autor: Sandra Trümper
Cesta a hotel
Balení nebylo tak náročné, jak jsem čekal. Nebo spíš nebylo pro mě tak náročné. Protože Bill šílel víc než já. Pobíhal po té naší malé garsonce a neustále přemýšlel, co ještě by se mi tam mohlo hodit. Takže mi všechno potřebné nanosil až do kufru. To, že jsem polovinu věcí z toho seznamu vyškrtl, vědět vůbec nemusí.
Jen jednu věc jsem sám, osobně dal do toho kufru. Ale to asi tak kolem půl třetí v noci a v naprosté tmě. Protože jsem nebyl ochotný přiznat ani sám sobě, že jsem si s sebou vzal ty zatraceně úzké džíny, které mě donutila koupit Inka. Vlastně ani nevím, co jsem si myslel, když jsem je přibaloval. Jen jsem si prostě pořád dokolečka opakoval, že strávím týden s Bushidem. A že Billovi ty kalhoty opravdu nehorázně slušej. A že jsme dvojčata, takže bych je možná také mohl zkusit…
Na černé auto s tmavými skly, které pro mě přijelo, Bill zvědavě zíral z okna, když jsem odcházel. Musel jsem se tomu smát, když jsem si dával kufr do kufru. Sakra, to zní divně. Každopádně, kromě mého zavazadla tam již ležela jedna velká taška a obyčejný černý kufřík. Neřešil jsem, co se v něm skrývá. Neměl jsem na to čas, protože se mírně pootevřely dveře u spolujezdce. Pousmál jsem se, zaklapl jsem kufr, naposledy mávl Billovi a vklouzl na místo spolujezdce.
„Čekal jsem, že když je ten tvůj bratr tak zvědavej, že aspoň vyjde ven,“ zašklebil se na mě kysele.
„Zvědavost je sice silná a zlá vlastnost, ale stydlivost je někdy ještě horší,“ pokrčil jsem rameny. „Pojedem?“ lhal bych, kdybych tvrdil, že se netěším. A Bushido to věděl. Zase se na mě usmál tím svým povýšeným úsměvem. Štval mě tím, ale zároveň… Nevím, nějakým způsobem to patřilo k němu. A to se mi líbilo. Nepohodlně jsem se pod tou myšlenkou zavrtěl a raději jsem se plně soustředil na cestu, kterou jsem měl před sebou. Hodně dlouhou cestu. Jak dlouhou? No… „Jak dlouho vlastně poletíme?“ ta otázka ze mě vyletěla sama. A to se mi nelíbilo. V přítomnosti klientů jsem většinou zcela koncentrovaný a ovládám to, co říkám a co si pouze myslím. Jen u těch lidí, kterým věřím, se mi občas stane, že mi to ujede a já bez přemýšlení řeknu to, na co právě myslím.
„Třináct hodin,“ oznámil mi klidně. „Dorazit bychom tam měli někdy v době, kdy tady budou tři v noci. Tam bude už pět ráno. Odvezu tě do hotelu a dám si sprchu, pak tě tam nechám samotného. Ale o organizačních věcech se budeme bavit až na místě, dobrá?“ rychle se na mě usmál, jako by mě chtěl ujistit, že to není namířeno proti mně, jen chtěl klid na řízení. Přikývl jsem, že rozumím, když v tom mi zazvonil telefon. Okamžitě jsem se na sedadle zmenšil a rychle ho vytáhl. Neuniklo mi, jak se v Bushidových očích cosi pobaveně zablesklo, ani že se starší muž sice tváří, že se věnuje jen silnici před námi, ale přitom dává dobrý pozor, co budu do telefonu říkat.
„Prosím?“ zamumlal jsem mnohem méně nadšeně než obvykle. Ne že obvykle by to bylo upřímné nadšení.
„Tome, zlatíčko,“ ozval se mi dobře známý hlas. Byla to jedna z mých stálých zákaznic. Znám ji už roky, vždycky pro mě měla slabost. Byla to právě ona, s kým jsem procestoval notný kus světa. A taky ona, které jsem včera odřekl ten pobyt na Kubě.
„Paní Dietrichová,“ přestože mi už několikrát nabízela, abych jí tykal, já vždy odmítl. Profesionální vztah je přece jen profesionální vztah. „Děje se něco?“
„Ale ne, broučku,“ jo, a taky jsem zapomněl poznamenat, že ta zpropadená ženská mě s oblibou častuje milionem přezdívek, které vyloženě nesnášim. „Jen jsem se chtěla zeptat, jestli sis to nakonec nerozmyslel a přece jen nechceš jet s námi. Manžel právě chce ještě jednou kontrolovat, jestli máme zamluvené správné letenky, takže-„
„Ne, paní Dietrichová. Děkuji, ale já už mám jiný program,“ skočil jsem jí do řeči. Nechtěl jsem, vážně ne. Konec konců, znám pravidla slušného chování. Ale Bushido mě propaloval moc intenzivním pohledem a já chtěl jen co nejrychleji ukončit tento hovor. „Ale vážně děkuji za nabídku,“ dodal jsem rychle. Zákazníky si přece jen potřebuju udržet.
„To je v pořádku, drahoušku,“ je možný, aby tý ženský bylo teprve pětatřicet? Mluví jako stará bába. „Jak myslíš. Uvidíme se,“ poslala mi dvě mlaskavé pusy, a pak jsem raději rychle zavěsil. Zavřel jsem oči a zabořil se hlouběji do sedačky.
„Zákaznice?“
„Tak nějak,“ vlastně přesně tak. Ale nechtělo se mi odpovídat jen přikývnutím.
„Stálá?“
„Chm,“ bude následovat výslech nebo co?
„Máš takových zákaznic hodně?“
„A proč vás to vůbec zajímá?“ otočil jsem se zamračeně. Vážně, Bushido byl s těma jeho věčnýma dotazama vážně otravnej.
„Jen se ptám,“ pokrčil rameny a tentokrát se začal opravdu věnovat řízení. Nevěděl jsem, jak jsem to poznal, ale poznal jsem to.
Jakmile jsme dojeli k letišti, napsal jsem Billovi zprávu. Trošku jsem mu kecal. Napsal jsem mu, že už sedím v letadle a už nejspíš nebudu mít čas se s ním spojit. Jako vždycky. A pak jsem mobil vypnul. Namluvil jsem do schránky, že jsem nyní služebně mimo. Bill a případně i Inka to pochopí tak, že zrovna mám nějakou poradu. A moji zákazníci to pochopí naprosto správně. Všichni jsou spokojení, a mě navíc nebude nikdo otravovat.
Na letišti nás však čekala malá komplikace. Letadlo mělo mít malé zpoždění. No dobrá, trošku větší zpoždění. Asi tak dvě hodiny. Takže jsem hned po odbavení zamířil k sálu, kde se většinou čeká na taková letadla. Zastavil mě však Bushidův smích i jeho dlaň na mém rameni.
„Kam si myslíš, že jdeš? Tam je ekonomická třída.“
„No… vždyť jo, ne?“ zatvářil jsem se zmateně. Ačkoliv moji klienti samozřejmě touto třídou necestovali, já jí jel vždy. Ale nikdy jsem si nestěžoval. Bylo to tam příjemné, a když vedle mě zrovna neposadili tlustého, zpoceného chlápka nebo řvoucí dítě, celý let byl fajn. Bushido však jen s úsměvem zavrtěl hlavou, sklouzl rukou až k mému předloktí, pevně mě za něj vzal, otočil se a vedl kamsi pryč. Kam, to jsem nevnímal. Já jen poslušně klopýtal za ním a pohledem hypnotizoval naše spojené ruce. Dobrá, nebyly spojené tak dokonale a romanticky, jak je to popisováno v románech. Vlastně mě držel celkem surově a jeho stisk celkem bolel. A držel mě jen za předloktí. Přesto to bylo ale víc, než jak se mě kdy na veřejnosti dotkl můj zákazník.
„My máme zaplacenou byznys class,“ vysvětloval mi Bushido a nějakýmu týpkovi ukázal jakýsi papíry. „Takže můžeme ten čas, který jsme díky zpoždění získali, strávit v poněkud lepších podmínkách.“
Byli jsme dovedeni až do prostorné, klimatizované místnosti plné pohodlných sedaček, jídla a pití. A já tam stál s mírně pootevřenou pusou a díval se na ten luxus všude kolem. Netušil jsem, jak jsem se tam dostal, ale každopádně už jsem se z toho snu nechtěl vzbudit. Byl to sen, ne ráj, to vím jistě. Protože kdyby to byl ráj, vedle mě a Bushida by stál Bill a kolem nás poletovalo to momentálně červenovlasé třeštiprdlo s andělským jménem.
***
Čekání na náš let nebylo až tak hrozné, jak mám v paměti z předchozích let. Klimatizace, kafe a časopis udělaly svoje. A jak se mi líbí let v normální, ekonomické třídě, tak v byznys class jsem si to zamiloval. Měl jsem tam plno místa, klid pro sebe a všechno bylo tak nějak klidnější, luxusnější. Dokonce i letušky byly mnohem příjemnější. Nejspíš to tam měly v popisu práce.
Jelikož jsme letěli dobrý kus noci, měli jsme zde i přespat. Jenomže já na mé sedačce nemohl zabrat. Jistě, byl to sice vrchol pohodlí pro sezení, ale na ležení? Musel bych být hodně unavenej, abych tam zabral. Jen jsem se převaloval na sedačce a snažil se nevzbudit Bushida vedle sebe. A vůbec ho pokud možno ignorovat. Nemohl jsem si pomoc, jeho jindy tvrdé rysy při spánku změkly a on vůbec vypadal mnohem… Já nevím, mnohem mírumilovněji, hebčeji.
Snažil jsem se to nevnímat a místo toho koukat z okna. Ale v té tmě jsem, bohužel, vůbec nic neviděl. Pochopitelně.
Když jsme vystupovali z letadla, slunce už bylo notný kus nad obzorem. Přestože moje hodinky ukazovaly pět ráno, tady bylo už sedm. A já málem padal na hubu, protože jsem už asi dvacet hodin nespal.
„Pojď sem, ty nemehlo,“ zasmál se Bushido, přitáhl si mě k sobě a podepřel mě. Ulehčeně jsem se na něj sesunul. Po třinácti hodinách sezení mi nějak nesloužili nohy a oči jako by se právě teď rozhodly, že chtějí spát.
„Nejsem nemehlo,“ zamumlal jsem mu do ramene a opřel si čelo o důlek v jeho krku. Příjemně voněl. Takovou zvláštní, nahořklou vůní. Tiše se zasmál.
Ani nevím, jak jsem se dostal do hotelu. Musel jsem někdy v půli cesty usnout. Každopádně jsem se vzbudil, až když bylo slunce hodně vysoko nad obzorem. Líně jsem se přetočil na břicho, na studenou část postele. Cosi mě zaškrábalo na holém břiše. Poněkud zmateně jsem se posadil, díky čemuž mi deka spadla až do holého klína. Zíral jsem na sebe a nechápal, jak jsem se nahý dostal do postele. Až po nějaké chvíli mě napadlo podívat se na to, co mě to vlastně škrábalo na břiše. Byl to přehnutý papír, na kterém bylo napsáno mé jméno. Vzal jsem ho a rozložil.
Dobré ráno, Tome. Nebo spíš dobré poledne?
Předpokládám, že v letadle jsi vůbec nespal, když jsi to v půlce cesty do hotelu zabalil.
Doufám, že ses vyspal dobře. Já mám teď jednání, ale kolem šestý se vrátím na pokoj. Do tý doby si dělej, co chceš, jen nevycházej z hotelu. Je to dost velkej komplex a většina zaměstnanců mluví anglicky a německy, takže by ses měl domluvit. Na recepci by ti měli být k dispozici. A ať budeš kdekoliv, nech účet napsat na mě. Čili pokoj 222. Jen, prosím, v šest buď na pokoji. Půjdem na večeři a pak…
Víc tam nebylo. Jen jsem se zasmál a odložil ten papír na noční stolek. Vstal jsem a vydal se do koupelny. Byl jsem celej ulepenej ještě z tý cesty a měl jsem před sebou volný odpoledne v nejbohatším městě světa. Dobrá, nemám opouštět hotel. Ale pokud ho budu mít po prozkoumání plné zuby, můžu přece jen jít ven. Nikdy jsem nebyl hodnej kluk.
***
Ovšem s velikostí hotelu jsem se trochu přepočítal. A to mi bylo jasné ještě před východem z místa, kde jsme byli ubytováni. Protože to rozhodně nebyl pokoj. To byl apartmán toho nejvyššího luxusu, v jakém jsem kdy byl. Vzal jsem ze stolu kartu, která, jak mi došlo, byla právě od tohoto pokoje.
Sotva jsem vyšel z apartmánu, už jsem viděl recepci. Poněkud mě to zarazilo. Neměla by být recepce vždy v přízemí? Ale podle pohledu z okna našeho apartmánu jsem soudil, že jsme hodně vysoko nad zemí.
„لا أستطيع مساعدتك?“ usmála se na mě milá mladá žena za recepcí. Zmateně jsem zamrkal.
„Ech… Excuse me… ech…. I can´t speak… ehm…“ anglicky zas až tak dobře neumím. Bill je větší přeborník na jazyky. Mě nikdy nebavilo učit se to.
„Do you speak english?“ mladá žena se nepřestávala usmívat.
„Yes, but not very well,“ připustil jsem. „Mluvíte německy?“ zkusil jsem okamžitě. Přece jen, v mateřštině bych si byl mnohem jistější.
„Samozřejmě,“ její úsměv se ještě rozšířil. „Mohu vám nějak pomoci?“
„Ano,“ vydechl jsem ulehčeně. „Kde tady najdu restauraci?“
„Sjedete výtahem až úplně dolů. Tam máte na výběr,“ opět se na mě usmála. „Ještě něco potřebujete?“
„Ne, děkuji,“ alespoň pro teď ne.
Udělal jsem, jak mi řekla, a z výběru restaurací mnoha kultur jsem si nakonec vybral italskou.
Celé odpoledne jsem trávil tím, že jsem vyjel do nějakého patra, a to patro si prošel. Našel jsem mnoho zajímavých zákoutí, které jsem si uložil do paměti s tím, že během týdne je musím projít. Nejen že tam byly různá obchodní centra zabudovaná přímo do budovy, ale také mnoho vířivek, bazénů, fitness center a imitací různých parků. Skutečně to bylo takové malé město uvnitř budovy.
Těch několik hodin, co jsem měl sám pro sebe, uběhlo jako voda, takže když jsem se v půl šesté vrátil zpátky do apartmánu, měl jsem za sebou mnoho kilometrů v nohách. Nevadilo mi to. Bylo zajímavý sledovat všechny ty lidi různých národů a kultur, které se po hotelu pohybovaly. Jen jsem vklouzl do sprchy, abych ze sebe v rychlosti smyl pot z celého dne. Zrovna jsem se s omotaným ručníkem kolem boků přehraboval v kufru, když se vrátil Bushido. Nepozdravil, jen ze sebe shodil sako a beze slova se vydal do koupelny. Ani se na mě nepodíval. To mě poněkud zarazilo. Narovnal jsem se a zaposlouchal se. Slyšel jsem proud vody, jak dopadá do vany. Zaváhal jsem jen na chvilku.
Tiše jsem otevřel dveře a rychle vklouzl do koupelny. Neslyšně jsem ze sebe stáhnul ručník a opět se tak ocitl nahý. Nehlučně jsem ho pověsil na věšák a měkkými kroky došel až za Bushida.
„Stalo se něco?“ zeptal jsem se tlumeně, položil dlaně na jeho ramena a mírně zatlačil. Vím, jak může být masáž po namáhavém dni příjemná. A vypadalo to, že Bushido měl za sebou obzvlášť namáhavý den. A to mi potvrdilo i jeho tiché, úlevné vydechnutí.
„Nic zvláštního. Prostě jen obchod, který jsem sem přijel uzavřít, se nevyvíjí zrovna tak, jak jsem si představoval. Ale to všechno se změní,“ zaklonil hlavu a položil se do mého doteku. Spokojeně jsem se usmál, a ještě trošku víc přitlačil. Cítil jsem, jak se jeho svaly pod mýma rukama uvolňují. Nic jsem na to neříkal. „Jdi se obléknout. Slíbil jsem ti, že půjdem na večeři. A hodlám to dodržet.“
„Nic jste mi neslíbil,“ namítnul jsem. „Nebýt toho, nejsme tu kvůli mně. Můžeme tady zůstat a objednat si jídlo,“ nahnul jsem se víc k němu, až jsem mu posledních pár slov zamumlal do ucha a trošku vsál jeho lalůček. Tiše zavrněl a zaklonil hlavu.
„Máš pravdu,“ vydechl tiše. Zvedl ruku, chytil mě za týl a přitáhl si mě pro polibek. Tvrdej, dravej polibek. Zasténal jsem mu do rtů a pevně se opřel o jeho záda. Nemohl jsem si pomoct, z toho polibku se mi podlamovaly nohy. Ne v tom romantickém slova smyslu. Spíš mě to okamžitě vzrušilo.
Stáhl mě k sobě do vany. Voda vyšplouchla ven, ale to bylo v tu chvíli to poslední, na co jsem myslel. Napůl jsem seděl na Bushidově rozpáleném klíně a kolem nás mírně vířila stejně horká voda. A já se cítil naprosto hrozně, protože už jenom jeho polibky mě neuvěřitelně rozpalovaly.
„Řekni, Tome… Co by sis teď přál?“ zachrčel ochraptělým hlasem a olízl mi krk. Zaklonil jsem hlavu a tiše zasténal. Pane bože, jak dlouho jsem neměl sex s mužem? Naposledy právě s Bushidem, a to už bylo asi dva a půl měsíce zpátky.
„Vás… v sobě,“ zamumlal jsem a tiše vyjekl, když skousl kůži na mém krku. Pevněji jsem se k němu přitiskl a zaryl nehty do jeho zad.
„V tom případě ti mohu tvé přání docela jednoduše vyplnit,“ pohnul se proti mně. Zalapal jsem po dechu, když se o mou naběhlou touhu otřelo Bushidovo tepající vzrušení. Bylo neuvěřitelné, jak snadno jsem se v přítomnosti toho muže vzrušil. Ale ono to nešlo jinak. Sjel rukama přes moje záda až na zadek a vysadil si mě na klín. Spokojeně jsem zavrněl. Jeho hrubé ruce na mém pozadí byly jednoduše dokonalé.
Jazykem přejel od mého krku k bradavkám. Silně přes jednu z nich přejel a tvrdě ji vsál do úst. Zavrtěl jsem se na jeho klíně a tiše zakňučel. Chtěl jsem víc. Tak strašně moc jsem ho chtěl cítit v sobě. Ale Bushido nevypadal, že by na mě chtěl brát nějaké ohledy. A já to musel brát tak, jak to bylo. Vyjekl jsem a prohnul celá záda ve chvíli, kdy do mě vsunul jeden prst. Udělal to ledabyle, nešetrně. A možná právě to mě tak neskutečně vzrušilo. Žádné dlouhé hraní si, žádné něžné přípravy. Prostě do mě rovnou jedním prstem vnikl.
„Och bože,“ zašeptal jsem chraptivě. Stiskl jsem jeho prst uvnitř sebe a jen se pousmál nad tichým stenem, který se ozval od Bushida. Přirazil jsem proti němu a vychutnával si ten souzvuk našich stenů. Bushido zapohyboval prstem uvnitř mě a já se jen propnul. Stále ještě to nebyl ten pocit, kterej jsem v tu chvíli chtěl cítit, kterej jsem potřeboval. Tiše jsem zakňučel a pokusil se pohnout tak, aby Bushido narazil prst tam, kde jsem ho momentálně potřeboval. Bushido si přitom jen pobaveně odfrkl. Vrhl jsem po něm nehezký pohled, trošku se nadzvedl a zprudka přirazil na jeho prst. Zalapal jsem po dechu, když narazil přesně na mou prostatu. Pevněji jsem stiskl jeho ramena, zaklonil hlavu a zasténal. Cítil jsem jeho pohled, jak si mě celého prohlíží. Nemohl jsem si pomoc, bylo mi to příjemné. Jak se na mě díval, i jak jeho oči byly čím dál temnější.
„Pojď sem,“ zašeptal a volnou rukou si mě přitáhl pro polibek. Pro tvrdej polibek. Nestíhal jsem tempo jeho jazyka. Jen jsem tiše sténal do jeho rtů a snažil se aspoň trochu vzdorovat jeho dominanci. Ovšem když si mě trošku nadzvedl, aby do mě mohl strčit i druhý prst, veškeré moje snahy byly okamžitě zapomenuty. Jen jsem přitiskl své slabiny na ty jeho a znovu se prohnul v zádech. Rozpojil jsem díky tomu náš polibek, z kterého zbyla jen slina, spojující naše rty. Možná to zní divně, ale mně to přišlo naprosto nehorázně sexy. A Bushido měl podle všeho stejný názor. Přirazil své boky k mým a hlasitě zasténal. Narovnal jsem se a spokojeně se usmál při pohledu na jeho zakloněnou hlavu.
Vysedl jsem z jeho prstů. Poněkud zmateně zamrkal a tázavě se na mě podíval. Jen jsem se pousmál, přisunul se k němu, sklonil se, políbil ho a tvrdě na něj dosedl. Potichu jsem zakňučel do jeho rtů, zatímco Bushido mi do nich hlasitě zasténal. Usmál jsem se, spokojený sám se sebou, a trochu se na jeho klíně zavrtěl. Potřeboval jsem zase najít tu polohu, kdy by se trefil přesně do mojí prostaty. Potřeboval jsem, aby mě pořádně ojel, abych ho cítil úplně všude. Stejně jako když jsme se viděli prvně.
„Chtěl bych tě na kolenou,“ zašeptal mi do ucha a zasténal mi do něj, když jsem znovu dosedl. „Před sebou, na kolenou, jak mě prosíš, jak škemráš o víc,“ zavřel jsem oči a hlasitě zasténal. Už jen ta představa mě dostávala. A já si uvědomil, že to chci taky. Chci, aby si mě vzal, aby mě pokořil. Aby se mnou dělal věci, které jsem ještě nikdy nikomu nedovolil.
Vstal jsem z něj a přemístil se na druhou stranu obrovské vany. Zapřel jsem se o stěnu a koketně se zadíval přes rameno na Bushida. Ten však už stál za mnou a držel mě za boky. Naklonil se ke mně a svým penisem přejel přes můj zadek. Přivřel jsem oči a slastí zavrněl.
„Zdáš se mi nějaký moc povolný,“ zašeptal mi do ucha a olízl ho. Slastí jsem se otřásl. „Zdá se mi to podezřelé,“ přejel rukama až do mého rozkroku a pevně stiskl můj penis. Hlasitě jsem vykřikl a prohnul záda tak, že jsem se otřel zády o jeho hrudník. Přes záda mi projel mráz.
„Och Bože, prosím,“ zakňučel jsem skoro až plačtivě. „Jen ho do mě vraž. Vraž ho do mě a ojeď mě, prosím,“ věděl jsem, že se chovám opravdu jak levná děvka, že se přesně podřizuju jeho přání. Jenomže já si nemohl pomoct. Chtěl jsem to a to přesně tak, jak to chtěl on. Poprvé v životě jsem si chtěl připadat podřízenej. Poprvé v životě jsem chtěl, aby si mě někdo vzal, poprvé jsem se někomu zcela oddal.
Spíš jsem ucítil, než uslyšel jeho odfrknutí. A pak už jsem jen cítil, jak do mě plynule vnikl. Zalapal jsem po dechu, a konečně pochopil, proč většina těch chlápků volí právě polohu zezadu. Zajel do mě tak hluboko, že mě celého okamžitě naplnil. Prohnul jsem se a zády se přitiskl na jeho hrudník. Bylo to příjemné, jak jsem se o něj mohl zapřít.
Klouzal do mě a zase ven v pravidelném, tvrdém a rychlém tempu a pokaždé se neomylně nabodl na mou prostatu, do toho nedbale honil můj penis. Myslel jsem, že každou chvíli vybuchnu. Kdyby za mnou neklečel a nepřidržoval mě, už dávno bych se nejspíš sesunul. Celou tu dobu jsem měl pocit, že se pohybuju na hraně šílenství a divil bych se opravdu hodně, kdyby neslyšeli mé hlasité steny přinejmenším v sousedním apartmánu.
Netrvalo to dlouho, moje tělo bylo až příliš napnuté. Udělal jsem se během pár minut. Pevně jsem se opřel o Bushidovu hruď a těsně se stáhl kolem jeho údu. Cítil jsem, jak naposledy do mě přirazil i jak jeho penis sebou škube. A pak jsem cítil, jak se ve mně rozlila podivná, teplá tekutina. Překvapeně jsem vytřeštil oči. Úplně jsem zapomněl na nějaký kondom.
Bylo to zvláštní cítit, jak se ve mně rozlévá kus někoho jiného. Byl to opravdu divný pocit, ale zároveň mě to naplňovalo naprosto novým způsobem. Prohnul jsem se a naposledy táhle zasténal.
„Ale copak?“ zasmál se ochraptěle Bushido. Pevně mě uchopil za boky stále ještě roztřesenýma rukama, a opřel si bradu o mé rameno. „Ještě nikdy jsi to nedělal bez kondomu?“
„Co myslíte?“ zamumlal jsem s protočením očí a narovnal nohy. Ocitl jsem se tak Bushidovi na klíně. Bez toho sexuálního slova smyslu. Na to jsem byl dost utahaný. Zvláštní, že sex s někým vás dokáže naprosto unavit, když s někým jiným to zdaleka není tak silné. Když neodpovídal, sám jsem dál mluvil. „Ještě před… tím jsem míval sex bez kondomu,“ doufal jsem, že Bushido pochopí, jak to myslím. „Jenomže to jsem nikdy neměl sex s mužem. Ale už… No, několik let jsem měl sex vždy jen s kondomem,“ až doteď. Jak jsem na to jen mohl zapomenout
„To je správné,“ zasmál se, vystoupil ze mě a přitáhl si mě blíž k sobě. I se mnou si pohodlně lehl. Opřel jsem se o něj a zavřel oči. Snažil jsem se nevnímat myšlenku, že kolem nás plave mé sperma. Protože když jsem tohle ignoroval, bylo mi opravdu příjemně. Tak nějak zvláštně klidně. Cítil jsem se tak bezpečně, jako už dlouho ne. „Chceš něco k jídlu?“
„Chm,“ abych pravdu řekl, byl jsem hladovej jak vlk. Od svého snídaňového oběda jsem nic nesnědl. A jak známo, voda a sex vysilují. Co teprve, když se tyto dvě věci spojí. „Něco málo bych si dal,“ nebo možná něco víc.
„Tak bychom se měli umýt,“ zamumlal mi do ucha. Jednou rukou se natáhl pro sprchový gel a vylil mi ho trochu na břicho. Vesele jsem se zasmál. A trošku se zavrtěl. Bushido se také zasmál a začal mi ten sprcháč roztírat po těle. Zvláštní bylo, že v tu chvíli to nepůsobilo nijak sexisticky. Bylo to prostě jen milé gesto. „A co kdybychom potom přece jen vyrazili do nějaké té restaurace?“
„Chm,“ tentokrát bylo moje citoslovce mnohem méně nadšené. Zachvěl jsem se, když jedna jeho ruka přejela přes mé stehno. Byl jsem podivně vyčerpaný. Nebo možná ne tak podivně. Tady sice bylo teprve asi sedm, ale u nás v Berlíně už devět. A přestože jsem dneska spal do poledne, zas až tak moc hodin jsem nenaspal a dnešek byl pro mě celkem náročný. „Taky tam můžeme zajít.“
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Jsem zvědavá, jestli si tu pracovní dovolenou oba užijí… Samozřejmě chápu, že Bu tam má nějakou práci, kterou musí udělat, ale co by to bylo za dovolenou, kdyby na sebe neměli ani trochu času =)
Už jsem ti řikala, jak skvěle popisuješ sexuální scény??? =D =)
Tak toto bude zauímavá služobná cesta, Rycglo ďalej.
Tak v tomhle vedru už jim tu Dubaj vůbec nezávidím :), mě vyčerpalo jen to přečíst 🙂
tak a máš u mě snad milion bodů za tu arabštinu! 😀 to jsem fakt nečekala, že si ji při tak skvělé povídce procvičím a budu rozumět. 😀 to se mi snad na ní zítra i bude chtít do školy. 😀 ale teda nevím, jestli to bylo schválně nebo překlep, chyba překladu…ale tvoje věta znamenala "Nemůžu vám pomoci". 😀 správně to mělo být "Kajfa astatiyu musáiydataka?". 😉 tsíííjo a ještě můžu zamachrovat. 😀
mimochodem, mohla jsem se zbláznit už jen z toho lístku, co mu Bushido nechal, co teprve ten vášnivej sex…. vuáá 😀