a šel jsem nakupovat.“ Vyhrkl Tom na jeden nádech. Bill se musel zasmát. Chtěl prohodit nějakou poznámku o Tomových vlivných kontaktech, protože kdyby skutečně nějaké měl, nemusel by se bát doma vysvětlování, dávno by o Billovi přeci věděli. Nechal to však nakonec být.
„Cokoli. Každopádně, musím vzít roha, už 4 minuty jsem měl být někde jinde a já nesnáším nepřesnost. Nemůžu se tady vypořádávat s rozmarnými panenkami.“ Bill si od Toma vzal zpět helmu a nasadil si ji na hlavu.
„Nejsem rozmarný.“ Zamračil se Tom.
„Měj se, panenko.“ Bylo všechno, co Bill s úšklebkem řekl, a potom se Tomovi vzdaloval a vzdaloval, jak jeho motorka uháněla pryč. Tom si povzdechl. To byl celý Bill. Prostě odjel uprostřed něčeho. Což ho zřejmě vůbec netrápilo. Tom se místo těchhle úvah raději vydal podél cesty ke svému domu. Už teď přemýšlel, co řekne.
Otevřel vchodové dveře, co nejtišeji to šlo. Na zahradě byl akorát Marwyn, který byl do své práce zažraný, takže si Toma ani nevšiml. Opatrně za sebou zavřel, zul si boty a jako myška mířil ke schodům do dalšího patra. Na půli cesty však za sebou uslyšel známý hlas.
„Kampak mladý muži.“ Přichytila Toma Adelaide, až leknutím nadskočil.
„Uhm… já… eh… do svého pokoje?“ Brouknul Tom a nejistě se na Adelaide podíval.
„A kdepak jsi byl? Hledala jsem tě po celém domě a nikde tě nemohla najít, a potom mi Tim řekl, že tě odvezl za nějakým kamarádem.“ Dala si Adelaide ruce v bok a hodila po Tomovi naoko přísný výraz.
„Řekla jsi mu, že jsem o tom nikomu nedal vědět?“ Tom měl teď opravdu malou dušičku.
„Ne, neřekla. Přeci bych tě neprozradila, ale teď naklusej hezky sem a pověz mi, kampak ses vydal.“ Ukázala Adelaide prstem na místo před sebou. Tom před ní poslušně přicupital, až mu kolem hlavy poskakovali spletení hadi vlasů. ‚Jestli to nevyjde, jsem v pěkný bryndě.‘ Chystal se Adelaide sdělit tu samou historku, co Timovi, jenže ona ho znala ze všech nejlíp a vždycky poznala, pokud lhal.
„No, jak mám jít na tu párty, tak jsem se domluvil s jedním kamarádem, co tam taky jde, na nákupu nějakých věcí. Ten kluk, co to pořádá, ho totiž poprosil, aby nakoupil nějaké kelímky a rychlý občerstvení, no a nechtěl jít sám, tak se zeptal mě, jestli bych nešel s ním. A já řekl, proč ne.“ Tom se snažil znít co nejpřesvědčivěji, a proto tu historku trošičku poupravil. Zněla tak věrohodněji. Adelaide si ho chvíli měřila pohledem, a nakonec ho jen poplácala po rameni. Tom si chtěl dlouze vydechnout, ale zabrzdil včas. Bylo by to podezřelé.
„No dobře, ale příště mi dej vědět, zlatíčko, měla jsem o tebe strašný strach. A teď si upaluj umýt ruce, za chvíli bude oběd.“ Oznámila Tomovi a zamířila do kuchyně. Sednul si na první schod a setřel si pomyslný pot z čela. Tohle bylo poprvé, co Adušku oklamal s nějakou větší vážnější lží. Nemohl ale jinak. Copak jí mohl říct o Billovi? Nikdo o něm nevěděl, vyjma Erica. Jenže ten věděl taky jenom o příhodě v baru a o zbytku neměl ani tušení. No teď už je to stejně jedno, Bill přeci dal jasně najevo svůj postoj k celé téhle situaci. Nechce se s ním dál vidět. ‚Možná je to tak lepší.‘ Přemítal Tom. Musel kvůli němu jenom lhát a takhle se všechno vrátí do starých kolejí. Ano, bude zase žít svůj nudný život a dělat, jako by se nic nestalo. Jako by Bill nikdy neexistoval.
pokračování
