autor: Doris & KaKiNkAaA ^_^
Doris – Lovec Tom
Bill
Teď se mnou, troufal bych si říct, manipuluješ. Je mi jasné, že tohle není jediná tvá zbraň na upíry, jako jsem já, kterou máš. Musíš jich mít víc, a to právě doma. Tam, kam se chystám s tebou jít. Jsem to ale blázen. No co… v životě se musí riskovat, jinak by nikdo pomalu neměl šanci přežít. Ale je tohle ten správný risk, z kterého vyjdu naživu? Snad ano. Nejsi jako já… ten, který nikdy nehraje fér. Navíc sám vím, že jsem tvoje závislost, tak stejně jako ty ta má. Což každému z nás dává větší naději na přežití. Nechám se tebou políbit, přičemž tě jemně kousnu do rtu, který jsem ti v noci prokousnul ošklivě. Následně na to mě odstrčíš a rozejdeš se dolů ze střechy. Chvíli tě jenom tak sleduju. Dívám se na tvá záda, ale nakonec se rozejdu tak i já. Oba se dostaneme na zem, před tvůj dům. Ani jeden z nás momentálně nic neříká, oba mlčíme. Proč vlastně jdeme k tobě? Co se bude za dveřmi tvého domu odehrávat? Toť otázka.Sleduju tě, když z kapsy vytáhneš klíče, a hned na to je strkáš do zámku. Jsi lovec a umíš v tom chodit, takže ani nepochybuju o tom, že bys nevěděl, jak to chodí s tím být nepozvaný či pozvaný. Docela mě to tedy překvapuje, že jsi mě sám od sebe pozval k sobě domů, a tak mi dáš příležitost k tomu se v tvém domě objevit, kdykoli se mi zlíbí.
Když dveře odemkneš a vejdeš dovnitř, já stále stojím za prahem. Nedokážu jej překročit bez tebe a tvého pozvání. Přešlápnu na místě a čekám na to, kdy to vyslovíš. Nečekám ale dlouho. Usměju se na tebe, a poté, kdy jsem tebou do tvého vlastního domu pozvaný, zvednu nohu a teď už bez problému vejdu i já dovnitř.
„Díky za tvé pozvání.“ Kouknu na tebe a přiblížím se, aniž bych se ještě po tvém domě rozhlídl. Dveře jsou stále otevřené. Proto jen natáhnu nohu dozadu a kopnutím do dveří je zavřu.
„Snad víš, co to znamená.“ Vydechnu ti na rty, ale nepolíbím tě. Zase se odtáhnu, a až teď se kolem sebe rozhlédnu. Ztěžka polknu, když a stěnách uvidím pověšené zbraně, které by mě mohly ohrozit.
„Koukám, že jsi ukázkový lovec.“ Kouknu na tebe.
Tom Jistěže vím, co to znamená. Nejsem hloupý.
„Jo, vím, co to znamená… takže se asi začnu modlit, abys v nestřeženou chvíli nedostal hlad,“ cuknu koutkem do úšklebku. Budu si na to muset dát majzla. Však mě teď můžeš vyrušit kdykoliv. V kteroukoliv hodinu, za jakékoliv situace. Mmm, třeba ve sprše…. ježiši, už myslím nevhodně. Teď na to není čas. Napřed tě musím dostat, kam potřebuju, a pak si klidně můžeme laškovat až do rána dalšího dne.
„Snad se nebojíš, že jednu z nich použiju?“ Zabořím ti nos do vlasů a vsaju tvoji vůni. Vůně smrti… jak omamné.
„Počkej tady, nebo támhle v obýváku. Jen pustím psa z pokoje.“ Zmizím ve svojí ložnici. Scotty se mi válí po posteli. Musím ho tu zavírat, když jdu pryč. Má tendence mi okusovat boty a škrábat na vchodové dveře. Tady bývá klidný. Při té příležitosti sáhnu do skříně pro stříbrný řetěz a schovám ho za pas kalhot pod triko. Z kapsy by se mi blbě vyndával. Ušklíbnu se. Jestli mi to vyjde, tak támhleta klec v rohu ti bude opravdu moc slušet. Po chvíli se ale zase vrátím do chodby i se svým psem.
„Moc bych ocenil, kdybys moc necenil zuby… mohl by si to špatně vyložit a cenil by je taky.“ Pohladím Scottyho po hlavě.
Bill
„Nebojím,“ slastně přivřu oči, když i já nasaju tvou pronikavou vůni. Ač tedy musím přiznat… možná mám jisté obavy, ale ne. Vy lidé jste většinou hloupí, nepřemýšlíte tak jako my upíři, i když u tebe… tomu možná tak nebude. Ty tak hloupý nejsi. Jedním z důvodů je to, že jsi stále naživu.Než stačím nějak reagovat na tvá další slova a popřípadě tě zastavit, jsi pryč a já se v místnosti ocitnu najednou sám. Cítím se tady tak… zvláštně. Je to vzrušující, a zároveň k smrti nebezpečné. Možná proto mě to tolik rajcuje. Přeci jen… smrt je součást mé osoby. Kde jsem já… tam je smrt.
Rozejdu se tedy tvým domem a vkročím do obývacího pokoje, kde jsou stěny taktéž obloženy zbraněmi. Oklepu se. Jsem tím doslova obklopen, což příjemné zrovna dvakrát není. Přesto nemám v plánu uniknout, když už jsem se ti dostal takhle blízko.
Prohlížím si tvé vystavené věci tykající se upírů a tebe, a že jich není málo, když mě v tom vyruší tvůj hlas na znamení, že jsi zpátky. Ihned se k tobě otočím čelem, abych se tak neohrozil, že mi skočíš po zádech. Vedle tvých nohou vidím velkého, chlupatého psa.
„Snad sis na mě nepořídil psa.“ Ušklíbnu se při pohledu na tebe. Přejdu blíže, když vidím, že v ruce žádnou zbraň nedržíš. Sehnu se k psovi a natáhnu k němu ruku, abych ho pohladil, jenže zavrčí a vyjede po mně. Vycítí ze mě nebezpečí. Oplatím mu to a ještě ho stačím udeřit svou prackou.
„Zlobivý pejsek.“ Zasyčím na něj a po tobě střelím taky jeden z mých pohledů.
Tom
Zamračím se.„Tak to prrr… na psa mi nesahej. Nepořídil jsem si ho na upíry, ale holt mu asi smrdíte…“ pokrčím rameny a odstrčím Scottyho stranou, aby na tebe nevrčel ani nic podobného. A ty abys tak neměl nutkání roztrhat mi ho. Je to jediná společnost, kterou tu mám. Jediná, která se mnou vydrží.
„Tvojí rasu lovím jedině sám. Na to nepotřebuju žádné zvíře.“ Obejdu tě k baru a naliju si sklenku whisky.
„Dáš si? Budeš mě muset omluvit, ale červenou A- tu zrovna nemám.“ Otočím se na tebe. Nehodlám nijak dávat najevo, co mám v plánu. A teď se tě ani nemusím bát. Nezabiješ mě, vím to. Dostal jsi dneska ohromnou příležitost mě vídat kdykoliv se ti zamane. Byl bys hloupý, kdybys mě teď zabil, a tím se připravil o moji krev v kteroukoliv dobu, aniž bys kvůli tomu musel někoho lovit jako návnadu. V tomhle směru jsem tedy naprosto klidný. Nečekám ani na tvoji odpověď a dojdu těsně k tobě. Vtisknu ti skleničku do dlaně.
„Na nic mi tu nesahej.“ Ušklíbnu se. Vím, že by ses tu ničeho nedotkl… je to pro tebe až moc nebezpečné. Když ale ty můžeš rýpat, proč ne já. Pohladím tě po ruce, když držíš sklenku a jen krátce tě políbím.
Bill
„Byl to on, který po mně vyjel první.“ Ohradím se a přitom si přičichnu k svému tričku.„Má špatný čich, voním hezky, a myslím, že ty to můžeš potvrdit.“ Jemně si skousnu spodní ret. Nemám psy rád, jsou to jen hloupá čtyřnohá zvířata, která lidé považují za svého nejlepšího přítele, jak směšné. Jako by zvíře, jako je pes, mohlo být přítelem člověka. Upíři jsou pro lidi, kteří na ně věří, taky pouhá zvířata, ale ne… to my nejsme. Nejsme zvířata, ale jedinečná rasa.
Nestihnu odpovědět na tvou otázku ohledně toho, zda si dám taky něco k pití, když mi do ruky vtiskneš sklenku s pitím které já, jako málokteré, snesu.
„Nemusíš se strachovat, nebudu.“ Ušklíbnu se také. Jsi stejně hravý, tak jako já, stejně rýpavý. Nehnutě sleduju každý tvůj sebemenší pohyb. Když jsem tady… v tvém domě plném zbraní za bílého dne, cítím se více napjatě. Polibek ti oplatím, ač jen krátce. Poté si přiložím skleničkou k ústům, abych se mohl napít, když v tom se zarazím. Nesmím chybovat, proto si k pití nejprve přičichnu, zda-li jsi do něj nepřidal náhodou třeba tolik známou rostlinu jménem Sporýš, která je pro upíry taktéž nebezpečná, je-li ve velkém množství, tak jako pravé stříbro. Naštěstí ale nic necítím, a proto se už klidněji napiju. Nic jsi mi do pití nepřidal.
Olíznu si rty a kopnu do sebe celou skleničku. Prázdnou pak odložím na stůl a v mžiku jsem přitisknutý u tebe. Dýchám ti na tvář.
„Opovaž se dělat hlouposti.“ Upozorním tě a jen co dořeknu svá slova, se zpátky vrhnu na tvé rty. Začnu tě tvrdě líbat, beru si tvé rty.
Tom
Musím se v duchu opravdu pobaveně zasmát, když čichneš ke sklence. Jsi opravdu opatrný. Nedivím se ti. Na tvém místě bych taky byl.„Copak, přestáváš si věřit se svojí jistotou?“ Nechám tě se v klidu napít. Jen tě pozoruju a přemýšlím, kdy je ta správná chvíle ulovit tě. Tvoje varování o hloupostech je jako plané zvolání do tmy. Tentokrát máš smůlu. Jak se mi přisaješ na rty, neváhám ani chvilku a polibky ti oplácím. Se stejnou náruživostí, s jakou mi je dáváš. Momentálně by mě nezajímalo ani, kdybys mi ukousl jazyk nebo kdoví co bys udělal. V tomhle totiž je moje šance. Jsem možná slabý na to tě zastřelit. Až moc tebou posedlý, nicméně na mém odhodlání dostat tě, se nic nemění a na ulovení tebe rozhodně mám dostatek sil. V tom se nic nezměnilo. Nepřestávám tě líbat, ale zpod trika vytáhnu řetěz a rychlostí blesku ti ho hodím kolem krku a scvaknu zámek. Dlouhý konec řetězu si několikrát omotám kolem zápěstí. Stříbro na tvojí kůži tě donutilo se ode mě ale okamžitě odtáhnout. Probodnu tě chladným pohledem.
„Mám tě,“ ušklíbnu se a řetězem trochu trhnu. No páni jsi tak sexy. Říkal jsem to, že se ti pomstím. Že ti vrátím tu noc v parku.
Bill
Už ti neodpovídám. Slova jsou tady myslím, že navíc zbytečná. Navíc… nesmíš se mi divit. Přeci jen, jsi stále lovec a já upír, a já si rád bývám jistý. Mé pudy mě k tomu nutí. Ale tobě to musí být víc než jasné, že můžu mít nyní obavy, toho že bys mě mohl přiotrávit a následně zabít. Při mém štěstí v pití, které jsi mi nalil, žádný Sporýš nebyl.Líbám tě tak moc vášnivě a naléhavě, jako bych z tebe chtěl vysát tvůj život. Tvé rty jsou další součástí tebe, na které jsem se také stal závislým. Vlastně, tak jako na tobě celým. Ah bože, tvá pronikavá vůně, která se dostává hluboko pod mou kůži, mě jednoho dne zabije. Přesto se toho nemíním vzdát, alespoň ještě ne. Polibky mi se stejnou oplácíš, což se mi nemálo líbí, a ještě víc mě to rozpaluje. Vybízíš mě, abych pokračoval, hlavně nepřestával. Zavrčím ti do úst jako štěně, které je spokojené a dál si beru divoce tvé rty. Jemně tě koušu, ale jen na provokaci. Chytím tě za bok a silněji stisknu a tím si tě přirazím těsně na sebe. Jako bych si tě do sebe snad chtěl zarazit.
Jenže pak se stane něco, s čím jsem tak nějak při líbání s tebou nepočítal. Využiješ té chvilky, kdy se přestávám ovládat a nejsem nijak pozorný, jelikož jsem zaměstnaný tvými rty a zaslepen tvou vůní. Než stačím nějak zasáhnout, zpoza trika vytáhneš schovaný stříbrný řetěz, který jsem ani nijak nepostřehl, že máš u sebe, a v tu ránu mi ho upevníš kolem krku. Je to pro mě rána, jako bys mi dal facku, která mě donutí se od tebe okamžitě odtáhnout. Bolestně zasípu. Bolí to… pálí to jako čert. Jako kyselina, kterou bych tebe já polil. Tak na mě působí ten řetěz.
Padnu na kolena před tebe a zacukám se v řetězu, kterým zataháš a mně tím přivodíš ostrou bolest, jako bys do člověka zabodával ostré čepele nože.
„P-pust mě…“ Chrčím jako raněné zvíře, které poraníš. A mně tímhle opravdu ubližuješ. Stříbrný řetěz kolem krku jako by mi rozežíral kůži. Někteří upíři, kteří nejsou chráněni, nemůžou na slunce. Proto se schovávají v temných místech za bílého dne. Slunce na ně totiž působí stejně tak jako stříbro. Popálí je, což ošklivě bolí a může je to až spálit na popel.
Takovou zradu jsem nečekal, ne od tebe. I když vlastně… měl jsem. Jsi přeci lovec a od prvního okamžiku, kdy ses se mnou setkal, mi jdeš po krku. Ale tohle byla ošklivá a zákeřná podpásovka.
Tom
Ano bylo to zákeřné a rozhodně to nebylo fér. Ale jsem na sebe hrdý. Dostal jsem tě. Důkaz pro tebe, že nade mnou nemáš takovou moc. Nebo spíše, že i přes tu všechnu moc jsem pořád schopný lovec, co po tobě jde. A půjde, dokud budeš dýchat. Jenže teď už to záleží jedině na mně, jak dlouho budeš žít. Až já dostanu chuť proti tobě vystřelit.„Jaké to je? Nemoct se bránit? Být v něčí moci a ten někdo rozhodne o tvém životě nebo smrti?“ Dřepnu si před tebe. Chci vidět tvůj bolestný výraz. Však ty jsi na ten můj koukal taky. Je mi jasné, že tě to musí šíleně bolet. Na krku se ti ihned vypálila rýha. Tvoje tělo má snahu hojit tu ránu, ale spálenina se objeví vždy znovu.
„Nemám v plánu tě pustit.“ Zakroutím hlavou a dvěma prsty tě chytnu za bradu. Otočím ti obličej čelem k sobě.
„Teď mě dobře poslouchej. Nenechám se tebou zabít a ani nebudu tvoje hračka. Už sis pohrál dost. Teď si pohraju já. Budeš škemrat, abych tě zabil.“ Syknu a trhnutím řetězu tě vytáhnu na nohy. Dotáhnu tě ke kleci a strčím tě dovnitř. Zamknu ji a teprve když jsi uvnitř, strčím dovnitř ruce a odepnu ti řetěz z krku. Zůstanu na tebe koukat přes mříže.
„Měl jsi hrát fér… my lidé jsme docela přizpůsobivý.“ Kdybys hrál fér, takový podraz bych na tebe neudělal. Ale ty nehraješ. Teď už ale nemáš na výběr. Teď se začíná hrát podle mých pravidel. Však je taky den. A ten patří mně. Tahle situace je toho důkazem. Mám to ale krásný zvířátko… Prohrábnu ti havraní vlasy a pošlu vzdušný polibek. Pořád ale vím, že zabíjet tě nechci. Ne teď. Tohle svoje poslání stále ignoruju. Až moc mě přitahuješ. A teď ještě víc, když jsi v mojí moci.
Bill
Přes den, kdy je na obzoru slunce a ne měsíc, nejsem tak schopný a silný jako v noci, kdy mám své schopnosti a svou skutečnou podobu. A teď navíc… mám kolem krku omotaný stříbrný řetěz, který mě doslova ochabuje a zraňuje. A aby toho nebylo málo… obojek, na který jsem přivázány, pracuje stejně tak jak stahovací obojek pro bojové psy. Ano i s ostny které se zvířeti při silném škubnutí zarývají do kůže na krku. Tak samo to vypadá i s obojkem, který jsi mi upevnil, když jsem přestal být pozorný. Nedovedeš si ani ve snu představit, jak mě tím týráš. Jaká nesnesitelná bolest to je. „O… o c-co ti jde?“ Zachrčím přidušeně, jako by mně to železo stahovalo hrdlo a já byl schopen jen sípat a stěží mluvit. Doslova si pohled na mě… to, jak nyní trpím tvou rukou, užíváš. Takhle moc jsem tě nemučil snad ani já, proboha. Chtěl bych vidět tebe, co bys dělal, kdybych na tvou kůži vylil kyselinu. Pak bys mohl něco říkat, ale ne teď!Klečím před tebou v bolestech, v křečích. Teď mě máš opravdu v hrsti. Sotva se na tebe podívám, když mi prsty zvedneš hlavu k tobě. V mých očích můžeš vidět umučení, bolest. Krk mám špinavý vlastní krví. Rány ne a ne se zahojit. Ne, dokud budu mít tu, pro mě i smrtelnou, věc na krku.
„K-kašlu ti na tvou hru. Pusť… pusť mě a bojuj… bojuj jako kluk a ne srab!“ Plivnu na podlahu svou vlastní krev. Doufám, že jsi na sebe hrdý a užiješ si to, dokud můžeš. Jelikož až já se z toho dostanu, a že dostanu, tak ty… jsi mrtvý člověk! Tohle si ke mně nikdo dovolovat nebude, kor ne člověk.
Hned na to ale bolestně zasípu, když mě jedním trhnutím řetězu vytáhneš zpátky na nohy. Než stihnu vůbec nějak reagovat, ocitnu se náhle v jakési kleci. Bránit bych se stejně ale nemohl, ne dokud ty máš stříbro proti mně jako pojistku. Jsi vychcaný!
Chrčím jako starej pes, ale k mé úlevě mi nakonec z krku obojek přeci jen sundáš. Oženu se po tvých rukách, ale k tvému štěstí jsi rychlejší. Stačíš je vytáhnout.
Vrhnu se po tobě znovu, ale zastaví mě mříže, jak jsem uvězněný v kleci. Snad přímo na mě pořízenou… udělanou na míru.
„Ssss!!!“ Vykřiknu, když se chytím či jen lehce dotknu klece. Popálí mě to, proto se zase rychle stáhnu. Je to stříbrná klec a ke všemu je potřena Sporýšem. Opravdu jsi myslel na všechno.
„Až… až se odkud dostanu, tak tě roztrhám na kusy,“ zavrčím a přitom tě propaluju pohledem. Já přijal tvé pozvání domů a ty? Uvězníš mě u sebe v kleci! Co si myslíš, že se bude dít teď? Nevěřím, že bys mě zabil. Kdybys to chtěl udělat, uděláš to hned. Nebo mě budeš snad dál mučit?
autor: Doris & KaKiNkAaA ^_^
betaread: Janule
Tyjo užasnej díl…jsem zvědavá,co má Tom s Billem v plánu..
Prosim moc…..strašně chci už další díl…nemůžu se dočkat.každej den čekám,kde se tu objeví.PROSIM…