It’s a Game 10.

autor: Helie

První paprsky slunce mě pošimraly ve tváři. V žádném případě jsem nemínil vstávat nebo se třeba jen budit. Převrátil jsem se na druhý bok a poslepu zašátral rukou po posteli. S trhnutím jsem se posadil. Byl jsem tam sám. Protřel jsem si rukama oči a rozhlédl se zmateně po pokoji. Toma jsem nikde nezahlédl. Váhavě jsem se vyškrábal z jeho postele a prošel celé apartmá. Ne, nebyl tu.

„Tome?“ zamumlal jsem ještě naivně do ztichlého pokoje a nešťastně se posadil na postel. Na nočním stolku se válel můj mobil. Kouknul jsem na hodiny na jeho displeji. Bylo necelých devět hodin, což mi nasadilo do hlavy ještě většího brouka. Když Tom nemusel, obvykle takhle brzy nevstával. A dnes nás nic nečeká, kromě odjezdu domů.

Přešel jsem ke skříni, zalovil v ní a vytáhl nějaké to slušně vypadající tričko a uplé rifle. Oblékl jsem se pomalu za pochodu, kdy už jsem měl namířeno do koupelny. Počísl jsem si vlasy, vyčistil zuby a vystřelil dírou po dveřích jako namydlená střela.

Schody jsem bral po dvou, když jsem sbíhal dolů do haly. Z nějakého důvodu jsem se neuvěřitelně bál. Bál jsem se Toma hledat, ale zároveň jsem si nedokázal dovolit nepátrat po něm.

Opatrně jsem nakoukl do kuchyně, jako bych se po včerejšku bál, co tam uvidím. Jako vždycky jsem tak viděl akorát Natálii sedící na kuchyňské lince a hlasitě konverzující s Ingrid. Doufal jsem, že si mě nevšimnou, ale k mé smůle mě samozřejmě zmerkly obě.

„Bille?“ dolehl ke mně Natáliin povýšený hlas. Jen z jejího hlasu se mi dělalo zle, ale donutil jsem se nahodit falešný úsměv a otočit se zpátky ke kuchyni.

„Jo?“

„Už je ti líp?“ zeptala se s vlezlým úsměvem, do kterého bych ji nejradši praštil. Jejím jediným štěstím bylo, že bych na dívku nikdy ruku nevztáhl, a navíc by to ohrozilo bezpečí našeho vztahu.

„Jo,“ odtušil jsem stroze. „Neviděla jste některá Toma?“ zeptal jsem se jakoby nic.

„Naposledy včera v noci,“ usmála se zářivě Natálie. Propálil jsem její tělo pohledem. Nemohla to přehlédnout a přesně to byl můj záměr.

„Všiml jsem si,“ zavrčel jsem na ni a radši odešel. Ze žárlivosti bych byl schopen udělat cokoliv a v jejím případě bych možná porušil i své výše zmiňované zásady. Kroužil jsem po hotelu jako lev lapený v kleci, zabraný do svých myšlenek.

„Vypadáš, jak kdyby ti spadly hračky do kanálu.“ Zvedl jsem oči k troufalci, který si dovolil narušovat moji pátrací akci, která stejně byla houby platná, protože bych si Toma nevšiml, ani kdyby mi vběhl do cesty nahý a začal tančit kankán. No dobře, to bych si ho možná všiml.

„Hračky ne, ale Tom možná jo,“ zabrblal jsem. „Nepotkal jsi ho někde?“

„Náhodou potkal. To bez sebe nemůžete, vy dvě hrdličky, vydržet ani 5 vteřin? Dneska jsem ho potkal už dvakrát.“

„Sakra, Gustave, neser a radši mi to řekni!“ zavrčel jsem na něj.

„A co za to, hrdličko, no?“

Nakonec se ukázalo, že jsem se neměl budit tak brzo. Tom mi chtěl připravit překvapení, a potom jsme se tak nějak vzájemně hledali po celém hotelu. Nebýt Gustava, asi bychom tím strávili půl dne.

Vběhl jsem do pokoje, tentokrát už zase dveřmi. Domovník konečně sehnal nové, stejně skvostné, jako bývaly ty před tím. Zase jsme měli s Tomem soukromí, i když ne na moc dlouho, protože odpoledne jsme se vraceli domů. Těšil jsem se. Doma to bude zase něco úplně jiného než tady.

„Tome?“ zavolal jsem ode dveří.

„No konečně! Kam jsi mi utekl, ty potvůrko?“ zeptal se, když se se zářivým úsměvem objevil ve dveřích. Vtiskl jsem mu pusu na tvář a protáhl se kolem něj.

„Hledal jsem jednoho takového dredatého zmetka, který mi ráno utekl z postele, víš? A nějak jsem se s ním krapet míjel. Ale tedy jestli tě to zajímá, nakonec jsem ho našel,“ mrknul jsem na něj.

Zarazil jsem se, když jsem vešel do obytné části apartmá. Zůstal jsem stát ve dveřích a s otevřenou pusou civěl na to, co se přede mnou rozprostíralo.

„A teď mám pocit, že za tu chvíli, co jsem ho hledal, mi ho vyměnili mimozemšťani za někoho úplně jiné,“ vydechl jsem přiškrceně přes velký knedlík, který se mi usadil v krku. Tak tohle bych nikdy nečekal, už jen kvůli tomu, že tu přece mluvíme o Tomovi, který si na přílišnou romantiku nikdy moc nepotrpěl.

„Tsss, místo abys byl rád za to všechno, co jsem tu pro tebe nachystal, si ještě stěžuješ?“ ušklíbl se.

„Jen mi to nějak nejde pochopit,“ odpověděl jsem a zatřásl hlavou, jako by to byl jen nějaký přelud, který tímto pohybem odstraním.

„No tak, nechej toho a pojď sem ke mně,“ usmál se na mě Tom, který se zatím přesunul k mé posteli. Ta byla na rozdíl od té jeho volná.

Na bílé přikrývce ležely rozházené okvětní lístky rudých růží, mezi kterými byl položený podnos s kouřícím se hrnkem čerstvé kávy a palačinkami se šlehačkou. Skutečně jsem měl pocit, že mého Toma unesli.

„Líbí?“ zeptal se rozpačitě Tom, když jsem si přisedl vedle něj a chytil ho za ruku. Se zářivým úsměvem jsem přikývl a políbil jsem ho.

„Asi jsem v té posteli měl zůstat,“ zabručel jsem. „Anebo bych se tam mohl ještě pořád vrátit,“ zažulil jsem se a začal jsem si sundávat svršky. Tom zatím vyklidil noční stolek, aby na něj mohl přemístit podnos s velkolepou snídaní. Zalezl jsem si pod deku a zachumlal se do ní takovým způsobem, že mi z ní čouhaly možná tak maximálně oči.

„Myslím, že takhle to nepůjde. Tedy, pokud tě nemám krmit,“ zasmál se Tom a já se pod peřinu skryl celý. Chvíli se nic nedělo, ale potom se matrace zhoupla, jak opatrně dosedl na kraj postele. Čekal jsem, co hodlá udělat.

Na boky mi sebejistě dopadly jeho ruce a pevně mě sevřely. To jsem nečekal a s vyjeknutím jsem vystřelil zpod deky. Teatrálně jsem si položil ruku na hrudník a zhluboka se nadechoval. Tom se jen zakřenil, vtiskl mi na rty letmý polibek a podával mi do klína podnos se snídaní.

autor: Helie

betaread: Janule