autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
„Tak já jdu, jo?“ podívá se na mě Tom z obýváku. Už má mikinu i čepici. Když se na něj podívám, moje naštvanost opadne. Já se na něj moc zlobit nedokážu.„Dobře,“ vydechnu a nechám ho jít. Ale nakonec za ním doběhnu do chodby.
„Tomi,“ chytnu ho za ruku, když si rovná mikinu.
„Ne, nic neříkej. Já vím,“ povzdechne a otočí se ke mně.
Trošku se zamračím a koukám na něj. „Co…?“
„Že jsem hroznej, že tě štvu, když tě tu tak nechám. Jo, nesnáším se za to. Tohle je vážně děsný den. Nevím proč,“ zavrtí bezmocně hlavou.
„Tohle jsem ti říct opravdu nechtěl, ale budiž. Chtěl jsem jen… opatruj se. Miluju tě,“ pošeptám. Sklopím oči a odtáhnu se od něj. Tom mě chvíli smutně pozoruje.
„Pojď sem,“ šeptne a obejme mě. Položí mi hlavu na rameno a stáhne kolem mě paže o něco těsněji. „Bylo to včera dokonalý. Ty jsi taky dokonalej, a proto tě miluju. Jenom všechno kazím. Promiň,“ broukne smutně.
Já na něj vážně nedokážu být naštvaný. On si mě vždycky udobří. Stačí jeden jeho pohled a má mě v hrsti.
„Přišlo mi…“ polknu ztěžka, „…jako bys toho litoval. Když tě ještě všechno bolí a asi ses i špatně vyspal. Měl jsem strach. Nekazíš, jen máš blbej den. To nic,“ pohladím ho po zádech a přivřu oči. Přitiskne si mě k sobě ještě víc.
„Kašlu na Roberta. Budeme spolu, hm?“
„Ne, běž za ním, Tomi. Vyřiď, co je potřeba. Potom můžeme být spolu,“ šeptnu, ale přivinu se k němu víc.
„On se beze mě obejde. Ale musíš si vymyslet, co budeme dělat,“ pohladí mě po vlasech.
„Tome,“ podívám se na něj. „Oba víme, že bys za ním měl jít. Běž. Já zatím promyslím, co a jak, ale promluv s ním. Blbě řečeno – budeš to mít za sebou.“
„Ale mě Robert nezajímá. Nechci pro něj pracovat a už ani nebudu. Kašlu na to. Nebudu tě pořád něčím ohrožovat. Končím s tím.“ Zůstanu na něj koukat. Jsem v šoku.
Myslí tohle vážně? Tohle nebude vůbec lehké. Robert to může po tom všem přijmout, ale taky nemusí a bude nám dělat větší problémy než doteď. „To ale nejde, a ty to víš. Ty ohrožuješ sebe. To je to nejhorší.“
„Neohrožuju. Prostě mě to nezajímá. Už nebudu skákat tak, jak si píská. Navíc nemá klub a…“ pokrčí rameny. Jemně mi vezme tvář do svých hebkých dlaní. „Nebudu den co den riskovat tvůj život tím, že někoho budu muset zabít, a on se mi pak bude chtít pomstít na tobě. Nedovolím, aby ti někdo ublížil. Prostě s tím končím a nikdo mi to nerozmluví. Nikdo… ani ty, zlato,“ pousměje se.
„Já…“ momentálně jsem v šoku, „…byl bych rád, kdybys tam skončil. Ale ne ve zlém. Robert by mohl zuřit ještě víc, a to by nám mohlo ublížit. Promluv s ním o tom. Nekašli na to. Skonči to, podpořím tě, ale v dobrém,“ líbnu ho na rty. Dnes poprvé. Hned se usměje.
„Po tom, co se stalo s klubem a Harrym, tak se asi… umoudřil. Myslím, že to pochopí, a pokud ne, je to jeho problém. Může zuřit, jak bude chtít, ale mně by neublížil. Zajdu za ním… někdy. Dnes budeme spolu, dobře?“ pohladí mě po tváři. Chvíli na něj jen koukám a snažím se z jeho očí něco vyčíst.
„Takže mě nepošleš nakupovat?“ nahodím smutný obličej. Tohle mě od něj zamrzelo.
„Myslel jsem, že tě baví nakupovat. Nechtěl jsem, abys tu celý den seděl, zatímco bych byl pryč,“ pošeptá a dá mi pusinku na nos.
„Klidně bych seděl a čekal,“ nakrčím obočí, „ale dobře. Budeme spolu. Ale nebudeš mě zlobit,“ pohrozím mu výhružně ukazováčkem a usměju se.
„Seš sladkej, když se zlobíš,“ zasměje se a políbí mě. Trošku do něj pak strčím.
„Nedělej si ze mě srandu,“ zasměju se.
„Tak co budeme dělat? Půjdeme nakupovat spolu?“ pozvedne obočí. Nedůvěřivě nakrčím nos a skousnu si spodní ret.
„No, já nevím. Můžeme. A můžeme zajít do kina,“ navrhnu. Je to tak otřepané, ale momentálně mě nic nenapadlo. Navíc mohla by to být sranda. S Tomem v kině. Zvláštní představa.
„Chtěl bys do kina?“ vezme mě za ruku.
„Nevím. Možná,“ zasměju se tiše, „bylo by zajímavé být s tebou v kině. Ale když oni porno nedávají,“ udělám na oko smutný kukuč a pak se zasměju.
„Prasáku,“ rozesměje se. „Jdi se radši převlíknout.“
„Komu říkáš prasáku? Tys to včera zapnul!“ zasměju se a opřu se o zeď.
„Běž už. Kšá,“ směje se dál. Ví, že mám pravdu.
„Jasně, tobě se nelíbí slyšet pravdu. Ty si to nepřiznáš,“ uculím se a chytnu ho za mikinu. Přitisknu si ho na sebe. Jednu nohu mu dám k pasu a tisknu ho na sebe. „Vážně se ti to líbilo?“ pošeptám.
„Kdyby se mi to nelíbilo, myslíš, že bychom vydrželi souložit celou noc?“ zasměje se. „Kolikrát ses udělal? Pětkrát?“
Oh, pětkrát je snad i málo.
Nad tou vzpomínkou se musím zasmát. „No, řekl bych, že i víckrát,“ zasměju se a obejmu ho kolem krku. „Jsem rád, že se ti to líbilo. Měl jsem strach, že tě neuspokojím tak, jak bys chtěl.“
„Mmm. Neměj obavy. I kdyby ne, tak ti to prominu. Protože tě miluju,“ zašklebí se a pleskne mě přes zadek. „Běž se už převléknout. V těch teplákách se mnou nikam nejdeš.“
„Auu,“ zakňučím a pak se zasměju, „včera jsi ho skoro zabil, tak ho nebij,“ směju se, „tak ty se mnou nepojedeš v teplákách? Tos mě naštval,“ usměju se.
„Zabil? Zabil? Vždyť si to užíval!“ ukáže na mě prstem. Shlédne si mě pohledem. „Když ti ty tepláky budu moct po cestě sundat, tak můžeš jít v boxerkách.“ Olízne si pobaveně rty.
„Víš co? Já půjdu naostro,“ řeknu a stáhnu si ty tepláky a hodím mu je přes rameno. Pak si svlíknu tričko a dám mu ho na druhé rameno. „Nebo mám jít jenom takhle?“ směju se. Se smíchem si ty věci sundá z ramen a kroutí hlavou.
„Padej už. Padej, Bille, nebo tě kousnu,“ směje se.
„Kam?“ vypláznu jazyk a ladně se rozejdu, ale pozadu. Pořád na něj koukám. Provokuji ho a rád.
„To raději nechtěj vědět,“ ušklíbne se. „A tohle si vezmi.“ Hodí po mně tepláky s trikem. Chytnu to.
„Nechceš mi pomoct s tím převlíkáním?“ zasměju se ještě.
„Myslím, že bychom nakonec zůstali jen u svlíkání, takže děkuji pěkně, ale ne,“ usměje se.
„Pff, no dovol,“ odfrknu si a zajdu do ložnice.
Chvílí dumám nad tím, co si vezmu na sebe. Slyším Toma vedle netrpělivě pochodovat, ale moc na to nedbám. Rozhodl se na poslední chvíli, tak ať si teď počká. Nakonec se nasoukám do šedých džínů. Vezmu si černé tílko a bundu. Líčit se nebudu. Po chvilce vyjdu a rozejdu se rovnou k Tomovi.
„Hotovo,“ usměju se a nazuji si tenisky.
„Oh, to snad ne,“ pomodlí se. Pak se zarazí nad mým výběrem bot. „Nebereš si podpatky? Co se ti stalo?“ Za to bych ho nejradši kopnul.
„Nech si to,“ řeknu. Upravím si bundu a pomalu vyjdu ven z bytu. „Nerozčiluj mě!“ ukážu na něj prstem se smíchem.
„Budu to brát pozitivně. Aspoň nejsi tak vysoká špejle,“ ušklíbne se a zamkne byt.
„Jaká špejle?“ podívám se na něj, „stejně jsem vyšší než ty,“ vypláznu na něj jazyk.
„Což mi mimochodem děsně vadí,“ nakrčí nos a vlezeme do výtahu. Raději mu na to nic říkat nebudu.
„Tak kam jedeme?“ usměju se a opřu se.
„Tos mi pořád ještě neřekl,“ pozvedne obočí.
„Můžeme se jít podívat do města, pokud chceš.“
„Chodit? Bille, zbláznil ses? Vždyť mě po včerejšku bolí celý člověk,“ zakňourá jako malé dítě a obejme mě. Přijde mi teď zase tak roztomilý. Jak asi vypadal, když byl malý? Musím mu časem říct o fotku.
„Ale, ale,“ zašeptám a přitisknu si ho na sebe, „vždyť to nebylo tak dlouhé,“ zasměju se.
„Hele, ty ses jen nechal šukat. To já se namáhal, jo?“ broukne a políbí mě na čelist.
„Počkej, tohle si odpykáš, Kaulitzi,“ skousnu mu spodní ret a zatahám ho za něj.
„Co mi uděláš, Trümpere?“ zasměje se a odtáhne.
„To ještě uvidím, to si promyslím. A proženu tě po celém městě,“ zasměju se.
„Hmmm…“ zakňučí zas smutně.
„Dobře, nebudu tě trápit. Spíš si někde odpočineme,“ usměju se.
Mohl bych ho pozvat na oběd a vzít do toho kina. Výplatu jsem bral. Chvilku přemýšlím. Já jsem takový idiot!
„No sakra,“ šeptnu.
„Hm?“ vzhlédne na mě. Kouká nevinně jako malé štěně.
„Já… do prdele,“ kopnu zlehka do stěny výtahu. „Můžu se vrátit nahoru? Já tam nechal peněženku.“ Ale to mu asi dobře nahraje. Jsem fakt blbej. Tom protočí oči.
„Platím já. Nemá cenu se pro ni vracet, když tě stejně nenechám nic zaplatit,“ mávne rukou a vystoupí z výtahu. Jako bych si to neříkal.
„Víš, jak se pak cítím? Ty si to neuvědomuješ, broučku.“
„Jenomže ty na druhou stranu pochop mě. Odjakživa jsem zvyklý platit a zvát druhé. Jsem tak vychovaný a… u tebe mi to i dělá radost,“ pousměje se.
„Ah bože,“ usměju se, „zblázním se z tebe, věř mi. Tak tedy dobře. Stejně s tebou asi nepohnu,“ zasměju se. Vyjdeme ven a jdeme ke garáži. Tom si mě přivine k sobě i na tu krátkou cestu. Což mě potěší. Připadá mi to od něj jako hezké gesto. Nestydí se. Když přijdeme do garáží, hned odemkne auto a otevře mi dveře. Nastoupím si.
„Díky,“ usměju se mile. Tom si potom přisedne také a rozjedeme se směrem k centru. Cesta nebyla příliš dlouhá, zvlášť když má Tom v oblibě jezdit rychle. Někdy i rychleji než je povoleno, ale to by nebyl on.
Opravdu jsme se toho moc nenachodili. Nakoupili jsme pár potřebných věcí domů, obešli pár krámů a pak se posadili v parku, ale vyhnala nás tam odsud po chvíli zima a vítr. Tom navíc začal naříkat, že má hlad, takže jsme se rozešli do restaurace. Nikdy jsem tady nebyl, takže jsem to uvítal. Bylo to tu vážně hezké. Příjemné prostředí. Najedli jsme se a ještě dlouho jsme tam jen seděli a povídali si. Pořád jsme něco plánovali a řešili. Ale spíš samé blbosti a radosti. Smáli jsme se i těm největším blbostem, ale bylo nám dobře.
Takhle jsem si to představoval. Prostě jen někde sedět, ale být spolu. Kdekoli, ale spolu. S ním mi bylo dobře, i kdyby bylo zemětřesení. Cítím se s ním bezpečně a jednoduše dobře.
Když už bylo pozdní odpoledne, rozhodli jsme se, že půjdeme zamluvit vážně lístky do kina. Já v kině nebyl zatraceně dlouho a Tom prý také ne. Takže se to celkem i hodilo. Jen jsme doufali, že budou dávat nějaké pěkné filmy. Dlouho jsme vybírali, ale nakonec jsme se rozhodli pro film ‚Počátek‘, kde měl hlavní roli Leonardo Dicaprio. Zamluvili jsme si to ale až na večer. Chvíli jsme dumali, zda jet domů, nebo zůstat ve městě, ale nakonec jsme se rozhodli, že zajedeme domů a odpočineme si. Tom byl vážně nějaký rozlámaný. Proto jsem souhlasil a slíbil mu, že mu doma udělám pořádnou masáž, aby v tom kině neseděl zkroucený jako paragraf.
Když jsme dojeli domů, bylo něco před šestou hodinou večer. Vynosili jsme nákup nahoru a já ho uklidil. Tom sice protestoval, že mi pomůže, ale zahnal jsem ho do ložnice s tím, ať se svlékne a čeká na mě. To by byl zázrak, aby neprotestoval. Nakonec kupodivu poslechl. Měl jsem chuť vzít bílé prostěradlo, vylézt na střechu domu a mávat s tím prostěradlem – Ano, stal se zázrak, Tom mě poslechl. Rychle jsem uklidil nákup a šel si umýt ruce. Vzal jsem si tělové mléko a šel za ním.
„Tak jsem tady, šéfe,“ usměju se sladce, „no, jak to, že ještě nejsi svlečenej?“ řeknu, když ho vidím, jak se válí v posteli ještě i v mikině. „Šup, šup, hni se,“ zasměju se. To tělové mléko postavím na stoleček a hned mu tu mikinu začnu rozepínat.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Proč mám pocit, že se do žádného kina nepůjde??? ♥
Je to moc pěkný, jak se to mezi nima na začátku vyřešilo, ale pořád se bojím, že těchhle hezkých chvil už nebude moc. Uvidíme, jak Robert přijme Tomovu "výpověď", jestli ho vůbec od sebe pustí. Je strašně pěkné, číst tu jejich idylku a opravdu si myslím, že jakmile Bill začne s tou svojí masáží, potom žádné kino nepřichází v úvahu 😀
Nádherný díl…hodně jsem se u něj nasmála 😀 😀 😀
Jsem zvědavá na tu masáž,jestli kino vůbec stihnou 😀 xD 😀
A každej díl doufám,že Bill přijde na to,co to Tom bere za prášky..dost by mě to zajímalo.A taky jsem zvědavá,jak Robert přijme Tomovu výpověď…
Perfektné , ani nechcem vedeť čo vkine bude :D:D Hej prečo ,mám taký divný pocit , že sú tie časti čím dalej tým viac kratšie??!!
Vím že chtěl být Tom s Billem ale radši měl za Robertem jít. Mám docela strach aby z toho neměl(i) problém. Snad to Robert vezme v pohodě….Nádherný 🙂
no opravdu by měl za Robem jít, než dát přednost Billovi… tak, jak mu Bill radil. aby to ukončil v dobrém.
no hele holky, není tahle kapitola nějak moc krátká?
Děkujeme za komentáře 🙂
Mně osobně se moc líbí, jak každá hádáte a předvídáte, co bude dál 🙂 často se tiše směju a říkám si, jak vás překvapíme 🙂
[5]: Co se týká délky kapitol, je to rozdělené tak, abyste se vždy měly na co těšit, aby to bylo dobře zakončené. Některá je kratší, některá delší 🙂 tak se prosím nezlobte 🙂
Moc děkujeme 🙂
lidi ono je to asi fakt kratší! 😀
Mám pocit že kino nekino,že to skončí asi stejně jako předešlou noc :DDD
A Tom by vážně měl za Robertem zajít,jenže má svoji hlavu…
No co budu se jako vždy těšit na další díl jak to všechno dopadne 🙂