autor: Cinematics
Bill přemýšlí o Gustavovi, Tom přemýšlí o Billovi
Simone a tři chlapci jeli k Schäferům domů; Gordon nemohl jet, jelikož byl zaměstnaný cenami a zásilkami. Tři chlapci seděli vzadu v autě, jejich vnitřnosti se kroutily nervozitou. Nevěděli, co očekávat, a nikdo z nich nechtěl myslet na to, co se možná může stát; čí mamka bude brečet jako první. Všechny nevyřčené hlasy byly na Simone, ta měla tendenci brečet pokaždé, když se něco dělo jejímu synovi nebo teď spíše synům.
Ani jeden z nich tam nechtěl jet, ale všichni věděli, že je to tak nejlepší. Když se všichni posadí a odsouhlasí, že tahle směšná situace skončí, pak možná opravdu skončí. Z nějakého důvodu o tom Tom dost pochyboval, ale snažil se doufat, co nejvíc to šlo.
„Dobře,“ řekla Simone, když zaparkovali před domem Schäferů. „Chci, abyste byli slušní a zdvořilí, ne jako doma,“ zasmála se.
„Takže máme být naprosté opaky toho, co jsme?“ ušklíbl se Andreas.
„Jenom ty, Andy,“ opáčila Simone.
„Ha. Mamka tě setřela,“ řekl Bill a Andreas na něj hravě protočil oči.
„Není mi dobře,“ řekl Tom tiše a Bill se okamžitě pohledem odvrátil od Andrease, který vyplazoval jazyk, a otočil se na Toma.
„Jsi v pořádku? Co potřebuješ?“
„Jen… budeš mě držet za ruku?“
„Jako by ses musel ptát.“
Bill otevřel dveře od auta a natáhl ruku, kterou Tom okamžitě uchopil. Všichni čtyři šli nejistě k předním dveřím, bylo lehké cítit stres mezi nimi všemi; nervozita vyletěla vzhůru, když Simone zaťukala na dveře. Čekání trvalo, jako by bylo nekonečné, dokud konečně paní Schäferová neotevřela dveře a nepozvala je dovnitř.
Prsty stále propletené, Tom a Bill následovali Simone a Andrease tam, kde jim paní Schäferová nabídla místo k sezení v obýváku. Gustav seděl v křesle, v obličeji byl zhmožděný ještě víc než Bill tenkrát, a pan Schäfer seděl v dalším křesle; zrovna položil noviny.
„No,“ řekla nejistě paní Schäferová, zatímco se podívala z jednoho na druhého. „Nejspíš všichni víme, proč jsme tady, um, a že se věci opravdu musí změnit…“
„Ano, o tom není pochyb,“ vypískla Simone a zamračila se s frustrovaným povzdychnutím, když se jí hlas zasekl mezi statečným a naprosto vyděšeným.
„Um,“ Tom stiskl Billovi ruku. „Jen se vám chci omluvit, pane a paní Schäferovi…“
„Děkujeme.“
„Já si myslím, že si taky omluvu zasloužím,“ zamumlal Gustav a Bill se na něj přes pokoj zašklebil.
„Ty si nezasloužíš vůbec nic,“ zasyčel Andreas a pokoj ztichl.
Simone se začaly hrnout slzy do očí; prostě jen chtěla, aby byli všichni hodní k ostatním, ale nejspíš se to nehodlalo stát. Gustav a Andreas spolu zřejmě nehodlali spolupracovat na pravidlech, která si utvořila v hlavě, a Tom s Billem už teď vypadali připravení na útěk nebo na pořádnou hádku.
„Nemůžeme prostě jen říct něco jako… jestli vaši synové nebo Bill přijdou ke Gustavovi, dáte jim domácí vězení, a když Gustav přijde k nim, my dáme domácí vězení jemu?“ řekla slabě paní Schäferová.
„Vy si myslíte, že dát Gustavovi domácí vězení něčemu pomůže?“ zasmál se Andreas. „Mimo to, je mi devatenáct. Můžu si dělat, co chci.“
„Andresi, to stačí! Žiješ pod mojí střechou, a můžu ti dát domácí vězení, kdykoliv budu chtít. O tom žádná.“
„Ugh, no tak, mami. Nebreč…“
„Já prostě jen chci, aby tohle přestalo,“ zavzlykala Simone.
„Paní Trümperová,“ řekl Gustav tiše a všichni se na něj překvapeně podívali. „Vždycky jste pro mě toho tolik udělala… a já nechci, abyste brečela… já, kurva… přestanu.“
„Opravdu?“ odfrkl Andreas a Simone ho probodla pohledem.
„Vážně… já jen, kurva… tohle je tak divný,“ odpověděl Gustav; jeho rodiče neznali celý příběh.
„Jak to myslíš, Gustave?“
„Můžu jen… si o tomhle s tebou promluvit v soukromí, tati?“
Pan Schäfer přikývl a skupinka znovu ztichla.
Bill si užíval to, jak mu Tom hladil palec, tak jemně, ochranitelsky, ale stejně i tak s dávkou potřeby a zoufalosti pro pohodlí. Bylo to, jako by stres nechtěl nikdy přestat, jako by to ticho, ve kterém seděli, nemělo nikdy odejít, a oni zůstali v tomhle času zmraženi navždy. Nakonec pan Schäfer promluvil.
„Nikdo z vás se s Gustavem nebude vídat… a já ti, Gustave, zakazuji přiblížit se k někomu z nich. Jestli uslyším jen jedinou věc, přísahám, že tě pošlu do internátní školy. S tímhle se nepotřebuju vypořádávat, oni to nepotřebují, a tvoje matka také ne.“
„Ale tati, on-„
„Ne, Gustave. Jsem si jistý, že paní Trümperová se vypořádá s tím, co Andreas a Tom udělali. Jdi do svého pokoje. Hned.“
Gustav vypadal zahanbeně; tak plaše, jak vypadal, když ho Bill poprvé uviděl, a roztomilá část Billa s ním soucítila. Pan Schäfer vypadal jako typ otce, který na svého syna neustále křičí, dokud se věci nezmění, a on ten pocit až moc dobře znal. Samozřejmě, tohle nezměnilo fakt, že Tomovi ublížil, a z toho důvodu by Bill nikdy Gustava nelitoval.
Simone měla slzy v očích a paní Schäferová byla trochu rudá v obličeji, všichni tři chlapci nechtěli nic jiného, než odejít z obýváku, protože se cítili stejně divně, jako se cítili, než sem vešli.
Snažili se zapomenout na to bolestivé ticho, Tom si protahoval ruku, jelikož ho kloubky bolely ze všeho nejvíc. Zdálo se, že ať hýbal prsty jakkoliv, jeho kloubky jako by stále bolely stejně. Ve své hlavě proklínal Gustavův obličej za to, že byl tak tvrdý.
„Tak, um,“ začala paní Schäferová a Simone se na ni s nadějí podívala. „Já… řekla bych, že Gustav slíbil, že se k vám nepřiblíží…“
„Jo a já jsem si jistá, že moji chlapci mu nic neudělají…“
„Chcete čaj? Mohu nějaký udělat…“
„Děkuji, ale ne, díky; měla bych do chlapců dostat nějaké jídlo.“
„Rozumím. Um, díky, že jste přišli… vím, že to určitě nebylo lehké, ale-„
„Znovu, paní a pane Schäferovi, moc se vám chci omluvit,“ řekl Tom tiše a dostal znovu úsměv jako odpověď.
„Děkujeme, Tome.“
„Já se také omlouvám,“ řekl Andreas.
„Děkujeme, Andreasi. Teď na to můžeme všichni zapomenout a jít dál, že?“
„Ano.“
Všichni čtyři se rozloučili a paní Schäferová je doprovodila ke dveřím, které byly modře nabarvené, jak si Bill všiml. Předtím tomu nevěnoval pozornost, ale celkem se mu ta barva líbila; byla dost hlasitá a výrazná. Myslel si, že je to fantastické.
Doma Simone řekla chlapcům, že večeře bude za půl hodiny, a tak Bill s Tomem vyběhli nahoru do podkrovní ložnice a skočili do své postele. Setkání se Schäferovými nebylo tak strašné, jak si mysleli, že bude, ale bylo to i tak hrozné.
Tom se trochu zavrtal do peřin a jemně Billa políbil, než ho objal a přitáhl si ho k sobě blíž. Bill vzal Toma něžně za zápěstí a prozkoumal mu zblízka ruku, díval se mu na zhmožděné klouby; nevypadaly tak špatně, když už z nich byla krev smytá.
„Už je to lepší?“
„Bolí,“ řekl Tom tiše a Bill věděl, že se na sebe ještě trochu zlobí; a možná to bylo z toho, že museli mluvit s rodinou Schäferových.
„Gustavův táta vypadá zle.“
„Je zlý, většinou.“
„Myslíš, že proto je Gustav tak přivlastňovací?“
„Možná… Bille? Můžeme mluvit o něčem jiném?“
„Jasně, že ano,“ usmál se na něj Bill. „Hmm. O čem mluvit? O čem mluvit? Oh, budu směšně smutný, jestli nebudeme ve stejné třídě ve škole…“
„Další smutné téma. Vyber něco jiného.“
„Hmm… Já nevím, Tomi. Nemám nápady.“
„Pak se můžeme mazlit až do večeře?“ zeptal se Tom, trochu plaše a opatrně, jako by Bill mohl říct ne, ale kdy se Bill nechtěl mazlit?
„Mazlení je fajn.“
A tak přesně to dělali. Bill opatrně líbal Toma na kloubky, snažil se, aby se Tom cítil o něco málo lépe a opravdu se tak dělo. Tom přemýšlel, jestli se někdy stane, že Billovy polibky přestanou fungovat a čím víc o tom přemýšlel, tím víc o tom pochyboval. Bill byl pro něj perfektní v každém možném směru a Tom si nemyslel, že by to někdy něco mohlo změnit.
Jak tam leželi, Bill si přál, aby mohl vzít Toma zpátky na ostrov a žít tam navždy. Nebyl to sex, kvůli čemu se tam chtěl vrátit, i když ten byl naprosto fantastický, ale byl to fakt, že k němu Tom byl tak otevřený a jen čistě šťastný. Nebyl si jistý, kdy příště přijde taková chvíle, ale srpen jen zrovna začal, takže mají stále ještě celý měsíc, než začne škola.
Mazlili se spolu, poslouchali dech toho druhého, dokud nahoru nepřišla Simone a neřekla jim, že večeře je na stole. Tom věděl, že jeho otec bude chtít slyšet všechny detaily, a to bylo něco, co dnes večer zažít nechtěl. Zoufale chtěl zapomenout na všechno, co se stalo, ale naneštěstí byly jeho kloubky trvalým a bolestivým připomenutím, že se rozzlobil a praštil Gustava, ne jednou, ale dvakrát.
Bohužel, k Tomově smůle, to byla ta první věc, se kterou Gordon přišel.
„Strčil Andrease,“ zamumlal Tom, měl vidličku v puse. „Tak jsem ho uhodil…“
„Musíš být opatrný, Tome. Kdyby ti bylo osmnáct a Gustav se rozhodl, že tě zažaluje, tak bys to měl navždy v rejstříku… to je ublížení na zdraví.“
„Já vím, tati… Omluvil jsem se jeho rodičů. Můžeme mluvit o něčem jiném? Prosím?“
„A co ty, Bille? Kdes byl?“
„Já? Já jsem byl v autě a v naprostém šoku! Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Naprosto šílené. Bylo to, jako bychom byli s Tomem v autě a druhou minutu už Gustavovi krvácel obličej, pak jsem jel domů… celkem hustý, tak nějak. Jako ve filmu.“
„Tati…“ zaúpěl Tom, chtěl, aby to všechno skončilo.
„Promiň, Tome,“ zašeptal Bill, vzal pod stolem Toma za koleno a dal svému příteli požadované pohodlí.
„Gordone, možná si o tom spolu promluvíme později, ano? Nechci, aby byl Tom rozčilený…“
Gordon jednoduše přikývl a přestal o tom mluvit. Bill se rozhodl mluvit o akčních filmech, což bylo možná špatné téma, ale Tomovi to nevadilo, akční filmy mu tak nějak nic neříkaly. I když musel přiznat, že by se moc rád na jeden s Billem koukal; už jen proto, aby Bill ječel na televizi a tulil se k němu.
„Pojďme se dneska večer koukat na film,“ pípl Tom, konečně si připadal jako součást konverzace.
„Jaký film?“
„Já nevím… Andy, jaký akční filmy máš?“
„Kámoš mi zrovna vypálil Salt…“
„Nelegálně,“ dodala Simone a Andreas se zasmál.
„Jako by to vadilo. Mami, chceš, abych řekl Nicolasovi, aby ti už přestal vypalovat filmy?“
„Už mlčím,“ odpověděla a zamkla si rty neviditelným klíčem.
„Přesně. Jo, no nic, mám Salt, jestli chcete… je to v pohodě. A ano, mami, ty a táta se na to můžete pak taky podívat.“
„Super,“ řekla Simone a začala se smát.
Bylo naprosto jisté, že Bill Trümperovy miloval; každý jejich kousek. Byli tak v pohodě a zábavní a bylo jim jedno, jaké jsou zákony nebo co je nelegální a co není; dokonce jim ani nevadilo, že Bill už dvakrát řídil auto. Kdyby byl doma, rodiče by ho zmlátili, kdyby překročil nějaké pravidlo, a to on dělal pořád. Přitahoval pozornost a jediná, které se mu dostávalo, byla negativní, ale tady to bylo tak jiné. Tady ho rodina Trümperových vždycky ve všem podporovala; všichni se navzájem podporovali. Bylo to jako Nebe.
„Co myslíš, Bille? Chceš se na to podívat?“
„Jasňačka!“
„Dobře,“ odpověděl Tom s potěšeným úsměvem. Přeci jen; co bylo lepší, než mazlení se v posteli s Billem a poslouchat ho, jak ječí na televizi? A přesně to on chtěl.
Ti dva si opřeli polštáře o pelest a dali je také po stranách postele (ukradli polštáře z postelí všech ostatních a z gaučů v obýváku) a vytvořili si z nich malé hnízdečko. Oba dva si byli jisti, že je to to nejpohodlnější hnízdečko, ve kterém kdy leželi, a ani jeden z nich z toho nechtěl odejít, ani kdyby hořelo. Bylo to úžasné.
„Do prdele!“ zaječel Bill až moc hlasitě a Tom trošku nadskočil, než se usmál. „Přál bych si, abych mohl běhat po náklaďácích! To by bylo tak husťácký. Dokážeš si to představit? Jak běžím na dálnici po náklaďácích jako nějaký husťácký ruský špión… no kurva.“
„Co kdybys spadl?“
„Tome… jsem špión. Nespadl bych. Mám trénink.“
„Oh, takže ty jsi špión?“
„Neřekneš to nikomu?“
„Nikdy,“ řekl Tom a ušklíbl se, Bill se zaradoval.
„Věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout.“
Ti dva znovu začali dávat pozor na film, nebo spíš Bill, a Tom opatrně sledoval Billův obličej, jak mu svítily oči, jako by byl tím filmem naprosto pohlcen. Bill byl do toho filmu naprosto zabraný, ale Tom si všiml, že hned, jak mu položil ruku na koleno, se Bill začervenal. Tom se jen chtěl ujistit, jestli mu Bill stále věnuje pozornost.
Tom vždycky přemýšlel, co si Bill myslí, když se ho dotýká; běhají mu myšlenky kolem jako vždycky, nebo myslí jenom na Toma a nic jiného? Doufal, že Bill nemyslí na dalších milion věcí, ale jen na něj, chtěl být totiž sobecký a chtěl být tou jedinou věcí v Billových myšlenkách.
Když film skončil, Bill vypadal celkem znepokojeně a Tom se zasmál.
„Co se děje?“
„Takovej debilní konec! Chci říct, vím, že je to připravený na pokračování, ale Bože… to bylo tak hloupý! Já ani… ani se nechci dívat na pokračování… ten konec stál za hovno,“ zasmál se Bill. „Ah, jsem si jistý, že se na to stejně podívám.“
„Vsadím se, že jo,“ zasmál se Tom. „Jen aby sis na to pak mohl stěžovat.“
„Přesně! Oh, tak dobře mě znáš, Tomi… vypadni z mojí hlavy!“ zasmál se a Tom jen vydechl a opřel se o něj.
„Na co myslíš… když jsem u tebe?“ řekl Tom tiše; musel to vědět.
„Myslím na tebe, jen na tebe.“
„Jo?“
„Samozřejmě! Na co jiného bych mohl myslet, když člověk, kterého miluju, mi ukazuje, co ke mně cítí? Myslím jen na tebe. Občas jako by můj mozek nechtěl zmlknout a všechny myšlenky mi běhaly hlavou… ale jen co se ke mně přiblížíš a já tě cítím nebo cítím tvojí kolínskou, všechny myšlenky zmlknou a místo myšlenek se mi může zbláznit srdce. Je to vážně naprosto úžasný.“
„Přesně tak je to s tebou a mojí nervozitou. Když jsi u mě… všechno to přestane…“
„Vidíš, říkal jsem ti, že mi pomáháš víc, než si myslíš.“
„Ty nemáš rád své myšlenky?“
„Jsou otravný a zmatený… někdy si přeji, abych měl jen jedno pruhovou mysl, a pak začnu přemýšlet o tom, jak nudné by to bylo a jak by to nedělalo tvoje dotyky extra speciálními,“ Bill se začervenal a Tom mu začervenání oplatil; byl rád, že ví, jak se Bill cítí.
„Máš překrásný úsměv,“ zašeptal Bill.
„Myslíš?“
„Vím.“
To, jak si byl Bill vždycky jistý svými slovy a pocity, nutilo Toma být si jimi také jistý. Tom si nikdy nemyslel, že má překrásný úsměv, ale Bill to říkal, jako by to byla ta nejjasnější věc. Tom nikdy nezpochybňoval nic, co Bill řekl, a nikdy neměl pocit, že by měl. Všechno, co vyšlo z Billovy pěkné pusinky, byly jeho pravé pocity, nic přeslazeného a nic falešného. Všechno byla pravda; dobrá, špatná a ošklivá.
„A co bude za dezert?“ zeptal se Bill s mrknutím a Tom se zasmál. „Myslím, že tohle je na menu.“
Bill Toma sladce políbil na rty, než mu Tom dal ruku k puse a on ho jemně políbil na modřiny na jeho kloubcích. Tom položil hlavu na polštář a Bill se mu přitulil k boku, líbal ho na modřiny a ranky, dokud Tom neusnul. Byl to perfektní způsob, jak se dostat do říše snů.
Bill Toma líbal na ruku a zápěstí, dokud si nebyl na sto procent jistý, že jeho přítel spí. Když to věděl, odvážil se také si zdřímnout, a tak oba celou noc spokojeně prospali.
autor: Cinematics
překlad: LilKatie
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Super
Aaaaa!!
Já bych toho Gustava rovnou zabila,na místě…
No ale co,snad už se to vyřešilo,i když…
No nakonec,skvělej díl té nejkrásnější povídky…Díky za překlad a opět i za betaread :))
Omg 😀 Yelling Bill at the tv :D:D absolutely funny for me ( and I love movie Salt ♥ ) . The romantic moment at the end was cute and nice 🙂 . I'm glad that problem with Gustav is over.. I hope definitelly !
Úzasné, Gustav si to zaslúžil, a Tom je stále macher.Som rada, že Bill je u Toma a jeho rodiny štastný, zaslúži si to. A jačanie u televízora, to je fakt niečo, mne to príde zabavné. Krásna poviedka. Dakujem za preklad.
miluju to, skoda, ze ctvrtek neni kazdej den 😀
Dokonale sladky :3
Zbožňuju jejich dokonalý vzteh. Tak strašně mě to vždycky nutí, usmívat se! ♥ Už teď se nemůžu dočkat dalšího dílu *dance*