Zůstaň se mnou…

autor: Nisch

Hallo Leute x))… slibovaná jednodílka je tady ;)). Komentáře, které jste psali k traileru, mě strašně moc potěšily, děkuju x). Snad se vám bude líbit i povídka. Případné komentíky mě moc potěšej… i negativní :D. Hezké počtení, eure Nisch

Už je to skoro rok, co jsem ho viděl naposledy. Už je to skoro rok, co jsem naposled cítil jeho chtivé dotyky a polibky plné touhy… Od toho posledního večera jsem o něm nic nevěděl. Nezavolal, na smsky mi neodpovídal… Takhle je to ale vždycky. Zničehonic se objeví, zdrží se den nebo dva, a potom bez jediného vysvětlení nebo omluvy zmizí. Nejhorší ale na tom je, že i přes tohle všechno ho stále bezmezně miluju. Vždycky, když jsem se ráno vzbudil, a on vedle mě neležel, měl jsem vztek a říkal si, že příště, až se objeví, mé dveře pro něj zůstanou zavřené. Bohužel… Pokaždé, když se objevilo jeho auto po měsíci nebo klidně i po půl ruce, před mým domem, srdce se mi rozbušilo jako zvon. A když jsem uviděl jeho tvář, podíval se mu do očí a ucítil jeho vůni a doteky, byl se mnou konec. Nedokázal jsem se ovládat. Žil jsem jenom tím okamžikem… Nic jiného pro mě neexistovalo. Jen on…

o_O

„Zůstaň tu…“
„Nemohu,“
„Proč? Proč nemůžeš zůstat… Co je důležitějšího než my dva… než já.“
„Na tomhle světě není nic důležitějšího, než jsi ty, ale… prostě to nejde, Billy.“

„Tome?“
„Hmm…“
„Miluju tě…“

o_O

I když jsem měl kolem sebe spoustu přátel… Pořád jsem se cítil osamělý a… prázdný. Jako by mě kus chyběl. Všichni mi říkali, že bych si měl konečně někoho najít. Jenže jak můžu být s někým, koho bych nikdy nemiloval? Miloval jsem jednu osobu. Jen jednoho člověka, o kterém jsem si ale nebyl jist, jestli vůbec ještě žije.

Pokaždé, když jsem se vracel ze školy, jsem byl nervózní, plný očekávání, jestli náhodou nebude jeho milovaná Audi stát před garáží, na pro ni vyhrazeném místě. Jaké ale bylo moje zklamání, když ono místo zelo prázdnotou. A už víc jak tři čtvrtě roku.

„Kde jsi, Tomi…“ zašeptal jsem tiše do šera mého pokoje, který lehce osvětlovala pouliční lampa a měsíc, který byl právě v úplňku. Tolik bych si ho přál mít zase u sebe…
„Vrať se mi… prosím,“ z úst se mi vydral přidušený vzlyk a po tvářích mi začaly stékat horké slzy. Posadil jsem se na posteli a zadíval se na zářící měsíc.

Vylezl jsem zpod vyhřáté peřiny. Tichými kroky jsem přešel k oknu a opřel si hlavu o chladnou okenní tabulku. Tolik bych si přál ho mít zase u sebe. Aby se mě zase dotýkaly jeho ruce, abych znovu mohl cítit tu neodolatelnou chuť jeho rtů…

Hřbetem ruky jsem si setřel slané kapky, které se stále draly z mých očí.
„Proč jsem tak sám…“ bouchl jsem do okenního rámu.
„Nikdo ale neříká, že jsi sám,“ leknutím jsem nadskočil a jen tak tak jsem v sobě potlačil i výkřik, když mě něčí paže objaly kolem pasu. Srdce mi bilo jako o závod a splašeně jsem dýchal. I když jsem věděl, že je to on, bál jsem se otočit. Bál jsem se, že když to udělám, nebude tam. Že si akorát dokážu, že jsem se naprosto zbláznil.

„Tak… proč-proč si tak připadám,“ zašeptal jsem tiše a opřel se o něj. Zavřel jsem oči a vnímal jenom teplo, které sálalo z jeho těla. Jeho ruce, které mě k sobě tiskly, a jeho horký dech na svém odhaleném krku.

Neodpověděl. Pomalu si mě k sobě otočil čelem a zlehka bříšky prstů pohladil mou tvář. Neodvážil jsem se však podívat se mu do obličeje. Stále jsem měl takový divný pocit, že se mi to jenom zdá.
„Podívej se na mě…“ hlesl sotva slyšitelně a prsty, kterými mě jemně chytil za bradu, mi zvedl hlavu a já po téměř celém roce spatřil jeho dokonalý obličej, který v měsíčním světle vypadal tak… kouzelně. V tu chvíli jsem si připadal jako v pohádce.

Z očí mi nanovo vytryskly slzy. Ovšem tohle byly slzy štěstí…
„Tomi…“ zavzlykal jsem tiše jeho jméno a pevně ho objal.
„Už to bude dobré, Billy… Už jsem u tebe.“ zašeptal, ale já i přes to poznal, že se mu chvěje hlas.
„Měl jsem o tebe hrozný strach. Bál jsem se, že se-“ nestačil jsem to doříct, protože se přitiskl svými rty na ty mé. Jenom jsem slastně vydechl a naplno se vžil do polibku, když se naše jazyky proplétaly, a každou chvilku se jeden z nás snažil získat vedení… Měl jsem pocit, jako by se zastavil čas. Byl jsem tu jen já a on.

Pomalu mě položil na postel a své tělo přitiskl k tomu mému. Postupně jsme se navzájem zbavili i posledních zbytků oblečení.
„Tomi…“ zasténal jsem a zaryl mu nehty do zad, když do mě pomalu pronikl. Slastně jsem přivřel oči a užíval si tuhle chvilku. S každým jeho dotykem, který rozpaloval moji kůži jako oheň železo, s každým jeho pohybem a přírazem se mi tělem rozléval nepopsatelně příjemný pocit. Pocit uspokojení, touhy, vášně a lásky. Tolik jsem po tomhle toužil… Tak dlouho jsem na tohle znovu čekal. Až zase budeme spolu… jedno tělo, jedna duše.

„Bille…“ zasténal a naposledy do mě přirazil.
„Tome…“ vydechl jsem a prohnul se v zádech. Tělem se mi rozlévalo příjemné teplo. Na chvilku jsem zavřel oči a užíval si ten slastný pocit.
„Miluju tě, Billy,“ naše trhavé dýchání a splašený tlukot srdcí, které bylo jediné, co se pokoje ozývalo, jako by najednou utichlo. Jen tahle tři slova se rozléhala po místnosti jako ozvěna.
Překvapeně jsem vydechl. Opravdu to řekl?
„Zopakuj to,“ zašeptal jsem. Chtěl jsem si být jistý, že se mi to nezdálo. Tomovi se ve tváři objevil něžný úsměv.
„Miluju tě,“ řekl o trošku víc nahlas a políbil mě tak něžně jako ještě nikdy. Jakoby moje rty byly motýlí křídla a on se bál, aby je nepoškodil.
„I já tebe… Nedovedeš si představit, jako moc,“ vydechl jsem mezi polibky a pevně ho k sobě přitiskl.

…

Ráno mě probudil zběsile vyzvánějící mobil. Nespokojeně jsem zavrčel. Stálo mě velké přemlouvání a přemáhání, než jsem vystrčil ruku zpod peřiny a poslepu nahmatal mobil, který se nacházel kdesi na mém nočním stolku.

„Haló?“ zamručel jsem ospale, když jsem si mobil přiložil k uchu. Volnou rukou jsem si protíral oči, abych se trošku rozkoukal.
„Pan Kaulitz?“
„Um jo. Kdo volá?“ zívl jsem.
„Tady policie. Pane Kaulitzi, omlouváme se, že vás budíme, ale máme pro vás špatnou zprávu.“ Policie? Špatnou zprávu? Snad jsem nikoho nezabil, když jsem byl náměsíčnej…
„Jedná se o vašeho bratra. Včera, kolem desáté hodiny večer měl vážnou autonehodu, pravděpodobně když jel za vámi a… Je nám to moc líto, ale zranění, která váš bratr utrpěl, byla až příliš vážná.“ šok! Srdce mi vynechalo několik úderů.

„Co-cože? To ale… To je nesmysl. Naprostá pitomost, protože on je-“ prudce jsem se posadil a podíval se na místo vedle sebe, ale bylo prázdné.
„Přijměte, prosím, upřímnou soustrast.“

Mobil mi vypadl z ruky na zem. Nevšímal jsem si toho. Jen jsem nepřítomně koukal před sebe. Nemůže to být pravda… Vždyť tu byl. Byl tu se mnou. Milovali jsme se a… Je to jen vtip, hloupý vtip!

„Tome!“ zavolal jsem jeho jméno a vstal jsem z postele. Natáhl jsem na sebe boxerky, které ležely vedle postele, a rozběhl se do zbylé části domu.
„Tome! Tak sakra, kde si! Tohle už vážně není vtipné!“ začal jsem panikařit. Byl jsem zoufalý. To přece není pravda. Byl tu se mnou… Byli jsme spolu. Nezdálo se mi to, nebyl to sen. Bylo to reálné, a navíc… Bylo to právě v deset, když se objevil, takže-
„Ne ne ne ne ne!“ To přece… nemohlo to bejt… vždyť… vždyť jsem cítil jeho dotyky a teplo jeho těla… Vyskočil jsem z gauče, na kterém jsem seděl a rozběhl se znovu do své ložnice.

Všiml jsem si lístečku, který mi ležel na polštáři. Zamračil jsem se. Když jsem vstával, nic tam neleželo. Roztřesenou rukou jsem ho zvedl a z očí se mi vzápětí spustil vodopád slz, když jsem si přečetl těch pár slov.

Odpusť mi to, prosím. Miluji Tě. Tom

Nechápal jsem to. V hodinu, kdy zemřel, byl přece se mnou. Přišel se snad rozloučit? Můj mozek přestal pracovat, srdce se mi rozletělo na miliony kousíčků. Posledních pár hodin jsem jen seděl na posteli a tupě zíral před sebe. Nedokázal jsem to pochopit a smířit se s faktem, že už ho nikdy neuvidím. Že se ho už nikdy nedotknu… neucítím jeho omamnou vůni, neochutnám jeho rty… neuslyším tlukot jeho srdce.

…

„Tomi…“ zašeptal jsem tiše a pevně stiskl oční víčka, zpod kterých se řinuly znovu a znovu horké slzy, které silný studený vítr rozháněl po mých tvářích… I když mi tolik ubližoval, nikdy jsem ho nepřestal milovat a nikdy nepřestanu. Naposledy jsem se zhluboka nadechl chladného vzduchu a nechal svoje tělo volně padat do náruče vln.

autor: Nisch