autor: Doris & KaKiNkAaA ^_^
KaKiNkAaA ^_^ – Upír Bill
Doris – Lovec Tom
Tom
Tvoje zakončení věty o důvěře v upíry mě docela pobavilo. Nehodlám tvým slovům dávat nějaký hlubší význam. Nejsem blbý, vím jak to je. Vím, že kdykoliv můžeš začít jednat. Ale já zrovna tak, takže vlastně riskujeme oba úplně stejně. A oba to nejcennější. Vlastní život.„Ano, můžeš to brát jako výhružku. Aby ses měl na pozoru. To, že jsem doposud hrál fér, neznamená, že to tak musí zůstat. Za ta léta ses mohl naučit, že lidé mají mnoho tváří. Nedovolil jsi mi střílet… já ti nedovolil kousat.“ Zavrčím ale následně i vydechnu, když cítím tvoje tělo tak blízko na tom mém. Div se do něj nevmáčkne. Poslušně zakloním hlavu, jak mi trhneš s vlasy. Lehce přidušeně se zasměju. „Kdybys mě chtěl shodit, už bych byl na zemi.“ Nechám tě znovu vnořit tesáky do mého krku. Teď už je to jedno… už jsi stejně pil. To, že mi to ale patláš všude, už se mi moc nezamlouvá. Ne proto, že to je krev, ale protože jsou to tvoje doteky a mě krajně znervózňují. Líbí se mi a právě proto nechci, abys je dělal. Ošiju se. A ještě víc se ošiju, když mi roztrhneš triko. Opět.
„Asi tě to moc nezajímá, ale my lidi nedostáváme oblečení zadarmo. Mohl by ses laskavě naučit šetřit můj šatník.“ Zamračím se a mermomocí se snažím nijak nevnímat tvoje rty putující po mojí kůži. Ale když mě kousneš do bradavky, je to na mě docela moc. A to nesmí být. Chytnu tě za vlasy a prudce ti trhnu hlavou od svého těla. Druhou rukou ti vrazím pořádnou facku, abych tě tak od sebe oddálil. „Očividně koušeš moc rád, ale tohle už stačilo. Naše hra končí. Unavuje mě.“
Bill Vztekáš se, a to se mi líbí. Alespoň to s tebou není nudný, právě naopak… ani já nemůžu tušit, co od tebe můžu čekat. Jsi nevyzpytatelný, stejně jako já. V tom jsme si podobní. Možná, že toho společného máme více.
„Mám tě prokouknutého, vím o tobě věci, o kterých ty nemáš ani páru. Takže si tady na mě příliš nevyskakuj, rozumíš?“ Vydechnu. Vychutnávám si tvou blízkost, tvou vůni a krev. Jsi má droga, které nikdy nebudu mít dost, i kdybych z tebe vysál všechnu krev až do té poslední kapky. Teď to nedělám kvůli hladu, ale kvůli hře. Líbí se mi to. Navíc saju tvou krev jen zlehka, ne jako v noci, kdy jde o mou žízeň. Momentálně jde jen o mé uspokojení, což ty nikdy nepochopíš. Tak jako žádný člověk.
„Ty nemáš právo k tomu, abys mi něco zakazoval, jsi pouhý člověk.“ Nenecháváš mě klidným. Šílím z tebe, a to doslova. Necháváš mě, abych si s tebou dělal, co jen se mi zachce. Ale i kdybys nechtěl, budu dělat to, co chci já a na co mám zrovna chuť. A to jsi ty.
„Abys nebyl překvapený, že v jistý moment na té zemi skončíš.“ Ale to bych skončil i já na tobě, jelikož se nemíním od tebe odrhnout. Cítím, jak ti srdce rychleji buší, než za normálních okolností. Dělám s tebou divy, jsi ze mě neklidný. Sám za sebe bojuješ, ale dokud jsem ti já na blízku, nevyhraješ. Pokaždé mi podlehneš, jsi vůči mně příliš slabý a tak silnou vůli nemáš, abys odolal.
„Vy lidé si neustále na něco stěžujete.“ Usyknu, když se zmíníš o svém šatníku. Tohle opravdu není moje starost a nezajímá mě, zda máš co na sebe. „Ale nestěžoval bych si, kdybys chodil bez trička. Tak ti to sluší víc, je to rajcovní.“ Olíznu ti pokousanou bradavku mrštným jazykem, když mě v tom od sebe odtrhneš a vrazíš mi facku. Z čehož mi zůstane na mé bělostné tváři slabý otisk tvé ruky. Zavrčím ostře a probodnu tě pohledem. Nebolelo to, ale přesto se chytím za tvář.
„Tak hele, ty… lidský smrade,“ syknu, přičemž tě jemně oprsknu tvou vlastní krví a znovu se k tobě přiblížím. „Buďto budeš se mnou spolupracovat, nebo brzy navštívím tvého kamarádíčka a pohraju si s ním. Což se ti asi líbit nebude.“ Pohrozím ti. Nehodlám se s tebou srát ani za bílého dne, ač nejsem tak nebezpečný jako v noci. Ale stále jsem to já a ne někdo jiný. Jen má vizáž je poněkud jiná… pro lidi víc sexy a neodolatelná, což toho také využívám proti tobě. „Takže se hezky rozmysli, jak se zachováš.“ Nespouštím z tebe svůj pohled. Nehtem ti přejedu po tvém vypracovaném bříšku.
Tom
Až do jisté chvíle jsem vcelku klidný, co se tvých slov týče… až na ty poslední. Andy… ty zákeřná sketo. To už nemáš dost vlastní kuráže, že mě musíš vydírat takhle? Nutit k tomu, abych ti dobře podléhal skrze výhružky. Kdyby se jednalo o kohokoliv jiného, asi bych to tak neprožíval. Jak jde ale o něj, srdce se mi snad na chvíli zastaví.„Jestli se ho jenom dotkneš… tak ti ze srdce udělám fašírku,“ zúžím oči a zavrčím skoro až nenávistně. „Ani na něj nemysli, jinak to bude tvůj konec.“ Lehce zakroutím hlavou. Máš štěstí, že nemám v ruce zbraň. Za tahle slova bych totiž nezaváhal asi ani nanosekundu.
„O co ti jde? Zlomit mě? Abych snad řekl, že tě nechám být, nebo tě prosil o milost? Toho se nikdy nedočkáš.“ Mám svoji hrdost a rozhodně nemám v plánu ji někde zahazovat, a už vůbec ne pro upíra. Chci tvojí blízkost a doteky tak strašně moc, až mě to děsí. Co se to sakra s námi stalo? Jistě to není zrovna běžné pouto mezi lovcem a upírem. Tak proč zrovna my? Co máš sakra tak úžasného, co mě k tobě láká?
„Nečekej, že budu tvůj poslušný pejsek. Nemám v povaze moc poslouchat, a když něco nechci, tak to prostě tak není. Jediný, koho poslouchám, je Anderas… a ty… ty nejsi on ani zdaleka,“ procedím skrz zuby, ale myslím, že ti je naprosto jasné, že právě jím sis mě omotal kolem prstu. Jeho si na svědomí nevezmu. Ani jeden jediný kousanec na jeho těle, i kdyby neměl být smrtelný. V boji já a ty… jasně vedeš. Prozatím.
Bill
Pobaveně, ale s dávnou znechuceností, se zatvářím. Koukám, že tím, jak jsem se zmínil o tvém příteli, jsem zasáhl na to správné místo. Další tvoje slabina, na kterou jsem narazil. Další bod pro mě.„Ještě chvíli takhle o něm mluv a začne mi bejt špatně. Mluvíš o něm jako o svém milenci. Nemiluješ ty ho snad náhodou?“ Zažertuju. Aby si někdo nemyslel… i když jsem upír, i já vím, co je to láska. Skutečně milovat. I já jednou miloval, ale o svou lásku jsem přišel, což mě změnilo v takovou bestii, jakou jsem nyní. Ne, že bych byl předtím člověk a stal se poté upírem… jen to, že jsem s nikým už neměl slitování. Až do doby, co ses objevil ty. U tebe jako bych se zasekl a nemohl dál. Jako upír jsem se narodil, jsem čistokrevný… stejně jako byl on. Byli jsme jedna krev až do doby, kdy mi ho jeden lovec vzal. Od té chvíle lovce nenávidím. A jistým způsobem do toho spadáš i ty, jelikož i ty jsi lovec. Je to sice několik let, ale já nezapomínám, nikdy. Díky tomu jsem se stal chladnějším a krvelačnějším, než jsem jako upír byl. Stal jsem se samotářem, ostatní upíři se mi straní, pokud na mě náhodou narazí. Mají ze mě strach, jelikož ani s nimi nemám slitovaní, ač jsou stejný rod jako já.
Je mi jasné, že tím, co jsem řekl, jsem tě naštval, což je z tvého hlasu a slov jasně poznat.
„Nebo snad mám žárlit?“ Zaksichtím se a jemně se kousnu do rtu. Čímž si ze rtu slíznu tvou krev, jaká to lahoda. Jsi vzteklý, ale pořád jsem to já, kdo má tebe v hrsti. „Ty už můj pejsek ale jsi.“ Opravím tě. O tom Andreasovi pomalu mluvíš, jako by to byl někdo svatý nebo bůhvíco. Chytnu tě za bradu a donutím tě tak se na mě podívat. „Nejsi v postavení, abys mi mohl vyhrožovat. A pokud budeš zlobit, tak začnu zlobit i já. A myslím, že to bys opravdu nerad… jelikož bych navštívil tvého kamaráda. Takže se podle toho začni chovat, hm?“ Pousměju se a poté, co dořeknu svá slova, si ukradu jeden tvůj polibek.
„Nebo mi nerozumíš?“ Pevněji stisknu tvou bradu ve své dlani. Opět jsi přitlačen mým tělem zpátky na komín, nemáš kam uhnout či uniknout.
Tom
Zaskřípu zubama. Jako bys ty snad mohl rozumět lásce. Zrovna ty. Ať je to láska v jakékoliv podobě.„Jo miluju ho, ale ne tak, jak si myslíš.“ Vždyť on mi v podstatě nahradil rodinu. Nemám nikoho jiného. Při mojí práci je prostě nemožné mít kamarády nebo snad i partnery. Ale ty to těžko pochopíš, co pro mě Andy znamená. Takže nemá ani cenu se ti to pokoušet vysvětlit.
„A žárlil bys?“ Povytáhnu tázavě jedno obočí. Jak absurdní představa, aby upír žárlil. Vím, že nejsem v postavení ti vyhrožovat, ale na druhou stranu… ty k tomu zase nemáš právo. Ty v tomhle světě nemáš ani existovat, natož si z něj dělat svoje království. Ale neodporuju ti. Na to teď opravdu nemám. Nehodlám nic riskovat. Proto poslušně stojím před tebou a jen se na tebe mlčky dívám. S notnou dávkou znechucení. Máš možná dokonalý tělo, ale uvnitř jsi opravdu jen prohnilá bytost.
„Ještě jsi mi pořád neodpověděl. Co po mně chceš?“ Nehodlám odpovídat na tvoje otázky typu, zda jsem rozuměl nebo ne. Jistě že ano. Netřeba to zdůrazňovat. Kdyby ne, už se dávno snažím dostat ke zbrani.
Bill
Kdysi jsem býval úplně jiný upír. Mohl bych říct, že jsem byl hodný a lovil jsem, jen když jsem měl velkou potřebu uhasit svou žízeň. Ano padlo několik obětí, ale ne tolik, jako jich padne nyní. Teď lovím nejen z hladu, ale i pro zábavu. Před jistým časem jsem se změnil a stala se ze mě bestie s velkým B.„Tak aby se ti to jednoho dne nevymstilo, ta tvoje láska.“ Znechuceně se ušklíbnu. Miloval jsem, ale od doby, co jsem o svou druhou polovičku přišel jsem na lásku přestal věřit. Vy lidé si myslíte, že jste jediní, co dokážou milovat, ale to jste na omylu. I bytosti jako jsme my… upíři, dokážou svým způsobem milovat. Ale těm dnům v mém případě je už konec. Pro mě existuje jediné… potřeba a krev. A na tobě jsem doslova v tomhle závislý. Jak po tvé krvi prahnu, tak i po potřebě tě cítit. Tvůj pach se mi dostal až pod kůži a já se toho ne a ne zbavit. Nevím, proč tomu tak musí být a zrovna u tebe, u lovce.
„Nemám potřebu žárlit. Ty jsi můj, nikoho jiného. Patříš mi od chvíle, kdy jsme na sebe narazili.“ Vydechnu ti do ouška, které ti následně jazykem olíznu. Nasaju zhluboka tvou pronikavou vůni. Nikdo nevoní tak dobře jako ty. Jak mě to štve!
„Nemyslím si, žes se svým kamarádem prováděl to, co se mnou. Nebo tě snad kouřil? Udělal ti to tak dobře jako já tobě předešlý den, hm?“ Usměju se. Vrátím se ke tvým rtům a jemně tě do spodního rtu kousnu. Když si na to vzpomenu, vyvolává to ve mně zvláštní pocity. Slastně přivřu očka. „Vím, že nikdo nebyl tak dobrý jako já. Chybí ti ten pocit?“ Vklouznu jazykem do tvých úst a v dlani stisknu tvůj bok. Stojíš nehnutě, snad pomalu ani nedýcháš. Jsi jako kůl zaražený v zemi a já jsem tvé pletivo, které se kolem tebe omotá.
„Co po tobě chci? Přeci tebe.“ Přirazím svým tělem na to tvé při mých slovech. Tím se naše klíny střetnou, tiše zavrčím do tvých úst. Šílím z téhle blízkosti tobě.
„A vím, že ty sám beze mě nemůžeš už být, jinak bys dávno utekl nebo mě zabil. Ale jsi stále tady a já taky, prahneš po mně. Jsem tvoje závislost, stejně jako ty moje.“ Takhle by to být nemělo, ale nedokážu se tomu ubránit. Ty mi to nedovoluješ svým pachem. Máš mě omotaného kolem prstu, aniž bys o tom věděl. Ale i já tebe mám v hrsti s tím rozdílem, že ty jsi toho vědom.
Tom
Ale ale… už si mě přivlastňuješ? To bys neměl. Ale máš pravdu. S tím, co jsi řekl, musím souhlasit. Nedokážu bez tebe být. Ani tě neznám, ale jsi tak podmanivý, že se to nedá cítit jinak, než jako touha být s tebou. Mít tě.„Chceš mě? Ale co přesně? Mojí krev? Tu už jsi přeci dostal. Tak proč tu pořád jsi? Co dalšího po mně chceš?“ Už zase ty naše hry. Ty, který tak nemám rád, a přitom mě naplňují. Kouknu na tebe. Sakra, zase ta blízkost. Probouzí ve mně pudy, co mám dělat, a já nedokážu ani jeden poslechnout. Nebo možná nechci. Už sám nevím. Vím jen to, že když jsi u mě, tak mám úplně jiné potřeby, než je střílení proti tobě.
„Budeme tady na střeše, nebo si promluvíme v pohodlí u mě doma?“ Jsem přeci slušně vychovaný ne? A případné návštěvy se nehostí na střeše. A že ty ses už pohostil. Navíc já bych tak mohl využít příležitosti chytit tě a mít tě tak u sebe pořád, dokud se nerozhodnu to prostě skončit. Jako malý zvířátko v kleci. No co, jednu mám, když jsem od upíra ještě potřeboval nějaké informace. Než jsem ho zabil.
Bill
Když jsem v tvé blízkosti, jsem tvou vůni doslova zaslepen, že pomalu přestávám i uvažovat. Nikdy chyby nedělám, ale nyní bych jí byl snad i schopný. A to s tebou. Nevím… snad osud nás spojil dohromady. Ale já na osud nevěřím, všechno bývá přeci podle mě, tak jak chci já. Tak proč mě tohle… ty ovládáš? A já se snad ani nebráním, nechci. Už ani nerozumím sám sobě, a to by se mně jako upírovi nemělo stát. Kor ne čistokrevnému.„Chci tebe. Tvou krev, tebe celého, a to se vším všudy.“ Zavrčím tiše. Možná to vyzní poněkud perverzně… úchylně, ale já to i tak myslel. Není snad už nic, co bych na tobě nechtěl. Pohltil bych tě celého, kdyby to jen šlo. Měl bych být opatrnější, přeci jen… jsi lovec, jdeš mi po krku a je všední den. Což já nemám tak dobře vyvinuté své schopnosti jako v noci, kdy je na obzoru měsíc.
„Hm… zveš mě k sobě domů?“ Zatahám tě za spodní ret. Tahle nabídka je riskantní… přeci jen, nevím, co máš v plánu, neumím číst tvé myšlenky. A za druhé nevím, jak to u tebe vypadá. Kolik nebezpečí tam na mě může číhat. Na druhou stranu, když mě pozveš k sobě dál… budu u tebe už navždy vítaný a můžu se k tobě kdykoli dostat. Ano, pokud není upír do domu pozvaný hostitelem, nedostane se dovnitř. Nepustí ho to. Nedokáže přejít přes práh domu a ani okno není řešením.
„Tak dobře… půjdeme k tobě, ale ta zbraň zůstane tady na střeše.“ Upozorním tě ještě, kdyby tě náhodou napadlo se pro ni sehnout, a tím se jí jistit, nebo k mé smůle rovnou vystřelit po mně. Ač není střecha pro mě problém, přesto jsem se nakonec rozhodl jít s tebou k tobě dovnitř. Alespoň tak uvidím, jak žiješ. I když… zajímá mě to vůbec?
Tom
Zasměju se. Jsi pořád tak ostražitý. Bojíš se mojí zbraně, že bych po ní sáhnul. A to si myslíš, že tě zachrání to, že ji tu nechám? Rozhodně není jediná, co mám doma. I když tahle je moje nejoblíbenější. Doma mám zbraní víc. Od pistolí až po stříbrné kůly. O pomocném materiálu nemluvě. Dřív jsem chytal upíry do smyčky. Stříbrné samozřejmě, ale to mě postupně přestalo bavit. Rozhodně ale nic nevyhazuju.„Ta zbraň tu klidně zůstane.“ Nehodlám odporovat. Tvrdě tě políbím na rty a odstrčím tě od sebe. Dám se do kroku dolů ze střechy a přitom štrachám klíče po kapse. Ohlídnu se přes rameno na kraji střechy.
„No tak pojď.“ Vím, že tě zvu do svého bytu, že jakmile překročíš můj práh, můžeš si pak už vlastně přijít kdykoliv. Ve dne, v noci… nebudu před tebou chráněný. Ale to jsem nebyl vlastně ani tak. Jelikož v noci jsem tě stejně hledal, a tím pádem riskoval život. Takže žádná změna nenastane. V noci doma nebývám a přes den to nějak zvládnu. Nebo spíš doufám a věřím, že mi vyjde můj plán. Sázím na svoje výhody ve dne. Ty nehraješ fér… taky nebudu hrát. Pochybuju, že bys ode mě čekal podraz. Zastavím se u dveří, odemknu a vejdu. Stojíš poslušně za prahem. Ušklíbnu se.
„Pojď dál.“
autor: Doris & KaKiNkAaA ^_^
betaread: Janule
