autor: Rennali
Ajoja…! Po nějakým měsíci vás jdu zase otravovat se svou jednodílkou…! Myslela jsem, že ji ani nedopíšu, protože mě pořád někdo rušil, ale naštěstí jsem nezapomněla, co jsem to vlastně chtěla psát…! xDDD Takže příjemný počtení… ;)) Rennali
P.S. Doufám, že se vám to bude líbit stejně jako mně… 🙂
Tom
Je kolem desáté večer. Nebe pláče. Všichni jsou schovaní ve svých domech. Jen já se brouzdám jemně osvětlenými ulicemi vesnice. Nemám důvod být doma. Jak jsem řekl, je kolem desáté večer a nebe pláče. Proč se schovávat před andělskými slzami? Není k tomu důvod. Vždy v létě, když je večer a prší, vycházím do ulic. Jen tak bloumám ve snaze najít se. Najít sebe samotného. Někdo by řekl, že jsem ztracený, že nevím, kam patřím. Ale nebral bych to tak doslova… Ano, nevím, kam patřím, ale přesně v téhle chvíli vím komu. Patřím dešti. Smývá ze mě veškeré myšlenky. Smáčí mé oblečení i rasta copy. Ale nevadí mi to. Spíš mi to vyhovuje.
Je kolem desáté večer. Nebe pláče. Nefouká, je příjemně teplo. Osvětlené ulice patří chlapci s černými copy. Patří mně. Nikdo nenarušuje ten šum dopadajících kapek nebeských slz do stromů. Nikdo neruší ten únik od myšlenek. Jsem jen já, ticho vesnice a déšť…
Bill
Je kolem desáté večer. Nebe pláče a já se brouzdám ulicemi vesnice. Mého nového domova. Jsem ztracený. Nevím, kam patřím. Je ironie, že ještě předevčírem jsem to věděl. Patřil jsem městu, městskému ruchu. Dnes…? Nevím, kam patřím. Rodiče se od sebe odstěhovali. Nějak jim to… Neklapalo? Možná… Asi určitě. Vyrůstal jsem odmalinka v úplné rodině, všechno bylo fajn. A pak se to nějak… Zvrtlo. Ale cítím podivný klid. Ještě doma jsem byl nervózní, roztěkaný. Nyní je všechno docela v pořádku.
Je kolem desáté večer. Nebe pláče a já vytahuji nikotinovou tyčinku z krabičky. Zapaluji ji a potahuji z té věci, na které si člověk snadno vybuduje závislost. Všichni jsou ve svých domech, někteří sedí v hospodě. Jen já se brouzdám ulicemi, které osvětlují pouze pouliční lampy. Brouzdám se ulicemi, na které dopadají kapky deště. Jen já si vychutnávám toho klidu. Jak ve vesnici, tak i v duši. Nebo nejsem sám? Jde támhle další člověk, který bloumá?
Tom
Je kolem půl jedenácté a nebe stále pláče. Já i nadále bloumám ulicemi. Jsem tu sám. Nebo ne? Vidím někoho jít po silnici na druhé straně potoka. Nejsem si tím jistý. Možná jen nechci být jediný, kdo bloumá. Možná, tam nikdo není. Zamířím na most a zastavím se na něm. Dívám se na potok. Na vodu svobodně odtékající pryč, až mám pocit být jí. Být vodou a moci taky tak svobodně odplout pryč. A vlastně ani ne pryč… Jen tam, kde najdu sám sebe.
Je kolem půl jedenácté a nebe stále pláče. Já stojím na mostě a hledím pod sebe na potok. Neodtrhnu od něj pohled ani ve chvíli, kdy se vedle mě někdo postaví a hodí do potoka nedopalek od cigarety. Sleduji, jak si s ním vlnky pohrávají. Pak ho ztratím ve tmě.
„Je hezky.“ Promluví osoba vedle mě. Neobtěžuju se tím, podívat se, kdo to je.
„Ano. Nebe pláče.“ Odpovím. Nastává dlouhá odmlka, kdy se na tu osobu podívám. Je to chlapec. Dobře. Chlapec už ne. Je zhruba v mém věku. Drží otevřenou krabičku cigaret a zamyšleně se na ni dívá. Po chvíli ji zavře a hodí do potoka s tichým: „Sbohem.“
Bill
Je kolem půl jedenácté. Nebe stále pláče. Já stojím na mostě vedle toho kluka, kterého jsem viděl. Loučím se s cigaretami pevně rozhodnut, že s touhle závislostí končím. Bude mi to chybět, ale ne tolik jako město. Ne tolik jako ta úplná rodina.
„Ano. Nebe pláče. A my jsme venku.“ Zopakuji po něm a dodám pár slov.
„Jsou to slzy andělů. Není špatné být venku, když andělé pláčou.“ Zašeptá a zvedne pohled od krabičky, která odplula do tmy společně s vodou. Ten kluk je zajímavý. Nikdy mě nenapadlo nazvat déšť jako slzy andělů. Ale líbí se mi to.
„Slzy andělů?“opřu se o zábradlí a koukám na něj. Stejně tak jako on na mě. Lehce přikývne.
„Smývají myšlenky. Mění svět. Většinou jen na chvíli. Někdy to může trvat dýl. Ulevují lidským duším. Léčí rány na duši.“ Pousměje se a vzhlédne k nebi. Jeho slova mě donutí vzhlédnout k němu také.
„Mění svět… Jak?“ Pronesu otázku a pohledem se vrátím k němu. Dívá se na mě.
„Nevím. Uvidíš…“ Usměje se a stočí pohled k potoku. Já však stále koukám na něj.
Je kolem jedenácté. Nebe pomalu přestává plakat. Já stále stojím na mostě vedle toho kluka. On se dívá na vodu odtékající někam do moře, já se dívám na něj. V hlavě mám po dlouhé době prázdno, cítím se svobodně. Cítím, že tentokrát snad konečně přestanu s kouřením.
„Zahazoval jsi krabičku s cigaretami…“ Podotkne, aniž by se na mě podíval.
„Yeah.“ Potvrdím. Podívá se na mě se záhadným pohledem a s lehkým úsměvem na tváři.
„Možná to je ta změna.“ Usměje se a já se musím usmát také. Jeho úsměv je nakažlivý. Tak krásný.
„Možná.“odmlčím se. „Proč jsi venku?“ Dodám po chvíli ticha.
„Bloumám. Hledám…“ Pokrčí rameny. „Ty?“
„Taky bloumám…“ Usměju se. „Co hledáš?“
„Sám sebe…“
Tom
Je kolem jedenácté a nebe pomalu přestává plakat. Já stojím na mostě s tím klukem. Zpovídáme se. Konverzujeme.
„Ještě jsi nenašel sám sebe?“ Povytáhne jedno obočí a pořád se usmívá.
„Nenašel.“ Pokrčím rameny a sklopím pohled.
„Já se ztratil.“ Podotkne a pro změnu se on zadívá na potok.
„Jak to?“ Vypadne ze mě otázka a on ke mně vzhlédne.
„Stěhování… Nepokoje v rodině… Nevím, kam patřím. Nevím, kdo jsem…“ Pokrčí rameny pro změnu on, ale stále se usmívá. Líbí se mi jeho úsměv.
„Oh…“
Je kolem půl dvanácté. Nebe už přestalo plakat a já stále stojím s tím klukem na mostě. Díváme se na sebe s přihlouplými úsměvy.
„Už neprší…“ Pronese po chvíli.
„Andělé přestali ronit slzy.“ Usměju se. Další dlouhá odmlka. Výměna pohledů. Vracení úsměvů. Je sladký. Vypadá jako zmoklá slepice, ale sluší mu to. Šminky má rozmazané pod očima, ale vypadá to roztomile. Myslím, že andělé dnes splnili úkol, když ronili slzy. Nastala změna.
„Asi… Asi bych měl jít domů…“ Vypadne ze mě po chvíli. Přikývne.
„Já asi taky.“ Přitaká a znovu se usměje.
„Takže… Ty bydlíš… Tady?“ Vrátím mu úsměv.
„Už to tak bude…“ Přikývne, ale už nevypadá tak zklamaně jako před chvílí.
„Takže se ještě uvidíme…“ Podotknu a on s úsměvem přikývne.
„Určitě.“ Potvrdí to ještě jistým hlasem. „Jinak… Jsem Bill.“ Znovu odhalí řadu dokonalých zubů.
„Tom.“ Zvednu do úsměvu jen jeden koutek rtů. Odmlčím se a na chvíli sklopím pohled. „Takže… Někdy?“ Znovu se mu podívám do očí.
„Ano. Třeba až budou andělé znovu plakat. Nebo se možná potkáme dřív.“
„Možná.“ Další odmlka. Nemyslím, že je potřeba něco říkat. Myslím, že si tak nějak rozumíme beze slov. Rozhlédne se kolem.
„Možná andělé svými slzami něco změnili.“ Usměje se a já přikývnu.
„Možná… Tak… Zase někdy?“ Jen přikývne na souhlas.
„Budu se těšit.“
„Já taky.“
Je něco kolem půlnoci. Nebe už dávno nepláče. Já stále stojím na mostě s Billem. Chvíli jsme jen tak ticho, pohledy směřují do očí toho druhého. Pak se už ale otočí a pomalu odchází. Nezapomene se ještě na malý okamžik otočit a znovu mě obdarovat jeho krásným úsměvem. S prazvláštním, ale uklidňujícím pocitem, se vydám do svého domu. Myslím, že andělé toho dnes svými slzami změnili hodně. Mám takový pocit, že když jsem poznal jeho, konečně jsem našel to, co jsem hledal. Našel jsem sebe…
autor: Rennali
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
to je tak hezké 🙂
Krásne…
Krásně napsané 🙂
Tak tohle bylo krásné. Bylo to moc hezky napsané 🙂
moc krásné 🙂
to je tak nádherný…
Tahle povídka působí tak… mistriózně… když jsem ji dočetla, musela jsem se zamyslet. Jednak nad povídkou a jednak nad tím, kam vlastně patřím já. U nás v rodině taky nastalo stěhování. Všichni jdou do jednoho města, jen já se musím nastěhovat 250km od nich. Je to divný pocit, být tak daleko od lidí, se kterými jsem trávila život. Ale dost o mně…
Každopádně… povídka byla skvělá. Pokud se tu objeví něco podobného, určitě si to ráda přečtu. 😉
Strašně zvláštní povídka… Krásná a zvláštní… Nemohla jsem se od ní odtrhnout, dokud neskončila. Už název mě zaujal a musím říct, že tak, jako název je někdy úchvatný a povídka o ničem, tak tady je úchvatné oboje =) Skutečně krása =) Kdybych měla klobouk, tak ho smeknu 😀
Krásně napsané! Vážně jsem se dokázala vžít do jejich situace, krása 😉