Wicked Game 11.

autor: Gia

*** Tom***

Věděl jsem, co chce bratr slyšet. A já si nepřál nic jiného, abych to mohl bez pocitů viny, strachu a nejistoty vyslovit. Lehce jsem jej líbnul na nos.

„Tohle už od tebe nechci slyšet, Bille, prosím… respektuj mé rozhodnutí.“ Díval jsem se zpříma, pohledem jsem neuhnul, byť na maličký okamžik, chtěl jsem, aby to konečně pochopil. Jeho jindy přátelské a klidné oči se pozvolna naplňovaly vztekem a… čirým zoufalstvím.

„Copak jsi neslyšel, co jsem ti řekl? Proč mě odmítáš?“ Šeptl plačtivě a já si všiml slzy, která se mu pozvolna svezla až za kulatý výstřih tmavého trika. Celé tělo mě bolelo, já… nechtěl jsem mu způsobit další bolest… jen jsem byl přesvědčen, že kdybych jeho city opětoval… pak bychom v budoucnu trpěli mnohem víc. On zapomene… musím v to věřit. Pohladil jsem ho po čele a neposedný melírovaný pramínek zastrčil za pravé ucho.

„Bráško, prosím neplakej… slz už bylo dost, nemyslíš?“ Bill si otřel zápěstím uslzený obličej a znovu se mě pokusil obměkčit.

„Prosím, Tome, dej mi jednu jedinou šanci!“ Rezolutně jsem zakroutil hlavou.

„Bille, tohle nejsi ty. Ty nejsi ten, kdo má prosit o lásku. Můj bráška se narodil proto, aby ho všichni milovali. Ale… nemůžeš chtít všechno, Bille.“ Bratr se posunul ještě blíž ke mně a vyčerpaně opřel své zpocené čelo o to mé, ledově chladné. Dýchal zrychleně, tváře mu nervozitou zrudly.

„Splníš mi, alespoň jedno přání, Tome?“ Zamrkal jsem řasami, abych zahnal slzy, slíbil jsem si, že budu silný!

„Hm…“ Potvrdil jsem polohlasem, a konečně jsem si uvědomil, jak Billa celou tu dobu… miluji, zbožňuji… vždyť já žiju jen pro něj :o(

„Polib mě.“ Špitl prosebně a já na něj překvapeně zamrkal.

„Ale Bille, tohle není fér…“ Bill z posledních sil rozrušeně zaprosil.

„Slíbil jsi to.“ Pomalu jsem se k němu přibližoval a snažil se nevnímat, jak se chvěje. Na pažích mu naskočila husí kůže a já se ho mírným hlazením snažil alespoň trochu zahřát. Snažil jsem se zapamatovat každý kousek jeho obličeje, i když… dávno jsem ho znal zpaměti. Poznal bych ho, i kdybych oslepl. Ty jemné kontury tváří, ty heboučké rty. Jemně jsem se na ně přitiskl těmi svými, nepříjemně rozpraskanými. Bill mě objal kolem krku a pevně se ke mně přitiskl, skoro jsem začal pokašlávat, jak byl jeho stisk silný. Jeho hebký, hladový jazyk se začal dobývat do mých semknutých úst. Povolil jsem… slíbil jsem to. Ochutnával každičký milimetr mých úst, roztomile laškoval s mých jazykem. Lehce mě dlaní hladil po vlasech a já si uvědomoval, že bych to měl zastavit dřív, než už nebudu schopen přestat. Bill se hluboce nadechl, nadzvedl zadeček a prudce mi dosedl do klína. O nic jiného se nepokoušel, znovu a znovu mě žádostivě líbal, oči přivřené touhou. Jen se mu sem tam zachvěly pečlivě namalované řasy. Přejel mi přes rty, které už byly bolavé od jeho tvrdých polibků, nasliněným jazykem a opatrně mě kousl předními zuby do brady. Chtěl jsem se od něj odtáhnout, ale Bill mi obmotal chodidla kolem zad.

„Ještě ne, Tomí, prosím.“ Znovu se zabořil do mých rtů a já… užíval jsem si to. Uvědomil jsem si, že se to nebude opakovat. Hladil jsem ho konečky prsů na šíji, jak nejjemněji jsem to dokázal. Billova pokožka hořela, skoro mi propalovala jemnou kůži na prstech. Měl snad bratr horečku? Jeho piercing se líně otíral o můj unavený jazyk a já cítil, že nechce přestat. Chytil jsem ho za ruce a jemně je odtáhl z mého krku.

„Bille… prosím to stačí. Netrap nás.“ Bill povolil sevření a sesunul se zpátky na pohovku. Pomalu jsem se zvedl a hřbetem ruky upravil pomačkané hrbolky na mikině. Bill ke mně zvedl uslzený pohled.

„Neodcházej, Tome. Já tady nechci být před zítřejším vystoupením sám. Prosím, zůstaň.“ Potřeboval jsem být sám. Potřeboval jsem si odpočinout od Billa i Andrease. Chtěl jsem být jen sám se svými pocity, které se ve mně nepříjemně hromadily. Nenašel jsem odvahu, abych se na něj podíval. Hbitými kroky jsem přešel ke dveřím a doslova jsem utekl z pokoje. Než jsem došel k výtahu, uslyšel jsem tupou ránu a zvuk rozbitého porcelánu, jak se rozletěl o mohutné dveře.

„V čem je lepší než já? Co ti dá, co já ne?“ Zběsilé, rozzlobené výkřiky mého bratra mě doprovázely až k samotnému východu…

*** Bill***

Unaveně jsem se svezl na kolena a snažil se posbírat střípky, které zbyly z nebohé mističky. Z jednoho kousku se na mě mile usmíval kreslený slon a já mu úsměv oplatil s tichým „Promiň.“ Nevěděl jsem, proč mě něco stále nutilo o bratra bojovat, i když to znamenalo zahodit veškerou hrdost… a prosit ho. Věděl jsem, že si není stoprocentně jist, že stále váhá. Může mi mít někdo za zlé, že jsem ho chtěl mít na své straně? Že jediné, o co v životě doopravdy žádám a prosím, je jeho láska a náklonnost? Jeden ostrý střep se mi nemilosrdně zaryl do dlaně a já pracně nasbíranou hromádku znovu upustil na koberec. Po druhé jsem se o to už nepokoušel. Tom se dneska stejně nevrátí. Vždyť byla pomalu půlnoc.

Malou náplastí s infantilním dětským motivem jsem si přelepil poraněné místo a symbolicky ho několikrát pofoukal. Nechal jsem si z kohoutku odtéct až nepříjemně ledovou vodu a aniž bych se obtěžoval skleničkou, hltal jsem ji… neuvěřitelně mi vyprahlo. Cítil jsem, jak mi natékají rty, zmožené tou sladkou bitvou, která se před chvílÍ odehrála. Dojedl jsem nakousnutý rohlík s máslem a se sýrem, a pomalu jsem se přesunul do postele, kde jsem na Tomově polovině po chvilce vyčerpáním usnul.

*** Tom***

Nešel jsem příliš daleko. Vybral jsem si blízký park, který byl intimně osvětlen jen několika pouličními lampami. Možná si Bill myslel, že uteču do náruče Andrease, ale zase tak silný žaludek jsem neměl. Na takový herecký výkon jsem se dnes už opravdu necítil. Sedl jsem si na studenou zelenou lavičku a poslouchal kvakot nějaké upovídané žáby, která zřejmě seděla v trávě někde nedaleko. Oklepala mě zima a já se ještě o něco více zachumlal do teplé mikiny. Přestože dny byly relativně teplé, o nocích se to ještě tvrdit nedalo. Do dlaní jsem si vdechoval teplý vzduch a po chvíli mi bylo přece jen trochu tepleji.

Hrozně mě mrzelo, že jsem musel Billa dohnat k takovému jednání. Nechtěl jsem, aby mě musel přemlouvat nebo dokonce prosit! Částečně v mých očích klesl… částečně ho za to obdivuji snad více než kdy dřív. Olízl jsem si okoralé rty a ucítil nepříjemné štípání. Přejel jsem přes ně ukazováčkem a všiml si, že mi teče krev. Že by mě Bill kousl? Pousmál jsem se té podmanivé představě… přece jenom… takhle vášnivého jsem ho nikdy dřív nepoznal. Děsilo mě, když jsem si uvědomil, že po něm toužím i přes všechny zákazy a předsevzetí, které jsem si dal a vytyčil. Styděl jsem se za svou chabou vůli… a žasnul nad tím, jak silná je má láska k bratrovi. Přesto jsem byl přesvědčený o tom, že jsem jednal správně. A jestli ne?… Tak ať jde všechno do hajzlu!! Na ničem jiném mi nezáleží. Jen na tom, aby byl Bill spokojený… a aby se netrápil. Aby netrpěl ani jeden z nás. No a tohle bude zvláště složitý úkol. Protože, když jsem trpěl já… trpěl i Bill.

Hodiny na náměstí odbíjely třetí hodinu ranní. Jak dlouho jsem tu seděl a přemýšlel… nevím. Kdyby mě nevyhnal přízemní mrazík, asi bych se nedonutil k tomu, abych se vrátil k Billovi. Mrzelo mě, že jsem si nevzal žádné peníze, mohl jsem přespat jinde, ale takhle… jsem byl nucen vrátit se. Nejel jsem výtahem, namísto toho jsem se líně sunul po schodech až do pátého patra. Zadýchaně jsem došel ke dveřím a tiše je otevřel. Přesto slabě zavrzaly. Zul jsem si zablácené tenisky a vešel do pokoje, který byl ponořený do ticha a tmy. Sotva jsem udělal pár kroků zařval jsem bolestí.

„Kurva, Bille, co to tu jééééé?“

autor: Gia

betaread: Janule