Genesis 16.

autor: Janule

Paul odpočíval na gauči, který měl Kat na svém oddělení pro případ, že bude muset v práci zůstat přes noc, což se hlavně od doby, kdy sledoval Toma, stávalo poměrně často. Paul se snažil usnout alespoň na chvíli, byl utahaný z toho věčného učení. Měl smůlu, že poplach začal ve chvíli, kdy s Ebem pracovali na jeho vzdělání, tudíž když zacvakly zámky, Kat usoudil, že můžou pokračovat dál, aniž by se museli zabývat odpočinkem, takže se jen občas najedli a napili, a pracovali. Paul se neodvážil protestovat.

Přestože cítil náklonnost svého učitele, měl z něj stále respekt. Občas se přistihl, že se mu zavírají oči. Až když sám vyučující konečně usnul ve svém křesle únavou, dovolil si Paul tichounký odchod na gauč, a dával přitom pozor, aby svého učitele náhodou nevzbudil. Teď ale zjistil, že nemůže usnout, ani když se snaží sebevíc. Byl přetažený. Myšlenky mu vířily hlavou, jeho mozek se snažil vstřebat všechny informace, které se dozvěděl, a nebylo to lehké.

Celé dětství vyrůstal v domnění, že všechno tady je úžasné, lidé ze společenství jsou bratři a sestry, poslání a cíl Genesis jsou skutečně ušlechtilé, a neměl o tom nejmenší pochybnost. Byl šťastný, že je všeho toho součástí, samozřejmě až do chvíle, kdy byl prohlášen za nežádoucího. To, na co se celé dětství těšil, se náhle rozplynulo, a on měl před sebou úplně jinou perspektivu. Nedával to ale nikomu za vinu, byla to prostě pravidla Genesis, která všichni museli respektovat.

Teď se ale díky Katovi jeho vědomosti pomalu rozšiřovaly a podle toho, co se po střípkách dozvídal, nebylo všechno tak růžové, jak se původně jevilo.

Někdy měl Paul dojem, že Kat si vůbec neuvědomuje jeho neinformovanost o zákulisí Genesis. Eberhard nebyl vychováván v duchu společenství, přišel do něj až v dospělosti, a tudíž viděl věci z jiného úhlu než Paul. Vzhledem k tomu, že se se zdejšími lidmi stýkal minimálně, skutečně mu nedocházelo, že bývalý kytarista je vychován v naivní víře ve správnost všeho toho, co se tu děje.

Paul ale nebyl hloupý, a brzy pochopil, že má šanci nakouknout pod pokličku, takže poslouchal pozorně s napjatýma ušima, snažil se nedávat na sobě znát překvapení, když přišla nějaká zvlášť objevná zjištění, a vstřebával nové poznatky.

Dozvídal se tak dost překvapivé věci. Například, jak to vypadá, když přijde do společenství zvenku někdo nový, kdo sem původně vůbec nechtěl jít. Kat mu vyprávěl o třech případech, jedním z nich byl i Tom. Nikdy se s ním osobně nesetkal, takže nedokázal posoudit, jak moc je Tom zlomený převýchovou jeho šéfa, ale bylo mu jasné, že tohle není něco, co by se vědělo mezi zdejšími lidmi. A to ho štvalo. Začínal si skládat mozaiku a pomalu se mu vyjasňoval obrázek, který měl být jejím výsledkem. Za ten krátký čas pochopil, že Genesis není tím, čím se snaží být v očích jejích členů, a nemohl říct, že by se mu to líbilo.

~*~

K čemu je mi sláva, když nemám nikoho, s kým bych se dělil o své slzy a smích? K čemu je mi, že mě dívky milují, když já k nim necítím nic než lítost? Všichni jsme jen nástroje, nic víc než lidské stroje, jež plní úlohu jim přidělenou, bez vlastní vůle, s nemožností odmítnout roli…

Tom tiše ležel vedle spícího Billa a listoval jeho sešitem. Brzy přišel na to, že neobsahuje pouze texty, ale i různé obrázky a myšlenky, které si jeho přítel občas zaznamenával. Měl pocit, jako by nahlížel pod Billovu slupku, kterou se chránil před vším, co by mohlo ohrozit jeho život tady, a kterou stále ještě, ačkoliv mu to Tom nabízel, nesloupl ani před ním. Když mu Bill včera svůj sešit půjčoval, bylo na něm vidět, že váhá, a Tom až teď pochopil proč.

Láska je to jediné, pro co stojí za to žít… Celý život na ni čekáme, teskníme a ona se nám vyhýbá, jako by čekala, až pochopíme, že není tak snadná, aby přišla na zavolání, ona ne. Ona přijde, až nastane ten správný čas… až bude sama chtít… dočkám se vůbec někdy?

Tom listoval dál a dál Billovými zápisky, četl si texty, většinou smutné a o lásce, a srdce se mu svíralo nad občasnými výlevy zpěvákových citů. Byl překvapený, jak moc chápal, o čem Bill píše, jako by viděl do jeho hlavy, jako by cítil totéž, co cítil Bill, když to psal. Zarazil se, když si všiml krátkého zápisu z poslední doby.

Dnes jsem potkal svou lásku. Byla krásná, ale chladná, nevšímala si mě, jako bych neexistoval, a já přitom věděl, že je to ona. Ta, na kterou celý život čekám… proč musí být všechno tak složité? Proč ji nemůžu mít?

Znamenalo to snad, že Bill se konečně do někoho zamiloval? Našel svou vysněnou dívku? Tom se zadíval na spící tvář na vedlejším polštáři. Vždyť Bill sám vypadal jako dívka. Připomněl si den, kdy ho viděl poprvé. Ani ho nenapadlo, že by mohl být kluk, působil tak jemně. Přejel očima pečlivě nalakované nehty na dlouhých štíhlých prstech, položených vedle Billovy tváře. Byl perfektní, možná víc než leckterá dívka, které tu potkával. I když neměl make-up a namalované oči, jeho tvář lemovaná černými dlouhými vlasy byla tak něžná a dívčí… Napadlo ho, že by vůbec nebylo těžké Billa milovat…

Bylo zvláštní, že ve společnosti, kde je hlavním měřítkem testosteron a mužný výkon, může být milován chlapec tak výjimečný a jiný… nejspíš právě to, jaký je, hraje v tomhle hlavní roli. Vždyť on mohl mít kteroukoliv z místních dívek, kdyby chtěl, přemýšlel Tom. Nebo tu snad byla nějaká, která ho odmítla? Zvláštní pocit rozhořčení zalil Tomovu mysl, zase se o slovo přihlásil jeho nový úděl ochraňovat Billa před vším a všemi, kdo by mu chtěli ubližovat. Nedovolí, aby některá z těch místních mašin na děti dělala Billa nešťastným. Postará se o to, aby měl toho, do koho se zamiloval, i kdyby sám Bill nechtěl. Jo… rozhodl se, a byl přesvědčený, že dobře.

Teď se ale půjde vysprchovat, cítil se ulepený za ty dva dny, které tu byli zavřeni. Opatrně se zvedl z postele, odložil sešit na stolek a tiše za sebou zavřel dveře koupelny.

~*~

Bill se probudil, když pocítil studené kapky dopadající na svou tvář. Ztěžka otevřel jedno oko a otočil hlavu na druhou stranu, aby se zbavil nepříjemného pocitu a mohl dál spát. Známý hlas ho ale vyrušil z dalšího snění a po chvíli dopadly kapky i na jeho druhou tvář. Bill se otočil na záda, aby si to vyřídil s tím otravou, co ho nenechá v klidu snít o spršce vody, jež na něj stříká malé dítě, sedící s ním ve vaničce a smějící se tak krásně, až se zajíká. Prchavý sen ale zmizel, aby zůstal zapomenut někde v Billově podvědomí, ze kterého se jako vzpomínka na dětství s dvojčetem vynořil. Je pryč…

„Prší,“ usmíval se Tom sedící těsně vedle něj na posteli. Měl v ruce jeden ze svých mokrých dredů, pomocí kterého se mu dařilo kropit Billův obličej. Šklebil se jeho grimasám a vypadal, že nedá pokoj, dokud mu to zpěvák nějak nevrátí. To ale nebylo to nejzajímavější, co Billa upoutalo, když naplno otevřel oči. Tom byl polonahý. Jeho Armani piditričko zmizelo, a muchomůrkové trenky nahradil sněhobílý ručník, obtočený kolem jeho pasu. Vůně sprchového gelu zasáhla Billův nos a zatrnulo mu v podbřišku, když si uvědomil, jak malinký kousek je Tom od úplné nahoty, a ještě menší od něj.

„Vstávej, je ráno,“ nedal pokoj Tom, ani když se Bill s kňučením pro jistotu otočil na břicho, kdyby měla Tomova skoro nahota větší následky, a předstíral dál, že je ospalý. „Cítím v kostech, že dneska ten poplach skončí a budeme moct ven,“ radostně hlásil Tom, ačkoliv neměl vůbec žádné indicie, že tomu tak bude. Usuzoval spíš z toho, co se dozvěděl od Billa, a doufal, že tenhle poplach nebude delší, než ten nejdelší, co zpěvák doposud zažil. Když se Bill ani po jeho ranním sprchování nevzbudil, rozhodl se, že připraví jídlo z dalšího záchranného balíčku, který vyzvedl a rovnou rozdělil jako předešlý den.

„Vstávej, máš tady snídani,“ šťouchal do Billa dál kytarista. Nechtěl už být sám, potřeboval s někým komunikovat, a tuhle snahu mu Bill momentálně kazil. Ještě několik šťouchanců trvalo, než se jeho černovlasý přítel konečně otočil na záda a se zavřenýma očima si zívl a protáhl se.

„Co máme dneska dobrého?“ zeptal se, když oči konečně otevřel, protřel a posadil se.

„Nadívané bažanty, kaviár a suschi – všechno v instantní podobě, ale chutné stejně jako originál, vaše veličenstvo,“ zašklebil se jeho otázce Tom a přitom podával Billovi jednu proteinovou tyčinku jako předkrm. Dneska v balíčku byly navíc dva koláčky, ale ty si schovával jako překvapení na později.

„Hmmm,“ zahuhlal s uznáním Bill, když se zakousl do své sušené snídaně. „Opravdu pochoutka,“ snažil se hrát s Tomem jeho komedii. „Kam mám dávat kosti toho bažanta?“ zeptal se se smíchem.

„Sem prosím, vaše veličenstvo,“ nastavil Tom svou kšiltovku, kterou pohotově nahrábl na stolku. „Můj značkový popelník je vám k dispozici,“ zašklebil se Tom těsně předtím, než oba vybuchli smíchy.

Když se oba dostatečně vysmáli, nastalo chvíli ticho, které ale za moment prolomil Bill.

„Jak jsi říkal, že dneska ten poplach skončí…“ odmlčel se na chvilku, když se podíval Tomovi do očí, „já bych tu chtěl být napořád,“ přiznal a sklopil oči. „Je mi tu dobře… s tebou.“

Tom chápavě přikývl.

„Taky je mi s tebou fajn, ale zároveň se nemůžu dočkat, až přehrajeme Davidovi naši novou písničku,“ usmál se na Billa, kterému v tu chvíli taky zasvítily oči. Byl pyšný na jejich práci.

„Máš pravdu,“ vrátil Tomovi zářivý úsměv. „Můžeme pracovat na další, textů mám dost,“ sáhl po svém sešitě, když si natlačil poslední kousek tyčinky do pusy a začal jím listovat.

„Fajn, tak jo, mrkneme na to,“ souhlasil Tom, a zatímco se šel Bill vysprchovat, zkoušel hledat novou melodii.

~*~

Tom měl pravdu, když říkal, že poplach dnes skončí. Nestihli ani pořádně začít s novou písničkou, když uslyšeli hlasité cvaknutí centrálního zamykání, světla se rozsvítila na plnou intenzitu, až je z toho rozbolely oči, a byli volní. V rozhlase proběhlo stručné hlášení, že cvičný poplach je u konce a obyvatelé společenství se mají začít znovu věnovat svému běžnému programu. Bylo deset dopoledne. Na chodbách se opět rozšuměl život, jak se lidé, nečekaně uvěznění ve svých malých místnůstkách, snažili rozhýbat ztuhlé svalstvo, a Tom se rozhodl, že se půjde k sobě převléct. Popadl své svršky špinavé od piva, nasadil si kšiltovku a jen v bílém ručníku kolem boků vyrazil o dvoje dveře dál.

„Tome?“ uslyšel za zády, když sahal na kliku svého apartmánu číslo třináct, a otočil se.

„Davide, ahoj,“ mávnul na něj a už se hrnul do svého pokoje, když se manažer rozběhl za ním.

„Odkud jdeš?“ udýchaně se opřel do zavírajících se dveří a drze se vtlačil do místnosti, ačkoliv nebyl pozván.

„Od Billa,“ upřímně odpověděl Tom, neměl důvod lhát. „Byli jsme u něj zavření při poplachu, a já se polil, tak si jdu pro nové hadry. Bude dneska zkouška?“ zeptal se Davida, zatímco cpal své polité oblečení do pytle na prádlo. David na něj v šoku zíral, mimoděk sjel očima jeho perfektně vysportované tělo, a v duchu si představoval, co ti dva spolu skoro tři dny dělali v jedné místnosti. Málem na něj šly mdloby z představy, že si tak dlouho mohli nerušeně povídat bez dohledu Katových kamer a třeba nějakým zcela záhadným způsobem přijít na to, že jsou dvojčata. Neznal přesně mechanismus, jakým měl Tom potlačenou paměť, ale Kat ho upozorňoval, že hranice je velmi křehká.

„Co je?“ zaslechl Tomovu udivenou otázku a probral se ze zamyšlení. „Něco ti je?“ zeptal se zvědavě kytarista, natahoval si zrovna nové trenýrky.

„Ne, v pohodě… jen… myslel jsem, že jste byli u Miry… na oslavě,“ trochu koktal, „no nic, zkouška bude v jednu po obědě, musíte se rozehrát na mši,“ vzpomněl si Dave, na co se ho Tom předtím ptal. Chvilku mlčel, sledoval kytaristu, jak se obléká, a pak se rozhodl využít příležitost a otevřít téma, co už mu delší dobu vrtalo hlavou. „Tome, můžu se tě na něco zeptat?“ zacvakl za sebou dveře, aby je nikdo z chodby nemohl slyšet.

„Jasně,“ přikývl Tom, zatímco si natahoval své pohodlné velké triko.

„Kdys byl naposledy u trenérky?“ padla otázka a Tom překvapeně vzhlédl k manažerovi.

„Já?“ zeptal se udiveně, nechápal, proč to Dave řeší. „Nikdy,“ pokrčil lhostejně rameny a jal se natahovat ponožky. Hned zjistil, že na jedné má děravý palec, tak ji vztekle sundal a hodil do nedalekého koše na odpadky. „Budu potřebovat nové fusekle,“ sdělil manažerovi objednávku, protože jak věděl, Billovi oblečení kupoval on. „A taky kleštičky na nehty,“ zamyšleně pozoroval dlouhý nehet na palci, který tu díru ubohé ponožce způsobil.

„Jak to, žes ještě nebyl u žádné trenérky?“ ignoroval manažer jeho požadavky a šel zpět k tématu, které ho zajímalo. „Jsi přece chlap, potřebuješ sex,“ dodal Dave.

Tom se zhluboka nadechl, než drze odpověděl svému manažerovi na položenou otázku.

„Nejspíš mi myšlenky na sex vypálil z hlavy ten váš Kat,“ vyčítavě zapíchl oči do manažera, poprvé se o tom odvážil mluvit. „Nemám na to vůbec chuť, asi následkem těch elektrických šoků, a krom toho, ty zdejší použité kurvy, co jim tak vznosně říkáte trenérky, mě vůbec nezajímaj. Co jsem zatím viděl, ani jedna z těch stařen mě nepřitahovala,“ rázně vysvětloval a zapínal si přitom pásek, aby mu jeho obrovské kalhoty nespadly zpátky ke kotníkům.

David se zarazil a překvapeně zíral na Toma. Stařen? Byl tak zvyklý na zdejší pravidla, že ho nikdy nenapadlo o trenérkách přemýšlet z pohledu sedmnáctiletého kluka. Zdejší teenageři taky vyrůstali s vědomím, že to budou jejich první sexuální partnerky, než budou plnoletí, takže jim na tom nepřišlo nic divného. Až Tom, který touhle výchovou neprošel, mu pootevřel oči. Je možné, že by to celé bylo tím, co se Tomovi nabízí? Třeba by pomohlo, kdyby dostal nějakou mladou žhavou kočku, přemýšlel David. Jenže to je proti pravidlům. Nebo že by měl kytarista pravdu? Bylo to tím, čím si prošel? Kat neříkal, že by to mělo mít takovéhle následky, musí se ho na to zeptat. Bude o tom třeba popřemýšlet a začít to řešit. Tohle přece není normální.

Odtrhl oči od hodin, na které zamyšleně civěl a vzpomněl si na toho sebejistého týpka z clubu, který mu vyprávěl, jak má každý den na zadním sedadle otčímova auta jinou holku. Mimoděk se ušklíbl, když pronesl:
„No dobře, ale býval jsi pěkné kvítko, co se týče sexu.“

„Jo? Tak to je smůla, protože to já si nepamatuju,“ odsekl Tom už docela vztekle, manažer byl oficiálně jediný, s kým mohl mluvit o své minulost, o níž neměl ani páru. „Řekni mi něco o mně, zajímalo by mě, co jsem byl zač, protože já mám v hlavě totálně vymeteno,“ vyzývavě na něj zíral, když stál uprostřed místnosti. Byl rád, že se David podřekl, teď bylo jasné, že ho znal předtím, tudíž musel vědět o jeho minulosti hodně věcí.

„Ne, to já nemůžu,“ vyhrkl překotně manažer, když si uvědomil, co svou dobře míněnou poznámkou zavinil, „ale měl by ses k tomu zase urychleně vrátit, máš jen rok na to nacvičit zasvěcení, tak ať nepohoříš.“ Udělil mu ještě další radu a urychleně za sebou zavřel dveře Tomova apartmánu zvenčí. Uf, oddychl si a spěchal chodbou pryč. Tenhle Tom nevypadal jako poslušný beránek, kterého si odváděl od Kata. Hlavní ale bylo, že měl alespoň částečně vysvětlený Tomův nezájem o ženy. Lepší tohle, než aby byl stejný jako jeho bratr.

autor: Janule