„Ach bože, tenkrát, jak jsem pro vás přišel po koncertě… Zatraceně, mně to bylo hned divné, že jste oba zároveň jen tak po sprše. Fuj, nechci vědět, co jste dělali.“
„Taky ti to nikdo nevnucuje,“ zaprskal Tom.
„Gustave? Nechceš už jít?“ zazíval jsem.
„Myslíš, že mám šanci usnout?“ odpověděl mi otázkou.
„Ty možná ne, ale já ano,“ odsekl jsem.
„Zatraceně, kterej magor ty dveře vykop?! Takhle domasakrovaný dveře sme tu neměli od tý vloupačky v osumdesátým sedmým,“ spráskl ruce starý muž, který se najednou objevil na chodbě před naším pokojem. Se zasténáním jsem zabořil hlavu do polštáře. Přál jsem si ticho a klid normálně zavřeného pokoje. Na zádech mi přistála horká dlaň, nikdo nic neříkal kvůli nebezpečí, že to uslyší i domovník, který si prozpěvoval nějakou starou vykopávku při opravování zničených dveří.
„Hoši? Vadilo by vám spát bez dveří? Víte co, to chce nový. S tímhle rozkopancem už nezmůžu naprosto nic,“ ozval se domovník po dalších deseti minutách, které naplňovalo jeho skuhrání, které, řekl bych, se zpěvem rozhodně nazvat nedá. Zakničel jsem do polštáře. Ať si dělá, co chce, hlavně když budu mít konečně klid a bude se dát spát.
„Klidně běžte, stejně ráno odjíždíme,“ usmál se na něj Tom.
„Fajn. Fakt se omlouvám. Čekejte chvíli, donesu vám na to ňákou deku, ať vám sem lidi nečumijou.“
„Už je pryč?“ dovolil jsem si pípnout po pár minutách, kdy jsem se konečně dočkal ticha.
„Vrátí se,“ upozornil mě Tom jemně a zvedl ruku stále ještě položenou na mé pravé lopatce. Přejel mi prstem po páteři, ale rychle ruku sundal, protože od prázdného prostoru, který kdysi zabíraly dveře, se ozval opět nějaký ruch. Slyšel jsem zatloukání hřebíků, jak se tam domovník snažil nějakým způsobem připevnit deku.
„Dobrou, hošani!“ zavolal ještě směrem k nám a chodbou se rozezněly šouravé kroky, jak pomalu mířil nadobro pryč od našeho pokoje.
Namáhavě jsem se přetočil na levý bok, abych zjistil, že Tom už taky leží v posteli a pravidelně oddechuje. Taky ležel na levém boku, takže jsem viděl maximálně záplavu dredů a záda. Nedalo mi to. Tiše jsem se vyplížil z postele a sedl si na matraci vedle něj. Ani minutu jsem mu nevěřil, že by snad skutečně spal. Naklonil jsem se přes jeho tělo, abych mu viděl do obličeje. Dával jsem si dobrý pozor, abych se ho nedotkl, ale na vlasy jsem nějak zapomněl. Nakrčil nos, když se mu pramen vlasů otřel o špičku nosu. Pousmál jsem se při pohledu na jeho výraz. Konec konců to není zas tak špatný nápad…
Vrátil jsem se zpátky do sedu a o chvíli později jsem vstal. Obešel jsem Tomovu postel a klekl si těsně u jeho tváře. Mezi prsty jsem vzal jeden pramen vlasů. Přejel jsem mu konečky vlasů po celé délce nosu, což vyvolalo, že ho znovu pokrčil. Pošimral jsem ho na bradě, ale pořád to nemělo takový účinek, jaký bych chtěl. Poslední místo, který mě napadlo, byla kůže pod uchem. Když jsem k ní přiblížil nezbedné konečky vlasů, kolem zápěstí se mi obtočily Tomovy prsty.
„Tak ty bys rád brášku otravoval?“ zeptal se s úsměvem. Až teď jsem si všimnul, že na má dokořán otevřené oči, ve kterých mu poletují jiskřičky a činí je tak daleko zářivější. Ne, že by to nějak závratně potřebovaly…
„Moc rád,“ usmál jsem se na něj provokativně. Vycenil na mě zuby a zkroutil mi ruku nějakým mě neznámým pohybem, čímž docílil, že jsem se za chvíli válel pod peřinou s ním. Přetočil jsem se k němu čelem a mezi prsty sevřel jeden kousek ze záplavy dredů na jeho hlavě. Nepřítomně jsem ho mnul mezi prsty.
Spokojeně jsem se usmál a hlasitě zívnul. Počáteční šok z „vloupání“ a Gustavovy neočekávané návštěvy opadl a nahradila jej neuvěřitelná únava. Přitulil jsem se blíž k Tomovi, stočil se do klubíčka a za chvíli už jsem nevěděl o okolním světě. Ještě jsem zamručel, když mi Tom přejel rukou po zádech, ale pak už jsem upadl do hlubokého spánku, plného těch nejhezčích snů, jaké by mi mohl kdokoliv závidět.
Tom se díval na Billa, jak pokojně oddechuje. Prohrábl mu rukou vlasy, ale jeho bráška už se utápěl ve svém světě fantazie a nevnímal jeho doteky plné lásky. Tom byl neuvěřitelně rád, že se všechno nakonec urovnalo, i když se mu pořád ještě v hlavě honila ta nepříjemná chvilka jejich odhalení Gustavem. Projížděl prsty Billovi vlasy a přemýšlel, jak nejvíc by se mu zavděčil. Přál si Billovi konečně dokázat, že pro něj znamená daleko víc, než kdokoli jiný kdy znamenat bude. Pohled mu padl na spícího andílka vedle sebe. Nikdy ho nikomu nedá. I kdyby Gustav šel a poslušně to nabonzoval nějakému bulvárnímu plátku, on už si Billa vzít nenechá.
Helie opět nádhernej díl :))
[1]: Děkuju moc =)